Den Návy
Neděle. Ráno virtuální setkání s maminkou. Před týdnem ho nazvala planým. Aspoň něco, systéme, když ne nic. Jsem ráda, že ji vidím i o víkendech. Dnes zase nesešroubovala větu. Ona to ví. Uvědomuje si to. Nedostatek komunikace. Ublížil jí bezohledný ředitelův nezájem o propojení rodin se svými o velikonočních svátcích - to byla bomba a ve dvou prodloužených květnových víkendech. A IZOLACE. To je mučící nástroj mocných. Děsivá skutečnost. Realita. Každý hajzlík jednou dojede na svou bezohlednost. Každý! Předpovědi lékařů se nevyplňují, pokud rodina se svým členem pracuje. Bohužel, v tomhle roce nám stát zamezuje po většinu roku kontakt. Nesmyslně. Falešně! Ti lidé tu pracovali celý život. Budovali. Jelita se jim nyní za to odvděčují. Pak se nám naši blízcí propadají. Někteří se raději odporoučejí z nekvalitního života.
Pro mě radostné setkání s vedoucí ing. Malíkovou. V neděli slouží. Sluší jí to. Paní na svém místě. Vlídná. Vstřícná. Přísná. Spolehlivá.
- Mami, napij se.
Vlevo, kde vždycky mívá hrneček, vidí krabičku s kapesníčky.
- Tedy mám nějakou krabičku s pytlíčky.
- To jsou kapesníčky, mamko. Mrkni vpravo.
Nachází čajík.
- Mamčo, máš tam asi i konev. Uměla by sis ještě nalít?
- To už bych neuměla.
Tohle mě vždycky vystraší a zdvihne. Nebo irituje? V září jsme nacvičovaly pití jednoruč z hrnečku. Začala ho držet oběma rukama jako dítě. Nacvičily. Nevím, jestli jsou pečovatelky proškolené, jestli mají vůbec čas se věnovat rozvíjení dovedností jemné motoriky. Určitě by si toho mohla všimnout zdravotní sestra. A tak jako je kovid na nic - k čemu? Tak to, že klient drží nádobku obouruč - tam je signál POZOR!! Cvičme. TO JE PRO MĚ DALEKO VÍC DŮLEŽITÉ NEŽ NĚJAKÝ FEJKOVÝ TEST. Už se zas chystají na personál - protiprávně. Nedáš se? Jo, měj svobodu, ale karanténa - kdo to platí? To je nemocenská? Brr. Jsem šťastná důchodkyně. Posadila bych si je do jídelny na sluníčko! A tam bych s nimi protahovala ručenky, cvičila hlavou, masírovala prstíky, dávala otázky, vydupávala bolest, ukazovala na kolena, ramena, nos, boky... Jenže mezi čtvrtou a pátou sedí ve stodole zvané jídelna ozařováni umělým světlem a čumí. Přestávka. Nechala jsem u maminky na pokoji nafukovací míč. Na h...
Paní vedoucí kontroluje, jestli nám to frčí. Poprvé jsem ztratila signál. Ale pak už nás Vesmír nezlobil.
- Paní vedoucí, šlo by prosím připomenout, aby mamka procvičovala jemnou motoriku u jeleního loje? Ale aby sama musela přijít na to, jak se to rozdělá, vyšroubuje, nanese na rty, zašroubuje, nasadí víčko... A ještě jednou, dvakrát... Taky nevím, jestli umí ještě zacházet s nožem. A nalévat si čaj z konvice... To prý už neumí.
Paní vedoucí děkuje za připomenutí. Odbíhá.
Dnes se mi povedlo přes sdílení obrazovek provést maminku hřbitovem. Ukazuji ji hrob. Na terase obrovitánskou kytici. Vyzvídám, jak se udržuje v čistotě hrob. Zčernal. Mamka ho měla vždy šedý... Můj nedostatek.
Paní vedoucí přibíhá, kontroluje spojení.
- Paní Hrobská, teď jsem se ptala paní Dany, maminka prý každé ráno zachází vcelku dobře s nožem.
Raduji se. Myslím, že už asi příbor nepoužívá, ale aspoň nůž... V DD používají jen lžíci... Stále jsem vyžadovala příbor... Vždycky na chvíli. Než se otočila stránka v sešitě. Uměla by jíst příborem? Toť otázka. Naposledy jí to ještě šlo. Ale kdo by jí to teď učil, pomalu po roce, to teda nevím.
Volá důvěrník z našeho panelového domu. Náš nájemník nechal u kontejneru věci. Musí je odvézt.
