Den pozorovatele. Sebereflexivní
Prožila jsem krásný, řekla bych slavnostní měsíc. Prosinec. Uzavřená do sebe, obrácená naruby. Ponořená do svých myšlenek. Počítala jsem roky, kdy jsem co udělala. Kdy jsem pocítila přerod. Své vnitřní procesy jsem si pečlivě prohlížela. Šly mi hlavou vzpomínky - díky rozhovorům s maminkou. Vytahují se šuplíčky; ani jsem nevěděla, že jich tolik mám.
Na rituálních místech pravidelně zapaluji oheň mnoha lidem, kteří se mnou přišli do bližšího kontaktu. Děkuji vždycky u hrobu Matějovských. Mám za co děkovat. Zastavuji se u tety Šimkové. I jí. Brala maminku do seančního kroužku. Ona a její sestra, teta Bartošová, uměly. Díky médiu - tetě Bartošové vím, že se nemusím bát. Maminčina ústa nám často opakovala, co slyšela. Nezapomínám na hrob tatínkovy sestry a její rodiny. - Kouzla. Práce s myslí. Teprve včera mě napadlo v rozhovoru s maminkou, co bych měla udělat. Co by určitě zrealizovala maminka. Nechat obnovit rozbitou skleněnou desku s nápisem na hrobě maminčiny přítelkyně, stařičké paní Slezákové. Pro paní, narozenou v předminulém století. Proto se mi asi mihla její tvář mezi jinými vhledy... Nebyla v mlze, byla jasná. - Na jaroměřském hřbitově začínám světýlkem pro cikánečku Simonku. Blízkou duši. Tichou, milou, láskyplnou bytost. Cítila jsem její náklonnost k mé osobě. Mířím k hrobu prvního manžela. Děkuji za lekce. - Petrouškovi rodiče. I jim děkuji za život , který vdechli svým synům.
Prosinec - krásný meditativní měsíc. Zastavení. Znamení střelce. Jedno z mých dětí... Dnes úplněk v raku. To jsem já.
Společnost ztichla. Byla zastavena silou. Rozdělena na miničástečky. Zdá se, že rodiče neměli čas mnoho let učit děti citu. Rozbroje. Hádky... Pozorovatelka - za tři dekády rozboucháno to, co tu bylo stmelováno. Rodiny, mladí a staří, příslušníci státu. Nastal čas začít stmelovat. Vrátit důležitost muži a ženě. Rodina je normální. Ano, vysmívala jsem se heslu, že rodina je základ státu. Až když jsem pochopila důležitost sdělení, přestala jsem se vychechtávat. Už to není prázdná floskule.
Trošku s obavami si uvědomuji, že v létě nám pán v letech na bowlingu v Peci pod Sněžkou řekl:
- Češi? Těm se nechce pracovat.
Odjakživa v Peci pracovali naši.
Včera jsem totéž slyšela, když jsem se strachovala o osud Kvasin. Něco odstěhují, ale SUV se tu budou vyrábět.
- Tak to zbude práce pro Čechy.
- Češi? Ti nechtějí pracovat.
Rána mezi oči.
V našem Karsitu za starého ředitele vše klapalo jak strojek v hodinách. Práce dělníka, odborníka byla ceněna. Dnes? Cizinci. Jakou energii mohou produkovat... Gastarbeitři. To mě zas někdo požene na pranýř. Ale jo. Je to tak. Lidé zapomněli pracovat. Dědové budou ještě potřební. Přijde doba, kdy budou učit mladé, aby platilo to o poctivých českých ručičkách. Ono nic jiného nezbyde - začít z ničeho budovat živnosti. Hned, jak se rozsype EU. Jak se smažou nekonečné dluhy. Jen ať přidávají důchodcům, sestrám, prodavačům, všem, všem. Zadlužení? Už budeme jiná firma. Dluhy nebudou naše.
Ticho. Volné cesty. Jaroměř se dá projet bez kolon. Násilné zastavení - vše je k něčemu dobré. Mladí řemeslníci nejsou. Máme vysokoškoláky. Blbé až na půdu. Bez všeobecného rozhledu. Leckterý starý vyučený řemeslník má větší přehled než nafoukaný absolvent vysoké. Těším se, počkám si, dožiju-li se - na nové budování. Zatím se třicet let bouralo, ničilo. Co po válce vystavěli, už tu není. Jo, zbyly paneláky. Ty měly myslím podle Havla zmizet mezi prvními.
