Den práce a výletu

Devět. Volá Erika.

- Ahoj, Eri. Já vím, počítám s tím.

- K nám je zavřená ulice. Musíš parkovat buď u benzínky, jestli tam bude volno nebo Na Bojišti.

- Včera jsem tu měla paní z Kostelce, připravila mě. Už mám krémíky na obličeji…

Jo, krémíky, ale ještě namalovat. A kočky. A dáreček Erice. Měla sváteček. A čajík s sebou. A vrátit se pro mp3… A vyjíždím v čase, kdy už mám být u Eri.

Přijíždím s dvacetiminutovým zpožděním. Parkuji Na Bojišti. Toponymum z války šestašedesátý. Kráčím ulicí k Erice. V polovině trasy mi došlo, že jsem dárek nechala v autě. Vracet se nebudu. Leda, že bych se sem odvážila po vyfrézované ulici.

- Ahoj Eri, já to prostě nedám.

Usmívá se. To je moje Erika.

- A dárek jsem zapomněla v autě pod bundičkou. Vzala jsem si kabát a šálu. Je zima. Fučí. Ale kdyby se náhodou udělalo léto, mám i bundičku. Tak příště.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-17-u-eriky

Myje, stříhá, povídáme. Do dveří provozovny nakoukla hlava Polky. Tu paní znám. Někdy jsem ji brávala na zájezdy do Phy.

- Eri, to jak vyhazuješ, mohu si to vzít?

- Ano, ale byla v tom ještě šuplata.

- To nevadí. Na kytky to bude dobré. A jak se máte?

Nejprve se ubezpečuji, že je to ta paní od Karla a od Ludi. Ano, trefila jsem se. Paní hovoří hezkou češtinkou mixnutou polštinkou. Rozkošné.

- Karel odešel na Bílou sobotu.

- Ano.

- A Luďa je vyrovnaná.

- Ona to věděla. Sama má nemoc zaléčenou. Počítala s tím. Karel ještě dělal tři revize. Už byl nemocný. Povídal, až to dokončí, že už bude odpočívat.

Chjo, zase jsem si připomněla odchod hodného člověka. Teď mě napadá, že za mé ředitelské činnosti, jsem zorganizovala výuku základů práce na počítači pro dospělé. Karel patřil mezi zájemce. I můj Petroušek. Linda je učila. A všechny ty chlapíčky naučila. Byli vděčnými studenty. Pak se jim mohl koupit i chytrý telefon. Uměli základy práce na počítače.

- Já vás vídám v divadle. Vy vždycky přijdete poslední.

Erika se řehtá. I já. Víme své.

- No, já jsem si pořídila pro tuhle sezonu sedadlo hned na kraji. Přiběhnu, sednu. Poslední přicházím, první opouštím divadlo. Tak se ke mně hlaste aspoň o přestávce.

- No já bych se hlásila, ale vy mi vždycky utečete. My sedíme ve dvanácté.

- Za mnou asi dvě řady sedí Eva. Mirek mě naštval loni, že prý ruším při představení telefonem. Přitom ho mám uložen v kabelce, aby nesvítil.

Paní – hodná tetka. Srdečná. Usměvavá.

Erika dokončuje práci. K autu. Prohlížím si domy, které nemám čas si prohlížet za jízdy, když se sem řítím na poslední chvíli. Aha, tady je zahradní restaurace. A penzion. Pár minut na Rozkoš.

Jedu směr Náchod, Kudowa Zdroj. Optika. Že bych dnes projela po hlavní Náchodem? Zkusím. Ne, houstne to. Prokličkovávám nahoru na mou cestu mimo hlavní tah. Už jsem na hranicích. Pozoruji cesty, po kterých jsem se prodírala minule. To byla stávka zemědělců.  Parkuji u optiky. Milá, ale opravdu velice sympatická a hezoučká slečna ode mě bere s úsměvem kartičku. Přináší brýle. Přichází mladík. Jde rovnou za závěs. Aha. Pracuje tu. Obsluhuje Češku vedle mě. Minule Češi. Dnes Češi. Všude. Za závěsem něco zvoní. Mladí za pultem se na sebe podívají. Slečna se očima ptá, co to má znamenat.

- No vstávat, ne?

Celá optika se mému vtipu zasmála. Slečna říká, že hoch vstával právě před chviličkou. J Ano, to jsme viděli. Právě dorazil do práce.

- Já jsem si šla ve čtyři lehnout.

