Den osvobození 9.5.1945
Večer. Ještě pět hodin do odblokování. Pustila jsem si pusu ze špagátu. Ne, už jen dvě hodiny. Poslouchám pod psaním hlásný jediný pravdomluvný kanál. ČT24! Vysílá projev Putina. Mate mě. To je přece nepřítel. Hovoří o Velké válce. Vnukové nesou fotografie vojáků, kteří navždy zůstali mladí. Vzpomíná na Nesmrtelný pluk. Odkaz bdělosti, aby se hrůzy fašismu nemohly opakovat. Co to ta Česká televize pustila! Nechápu. Projev nepřítele. Prý všechny TV přenášely vojenskou přehlídku v Moskvě. To mi hlava nebere. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-09_Rano/
Den začínal sluncem. Příslib nápravy včerejšího zpackaného posypaného dne. Vyšlo to. Sluníčko! Zdroj vitamínu D.
Dva zmeškané hovory. Ireno, vstávej! Odškrtávám z papírku úkoly.
Zkouším, jestli fejsbůku stále vadí moje sdílení o úmrtí fotbalistů. Jo, vadí. FB známé označuje jako přátele. A jsou to přátelé. Proč? Protože mi sdílejí moje fotky, videa, vzpomínky. To, že dnes nesmím, neznamená, že to tam nebude.
9.5.2018: Včera státní svátek. Pro mě konec války 9.5. dnes vzpomínám na předky, kteří položili život v debilní válce.
Životy, to nejdražší, položili zbytečně. A v cizí zemi. A dnes jsou popliváváni. Nevděk. A najednou se zjistilo, že Phu bombardovali - světe div se!! - Rusové. A určitě vydal rozkaz Putin. To by v tom byl čert, aby se tam nějak nepropašoval!
Kopřivy do bříška a jdeme do dne. Zaplatit výpalné, teda poplatek za nové nájemníky. Vyplnit dokumenty. Telefon s nájemnicí. Ve škole. S nájemníkem. Ten je v bytě. Hurá! Jedu na kole. Mám čas. Namalovat. Že bych jela autem? Půl dvanácté. Chci ještě objednat nájemníkům novou kuchyň. Jedu autem.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-09_Samo_a_Seto/
V bytě si měřím pracovní desku. Vytahuji svůj letitý skládací metr. Daroval mi ho v roce 1981, ne v roce 1982 Pedro Kraus. Regionální ředitel FORDu pro severní Afriku, východní Evropu a nějaký kousek Asie. Přivezl tehdy dárky, které bych dnes označila za nicotné. Klíčenky - ale krásné. Pracovní bundu dělníků na lince. Přenádherný model. Vkusná. Honila jsem v ní vodu ne na montážní lince, ale po městě. Nášivky FORD. To byla tehdy novinka. Tady to nikdo neznal. Přivezl i něco placatého, zvláštního, neidentifikovatelného.
- Irenko. Víš co to je?
Očichávala jsem, okusovala. Hlavu si lámala.
- Je to odpad kosmického průmyslu. Slisovaná dehydrovaná houba na mytí auta. Pojď, ukážu ti to.
Namočil ji do vody. Nabobtnala do velikosti kostky mycí houby.
Tehdy přijel fungl novým modelem. Svezl mě. Určitě měla vojenská kontrarozvědka pohotovost. Bacha, západní vozidlo ve vojenském městě. Poprvé jsem viděla na horní části skla to, co dnes máme na palubce normálně. On to měl na skle. Otevřené dveře, nepřipoutaná osoba a ještě něco, už nevím. Valila jsem oči. Na tohle nás západ nachytal.
Jak jsme se seznámili? Na srazu Ford Taunus Clubu. My jsme měli Ford Capri. Už jsem psala. Manželovi rodiče nám koupili úplně novou sto dvacítku. Voněla. Bílá. Obratem jim ji prodal. To nepochopíš. A koupil z brněnského výstaviště tohohle krasavce. Zelenkavá metalýza, černá vinylová střecha. Jeli jsme si pro něj do Slavkova u Brna. Tam naší stodvacítkou. Zpátky si v ní trůnil tchán. My s Ivkou jen v tričkách, protože Ford výborně topil. Byla zima. Myslím jaro.
Účastnili jsme se Ford srazů. Tam jsem tančila se svým mužem. A taky s Pedrem. Němec. Nerozený myslím v Brně. To jsem netušila. Nechal mě trápit s němčinou prokládanou - do prčic, jak se to řekne. Tehdy mi to po maturitě ještě šlo. Dnes už umím jen prasátko skáče über den potucek.
