Den s dobrými energiemi i lidmi. Dík za něj :-)

Neděle. Večer. Sedím na houpačce. Jdou mi myšlenky. Vidím tvář dnešní pečovatelky. Přísná. Strohá. Akurátní. Vyděšená? Nevím. Proč se téměř všechny obratem změnily? Někdo mě musel očernit. Ale čím? To jsou ty srpnové intriky, klevety, pomluvy, faleš okolí pro raky. Je to fajn, že se to plní. Kdo je informován, je připraven. Nějaká faleš raka neskolí. A dost! Sloužím, ale bez podbízení. Račíčci - čeká nás štěstí a ústrky se po nás svezou... Však já se to dozvím. Který černokněžník mi chtěl ublížit.

Užívám vlažný večer. Horký. Vyžehleno. Od začátku. Ráno. Petroušek na houbách. Založit kus králíka, k němu obrovské kuřecí stehno. Na oběd budeme ve třech. Bývaly doby, kdy tu s námi nedělenku trávila maminka... Dopoledne jsme si u vaření povídaly. Někdy jsem jí zaúkolovala. Ona jednu bramboru, já deset. Většinou mě jen pozorovala. Moc ráda mě sledovala. V létě jsme prostírali venku. Pod ořechem. Maminka ho kdysi sázela. Po obědě jsem jí ustlala na lehátku. Slastně se propadla do spánku. Jednou mi povídala, že šel zahradou strejda Jarda. Její bratr. Ze Šumperka. Nevymlouvala jsem jí to. Třeba se tu opravdu na své vesmírné pouti na minutku zastavil. Vesmír je ke mně shovívavý. Připravuje mě. Nejprve maminka odešla z domu. Pro mě něco nepochopitelného. Chvíli u nás, chvíli na LDN, přistání v DD. Nechali jí zlomit nohu. Nikdo nezavolal do FN, aby jí nedávali anestezii. Prý už se z toho nedostane. Povídali lékaři. Síla slova, lásky, péče, rozvíjení, opakování... Taky zázrak lásky, doteků... Návrat z LDN zpět do DD. Jednou nohou je maminka mimo. Cítím se pod ochranou Vesmíru, vím, že vše, až nastane doba, dobře zvládnu.

Paní K. mě vítá s radostí a přáním:

- Vezmete mě ven?

- No, vezmu, ale měla jsem z toho minule děsnou nepříjemnost.

Beru ji pod křídla od stavby hnízda pro jiřičky... Jiřičky už jsou dávno pryč a najednou bublina. PROBLÉM! Hustone, máme problém! Když nebude, vytvoříme si ho! Někteří lidé si lebedí v žabomyších sporech. Nejde jim o to, aby to šlo, snaží se všemožně, aby to nešlo. Zamrzelo mě to. Vzdávám tu stále hold pečovatelkám. A za to mám odměnou chlad, zamračené tváře a úprky, odpovědi na můj pozdrav přes rameno. Nezasloužím si. Ale nohu si kvůli tomu za krk nedám.  A na bok? Ne, na bok se kvůli tomu nepřevalím. 

Ptám se, kdo ji má na starosti. Dostávám svolení. No, takové neslané nemastné. Nesu caro, horkou vodu, horký čaj, ovoce, buchtu. Jen jednu. V pátek a ve čtvrtek jsme s maminou užívaly piknik samy. Nést košík s pohoštěním... Mít připraveno pro tři... 

- Já vám to zaplatím. Děkuji za péči.

- Nic platit nebudete. Dělám to dobrovolně. A ráda.

Holčičky hodují. Švestku stáhnu ze slupky. Paní K. ji s chutí sní. Bacha, bacha!! "Když nevíte, co ona smí!" No, nevím, co ona smí, ale mám takový dojem, že na ovoce ještě nikdo neumřel.

Luštíme. Opakujeme planety. Nejde jim to. Nevadí, doplňují se ve vymýšlení synonym... Přeříkáváme pádové otázky. Umí. 

- Potřebuju na záchod.

V hlavě mi kmitla výtka z minulého týdne, když jsem maminku vezla na záchod:

- Jak to, že je tu paní K. sama na balkoně?

To už je trošku buzerace, že? Já nejsem zaměstnanec DD. Je to jako s tou cedulí za stěračem. Dvě auta mimo kóji, jen jednomu drze sáhnou na stěrač... Fakt, malicherné, hloupé, připitomělé, ubohé. Dnes jsem se pojistila. Trošku mi to komplikují moji milí z DD, ale jsem nezdolná. Vysvětluji paní K., že si ji zavezu do pokoje, aby nebyla sama na balkoně v době mamčina čůrání.

- Ale já jsem velká, já bych tam počkala. Já bych vám pohlídala věci.

Jo, vždycky mi hlídá kabelku. Ne, ne, záškodníci číhají. Aby to nešlo! Záludnost a blbost nemám ráda.

Vracím se pro maminku. Vezu ji do koupelny. Hotovo. Ruce. Vyvážím ji ven. Vrátit se pro paní K. :-) Však ono to PUDE!!! I kdyby to nešlo. Tak tu PUDE!!! Hotovo!

Sestra nese léky. Nabízím ibiškový čaj na zapití. Nalévám do hrnečku. Běžím doplnit studenou vodu. Paní K. si chválí čajík. Prý cítí ibišek.

Polévka. S drobením nebo kapáním z bílé agresivní mouky. Paní K. krásně vyjedla talíř. Prý ji chutná. Cítí brambory. No, nevím, talíř bílého těsta. Mamince nechutná. Aspoň mrkvičku.