- To já jsem právě vstával…

No. Ale přišel až teď. Obsluha je milá, komunikativní, přátelská. Jedu naproti přes cestu do Lidlu. Tam už se o přátelství ze strany personálu mluvit nedá. Ještě na parkovišti mi paní pomáhá s parkovacím lístkem zdarma. Stroj nefunguje. Posílá mě přes parkoviště. Aha. Myslela jsem, že je tu jen jeden automat. Ale taky porouchán. Děkuji s úsměvem za ochotu. Stojím v uličce mezi regály s košíkem. Mladá prodavačka vidí, že chci projet. Ale neuhne ještěrkou. Žádám ji. Odsune se tak tak tak, že projedu zas jen tak tak tak. Myslím si něco o míce. Obcházím boxy s masem. Že bych si koupila hovězí pro kočky? Nevím, co znamená slovo na obale. Něco jako poltry nebo nevím. Ptám se jednoho, druhého, třetího, čtvrtého… Češi dnes dostali propustku do polského Lidlu. Konečně starší polští manželé. Paní mi ochotně říká, ať to nekupuji, že tam jsou tvrdé kousky. Vysvětluji, že je to pro kočky. Á, tak to by mohlo být. Ale je to tvrdé.

Raději vracím balíček do pultu. Beru si krůtí prsa. Jedu k sýrům. Hledám ten, který jsem včera naposledy dala Petrouškovi na chlebík. Zas paleta v cestě. Neuhnou. Vidí mě. Klidně stojím. Čekám. Moc se jim nechce uhnout. Iva říkávala brécy. Taky mě to slovo napadlo. Před rokem jsem jedné takové bréce mladičké a neochotné vysvětlila, že tu neměli v osmdesátých letech co žrát, plechové stánky, pendlovali přes hranici s lentilkami, pivem, vajíčky jako chodci pendleři. V Náchodě permanentně vykoupená řeznictví… Holka se tehdy vypařila. Milostivě mě pouštějí. To u nás jsou prodavači v Lidlu daleko vycepovanější. Kdybych namluvila scénku na Tik tok, napadne mě tak deset tisíc mladých netýkavek:

- Vy jste něco víc než prodavačka?

Milí mladí. Nejsem. Ale ve svém podnikání dodržuji zásadu: Náš zákazník – náš pán. A umím 2x7. Ne jako vy, kteří neumíte do sta.

Aha, sýr nenacházím, není, ten bude vedle v Biedroňce. Beru dvě kytice tulipánů. Mascarpone. U pokladny milá holčina. Usmívá se. Platím kartou. Ukazuje mi na polskou vlaječku. Mám zmáčknout červený křížek – tedy platit v jejich měně. S milým výrazem podává účtenku. Loučí se. I já. S mírnou úklonou hlavy srdečně děkuji. Doma pak hledím – nákup i s krůtími prsy šest stovek. Zajíždím k Berušce. Jdu si pro ten sýr. Ještě beru dva jiné. Ptám se obsluhy, co znamená mořský sýr. Slečna mi říká, že je to jen název, abych se nebála. Ze dvou druhů mi ukazuje, že ten mořský je lepší. Ok. Beru dvě obrovské role papírových utěrek s hezkým vzorem. Kola jak od vozu za šedesát korun. Nekup to. A doma na účtence sto osmdesát korun. To bych u nás nepořídila. 

Spokojena. Až na ty dvě můry v Lidlu nás tu přijímají. Mají nás asi rádi. Jsme pro ně zákazníci. Tečka.

Stavuji se za hranicí u Deichmanna. Šílenost. To jsou modely! Mrňavá čísla. Neelegantní boty. Humpolácké. Hrubé. Kde je ten Deichmann, který v době našeho sňatku s Petrouškem dával druhý pár za polovinu… Někdy zadarmo. Na podmínku už si nepamatuji. Mívali krásné boty. Tak nic. Papapa. CCC. Hnusy. Hrubne svět. Začíná to u humpoláckých bot. Papapa. Sportisimo. Kupuji si růžovou sportovní sukni na túry. Jednu mám hezkou z Číny. S kytičkami a kraťásky s kapsičkou pod sukní. Druhou tuto. A ještě mám jednu; taky ze Sportisima.

Jedu domů. Ohřívám si talířek polévky s krůtími drůbky. Zvonek. Už je tu pán. Starý asi jako já. Učitel. Ťuk, ťuk… Jedeme na stejné notě. Bere kompletní program. Termín. Zvonek. Další paní. Moc hezká. Pětapadesát. Jen bříško. Vypadá krásně. Je celá rozrušená. Maličko nás minula, zastavila v postranní ulici, aby se zorientovala a nevjela na kruhový objezd. Hned u ní byl mladý příslušník MP. Prý stojí v křižovatce. O tom by se dalo pochybovat. No, ano, ale tam se stojí normálně. Uzoučká ulička. Vyhrožoval jí pokutou. Pak řešil domluvou. Ofotil si její OP. Jde mi hlava kolem. Nějaký agilní. Nakonec jí ještě vysvětlil, kudy k nám. No to byl hodný. Paní se třese ještě teď. Uklidňuji ji. Že si soudruh nejde někoho chytit na plné čáře. Ale tohle byla jednoduchá oběť. No. Dobře.

