Den osvobození! Odjakživa květnová data 1., 5., 9. Děkujeme maminkám
Neděle. 9.5. Den osvobození! V ten den skončila válka. Nevím, proč nám frk frk změnili datum. Faleš. Moskva - překrásná přehlídka. I v jiných městech - Tula, Jekatěrinburg...
Pochodu se účastnilo na 12 tisíc vojáků, představila se i robotická bojová vozidla či obrněná vozidla pro protivzdušnou obranu.
Před rokem nebo dvěma - krásná demonstrace
síly. Přijď, zkus si, uvidíš, parazite!
Vybíhám na zahradu pro vršky kopřiv.
Mourek se žene. Na obloze hliníkové vzory. Činili se, když jsem dospávala. Rychle
mu nesu zrzčinu kapsičku, kterou nedojedla. On udělá drn drn a nádobí je
vymeteno.
Cvičím s Janou VanCoppenolle. Beru si zpět svou sílu. Zas jeden cvik nezvládla. Udělat vějířky prstů na nohách. Ani náhodou. Zkuste si rozcápnout prsty na nohách jako na rukách. :-)
Blíží se jedenáctá. Rychle sprcha, vyfénovat vlasy. Už zvoní paní Iveta. Krásně zas mamce umyla vlasy. Upravila. Děkuji.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-09_S_maminkou_na_Den_matek_virtualne/
- Mamko, ahoj! Jak se máš?
- Jako nahej v trní.
To většinou odpovídá.
- Mami, ještě řasy.
Rychle maluji linky, řasy.
Připomínám Den matek. Maminka poslouchá mé cvrlikání.
- Mami, vždycky jsem se vysmívala, že rodina je základ státu. Mami, a ona je. Pan profesor Matějček říkal: Cizí ti neodpustí, ani když se omluvíš. V rodině si odpouštíme bez omluvy. Mami, já jsem ti vždycky v knihovně uzmula Exotic. Pamatuješ na něj?
- Trošku.
- Růžový s takovým oválným věnečkem. Krásně voněl. A lak na nehty - mělas´ růžový. Ty ses nikdy nemalovala.
- Nebylo potřeba.
- Nebylo. Bylas´ krásná. Celý život. I teď.
Vyprávím o cvičení a síle člověka. Aby nám někdo sílu nebral a nevládnul nám. Ukazuji mamince kytku, kterou dnes bude mít na stolečku. Děkuji, že jsem si je vybrala. Dobře jsem se trefila. :-) Vzpomínám na pár příhod do tří let, které jsem zažila s tatínkem, než odešel. I den pohřbu si pamatuji. Vzpomínám, jak mě maminka vozila na sedátku na kole. Sdílím obrazovku. Ukazuji mamince kocourka, jak mu dávám tyčinku. Maminka chápe, že si musel někoho najít. :-) Ukazuji tulipány. Kvetoucí zahradu. Pampelišky, včelku na ni. Nevím, jestli chápe, že je to na té zahradě, kterou celý život zušlechťovala, na níž se celý život dřela. Zahrada - zdroj naší obživy.
- Mami, vy jste tu s Péťou vždycky úřadovali. Ordinovali. Tys´ byla vůdce, Péťa byl vykonavatel. Mami, jednou jste udělali ze švestičky takové koště. Myslela jsem, že vás zabiju. Jak jsem vás tu chvíli nechala, hned jste tu udělali nějakou lumpárničku. Uřezali jste vršky třešní... Vřeštěla jsem. Zbytečně. Péťa z práce chodil dřív. Já ze školy příjíždívala kolikrát večer... Mami, a jak jsi tu stloukla ten stůl a lavičky, jak jsi to dokázala?!
- No snažila jsem se.
- Mami, když jsem byla malá, byla jsem u babičky v Nouzově. Před hospodou zastavilo vojenské auto. Vyskákali z něj vojáčci. Seděla jsem babičce na klíně. Pošeptala jsem jí, že to jsou vojáci z našich kasáren. Babička se zeptala:
- A vodkáď ste?
