Den naplněný po okraj zážitky, setkáními, krásami
Půlnoc. Právě odbilo. Ale úplně přesně. Lelkuji. Poslouchám Věru Ovečkovou. Před osmi lety na Cestách k sobě. Čtyři díly vyprávění o Slovanech.
Dne naplněný zážitky, setkáními, postřehy až po okraj. Skoro přetéká.
- Dobré ráno!
- Venku je to všechno mokré. Nemohu do koruny.
- Petroušku, to nevadí. Pak ti podržím žebřík.
Tahle věta má už křídla. Mé podržení žebříku jsem já pes. Ta věta stále vyvolává asociaci rychlého zručkování z vrby.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-22-ranko-pomaly-rozjezd-visnova-marmeladka
Vstávám s tím, že si ještě zalezu. Jenže den se rozjel, vracím se už jen naklepat peřiny. Z okna vidím Petrouška v koruně višně.
- Peťuš, podržím ti žebřík.
- Nepotřebuji. Ono toho už je jen málo. Zbytek. Musíš to probrat.
Kočeny dnes dostaly masovou konzervu. Po čtrnácti dnech masa najednou něco, od čeho už odvykly. Přitom stoprocentní maso, bez příchutí a vůní. Mourek je dobrý strávník. Žofinka kňučí, obejduje, hledá něco dobrého.
Petroušek mi přinesl košík višní. Když z nich vyberu nahnilé, je jich i s peckami právě tolik, aby stačily na jednu dávku. Dávám na páru skleničky do trouby. Používám k odpeckování skvělý grif. Naučila jsem se v dobách před kovidem. To jsme jednou za měsíc jezdili na vaření do Dvora. Ve Vorwerku je sice recept na třešňovou marmeládu. Ale větička vložíme odpeckované ovoce mě odpuzuje. Ne, ne. Recept si zas upravuji po svém. Mám ráda gelfix 1:1 s jistotou kvalitní konzervace cukrem. V čem tkví grif: Višně chvilku povařím. Když se začnou pouštět pecky dužniny, použiju rychlost čtyři. Jen na chvilenku, než uslyším charakteristický zvuk pecek. Pak je jen lžičkou vytahám. Má se to přepasírovat blbe ble ble. Ne. Vytahuji je hezky lžičkou do misky. Večer z nich ještě uvařím višňový čaj. Jo, takhle to dělám.
Dávám na FB obrázky s textem: Babka uvařila višňovou marmošku, Péťa mě vyveze na fréze. Mami, tak jsem se zas vymůstrovala. Používalas' taky vyhastrošila, ale snad nejsem za hastroše Těším se a raduji.
Proč to tam asi dávám? Potřebuji se ujistit, že dobré.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-22-do-na-obed
Jedeme do naší hospody na Rozkoši. Péťa včera navrhl. Prý abych nemusela vařit. Hodný, když vařit neumíš a celý život to skrýváš, je to náramná úleva. Nejím maso mimo rybího a krůtího. Ale tady si vždycky dáme roštěnou. Fotím si krásná auta se slovenskými značkami. Petroušek šel vybrat vhodné místo na terase. Je tu slyšet slovenština. Sladká řeč. Miluji ji a ruštinu. A samozřejmě naši zpěvnou mateřštinu. Dívám se na drdol jedné paní. Odcházejí od stolu do restaurace. Následuji ji. Ptám se, jestli si ji smím vyfotit. Souhlasí slovensky.
- Piešťany,
Trenčín.
- Ó, slavné lázně a na skále...
- Římská stopa.
- Ano. Těšíte se, až se spojíme?
- Ano. Velmi.
Na stole právě přistály dva obrovské talíře s menu č. 66. Jednou s hranolky, jednou s německými bramborami. Mám z domů skleněnou misku. Odkládám do ní maso a pár brambor. V pondělí a v úterý se z toho ještě naobědvám.
- Petuš, zdá se mi, že ubrali na příloze…
Pochutnáváme si. Vedle nás stoluje cikánská rodina. Líbí se nám. Hovoří potichu. Jejich holčička sedí na vysoké židličce. Druhá má přehled z velké dětské židle.
- Já bych taky chtěla sedět na takové vysoké sesli.
Všichni se usmáli. Holčička chápe, že je to vtip. Odchází se sestřičkou hrát si.
- Jé, tak to si na ni teď mohu sednout jako na trůn, viď?