Právě mě nahání nájemník. Náš Karel. Cikán, který náš byt udržoval se svou Terezkou v čistotě. Lépe než jejich předchůdce. Vždycky měli čisto, voňavo, uklizeno. Naproti nám a pod námi bydlí dvě sestry. Fouňové. Stěžovaly si na hluk z našeho bytu. Petroušek je srovnal. Aby nediskriminovaly. Ani schody nemyjí. Nezdraví. Malému Kájovi rostly tehdy zuby. Od té doby už ani nevím, které náfuky to jsou. A to ta jedna sdílela v Olomouci kolej s mou Lindou. Maminka na to mívala dvě slova. PP. Nepublikovatelná.
Ještě chvíli hovořím s maminkou, využívám čas. Hledám v počítači předávací protokol.
- Mami, pusu! Hladím tě.
Maminka naznačuje pusu. Děkuje, že ji mám ráda. Samozřejmost... Za lásku se neděkuje.
Volám důvěrníkovi. Napojuji Karla. Usměrňuji hovor. Karel říká, že si věci nějaký pán odnáší od kontejneru. Dětskou sedačku do auta. Pytel oblečení. Plastové židličky. Pokud zítra u kontejnerů něco bude, odveze do sběrného dvora. Má pravdu, Karel. Pokud se věci někomu budou hodit... Nejsem příznivec vyhazování a šerádání matkou Přírodou.
Tisknu předání bytu. Jedu. Karel už čeká. Na jaře ho zastavil debilní kovid. EU ví, jak na nás. Nedáte peníze do společného? Vyhladovíme vás. Uděláme z vás černou tečku Evropy. Co, Evropy! Světa! Naši zaprodanci za peníze budou hrát do popravy na GATMO. Karel se děsně, ale šíleně snaží. Šikovný. Pracovitý. Slíbil rudou stěnu s bílými sádrovými koulemi dát do pořádku. Dal. Povídáme si. Dluhy má se mnou srovnané. Před Vánocemi si přijde pro výživu. Teď nemá. Ve smlouvě mám, že kauci podržím do vyúčtování. Jenže on potřebuje peníze na nákup materiálu.
- Kájo, víte, jak jsem soucítila s našimi mladými v domečku. Pak jsem musela deratizovat dům. Když jsem to nasčítala, jsem už přes čáru. Taky jsem jim dala velkou část kauce, aby měli do nového...
- Já jsem s tím počítal.
Slíbila jsem mu v létě, když jsme nevěděli, kdy, jak... Nakonec ustupuji. K čemu by mi bylo držet velkou částku, když byt je v pořádku.
- A budete o mně mluvit hezky?
- Kájo, budu. Jen žaluzie jsou špinavé, na ty jste zapomněl. Ale jinak všechna čest a sláva!! Dali jste to tady do čistoty. Děkuji.
- Terezka má asi plotýnku. Včera zbělela. Dnes je doma.
- Ofouklo ji na oknech.
Už nechci unaveného Karla zdržovat. V neděli spěchá do práce. Mají někde odkrytou střechu. Lije. Pozdravuji Terezku. Zůstaneme ve spojení. Měla jsem je ráda. Do jara se uskrovní u Terezčiny maminky, pak si začne opravovat svůj domek. Věřím, že tuhle zahněděnou dobu přežije. Hlavně ve zdraví!
Vracím se na oběd. Zajíždím do dvora. Jdu se podívat znovu naproti za plot. Ne. Není tam nikde. Na cestě taky ne. Kam se poděla?
Jsem sama doma. Občas zavolám do zahrady čičiči. Marně. Dnes je druhý slovanský svátek... Včera anglosaský halloween. Satanský. Navíc byl druhý říjnový úplněk. Měli sílu k rituálům. Ale my jsme šli proti jejich energiím... Jenže ne ve slovanských kruzích... Každý za sebe. Chvíli se zklidňuji. Medituji. Zas jsem usnula. Nevadí... Karaimi jsem poslouchala ve spánku.
Petroušek. Unavený. Nevrlý. Obědváme. Radíme se. Byt mám předat večer v šest.
- Peťuš, je potřeba tam vyměnit jeden vypínač. Jen se houpe, necvaká. Na chodbě chybí dvě žárovky. Chci umýt všechny žaluzie. Jo, ofotit elektroměr, neměli jsme s Kájou šroubovák...
- A co kdybychom tam jeli teď?
Jedeme. Vrhám se na žaluzie. Máme v bytě kvalitnější než v domě. Okna i žaluzky. Jsem na to velmi citlivá. Beru jednu po druhé bílou gázovinou. Za chvíli je šedivá, černá. Vyčištěná okna na sobě mají čáry od žaluzií. Péťa někam jede pro žárovky. Unavený leze na štafličky. Nepozornost. Břink! Cylindr je na cimpr campr.
- Prosím tě, teď musíme koupit dva, ať to tu není každý pes jiná ves.
