Den naplněný kouzlem
Tak dnes to bylo moc a móóc krásné, obohacené hezkými setkáními.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-28_Kocour/
Petroušek přišel z rachoty. Chytili jsme Mourka. Měl po krkem ještě dvě nasáklá klíšťata, ale myslím, že visela už jen ze setrvačnosti.
- Tak to mu ten front line moc nepomohl.
- Peťuš, ta tam měl už před tím. Už je čistý. Drž mi ho. Hned jsem tu.
Péťa plní příkaz doslovně. Kocourovi se stisk nelíbí. Už jsem zpátky s pinzetou, ajatinem, ubrouskem, zapalovačem. Nahmatávám mu pod krkem, kde jsem to jenom cítila... Kupodivu Petroušek kocoura udržel. Stále se zmítal, kocour se zmítal :-), Péťa byl v klidu; povedlo se. Rychle, rychle, jedno jsem ztratila v trávě. Ale dala jsem si práci. Našla ho. Obě praskla při kremaci v ubrousku.
- Peťuš, vidíš, on ví, že jsme mu pomohli.
Mourek ležel vedle nás v trávě. Neutekl. A to mu možná ajatin nedělal moc dobře. Moudrá zvířata. Pochopil.
Čistím okna. Mezitím podnikám. Frcám se s tím celý den. Končí měsíc. Klienti mi pomáhají s body. Střídavě na okno a k počítači. A k telefonu. A na okno. A poslouchám u toho výživnou Helu Heclovou. Moc se mi tenhle pořad líbí. Ale nevzpomínám si, že by minule mluvila o pavoucích, hadech a podzemních příšerách. To si ještě najdu.
https://www.youtube.com/watch?v=VvVSXIyDlJs
- Ty seš šikovná.
- Peťuš, vždyť jsem za celý den vlastně nic neudělala.
- Udělala. Máš nárok si odpočinout.
Tak v tom souzním. :-) Ale dnes na odpočinek nezbyl čas. Otevřeným oknem vskočila Zrzka dovnitř, uvelebila se v křesle a spala až do páníčkova příchodu. Jak nastal pohyb, odporoučela se do zahrady. Dnes po dlouhé době teplo. Relativní. Z Obřího dolu je ještě cítit chladnou vrstvu vzduchu. :-)
Sedám na gauč, jedním okem stále hlídám okno. Mour je zvědavý. Dvakrát jsem zdvihla oči. Potřetí jsem se zdvihla celá. Ucho zaslechlo hup.
- Moure! Moure! Mazej!
Kocourek je zmatený. Ale nešprkl. Letí kuchyní, obývákem. Otevírám okno ve výklenku. Maže do chodby. Péťa nadává, že jsem nechala otevřené dveře. Prý mi to říkal. Oponuji, že jsem je právě otevřela, aby měl Mour volnou cestu. Péťa ho mate. Otevírá z chodby do předsíně. Kocour to tu nezná. Ve zmatku znovu otevírám ty samé dveře.
- Moure, Moure, pojď!
- Prosím tě, zavři ty dveře!
Jenže Mourek vyděšen. Zaplaťpánbůh neznačkuje nový prostor. Vrací se chodbou do kuchyně, znovu do obýváku a přes naši novou sedačku hup na okno a stejnou cestou ven. Ale neutekl. Jen si sedl na box s polštáři a dekami pod oknem. Hrozím mu! Dívá se věrnýma očima. Mám výčitky. Ale nesmí domů. Kittyna se ho bojí. Nevychází do zahrady. Až přijede, neměla by bezpečí už nikde. Se Zrzkou je Mourek jedna ruka. Na setkání si dávají pusinky. Radují se spolu. I když dnes ji zas kousl, až vykvikla. Ale koťata asi nebudou.
- Peťuš, pojedu ještě s těmi účtenkami.
Sbírám se tak dlouho, až je šest večer. Kudy to vezmu? Odzadu. Tesco. Vjíždím s vozíkem širokým vchodem do atria prodejny. Z obchodu vybíhají dva asi dvanáctiletí kluci. Ten jen na mě křiknul:
- Vy máte krásné vlasy!
Než stihnu poděkovat, jsou pryč. Musím se smát. Co to bylo? V prodejně mě neotravují. Nechávají mě. Myslím personál. Naopak, jsou ochotní. Nekupuji třicet let vody. Ale v letáku prodávají u Rossmanna i v Tesco slovenskou Klášterní. Dobrou vodu. V modré láhvi. Místo šestnáct asi jen deset nebo jedenáct korun. U Rossmanna mají ceny asi o šest sedm korun vyšší. Taky kdo je majitel, že jo? Podle jména chce mít víc. Oslovuji bundu s nápisem Tesco.