Zajímavé - vždycky jsem bývala středem pozornosti. Bavičem. Ne. Už nepotřebuji. Už mi stačí poslouchat. Pozorovat. Sem tam zareagovat. Nová role se mi líbí. Ubírám na mluvení.
Dnešní úvahový den. Pozorování. Sebereflexe.
Jasně že mi to zas dnes nevyšlo - chci celé Vánoce výtvarně tvořit. Něco lepit, stříhat, kreslit... Mám to připraveno. Tak zítra?
Od před Štědrého dne přepisuji lístečky - křen. Křen. Křen. Tak dnes už už... Vše připraveno. Zrzečka přišla z noční zahrady. Nemohu ji děsit hlukem. Zítra. Už zítra!
V našem novém už veřejně provozovaném fašismu si nelze koupit ani žárovičky do řetězu. Na okně se mi včera nerozsvítil stromeček. Ještě že mám Petrouška. Nová světýlka září daleko krásnějšími barvičkami.
Co mi udělalo velikou radost: Lidi sáňkují. Lidi lyžují. Je to prý neeko. Jeden vyváží autem. No jo, ale Gréto, co je to proti tankeru. Co je to proti přelomenému tankeru s vylitou ropou! Co je to proti letadlům? Jak jsem šetrná k přírodě, přeju si, aby se lidi vyváželi na kopec a užívali let dolů.
Sehnat droby na silvestrovské pohoštění, hm. Výkon. Asi dva tři roky zpátky jsem se přiotrávila klepavým masem z kolínka. Miluji tlusté. Ale moje tělo masu odvyklo. Navíc tučnému. Inspirovali jsme se u dceřina partnera. Srdce, játra, jazyk, asi slezinu - to nevím, kus ovaru. Luxusní zabíjačkový nápad. Ne, ne. Mezi Vánoci nebyla zavážka. Neseženete. Paní z pojízdné prodejny - jednou za rok u ní kupuji maso. Ráno poslala SMS: Droby nejsou. Telefon k řezníkovi. Ne, nedovezli. Neporáželi. Aha. A měli vůbec co? Vždyť máme prasat asi třicet procent chovů před třemi dekádami let. Deset let nekupuji vepřové. Jednou ho sháním. Smolík. Není. Řezník radí játra a kus ovaru. OK. Petroušek donesl. Nevěřila bych, že takhle nenápadně to začne. Slyším trávu růst? Když se nepracuje, není co jíst.
Volá klientka. Vždycky si říkám, kdo bude poslední v roce. U branky předávám. Volám ještě jedné, která je v kvalifikaci na odměnu. Má čas do zítřka. Vím, že to splní levou zadní. Jsou na to s manželem dva. :-) A ta bude pro letošek poslední.
Devět. Lezu na půdu podívat se s kukátkem, jestli neuvidím konjunkci Jupitera se Saturnem. Uviděla. Velkou hvězdu mezi stromy. Zářila jakoby duhově. Doufám, že to bylo ono. Volám dolů na Péťu, aby se šel podívat. Valí oči. No jo, je to vidět. Kouzlo jsme měli zastřené 21.12. Tak dnes!
Jak probíhal tajuplný magický měsíc očekávání, čarování, tak probíhal i předposlední den v roce. Sama se sebou v sobě a o sobě. Bilance. Kolik jsem změnila zásad, názorů a přesvědčení. O čem jsem byla skálopevně přesvědčena, ztratilo základy. Ani to nebolí. Jen se vracím tam, kde to bylo jinak. KOukám, jak jsem to měla dřív. Přehodnocuji. Přemýšlím. A NECHCI A NEBUDU NIKOMU NIC VYSVĚTLOVAT. NEBUDU ZTRÁCET ČAS. Taková maličkost. Očkování. Bylo bezpečné. Ve vakcínách nebyly zvířecí geny, zárodky rakoviny, HIV - jo, jo, jsem blbá. Akorát leták vypovídá. Tak to prostě mám. Jednoduše v hlavě načteno, naposloucháno. Dnes není česká neškodná ani injekce proti tetanu. Furt dokola vysvětlovat vyšklebovačům, proč už tetanovku nee. Na přednášce lékař vysvětloval, že tetan určitě nesedí na železných rezatých vidlích. Tak nás to učili!!! Tedy asi tak.
Zítra tichý den! Krásného Silvestra! Můžete se prý sejít v jakémkoli počtu. Bidermanova tabulka - chaos, nesmyslné zákazy, příkazy, aby se člověk stal jelenem.
Dobrou noc!