Fotí si vzor. Myslí, že sežene ten samý. Opak je pravdou. Volám nové nájemnici. Nespěchám. Přijdou s holčičkou na kočárku. Práce na žaluziích mi trvá. Okno u kuchyně pigluji možná hodinu. A stejně nejsem spokojená. Jsem zvyklá žaluzie při mytí oken otřít prachovkou tam a zpátky po překlopení. Občasné muší hovínko jdu umýt hned. Paní zvoní. Jdou s malou holčičkou po schodech. Holčenka nespala, lezou jí zoubky. Paní mi slibuje, že dodělá ještě obývák a okno v dětském.
- Ale ne dnes?
- Ne, je mi fuk, kdy, jen kdybyste ty žaluzky umyla. Nebo je přijdu umýt já. Byt vám Karel s Terezkou pěkně umyli, vybílili. Okna se leskla, balkon je čistý, záchod je čistý. Vanu někdo přetřel barvou. Nevím kdo, nedovolila bych to. Je tu nová dlažba. Vanu určitě bourat nebudeme.
Provázím bytem, ukazuji. Jdeme dolů. S Karlem jsme identifikovali klíče... Ukazuji schránku, zvonky. Kam si mohou nalepit své jméno. Petroušek je tu. Odvezl kytku na hřbitov. Přijeli bychom domů za tmy. Posvítím zítra, dnes jsem nezvládla.
- Nechytá vám jedna plotýnka.
- Jak nejde? Vždyť je sporák nový.
- Asi jim vytekla polívka. To dám do pořádku.
Paní se nabízí, že to zvládne.
- Ne, ne, v žádném případě. Tady máte uzávěr plynu. Hlídejte holčičku, aby neotočila knoflíkem! Je to nebezpečné! Přijdu vám to opravit.
Petroušek ještě přemontovává baterii u dřezu. Karel koupil novou. Je otočena do boku. Péťa ji dává do osy. Hotovo. Předávám telefon na důvěrníka. Ještě nám chybí klíče od jedné kočárkárny a od sušárny. Dodáme.
Sbíhám po schodech. Potkávám nájemníky. Asi dvoje. Mladé. Búúú!! Zdravím.
- Dobrý den!
Nic bůůů!
Další jdou nahoru proti mně.
- Dobrý den!
Chce se mi zabučet na lesy! Ale jsem v paneláku. BŮŮŮ, bulíci se na louce zdraví! Dům za deset let změnil náladu... Před třiceti lety jsme se sem nastěhovali, znali a zdravili se. V našem vchodě byl důvěrníkem hádejte kdo? Chodila jsem zazvonit, pokud někdo o víkendu nemyl. Dvakrát do roka jsem organizovala brigádu - okénka ve sklepech a společných prostorách...
- Peťuš, pošli mi tu fotku našeho hrobu. Zítra ji mamce nasdílím.
- Neumím to.
Válím se na gauči u něj v pracovně. Zřizuji mu nový účet skyp. Máme oba dva. Nevím, proč ty první účty přestaly fungovat. Nejde mi propojit se. Vyzváním sobě. Nejde to. Lindě. Zvoní. Od sebe Péťovi. Proč to nejde? Ze skypu umím fotku nasdílet. Intuitivně a trpělivě - povedlo se.
Chceš nechceš, padá nám do duší doba lží. Oba to víme. Jsme uondaní. Jdu si hrcnout na naši vypůjčenou sedačku.
Linda mi ukazuje kočky nedaleko od nás. Vybíráme. Jedna modrá - úchvatná. Naší Micce se nevyrovná. No jo, zadaná. Počkám do zítřka. Aspoň kdybych věděla, kam ve čtvrtek odběhla... Chovala jsem ji. Chtěla ven. Ani jsem se nepodívala, kam se mi jde ztratit. Dala bych jí ještě bonbony... Loudila.
Péťa se sprchuje. Potichu si brečím. Roním slzy jak krokodýl.
- Proč brečíš?
- Ne-vím.
- Kočka, viď? A ty roušky...
- A lidi, nevidím lidi. Bojím se mezi nimi chodit. Čumí na mě těmi svými obvázanými ksichty jako na vraha. A Slováci jsou otroci. Chudáci!
Pouštím slzy. Hořce brečím.
- A co kdybychom si pořídila pejska?
- Pejska?
- No, nějakou směsku z ulice.
- No jo, jenže bychom ho všude museli tahat s sebou. Micka tu jeden den vydržela, než přijela Linda. Kdo by s ním chodil ven?
- Kam ven? Lítal by po zahradě.
- A kdo by po něm sbíral hovínka?
- Prosím tě, já.
- Uvidíme.
Mám v hlavě už černé kotě nebo chlupatou kočinku. Stejně budu stále srovnávat. Tohle naše Micka nedělala. Naše Micka uměla to a to. Jdu se podívat na dřevěný zápich včely. Micka jako nové kotě mi ji rozkousala. Péta slepil křidélka. Včela tu je dodnes v květináči. :-( Chjo... :-(
Dobrou noc!