- Tesco! Vás potřebuji. Prosím vás, hledám tady tu vodu. Ale tu malou láhev máte v plné ceně. Má stát jedenáct, ale je za patnáct.
- Nene, podám vám jeden a půllitrovku. Ta je za jedenáct.
- Chcete říci, že jeden a půllitrovka je ještě levnější než malá?
Souhlasí. Podává mi jedno balení víc sycené a jedno balení méně sycené. Znovu zdůrazňuji: Vůbec nekupujeme vody, už vůbec ne sycené. Srdce má hodně práce dostat CO2 z krve. Lidé ještě svou krev sytí navíc CO2 z nápojů. Pán je nesmírně hodný, dává pozor, aby mi v košíku něco nepoškodil. Není to jen dnes. Vždycky tu je personál slušný. Ochotný. Vstřícný. Udělající. Hlavně - neútočí. Děkuji, odjíždím spokojena. Třeba mladí nepohrdnou, až jim láhev Klášterní postavím na stůl. Míjím hocha, který mě pozdravil nějak podezřele. Odpovídám pozdravem a otázkou.
- My se známe?
- Známe.
- A kdo vy jste?
- Michal Š.
- Míšo, tys mi říkával, že jsem princezna. Jak se máš?
Míša byl takový nemotora. A vyrostl z něj hezký mladý muž.
- Míšo, ty jsi krásný! Já bych tě nepoznala. Vidíš, tak tady je ta tvá princezna.
- Pořád vám to moc sluší. Jste pořád stejná. Neměníte se.
Usmívám se. :-) Galantní. Svářeč ve zdejší továrně. Prozrazuje mi tajemství. To ale nechci ani anonymně vyzradit. Ale mám z toho velkou radost. Ptám se na bratra. To byl takový lumpík. Už se prý zklidnil. Jejich maminka byla moc hodná. Vychrtlá. Samoživitelka. Asi udřená. Tichá. Klidná. Pokorná. Tetelím se radostí. Potkala jsem školu. Měl mě rád.
- My jsme se potkali v Kauflandu.
Na to si moc nepamatuji. Ale jo, asi tak rok dva. Jenže dnes jsou dekly na nosech... Trošku ho varuji. On ví. Dělá mi radost. Obstál. Může zas na mě oči nechat. Asi vzpomíná, že jsem na něj byla hodná. Milé setkání. Moc milé.
Končím nákup. Nevím, co jsem tu nakoupila za tolik peněz. Jdu k samoobslužné. Součást NWO. Bezkontaktní. Ale koukám, koukám na kontakt zákazníka a slečny recepční. Vypadly mi oči oči z důlků. Výjimka potvrzuje pravidlo. Šedovlasý divoký pán křičí:
- Vy už jděte do pr...
Slečna se nedá a posílá ho tam také. To by neměla. Pán se vzteká, ukazuje nějakou krabičku.
- Vy jste mě okradli! Máte tady bordel! Tam je cena padesát, a vy jste mi počítali osmdesát. Jste zloději!
- To si ale musíte hlídat sám!
Myslím, že to není tak. Pán je rozhořčen. Chápu ho. Myslím, že se mnou nebudete souhlasit. Ale ono se to tady tak někdy stává. Třeba podzimní svíce - oberou vás, jak nejste ve střehu. :-) Pán je vulgární.
- Tak mi to pojďte ukázat!
Mizí mezi regály. Jsem otrlá. Jsem myslela. Cítím, že se chvěju. Obsluha -
starší pán mi jde hned na pomoc, abych nemusela zdvihat balíky s vodou.
Nějak to zařídí a balíky zůstávají v košíku. Je tu ještě jedna slečna.
- Víte, asi by vaše kolegyně neměla jednat jako ten pán. Přeci jenom náš zákazník...
- Ale ona mu to chtěla proplatit. On začal křičet. Chtěla mu rozdíl vrátit.
- Víte, on se asi naštval, že kdyby si nevšiml... To není jeho povinnost být ve střehu...
Markuji. Přivolávám obsluhu. Chci se naučit namarkovat počet kusů. Je to jednoduché. Nemusím všechno brát po jednom. Jen házím do nákupní zóny. Až na tohle extempore - skvělý nákup. Odcházím. Pán - obsluha sedí na kraji pokladen. Hlídá počet lidí. Děkuji mu, že mě neotravoval... Hezky se usmál s nadzvednutým filtrem od kávovaru, abych viděla do obličeje. Milé setkání. Moc milé. A to jsem pána nikdy neviděla.