Servírka se ptá, jestli to chtějí zabalit. Ne. Jsou velkorysí. Nechávají na talířích. Hlavně dva půllitry červené vody. Ani se nedivím. Tu bych si nekoupila. Šťáva z ropy? Pletu se?
Při odchodu nám pán přeje hezký zbytek dne. Je to příjemné. Prohodím k Petrouškovi, že už mi ani nevadí…
Ten klučíček, který tu pingluje, v zimě zapomněl buď příbory nebo ubrousky, okamžitě napravil. Ptám se ho.
Je mu osmnáct. Studuje elektro školu. Prý úplně nemožní učitelé. Neumějí vyložit látku. A u elektrikáře je to na pováženou. Věřím mu. Chválím ho za jeho úslužnost, šikovnost. Ptám se, jestli vnímá náš zákazník… Ano, to jim majitel vtlouká do hlavy. Tady za třicet let, jestli ta hospoda tak dlouho funguje, nebyla ani jedna protivná obsluha. Svěřuji, jak z asi devadesáti tisíc lajků na Tik tok ohledně konfliktu s prodavačkou v Tetě byly i ohlasy – to si jako myslíte, že prodavačka je něco míň než vy?
Hned reagoval. Ne, ne. To je obchodní pravidlo. To není žádné povyšování. Hoch inteligentní. Ten by se sem hodil víc než na elektrikáře.
- Víte, můj synovec, když vystudoval elektroprůmyslovku; nejprve majzlíkem bušil do zdí, natahoval kabely, dýchal prach.
- Učil se.
- Ano. Pak si udělal nějakou vyhlášku padesát nebo šedesát. Má kulaté razítko…
Pokyvuje, ví. Mám z něj radost. Jsem asi trapná. Mám radost z mladého bystrého pracovitého muže. Ten se v životě neztratí. A nebude chtít sedět za počítačem.
Odcházíme.
- Na shledanou!
- Do videnia.
- Jé, taky Slováci! Těšíte se, až se zase spojíme.?
Všichni do jednoho souhlasí. Dozvukujeme si, jak nám vnucovali, že chceme rozdělit. Přitom to byla politická hra.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-22-jedem-s-medem
Jedeme k Lindě. Kudy odsud do Krkonoš? Přes Babiččino oudolí. Nejdřív míjíme hotel Holzbacher. Tam jsem se poprvé 19.7.1975 hned po maturitě na své devatenácté narozeniny vdávala. Věřící v dobro, čest, věrnost, rytířství; zamilovaná, důvěřivá a blbá. Přesvědčená, že na světě neexistuje zrada, podvod, přetvářka, lhaní. Že svět je růžový, čestný, milující a opětující lásku. Jenže náruč života mě vyklopila. Málem jsem na svou naivitu doplatila životem. Zaplať pán Bůh mi neřekli, že jsem na odchodu. Ani nevím jak, postupně jsem se vracela k životu. Nevzpomínat. Je to odžito.
Tohle je můj kraj. Kraj mého dětství, mých studentských let, zrání i stáří. Tady se pohybuji celý život. Miluji to tu. Náš kraj bří Čapků, Egona Hostovského, Boženy Němcové, Aloise Jiráska, Josefa Škvoreckého. Taky Marie Kubátové... Máme to tu nádherné. Tudy šla historie. Tudy vpadávala cizí vojska. Pohraničí Orlických hor a Krkonoš. Tady jsem doma.
Jé, už jsme na cestě blízko chalupy. Sem jezdím v zimě brázdit pole na běžkách. Když ubývá sníh, drandím o kopec výš.
- Peťuš, vidíš? Tady to jsou moje pole. Támhle parkuji. A nebo ještě jedu o další zatáčku výš.
Míjíme odbočku na chalupu. Tam jsme jezdívali s jeho a mým dětmi. To bývaly hezké časy. Tam ještě panoval respekt. Ohýbání proutků. Čas čtení sešitů Michaela Hesemana UFO kontakty, UFO důkazy, A přece létají…
- Peťuš, tady jezdíme na borůvky!
Míříme na spojnici do hor Celou cestu pozoruji modrou královnu našich hor s bílým jménem. Holčička tají svůj původ. Prozradím ho. Je to pyramida. Nikomu ani muk!! Mysleli by, že jste blázen. Tak ticho! A vedle dlouhý hřbet hory s opačným názvem. Antonymum. Bílá černá. Na hřbetu párátko vysílače. Hory, hory, naše. Vy jste tak nádherné. Kouzelné. Tajemné. Drsné. Není hodno ve vás v zimě zabloudit. Vzpomínám na klouzání na lyžích na vrcholu Černé a pak přejezd do Pece na Zahrádky, Smrk...