- Na co je mrkev?

Sborově obě odpoví:

- Na oči.

Volá Petroušek. Trouba pípá.

- Peťuš, mrkni, jestli je maso hotové. Naprogramuj ještě asi třicet minut.

- To se mi nelíbí!

To se ani nedivím. Sázím se, že zas nemá brýle na nose!

- Peťuš, pokud chcete obědvat včas, budeš muset naprogramovat hodiny.

- Tak počkej, jdu si pro brýle.

Diktuji mu, co zmáčknout, kam sáhnout, jak to spustit.

Paní Jana krmí v pokoji Boženku. Lžící. Stříkačka z nočního stolečku zmizela. Nejde mi to do hlavy. Krmení stříkačkou a najednou klient polyká. Zázrak, stal se zázrak! .-) To jsou věci, co?! Jen pečovatel stříkačkou nakrmí víc lidí v kratším čase... Přeci jenom - staré bezzubé dásně koušou pomaleji, déle... Hrajeme na výkony! Rychleji a v menším počtu.

Že by se tu zahájila akce za zlepšení pověsti zařízení? .-)

Na druhé jídlo běžím domů. Pečovatelky se ptám, jestli jí mám paní K. dovézt. Prý si pro ni dojede. Jen aby zas z toho nebyla bouře ve sklenici vody, že je zdržuji při obědě. Vracím se. Loučím se. Mamka snad doufám mohla dojíst na terase. (Máme dohodnuto, podepsáno, že smí být na terase patnáct až dvacet minut po mém odchodu... Takových slibů jsme si slíbili, tenhle jsem dokonce i podepsala...) Paní K. mi moc děkuje. Stále. Raději se zdržím hlasování... Čerstvý vzduch!!! Nabíjí!!

Přifrčela jsem domů. Maso už hotové. Petroušek čistí venku s Honzíkem houby. Rychle dodělat polévku. Brambory se zeleninou na páru. Hotovo. Ve třináct nesu pod slunečník.

Mám pochvalu. Po obědě borůvky se smetanou. Nesu Petrouškovi polštářky na houpačku. Ustlal si. Honzíkovi stelu na lehátko. Péťa mi donesl žehlení ven. Hoši usínají. Poslouchám o zdraví. Ó, kroksy škodí. Plast nám rapidně snižuje tvorbu záporných částic. Neuzemňuje. Bere energii. Jasně, nesnáším plastové barevné kelímky a konvice v DD. Nejen že z nádobí skáčou molekuly plastu do nápoje, navíc plast umrtvuje. Mám k tomu odpor. Ano, slíbili mi, že mamince nebudou dávat ramu a nebudou jí servírovat v plastu. Jé, ti mi toho slíbili. Slibem nezarmoutíš. Nic tě nestojí.

Možná by stálo za to, aby si to ODBORNÍCI ZE SPOLEČNÝCH ZAŘÍZENÍ POSLECHLI!

https://www.youtube.com/watch?v=LjbaigbkdY0

Volám Lindě. Prý naši čápi z Bohuslavic jsou opravdu na Moravě na hraboších. Moje intuice včera nezklamala. Hledám obrázky. Dokonce je tam náš Slávek Kafka z naší záchranné stanice v Jaroměři. Unikátní! Mám husí kůži. Plakala bych radostí. Slávek vypadá jak plameňák. Naše mláďata dostala čísla 201 až 204. Jsou tam. Noženky z komína v Bohuslavicích u Trutnova. Teď hlavní věc! Napucat bříška, vyhnout se jedům nezodpovědně rozházených po polích!!! Ať naši čápíci mají sílu doletět do Afriky. Mají za sebou dvě stě km. Skvělé. Po jejich tříletém pobytu v Africe je ráda, velmi ráda přivítám v naší republice. Jako jediné tvory z Afriky. 

Péťa pustil vzácnou návštěvu do zahrady. Naši mladí nájemníci z maminčina domečku. Nesou nájem. Mladá paní je kulatá, jen se rozsypat. Vyšli si s budoucím otcem a pejsíkem Ronem. Mrňous je ostrý. Dostal ode mě dobroty. Vrčí, když ukazuji orla mořského na profilu záchrance čápů černých Lubora Křížka.

- Rony, to je jenom orel. :-)

Vyrazil do tmy. Micinka se asi šla podívat zblízka. Nevěřila vlastním očím, že jsme jí do revíru zase pustili psí příšeru. :-)

Povídáme, chválí si bydlení u pole. V tichu, klidu. Lavička odešla. A lavička, kterou vyrobil můj tatínek a byla stále v pořádku, tak tu ukradli někteří z nájemníků. Asi ji potřebovali. Péťa jim dovezl vyřazené stoly a židle ze školy. Spokojeni. Vyprávějí o jabloních, o úrodě... Srdce mi plesá. V domečku se narodí miminko. Naši první nájemníci tam přivedli první bytost. Bylo to jejich třetí dítě. Tihle naši milí náš domeček zenergizují prvním potomkem. Hledám paní na FB. Bože, má tam přenádhernou fotku. Stojí na naší zahradě. Osvětlena sluncem. Ruku vztahuje k jablíčku. Krásné červené šaty. Velké bříško. Bohyně úrody. Ta fotka by mohla soutěžit. Vyhrála by.

Deset. Odcházejí. Snad ji ještě uvidím vcelku. :-) Šťastné bydlení!

Dobrou noc!