Ještě poslední pán na přeměření. Už mu plandá košile. Má stále hodně hodně tuků. Má zhubnout zhruba jednoho člověka. No jo, ale narostla mu konečně tři kila svalů. Odpálil přes tři procenta tuků. Zvýšil metabolickou míru. Atd. Jsem spokojena. I on. Říkal, že o dvě konfekční velikosti se zmenšil. Začal v únoru. Kila nic moc, ale složení těla! Zmenšuje se, protože odpaluje tuky.

Ach, ten výhled z pracovny! Osvětlené stromy posledním sluníčkem. Žofka furt řve. Honí kocoury. Má pořád hlad. A je to takové stvoření z divokých vajec. Už neutíká pod gauč. Ale respekt z ulice má. Chovám ji. Přede. Malé chlupaté muzle.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-17-odesel-posledni-klient-sedm

Ještě úřad. Statistika. Poslat výzvy k platbě…

- Peťuš, zatopila jsem.

To jsi udělala dobře. Navezeme ještě asi tři kolečka dřeva. Má být až na nule. A pršet.                                                                                                                                                                                                                   V kamnech sálají uhlíky. Klimbám. Ježiš, Ireno! Chvilku si něco popíšu. Poslouchám pana Holce. Probral mě. Dotaz z Dánska:

Petr Gros

100 DKK

dobrý večer. Dnes jsme se dočetli, že si PP poranil tvář, ošetřil si ji sám. (předpokládám že během seskoku padákem). Žena říkala, že doufá v brzké pravidelné zpravodajství o prezidentské stolici.

Pan Holec reaguje se svým ostrovtipem a šarmem:

- Ó, to jsem se ještě nedočet. Jestli to tak je, tak trumfnul Putina. Říkám vám, že Putin ještě nemá ani video ani fotku s tím, jak si sám ošetřuje tvář. – Já myslím, že nám stačí zpravodajství o kočičkách. Mimochodem – PP teď vyjel na krajskou spanilou jízdu. A dozvěděli jsme se, já jsem se divil, že to byl tak činorodej kluk s takovým rozhledem! Chvíli chtěl být tímhle, pak tímhle. To je renesanční člověk nekonečna talentů. Co mě zaujalo, že říkal, že jako malej kluk trpěl syndromem ADHD… Lidi se s tím pokoušejí většinou léčit, nebo jestli to je celoživotně… Teď je venku jedno tajemství. Stejně jako jsme se během inaugurace dozvěděli, že byl totalitním rozvědčíkem a agentem Pávkem. Dozvěděli jsme se mimoděk tohle. Což možná vysvětluje, proč PP na Pražském hradě tak řádí. Že když podepíše zákon o snížení valorizace důchodů a současně řekne – Ježišmarjá víte, tohle je tak trochu protiústavní. Mažu do Brna udat se. Když podepíše další snížení valorizace, tak ji podepíše o pár hodin později, což je jedno, i kdyby ji podepsal včas, stejně by to platilo, ale zasekne vládě do rozpočtu čtyři mld. Tedy nám. Tak možná teď se vysvětluje, je to ADHD. Tak proč nezkusit nějakou léčbu, ne?

Lidi jsou tvořiví. Kopíruji s překlepy:

Johanna Zparku

Neměli bychom uctít vteřinou ticha Micku ze hradu?

Tomáš

100,00 Kč

Dobrý den slyšel jsem dobrý návod jak ekonom. zlikvidovat Rusko a to vstupem do EU.

Petr Gros

50,00 DKK

No on je PePa od dětství zjevně i psycholog, vzhledem k tomu, že ADHD bylo objeveno v 80kách, musel si to diagnostikovat sám. Nejsem překvapen. 

Georgis Fasulis

100,00 Kč 

My jsme kluci z ODS-chválíme se do nebes. Jednou jsme pravice-potom zase levice-To je pěkná směsice. Můžem bejt i piráty-hlavně žádný ciráty. Chceme jen nakrátko-naplnit si volátko-taky jedno selátko! 

Jan Jonáš

129,00 Kč

Fiala prej dostal od Bídena dárek hodinky…to jsou teda nějdražší hodinkyy na světě .. za 320 miliard ( F35)

Lidi neopouští humor a vtip. To je dobře. Přežijeme. Nedostanou nás. 

Dvě. Spát!

Dobrou noc!