Chlapi u Lindy čučí do zelené obrazovky. My si procházíme pozemek. Pracoval na něm bagr. Terénní úpravy přežila jak Kittynčina vilka se žebříčkem, tak stařičká rozčíslá jabloň. Mluvím k ní, ať už se nebojí, že stroj už nepřijede.
Jdu se mrknout na tu naši černou turistku. Dcera naší Micicindy. Linda říká – nejdéle sloužící kočka. Ano. Kde je konec naší Micince... Kde Zrzečce... Naše dvě nádherné kočičí princezny. Kitty stará dáma. Když jsem ji u nás dost často hlídala, měla chudák stresy. Copak když tu byla s Mickou. To si jakž takž ještě rozuměly. Asi tušily vztah matka dcera. Jenže po výměně koček se se Zrzečkou už nemohly vystát. A navíc tu byl nový pan domácí. Mourek. Ach, jak na ně stále prskala, přitom neměla proč. Až v noci, holčička milená, chodila na chvilku ven na vzduch. Teď si hoví na pračce. Nechává se drbat pod bradičkou. A ještě chce za ušisky. Vypadá jak mírumilovné stvoření. Člověk by neřekl, co ve stresu umí. Bála jsem se jí pak už i pochovat, aby mě nesežrala. Chtěla jsem zůstat s očima a hlavně aby mi neurvala ruce. Dávala jasně najevo, že tu nechce zůstat. Marné byly moje řeči, že se do Phy už nevrátí, že půjde do velkého revíru...
Povídáme a čekáme, až skončí zelený nesmysl s kulatým nicem. Ochozy se baví, jak dole hraje pár milionářů. Nebo miliardářů? Prý se to uspořádalo, aby se upadající německá ekonomika trošku oživila. Blázni jsou ochotni dát za lístek – pozor!! - sto tisíc euro! Zhýralost.
Jedeme domů. Míjíme místo, kde trávila první týdny života v králíkárně naše Žofinka. Kočka horská.
- Peťuš, až vyjedeme na kopec, dnes si vyfotím Sněženku. Stihnu to.
Stihla.
- Peťuš, prosím tě, byl bys tak hodný a zajel se mnou do Tesco? Tam půlí melouny.
Zajel. Když zrovna nemrmlá, nekoriguje mě, nepoučuje, že nezdvihám kliku u dveří a ničím zámek, je skvělý. Je to můj anděl, ochránce, pomocník, manžel, údržbář. :-)
- Peťůš??
- No, copak zas?
- No, chci se zeptat, jestli se ti líbím.
- No to je otázka! To je samozřejmé.
- Dobrá. A ještě se chci zeptat, jestli jsem inteligentnější, vzdělanější a bystřejší než…
- Jasně! To se vůbec neptej.
On tak hezky odpověděl něco o blbé, ale všechno se nesmí ventilovat. Totiž mezi laskavými čtenáři a lajkovači – hele, proč mi to neolajkujete?- jsou i ne moc dobří lidé. Když je vás tu mezi čtyřmi až sedmi sty, výjimečně i víc, ale to fakt jen výjimečně, proč nenapíšete svou zkušenost. Jen Drahuška mě vždycky dojme a potěší, když napíše jako první čtenářka své dojmy, postřehy… Vždycky jsem si říkala, že až zestárnu, že nebudu dojímací, že mě nepřivede k slzám pochvala. A teď tu dojím slzy jako hrachy, když čtu Drahuščina slova a věty…
V Tesco si zkouším tričko. Ne. Šereda. Někdo nechal v kabince šaty mé velikosti. Zkouším. Ne. Nepotřebuji. Mám hadrů a do hrobu si je nevezmu. Jen jedny. Jdu po melounech. Ani kousek. Ani celý. Ani jeden. Mají tu maďarské třešně. Ani jedna pokladna nejede. Ty vorle! To je drzost. Nechci pracovat za jejich pracovníka. Nedají mi plat. Nezaplatí sociální, zdravotní. Nehledě na to, že nikdy nevím, kdy, kde a čím začínám. OK. Načtěte kartu. Už chyba. Zavolejte obsluhu. Kluk to vidí, čumí. Spojuji se očima:
- Mohl byste?
Dávám zboží pod skener. Půl kila osmdesát.