Při tanci se přiznal ke znalosti češtiny. Pochválil mou němčinu. Sympatický. Z Kolína nad Rýnem. Někdy přijel. Psali jsme si. Do revoluce. Když jsem jela na Extravaganzu v Kolíně nad Rýnem do Lanxess arény asi před pěti lety, už na dopis nikdo neodpověděl. Pedrovi asi skončila služba na Zemi.
Ten metr jsem používala čtyři dekády. A dnes mi vystřelil v ruce. Jak kouzelným slůvkem se z něj vytvořila ocelová kytička. Hýbal se, točil se, byl k neuklidnění. Jestli to viděla maminka, vyslovovala zaklínadlo:
- Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej.
Tenhle program plním celý život. Kdykoli se mi něco - cokoli - povede, vnitřní hlas našeptává: Vidíš, jsi šikovná. Ale nepřebije program z dětství. Rozbila jsme rádio, budíček, několikrát jsme přetáhla péro, mechanickou hračku, propisovačku - všechno jsem rozstřelila. Umím utírat skleničku tak poctivě, až ji rozdrtím v utěrce. Řehtám se. Plním a dělám radost. Přitom vím, že jsem Š I K O V N Á.
Fotím si původní kuchyň, jak vypadá. Pro příštích několik dekád tam bude u zdi asi deset cm chybět. Lítají na Mars, mimozemšťané ve vládách, ale skříňky vám vyrobí 40, 60, 80 cm. A tečka. Všechno ostatní je atyp. V našem domě máme všechno na míru. Však taky zakázka koštovala pěkných pár tisíc. Do panelákového bytu neseženeš potřebné rozměry.
- Dobrý den! Jdu udělat objednávku. A jestli zas budete spěchat na oběd, basama remtete!
Zlobím mého žáčka. Za třicet let se z hubeného Pepíčka nafouknul malý Mišelínek. Píše nádherným úhledným písmem. Lehký náčrtek skříněk - šikovný. Jen mu to nevychází na koruny. Kontrolujeme spolu obrázek na objednávce. Vtom se ťuknul do hlavy:
- Ještě skříňka nad digestoř.
- A ta tam musí být?
- Nemusí. Ale je to takové nedodělané.
Volám Petrouškovi. Jestli ji mám vzít.
- Prosím tě, kup ji.
Tak jo. Moje oči uvízly na stařičké hezoučké zasklené kráse.
- Co to je?
- To je tajemství.
- Moment, tohle je starý dům. Támhle ten hangár, to je nové tak třicet let.
- Tady byla strojní traktorová stanice.
- Pravda, pravda.
- A v téhle místnosti se motala ocelová lodní lana. A vyvážela se do celého světa.
- No prosím, a teď se tu překupuje nábytek.
- Zálohu prosím.
- Jejka, nesu si do banky padesátikoruny.
- Ne.
- Jo.
Rovnám na stůl dvě hromádky padesátek. Loučím se s písničkou.
- Tak, Pepo, je za minutu dvanáct. Hajdy na oběd!
Jedu městem. Stavuji se v Penny. Tam mám vedoucího bezva kluka z učiliště. Šikovný. Udělající. Veselý. Zastavuji se s ním a jeho prodavačkou.
- Vozíte?
- Ne, to je kamarádky.
- Tu znám. Ta tady prodávala. To je zázrak - vesmírné semínko.
Nechám se navádět na zboží z letáku. Jdou po práci.
Zůstávám sama stát na náměstíčku mezi regály. Za mnou stojí muž. Nevidím ho. Vylekal mě.
- Já jsem vám chtěl říci, abyste se nelekla. Ale byla jste rychlejší. Vy jste tak krásná.
Hm. Lichometník. To musím říci Petrouškovi.
- Já bych vás chtěl pozvat na zmrzlinu, kdybyste se neurazila. Byla byste tak ochotná? Nezávazně.
- Milý pane, je to od vás milé, ale vy jste mládě, mně je 66 let a hlavně jsem 33 let šťastně vdaná a stále zamilovaná.
Vykulil oči. Vždycky mám obavy, aby jim nevypadly.
- Tak to bych vám hádal tak čtyřicet. Mně je čtyřicet.
Když jsem to odpoledne u sázení brambor vyprávěla Petrouškovi, ptal se, jestli nešel z očního. Řehtám se. On použil přímo jméno a já si na něj teď nemohu vzpomenout. Ale něco jako.
- Nešel od Šťovíčka?