Oni ji něco nalhali.
- Nevykládejte! Vy jste z Josefova.
Netušili, že malé dítě je pozorovatel.
Vysvětluji mamince píchání jedů, roušky, lži dobu. Pokyvuje, snad rozumí.
Před polednem přichází Iveta v servírovací zástěře. Loučíme se. Děkuji.
Vrhám se na koláč podciperák. Hledám na internetu tenhle skvělý recept. Místo borůvek vysýpám vaničku černého rybízu. Těsto heboučké. Moučka se povedla. A ještě bych mohla zpracovat listové těsto.
Mám poslední čtyři jablíčka z naší jabloňky, kterou jsem neměla ráda. Než mi došlo, že tahle pracovitá jabloň nám každou zimu daruje tolik plodů, aby vydržela až do jara. Letos vydržela - na košíku poslední. Jdu si pro jablíčka ve skle.
Rychle, rychle. Ve dvě přijde Petroušek. Ohřát polévku. Jemu krůtí prsní řízek na páru... Já si dávám kousíček jitrnice ze včera. Zelí. Křen. Hrozně zatahuje. Větší část jitrnice ještě nechávám. Petroušek dostane jeden den soustečka na chleba s okurkou.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-09_Kocici_zahrada/
Servírujeme venku. Kocourek přibíhá. Dostává kapsičku, granulky, mlíčko. Chci si ho vyfotit, jak se po obědě olizuje. Beru jeho krásnou tvář několikrát - ne. nezachytím. Ale zachytila jsem tři klíšťata. Už nejsou tak napitá, ale potvory mu lezou do původních starých jizev po vytažených.
- Peťuš, vzal bys mě k mamce? Dala bych si k obědu víno.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-09_Podciperak_a_strudl%2C_mamince_kytku%2C_za_maminkou/
Jdu mamince ustřihnout asparágus. To už se nenosí. Neváže do kytic. Dávají se velké listy. Nekonvenují mně. Dva velké květináče s asparágusy čekají na přesazení. Jeden mamčin, jeden můj. Opatruji oba jak oko v hlavě. Převazuji překrásné tmavě růžové nádherné karafiáty velkou průhlednou růžovou mašlí. Organtýnová?
Volám z auta. Asi jsou na terase. Prozvonila jsem se na sesternu. Prý docházejí vitamínky.
- A to mi to nemůžete říci naráz? Teď už se nevracím.
Durdím se. Na druhém konci:
- My to tu taky máme těžké.
- Máte.
Souhlasím. Sestřička už čeká. Jo to je sokolka. Krásná paní. Vypadá nádherně. Přitom už mnoho let přesluhuje. Hezky se usmívá. Mám ji ráda. Stará škola.
- Jak se máte?
- Špatně. V lednu mi umřela sestra.
- Na nepéči nebo na kovid?
- Na nepéči. Zrovna jsme tu chodili v těch oblecích...
- A nezachránila jste ani svou sestru. Takhle prohnilé je i školství. Učitelé porušují zákon - dohlížejí na šťourání v nose. To je průšvih jak Brno. Tady se porušují zákony. Vláda k tomu vyzývá! Jak může kadeřnice brát ode mě informace o mém zdravotním stavu? A vést mé telefonní číslo? Kde je ochrana? To naši soudruzi pitomci nedomysleli.
- To mi řekněte, máme vnučku. Krasobruslařka. Copak nemůže být deset malých holčiček na ledě? Ale hokejisté mohou!
- To je bezmoc!
- Na cyklostezce je hospoda plná.
- No, u nás v Jaroměři u Otty už na čarodějnice...
- Jo, tam lidi leží na trávníku a je jich víc, než by se vešlo do hospody.
Tak jí zemřela sestra. Chodila s Petrouškovým bratrem do školy. Tak šedesát osm? A mé klientce maminka. Sedmdesát dva? Lékařská péče vědomě zabíjí lidi. Kovid oddělen prázdná, ale o nekovidové se nestarají... Svírá se srdce. Soudnictví nefunguje, školství nefunguje, zdravotnictví nefunguje...
