Den s dobrými energiemi

Super den. Nedospala jsem se. V devět měla přijít klientka, poslala omluvnou SMS před půl devátou. Nezabili byste ji? Nic, stejně jsem už musela přivítat den. Ostatní ho vítali o dvě tři hodiny dřív. :-) 

Vymáchala jsem pračku prádla v octové vodě. Pověsit. Kam si dnes půjdu zaběhat? Na pole už ne. Okolo kukuřice v kopřivách, bodlácích, s přeskoky přes padlé větve. Ne. Dnes půjdu do parku. Je to odsud asi patnáct dvacet minut chůze. Telefon, klíče. Běžím bez vody. Na cestu si dávám thermojetics. Zahřeje mé tělo o deset minut dřív. Důležité. Cukr nebude dráždit slinivku. Lidé si pletou slinivku s hlavním vypínačem. A ona je jen záložní zdroj. Její buňky jsou pak tak "otahané", rezistentní na cukr; takže se netvoří inzulín, cukru je v krvi víc a víc. V lepším případě tělo zapálí cukrovka. A v horším... Padesát na padesát!! Běžím od našeho domu po trávníku. Neumím doskakovat na špičky. Okolo jezdí auta. Ireno, hlavně se nesnaž, utíkej, ať už na tebe nikdo nevidí.

Fajn. Dopoledne. Nikde nikdo. Běžím kolem Metuje. Tady jsme na tenisové kurty chodili bruslit. Za korunu jsme dostali sklenici od hořčice čaje. Z velkého hrnce. Sběračkou. Kovid nekovid. V šatně to tak divně smrdělo. Měla jsem ten čmuch ráda. Bruslili jsme na ledě s mantinely. Měli jsme tu silné a šikovné hokejisty i fotbalisty. To si ještě neholili chlupy a nepoužívali spreje. Při zápase jsme bruslili vedle na kurtech. Večer po tmě jsem šla s bruslemi na ramenou stinnou cestou. Beze strachu. A mamka se o mě taky nebála. Běžím dál. Nad kluzištěm zarostlá stráň. Tam se konaly závody do vrchu na motorkách. Kdo si to pamatuje? Nikdo. Okolo soutoku Metuje s Labem po hezké pěšině - součást stezky -  přes bývalý smeťák do schodů. Tady jsme se Stáňou Matějovským sáňkovali. Drncalo to. Ale sněhu bylo dost. Horší bylo, když nám schody chodník posypali škvárou. Po horním hřbetu se vydávám k centru parku. Garnisonní zábavní centrum. Obehnáno plotem z ostnatého drátu. Oka asi čtyřicet na čtyřicet, možná víc, na padesát. Auta téměř nejezdila. Do parku nebylo vidět. Park směli navštěvovat jen důstojníci. Ženy pouze v jejich doprovodu. Běžím centrální cestou. Jsou tu lucerny. To za nás nebylo. Pomník T. G. M. Tady jsme jednou na konci školního roku seděli na lavičkách s třídní mou milovanou Marcelkou Fapšovou. Vzala nám korálky. Navlékali jsme. Svítilo sluníčko; užívali jsme tehdy letní bezstarostný předprázdninový den. Hledám betonový základ altánku. Ne. Nemohu si vzpomenout, kde přesně byl. Houpačky. Jiné, než za nás. Co jsme se tu nablbli. Tady jsem si zkoušela choreografii malé holky k písničce Selavi. Támhle kousek dál býval taneční parket. Beton popraskaný. Roste z něj tráva. Zábradlí? Ani náhodou. Kuželník - loňské sněhy. Velký altán - ne. Tam hrávala na majáles kapela vojáků z Městských kasáren. Nemuseli mít uniformu. Byli to takoví Olympik. Zahradní domeček obehnán plotem. To za Dubnových neexistovalo. Bydleli ve svém papíráčku. Pes Brok neomylně ďafal na všechny kolemjdoucí. Běhal na dlouhém laně. Hráli jsme si v altánu. Někdy mě pan Duben přivolal. Dal mi peníze. Mazala jsem mu koupit cigarety. Bez problémů. Nenacházím dávné stopy... Tenisové kurty se rozrostly. Tam ti velcí hráli volejbal. Byla tam šachta. Tam se pouštěla voda. Utíkám k bazénu. Zarostlý. Nikdy jsme ho neviděla s vodou. Tady jsem si sedli na okraj. Posílali jsme si pod nohama do kruhu balón. Hráli jsme si. Stále v pohybu utíkám ke schodům dolů k Labi. Včera mi paní do telefonu říkala, že kašna je zdevastovaná. Je. Hlavně zarostlá. Nikomu to nevadí. Ani do ní nejdu mrknout. Na ostrohu na konci parku se konávaly čarodějnice. Dnes pozemek obehnal zdí šikovný pán. Jednačtyřicet let staví dům. Ale překrásný. Vymakaný. Originální. Už se sem asi nikdy nenastěhují. Ještě jdu ke Katušce. Její příběh sepsal Zdeněk Němeček. Kátynka. Kätchens Ruhe. 1827

Klušu dál centrální cestou. Zabíhám ještě k secesní váze. Tady se popravovalo. Popraviště. Odsud hezky vidět na bývalá Městská kasárna. Když kolem nich stavěli plot, na velitelství dovolili postavit ještě jednu hlídku - a ještě jednu bránu. Kvůli mamince. Nemusela kasárna obíhat.