Zbořil mě. Nevycválanec můj neuctivý. :-)
Pán mi vyprávěl o svých třech partnerkách a jejich chybách. První chlastala. Jeho oči sjely do mého košíku, kde jsem měla vyskládány láhve s muškátem a chardonay.
- Prosím vás, já taky piju. Ale ne do němoty. Tak dvě sklenky denně. Někdy ani to ne.
Hned mě uklidňoval, že to vidí, že nepiju. Jak jsem udržovaná, jak o sebe pečuji, jak jde ze mě energie. Jaké mám charisma, kouzlo. No jsem zkrátka nadpozemšťan.
Ještě mi líčil příběh druhé a třetí... Radím mu, aby si hezky v klidu počkal na takovou, kterou mu sešle Vesmír. Na zmrzku jsem fakt nešla. Popřála jsem mu šťastnou a bezpečnou cestu do Strakonic, města motorek, fezů a Švandy dudáka.
- Tak jdeme sázet. Ty nemáš vůbec pracovní morálku. S tebou se nedá dělat. Ty nevyužíváš pracovní čas.
Prokládám ho odpočinkem. :-) Ta ještě jeden odpočinek hodíme:
- Peťuš, nemáme hnůj.
V klidu jsem si odeslala fotky Lence ke zveřejnění na FB. Uvařila jsem mu kafíčko. Na talířek dala včerejší buchtičku - alias koláč - alias dezertík. Stihla jsem zatelefonovat prodavačce do hnojiv - pytel koňského, pytel slepičího.
- A chceš malé nebo desetikilové balení.
- Desetikilové. Se s tím nebudu dřít a ještě to Petroušek zaplatí.
- Vezu dva pytle!
- Tady máš kafíčko. Hezky se posaď. Já si tady krumpáčem vyryju dvě rýhy. A budu ti povídat, co jsem dnes zažila.
Chystám rýhy ve zrytém ze soboty. Petroušek si užil kafíčko, slunce, mě. Zařehtali jsme se. :-) Všechno jsem políčila, i délku pracovní desky 208 cm. I to, že jsem ji nechala nakonec zkrátit na 206. Všechno všecinko.
- Prosím tě, teď běž nakopat kompost a navez mi sem dvě kolečka. Ty brambory mám asi mělce.
Navezl dvě kolečka. S remcáním ještě třetí. A bylo nám moc a moc mírově.
- Ještě máš támhle přiryto u zeleniny.
Šel, vykopal hlubokou rýhu. Vložila jsme do ní brambory. Dokonce jsem dnes zasadila tři zapomenuté loňské.
Telefon. Nejde jí objednat. Vbíhám do domu. Otevírám její portál. Házím do košíku. Odesílám. Platba převodem.
- Nezapomeň do zprávy pro příjemce číslo objednávky a svoje ID.
Vracím se pracovat k brambořišti. Telefon. Mizím v domě. U diářku.
- A nejste ta, co se narodila 22.3. asi po třinácté hodině? Nebyla jste už u mě?
- Ano, jsem to já.
Domlouváme si termín. To je tak šest let, měla skvělý program, ale její manžel ji terorizoval. Dnes už je bez něj. Píšu si datum. V den jejího vstupu do naší reality jsem byla svědkem, jak skočila na svět. Hned na to se narodila moje prvorozená. Viděla jsem její porod. :-) Vracím se do zahrady. Péťa vrčí. Telefon.
- Nerad obtěžuji, ale nesebrala jste mi dnes u toho vyplňování smlouvu?
- Běžím do šanonu. Ano, mám ji tu. Svou a vaši.
- Mně to došlo, když jste se divila, proč jste si vzala dvoje destičky.
Za chvíli zvoní. To není na Péťovy nervy. On nemá rád rušení u práce. A v tom je mezi námi rozdíl. Mohu od práce na zahradě občas odskočit. Občerstvit a posílit se. :-) Dosázeli jsme. Zahrnul. Navezl zeminu.
- Peťuš, já jsem tak ráda, že budeme mít v létě nové brambory.
Večer jsem si připravila rady, jak jíst, jak se hýbat, jak myslet u jídla, jak plánovat jídlo a je skoro jedna. Za chvíli mi dají na FB vycházky.
To byl fakt kouzelný den! Zahrada se zahřívá. Ještěrka i slepýš ožili, co chtít víc. Jen MÍR a klid na našem nebi.
Dobrou noc!
P. S. Děkuji všem, kdož jste
mi dnes byli nápomocni a kdož jste byli připraveni mi vkládat příspěvky na mou
zeď. Leni, Helo, děvčata, děkuji mockrát!
Dobrou noc!