Na FB potvrzující zpráva od Blanky:
skoda sousedka se nenechala ockovatvcera sousedka nahle + na covid zdr sestra 55 let udelalo se ji doma zle muz zavolal sanitu a potom prijeli pohrebaci
A jakpak asi pomohou lékaři těm očkovaným, až se jim neudělá dobře?! Nijak. Přijedou pohřebáci. A takhle tady obškávají sví svůj národ.
- Hele, naši!
Jdou do ptačího parku.
- Tak se stavte na kafe.
- Teď jsem říkala, jestli bys nám cestou zpátky neuvařil...
Dnes chci nasázet všechna rajčata. A že bych je dala ven? Vystavuji je na slunce. Jenže studeně fučí. To by taky nemusela vydržet. Mourek se rozložil na koberce pod bazén. Je tu doma. Naprosto oddán. Ani oko neotevře. Zrzečka chytila rejska. Hraje si s ním. Nese si ho do jahod. Že on ji uteče? Ne. Péťa hlásí:
- Hele, už ho dožírá, jsou mu vidět nohy.
Jak může vidět na dálku jeho nohy, když nevidí to, co potřebuji, aby viděl.
Fakt, jen to křupe. Rejsci, musíte se odsud vystěhovat. Jsou tu dva myšolapové. Jestli teda kocouři chytají myši. Chodím bosa. V kraťasech. Ale cítím Obří důl. Nese se sem studený vzduch.
- Petroušku, nebudu mít hlínu.
- Ale budeš. Musíš si to naorganizovat, aby ti vyšla.
- Ještě čtyři sazenice, čtyři kýble. To nedám.
Naklání mi kolečko. Vybírám do poslední hrstky.
- Vidíš, když si to naorganizuješ...
Řehtám se. To on mi naseje, ale dnes užíval nedělní odpoledne...
Sklízím. Našoupali jsme zas všechny kýble na terasu. Tam je binec! Špína. Už se těším po zmrzlících. Vystěhovat, umýt velké tabule oken. Za nepěkného počasí se tu hezky obědvá, pracuje, dívá do zahrady... Přijímá se MÍR k obědu.
Mladí jsou tu. Ležím na houpajdě.
- Teď jsem skončila.
Péťa vaří kafe. Rozvaluji se. Odpočívám. Večer.
- Peťuš, přines pekáče s buchtami.
Snacha:
- To nejsou buchty. To je štrůdl a to je metýnka.
Honzík:
- No a všechno to jsou buchty.
Já:
- Ano, štrůdl, buchty, třená, metýnka - všechno to jsou buchty.
Všem koláčům tady říkáme buchty. I těm kynutým. Slívákům.
Jdu se obléct. Zima. Vyprovázíme je.
- Moure, pojď domů! Zajede tě auto.
Všichni se smějeme.
- Peťuš, ale on tu nemá doma.
Ano, víme, má. Na podzim mu asi stluče nějaké bydlení... Co když chodí přes zahrady do nějaké kůlny. Někam, kde má pelíšek. V létě si vezmu jeho fotku a obejdu zadní zahradní ulici. Chci vědět, komu patří. Mazel. Jdu pro dvě tyčinky. Než půjde spát, dostane dobrotu. Sedám na holou houpačku. Mour byl drzý, vyskočil si prve i na polstr k vnučce. Vlevo Zrzka, vpravo Mourek. Krmím. Zrzečka sice mlsá, ale je vlažná. Kdežto Mour - to je krokodýl. Až cvaká slastí čelistmi.
- Co cvakáš?
- Dělej, dej mi soustečko.
Jdu do tepla. Zrzka se ještě zdrží venku. kde by nás napadlo loni, co bude letos. A dvě kočky. Úplně nové. Mourek jde domů. Nebo kam to vlastně jde?
Krásný den to byl.
Klidnou dobrou noc!