- Ale tam byla jiná cena s club kartou.
- Načtěte ji znovu.
A tohle mě fakt nenechává klidnou! Kde mají pokladní? U bazénu? Nemocné? Na dovolené? U moře? Na túře? Na vyjížďce? Lidi si to tu odmakají sami? To ne! Ačkoli – bé, bé bé. Odmakají.
- Petuš, třešně z Maďarska. Půl kilo za šedesát.
- To jde.
- Melouna neměli.
Kočky nás vítají. Mourek u dveří. Žofinka v domě. Nepouštím ji ven, když odjíždíme. Poučena. Pořád ji mám v merku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-22-kratky-odpocinek
Petroušek zalévá. Převlékám se. Chystám se sázet kytky. Nejdřív chviličku odpočívám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-06-22-tam-a-zase-zpatky
- Tak jdeme!
Jé, neodporuje. On se mnou na lidové hry nechodí moc rád. Šup. Rychle jsem převlečená. Zítra je taky den. Maňana.
Klušeme naším městem. Povídáme si. Miluji hovory s ním. Učím se od něj.
- Půjdeme cestičkou na šance?
- Ta tam nebude.
- Ale bude. Na jaře jsem po ní sbíhala. Hezky se to tam klouzalo. Měla jsem obavy, že se natáhnu. A uprostřed cestičky h.
- Tady už se odbočuje, viď?
- Počkej. Povedu tě. Jsem horský vůdce.
Horský vůdce je netrénovaný. Už dlouho jsem nikde neběžela. Funím. Nesmím se zastavit. Běžím, běžím, už tam budeme, už jsme skoro, skoro, téměř nahoře. Vyloupli jsme se na promče. Támhle už je Dolík. Místo mého cvičení na prvním stupni. Modré trenýrky, žluté tričko. Nahoře malá josefovská slavnost. Jé, starší spolužák z gymplu. Milan. R. Srdečné setkání. Bavíme se. Řehtáme. Vymýšlíme jména našich dětských přátel a obyvatel pevnosti. Ježiši, narazili jsme na jméno jednoho z bratrů. Říkali mu Ječmínek. Už týden leží na JIP. Naši spoluobčané ho přepadli a div netrepanovali lebku. Je v bezvědomí. Šel venčit pejska.
- Peťuš, vidíš? Co jsem ti dnes říkala? Že mě nevadí. Tak měním názor.
- Jsou pořád stejní!
- Milane, a jezdíš ještě tramvají?
- Jezdím jedničku.
- Co to je?
- Petřiny Letenské náměstí.
Když se ke mně před pár lety přihlásil, matně jsem si vzpomínala, že na gymplu byl asi o dva roky výš. Dala jsem dohromady jména pár kluků od něj ze třídy. Myslím i Láďa Bátora, a Petr Jaroš, bratranec z maminčiny strany. Na FB jsem Petra náhodně našla u někoho v přátelích. Zeptala jsem se ho, jestli… Vysolila jsem mu tam jejich rod.
- Já si tě vůbec nepamatuju. Ty seš moje jediná příbuzná.
- No, a půjčila jsem ti ve třeťáku učebnici zeměpisu. Potřeboval jsi ji k maturitě. A já se neměla z čeho učit.
- A vrátil jsem ti ji?
- Vrátil. :-) Ale pozdě.
Tehdy jsme s Milanem z nějakého takovéhleho posezení jeho spolužákovi a mému bratranci společně volali. To bylo setkání po půl století! Milan si udělal na stará kolena řidičák na tramvaj. Jen tak pro radost se několik dnů v měsíci sebere a jede z vesnice, kde má kořeny můj tatínek a kde naposledy bydlela moje babička s dědou, do Phy řídit tramvaj.
- A nebojíš se? Já bych se bála.
- Já taky.
Řehtáme se.
Petroušek s několika odborníky jeho věku hodnotí penalty a góly na tom mistrovství, jak ten plebs na ochozech fandí těm milionářům a miliardářům dole na zelené.
Já se bavím taky. Oslovuji pána, jehož tvář mi matně někoho připomíná.
- Nechodili jsme spolu do školy?
- Irena?
- Jirka?
Zestárnul. Poznala jsem ho. Býval to blonďáček. Truhlář. Jezdí do Austrálie k bratrovi. Ten tam utekl s pěti dětmi. Tři se mu tam ještě narodily. Bratr má 24 vnuků. Ty vorle! A já jen jednoho.