Kam teď? Zkusím přes cestu Penny. Asi mají do sedmi. Obkroužím parkoviště. Otevírací doba do dvaceti. Aha, tak to zaparkuji. Vedle mě přistálo velké drahé auto; zastínilo poslední sluníčko. Jdi mi ze slunce - napadá mě slavný Diogenův citát. Vojevůdce, postupující na válečném tažení Řeckem, prý filosofa vyzval, ať si zvolí přání, které mu bude splněno. Díogenés odpověděl: "Odstup mi ze slunce."
Pohled vpravo. Auto má na zadním blatníku zaschlý šprkanec od drzého ptáka.
Ježíš, zas ta baba ostraha. Otravuje. Stříká košíky jedem. Jsem nafučená, jen ji vidím. Rok mě pronásleduje. Kvůli ní vůbec do Penny nechodím. Čert mi nakukal...
Ksss, ksss, kssss.
- Paní, utřete mi to madlo.
- To je dezinfekce.
- Právě proto. Nechci na to sahat.
- Nemám čím.
- Utřete mi to.
Neprosím. Jsem dost důrazná.
- Tak si vezměte tady. To jsem vynechala. Ten je, abyste si ho mohla vzít.
Vstřícná. Možná už za ten rok pochopila, co způsobují roušky. Ok. Beru košík se suchým madlem. Vjíždím do prodejny. V horním Penny i tady mám vedoucí své učně z učiliště. Milí. Srdečníhoši. Došla mě osádka z toho drahého auta. Cikán a bílá paní s dítětem.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-28_BMW_Milana_J./
- Jé, to jste vy, co mi zastínili slunce. Já jsem vám chtěla říct, ale neřekla, že na tom vašem krásném autě máte na blatníku šprkanec od ptáka.
Pán se usmál a pozdravil otázkou.
- Dobrý den! Vy mě nepoznáváte?
- Ne. Když máte ten čenich.
Sundal deklík.
- Nevím. Aspoň příjmení.
- J.
- Milane! Ty jsi krásný chlap. Co děláš? Tys měl sestru Renatu. Potvora před třiceti lety lhala...
- Já podnikám. Dělám chodníky, terasy... Renata je na důchodě. Její manžel taky podniká.
- Renata? V důchodu?
V duchu si myslím své. Ale mám radost, že i tenhle se v životě uchytil. Dělá rukama a má krásné auto. A hezkou rodinu. Jeho paní mě sleduje.
Chvilku jdeme spolu. Loučím se. Milé setkání. Moc milé. Dnes třetí.
Jedu prodejnou s nedůvěrou, jestli mě někdo nenapomene. Hledám půlené broskve. Míjí mě nějací dva cizí dělníci. Kluci. Ten jeden mě vesele zdraví češtinou:
- Dobrý den!
- Dobrý den!
Usmála jsem se. Hrají si. Kontaktují. Myslím, že to jsou nějací Ukrajinci. Slováci ne. Mysleli, že mě zaskočí. Ale zaskočila jsem je já svou hlasitou odpovědí.
Asi se budu muset vrátit k zelenině. Prodejna je zrcadlově obrácená než ta nahoře. Cítím v mozku křížení. Musím se zorientovat. Ale stále mám v mysli srovnávání prostoru v hlavě s druhou prodejnou. To asi lidé nemají. Blbnu jen já.
- Prosím vás!
- Dobrý den!
- Dobrý den! Prosím vás, kde najdu broskve?
- Támhle nejsou?
Slečna se moc hezky usmála. I přes roušku jsem to uviděla. Asi na očích.
- Jé, slepota. Jsou. Děkuji.
Jdu k pokladně. Ten převrácený prostor mě mate. Nebo - ne, nemate. Ale je to divné. Nahoře se umím orientovat, tady mi to nejde. Ti dva dělničtí rošťáci mně dělají uličku. Usmívají se. Hlídám kabelku. Pro jistotu. Kluky kontaktuje nějaká hezky oblečená cikánka. Sympatická. Nevnímám, co si povídají.
Pár věcí vykládám na pás. Pokladní je kontaktní. Veselá. Mluvná. Hledám kartu. Tu jejich.
- Bude červená. Ta to není. Ta taky ne. Tahle. A máte ji propadlou.
Valím oči. To taky jde?
- A už ji máte novou.
- To jste stihla?
- No. To je rychlé.
Směju se. Chválím ji:
- Víte, šla jsem sem s nedůvěrou. Máte tady takovou babu ostrahu, ale ono to tu bylo bezva. A vy jste skvělá. Příjemná.
Pokladní to dělá dobře. I mně - že jí to dělá dobře. Odcházím; baba dezinfekce mírně uklonila hlavu. Že by mír? Před Vánoci jsem ji asi dvakrát razantně poučila o nezákonnosti a ble ble ble. A dnes klid. Tak asi zas začne o Vánocích. Až kožka zas vyhlásí nějaký zlodějský stav.