Fotím obelisk.

https://www.turistika.cz/mista/obelisk-knizete-karla-de-ligne-v-josefove/detail

Po schodech dolů. A nahoru. A dolů. A nahoru. Asi sedmkrát, devětkrát? Donekonečna. Tady Standu Matějovského napadlo, že budeme sáňkovat. Tak jo. Drncalo to. Ale bývalo hodně sněhu. Sjížděli jsme to tu a děsně jsme se u toho řehtali. Stáňa byl můj největší dětský kamarád. Plán 6100 kroků. Dnes plánuji o stovku víc. Ale nakrokovala jsem daleko víc.

Sportovní výživa - F1 sport. A Rebuild Strength - obnova svalů. Na vývoji se v laboratoři podílel s doktorem Johnem Heissem i hezoun Ronaldo. Jdu rychle pracovat. Statistika. Půl třetí. Rychle oběd. Balím k mamce. Jednoznačně - na kole. Nádherný podzimní den. Předevčírem jsem mamce zapomněla dát originální hořickou trubičku. Takovou doutníkovou. Velkou. Asi dobrou. Jahody - s čím? Nakrájím je s medem, aby jí to napadalo kolem. Termosku s horkou vodou. Hrneček. Lžičky. Nožík. Švestky jdu okouknout. Dvě nakousané od mravenců nebo od vos. Ty budou slavit největší úspěch - nejsladší...

Cestou mi volá kolega. 

- Ireno, mohla bys večer vystoupit?

- Mohla. 

Chvíli si ještě povídáme. Jezdí na téhle stezce Hradec Kuks. 

- Karle, budu se spouštět k loděnici. Tak večer! Ahoj! 

U maminky. Rovnám ji bundu pod zadek. Ať jí není zima.

- Není ti zima?

- Není, mamko.

Vyprávím o svém ranním běhu. o tatínkově bráně. Její rekonstrukce bude drahá. Opískovat ji asi nenechám. Bude to stát moc peněz. Mamka se tváří blaženě. Pozdravuji ji od manželů z toho domu na konci parku. Děkuje. Opětuje.

- Není ti zima? Vezmi si tu bundu.

- Mamko, ale ty máš ruce ledové.

Natahuji si bundu.

- Mami, jsem to viděla. Máš nový ubrousek. Dej si to pod pusu. Podívej se. Jak jsi ho hned zahnojila. Viděla jsem, jak to hrneš ze skleničky!

Chytil ji záchvat smíchu. Poťouchlá stařena. Řehtáme se obě. Mám ráda smějící se mamku. Vyrábí si hormony štěstí. Lámu si hlavu, kde se v zimě budeme schovávat. Copak mě nemůžou pustit do zimní zahrady? Ne, nemůžou. A rádi. Nemají mě tu asi rádi. Neva. Dopila kafíčko. Balím jí ruce pod deku.

- Je to lepší?

- Je to lepší. :-)

Tomáš už je tu. Jedu.

Tak si zas jednou vyrazím za nákupy. V drogerii mezi mnou a regálem někdo prochází. Ustupuji. Nevnímám.

- Ireno! Ireno!

Jé, bývalá sousedka z paneláku a kolegyňka. Ze zvláštní. Povídáme o pedofilech, o kanibalech, Q anon, o dětských rituálech, o adrenochromu. O ztrácení dětí. Jejich obětování. Probuzená.

- Tuhle jsme na tebe vzpomínali. Na tvé výlety. To byly VÝLETY!

- Jé, zrovna tuhle jsem o nich psala v počteníčku. No, však Jirka B. mě potká a ptá se, jestli vzpomínám, jak jsem ho vytlačila na skokanský můstek na Štrbském Plese. Funěl. 

- Povídala jsem, že taková učitelka, jako jsi byla ty, taková už nikdy nebude. I Luděk říkal:

- No jo, Irena! To byla učitelka! 

Cítím se polichocena. Považuji se sice za učitelku tělem a duší. Byl to můj sen, moje vášeň, můj život. Předávala jsem novým generacím učivo, ale i city, slušné chování, milovala jsem je. Byli to moji kolegové. Moje milované děti. Všichni. Na všech stupních škol. Ale netušila jsem, že jsem byla něčím výjimečná. Tak děkuji. :-) 

Loučíme se.

Doma koukám na FB. Paradox. Dala jsem tam dopoledne rámeček:

Všichni sem dáváte o jízdě tramvají a vlakem bez roušky! A co Vy? Jste silní? Dáte to? Jste připraveni? Co druzí?! Co Vy?!