Bavíme se. Vzpomínáme. Má s sebou čtyřletého klučíčka vnoučka. Beru mu ručičku. Vařím kašičku.
- Ještě.
Znovu vařím. Čeká na tu komůrku, kde to všechno ten nejmenší spapal.
- Ještééé.
- Naposledy, ano? A říkej se mnou.
Opakuje. Čeká na tu komůrku, až ho polechtám.
Je čas. Jak vůdce smečky zavelí, neprotahuji. Jdeme. Sbíháme zase do Dolíku. Jdu po stopách svého děství. Nahoře na šancích fotím. Péťa je daleko v předu. Čeká na mě u místečka, kde se spustíme dolů a vyběhneme u metujského mostu. Domů.
Mám zalít květináče vpředu. Má zákaz se na ně jen podívat. Přelévá je. Příliš poctivý. Ale syn zahradníka by mohl taky sáhnout do hlíny, jak je vhlká…
Nejdřív s batůžkem na zádech sedám na tatínkovu židličku vyrobenou pro Ivu. Vkládám fotky na FB, pročítám, pozoruji sluníčko, kočinely. Začínají kousat komáři. Loni jsem se radovala při likvidaci starých van na vodu a při koupi rubikonů, jak se zbavíme kousanců. Ne, věrní komáři nás neopustili. Líbí se jim v naší zeleni. Konečně se zdvihám. Jdu zalít kbelíky s okurkami a rajčaty. V trávě si něco šeptají dva hnědí vypasení hnusáci. Jdu si pro píchátko a misku.
- Tak, alou! Pojďte!
Omrkuji natě brambor. Týýý vorlééé! Jsou nasátí na natích. Beru jednoho po druhém. Občas mi nějaký spadne. Hledám ho v hlíně. Nacházím další ve startovacích blocích. Nekonečný souboj. Kdy je sem kdo zavlekl? I na suché cestičce v dnešní divočině jeden lezl.
- Peťuš, jsem pokousaná. Zase jsem posbírala slimáky. Děkuji, že jsi se mnou všechno dnes absolvoval. Vím, že to byl pro tebe výkon. :-) Obstáls´! :-)
Něco zamrmlá, jako že rád a tak.
Já si den užila. Parádně. Luxusně.
Dobrou noc!
P. S. 1
Jedna firma ve firmě s D U N S Česká republika dává druhé firmě pokuty, tresty, uděluje exekuce. Jak se to říká?
P. S. 2
Městský soud v Praze dnes potvrdil ministerstvu vnitra pokutu 975 000 Kč od Úřadu pro ochranu osobních údajů za překročení pravomoci při policejním sběru dat o zdravotním stavu lidí, kteří byli v izolaci kvůli covidu-19. Policie podle rozsudku neměla pro shromažďování údajů zákonné oprávnění. Dnešní rozhodnutí je pravomocné, ministerstvo zváží další postup. Proti rozsudku může podat kasační stížnost k NSS.
Milý slídil FB mi k obrázku napsal červeně: Litujeme.
Ani náhodou se mi nepovede dát – dál, přidat, zveřejnit… To je ta jejich demokracie. Nejnespravedlivější způsob vládnutí. Menšina usurpuje většinu.
P. S. 3 Pro ty s FB
https://www.facebook.com/marikarmin/videos/1138719414072473
Ledová stěna? Co je za ní? Kdo bydlí pod ní?
P. S. 4 – jen pro ty, kteří mají FB.
Tenhle … nutil očkování. Vykřikoval – Ať babička umře! A dnes si myje ruce s tím, že ony ty vakcíny škodí, nechrání, víc lidí umřelo po kočko. Prý ty vakcíny tak nevinné nejsou. Ejhle! A Zítka za to chtějí stíhat?? Nerozumím. On nerozumí tomu, že zemřelo víc lidí oočko...
https://www.facebook.com/BodyartPress/videos/1106491177339709
P. S. 5 Petrodolar padá
BRICS meeting v Rusku z minulého týdne. Prý je Rusko izolované. 17 000 účastníků ze 140 zemí na planetě. Na planetě je asi 190 zemí. Zavedení nové měny pro mezinárodní obchodování. Americký dolar bez vnitřní hodnoty - nechceš s ním obchodovat? Pošleme ti do země vojáky... Muamar Kadafi. Sadam Husajn...
BRICS - reprezentují víc jak jednu třetinu globálního HDP a skoro polovinu obyvatel planety
https://www.youtube.com/watch?v=_nc7y3C-dOk