To Milanovo auto tu ještě stojí. Fotím ho. Hm. BMW. Tak to je asi úspěšný. Zešedivěl. Sluší mu to. Odlepuje se z hloučku naproti. Jeho paní si mě stále a stále bedlivě prohlíží. Jako by mě chtěla koupit. Neviděli, že si fotím ten šprkanec. Odjíždím. Jak tak civí, mávám ji.
Tak, kam? Chjo. Zatracený Kaufland. Před vchodem skupina asi deseti kluků.
- Kluci. Kde jste se tu vzali? Chodíte do školy?
Všichni odpovídají, že ne. Vnímám, že by teda raději do školy jo.
- Uvědomujete si, že vám rok chybí?
Přitakají. Všichni.
- A kde studujete?
- Já mechanik, já Trutnov zdrávka. Já Dvůr Králové...
Vyjmenovávají mi své školy a obory.
- Kluci, ztratili jste rok života.
Přitakají.
- A vnímáte, že můžete někoho zabít?
- Jo.
Obracím se na budoucího zdravotníka.
- Třeba vy - popletete jednotky.
Kluk horlivě přitaká.
- Já mohu taky zabít, když dám brzdové destičky jinak.
- No ano, máte pravdu.
Tenhle mechanik je tmavší. Ale všichni do jednoho jsou bezvadní. Skvělí. Umějí komunikovat. Jsou slušní. Mají hezké chování. Je s nimi radost hovořit.
- Já se sám učím. Abych to uměl.
- A já když jdu na praxi - to je hrůza, ale všechno doháním na praxi...
Mají zodpovědnost.
- Kluci, něco vám řeknu. Čtyřicet let jsem učila ČJL. Celý život jsem mluvila spisovně. Teď si užívám i neslušná slova.
Smějou se.
- A ubezpečuji vás, že jak vás tak poslouchám, máte v sobě zodpovědnost sami za sebe. To znamená i za svou práci, za druhé lidi. Tak to já se nebudu asi bát přijít třeba k vám na krev. Nebo k vám nechat si udělat něco na počítači. Nebo na autě. Byli jste hozeni do vody. Plavete zodpovědně.
Kluci se nádherně tváří. Vidím jejich oči. Jsou krásní. Není na nich vidět nějaká depka. Jde mi husí kůže. Ještě teď u psaní. Zvládnou to. Dnes paní Renata na TV Šalingrad prozradila, jak její syn zběhl z prvního ročníku. Sám se učí. Je tak šikovný. Ovládá počítačově - jak se tomu říká? Lavírování do dřeva? Ne, spíš to bylo rytí, nebo vyřezávání formy. Taky tisknout... Co se sám člověk naučí, čím se musí prokousat, v tom je mistrem. Uf. Milé setkání. Moc milé. Kolikáté dnes?
Jdu do prodejny. Mám tam cestu umetenou. Vím, že to bude hladké. Ale stejně. Zdravím pana ostrahu. Ukrajina. Milý pán. Jdu k recepci. Myslím, že je to ta z neděle. Jak po mně hodila tužkou. Po jejím tragickém jednání ani stopa. Nachomýtla se tam paní z Josefova. Šikovná. Zručná. Dohlíží nad mládětem. Míjí mě kluci studenti, učni. Radost se za nimi dívat. Mezi tím mně na okénku plexiskla rostou tři hromádky peněz.
- Jaké byly ty citrony?
- Ty první plesnivé. A ty, co jsem dovezla domů v neděli, tak jeden byl hned shnilý.
Podepisuji. Že bych šla omrknout, co mají? Beru ty české okurky Hugo z moravských skleníků. Loni jsem se na ně dívala na netu. I jsem si tam zavolala. Dali mi informace. Beru čtyři litry octa. Mám velkou spotřebu. Vracím se k recepci s větrníkem a semínky levandule. Zkusím letos poprvé vyset. Mám jednu rostlinu ze Světí.
Slečna propiska mluví se zelinářem; jak mě slyší, běží k informacím.
- Myslím, že větrník 29,90 a semínka... Semínka... Semínka 9,90.
- To jste ochotná. Děkuji mockrát.
- Není zač.
No co byte si přáli víc?! Věci se dějí. Lidé se mění. Pomáhají si. Dnes mi klienti pomohli k bodům. Nezištně. Abych splnila měsíc. Nemusíme mít strach. Nějaké extempore bude vždycky. Ale dnes hlavně mezi osmnáctou a dvacátou tudy pluly dobré energie. Ale co! Celý den tekl v požehnání.
Dobrou noc!