Vesměs reakce souznící s mým názorem.  Nechám bez oprav jejich původní podobu:

Ivana Schneiderová píše Marii Zittové: Ne-napřed jsem jela autobusem, potom vlakem a dokonce i tramvají-dnes jsem vystřídala všechno...mě se opravdu špatně dýchá, zvláště tak horký vzduch, po jarní rouškové vlně jsme měla slušný zánět kůže... Tak důvodů je více, nejen tento...Zákon nedává Ministerstvu zdravotnictví právo nařídit lidem nosit roušky.....https://www.ceska-justice.cz/blog/rouska-a-pravo/...

Lucie Wise Neni to zákon...tak to nemají co trestat. Až nařídí, že se máme utírat smirkovým papírem, tak to taky někdo udělá? Je to jak v té pohádce a zítra jim nařídí, že si mají oholit hlavy. Buzerace a diktatura.

Pán, který krásně fotí, ale víc a víc se projevuje nesnášenlivě a agresivně jako přívrženec jednoho oligarchy, napsal:

Pavel Jiří Votava Již aby se pokutovalo.Je to nezodpovědnost a neposlušnost. Jednnou je to nařízené,tak se to má dodržovat.Pokud ne,tak trestat.

Naštvalo mě to. Mamce jsem vyprávěla o rouškovém podvodu. Jak v Austrálii jim dali na rok arest na pět km. Když se bouřili, snížili jim to na půl roku. Mamka nevěřila. Vyprávěla jsem, jak chtějí lidi vakcinovat s nanočipy, A za rok, dva, pět smrt. A ovládání mysli.

- To mě kdyby vakcinovali, já bych stejně umřela jako svobodná.

Maminčina odpověď se mi líbí - její bojovnost, svobodomyslnost. Jenže s nanotechnologií už by svobodná neodešla. Ta mrcha Mengelka ji taky nenechá odejít SVOBODNOU! Tohle si může dovolit systém. Zamezovat styku lidí, strašit staré, vyvolávat v nich obavy, nejistotu. Taky na koho ukážou - toho stigmatizovat! Tebe já znesvéprávním. Odmítáš mé léky. Systém tě zkrotí! Nepřej si mě! Já jsem bílý plášť. Teroristický! Já mohu svou profesi zneužívat. 

Do pána se pustili lidé, které si chci nechat v přátelích. Mám tu i jednu veselou, upřímnou, přímou dámu, která se roušek drží - pomohu tobě - ani nevím, jak to říkají. Není agresivní. Tak ať si roušku nosí, že jo?

Ukončila jsem:

Irena Hrobská: Tak, přátelé, děkuji za reakce. Už mám té otročiny dost. Pokud se někdo příliš důrazně vyhraňuje, myslím tím nesnášenlivost, radikalizaci, je třeba, aby se naše cesty rozloučily. Nemám zájem někoho probouzet, někomu vysvětlovat, dokazovat, argumentovat. Mám názor jako Lucie Wise - teror na svém obyvatelstvu, zkoušení, kam až mohou dojít - tak ne. Poslouchala jsem, jak ve svobodné Austrálii dali na rok arest na 5 km. Netýká se nás to? Ale ano, týká, protože všichni jelitáři jsou pod jednou knůtou a těm musí sloužit za několik stříbrných... A je fuk, v které zemi, která strana - všichni ti, kdož se pakují na lécích, na rouškách, všichni, kdož chystají konečnou fázi NWO - zotročení bytostí a jejich smrt, jsou jedna pakáž. Můžou se jmenovat jak chtějí. Slouží nosatým. Blíží se konec. Větřím. S pádem eura padne NWO. Tedy nenechejme sebou cvičit.

Pán pochopil. Zdviháme kotvy!!! Na shledanou! Já tu nebudu mít v přátelích nepřátele!

Pavel Jiří Votava: Divím se,že toto uči naše vnuky a vnučky.Děkuji.Končíme paní Hrobská

Irena Hrobská: Já nejsem ono, jsem žena, už jsem Vás odebrala. A neučím vnuky. Ano?

Jsem ráda. Jsem taky ráda, že vyjadřuji svůj názor. Že tu nečučím jak ovce. Že se nás odbojných ozývá víc a víc.

A večer dostávám druhý kompliment. Z Itálie. :-) Děkuji. 

Miroslava Vitovska: Irenko, skvěle napsáno! Tolik různých argumentů, situací, názorů, pocitů, minulost, současnost... A to jsi popsala jen jeden svůj den. Ač se osobně neznáme, ale za tu krátkou dobu, co Tě znám tady na facebooku...dovolím si o Tobě říct, že jsi prostě skvělá žena, plná citů, porozumění, taková zářící bytost....která tu svoji krásnou zář rozdává i ostatním. Ale je i fakt když je třeba, nebojíš se říct na tvrdo co si myslíš ....ať si každý myslí co chce,stojíš si za svým. Nějak jsem měla potřebu Ti to napsat. 😃

Che che, chi, chi. Dojalo mě to. Moc. My staří hned zatlačujeme slzu. Milá tečka za dnem.

Děkuji, Vesmírná inteligence, za hodné lidi, za dobré energie, za hojnost, za lásku, za zdraví, za nebojácnost a otevřenou mysl! To je docela dost pro jednoho člověka. :-)

Dobrou noc!