Den s duhou a mnoha zážitky
Za mlada jsem se svým prvním mužem Ivkou jezdila pravidelně do Phy. K našim známým. Milované Zlatce a Pavlovi. Zlatka bude mít v březnu výročí opuštění planety. Ivka vždy zařídil, že paní tchýně vyzvedla naši Denisku ze školky. Mně vyzvednul on ve škole. Frrrr po staré cestě do Phy. Do strahovských VŠ kolejí na diskotéku. Tehdy letěl bump. Konec 70. let. Dnes vidím, že jsme otravovali v cizí rodině. A naše dítě nemělo kontakt s námi. U babičky kralovala. Všechno povoleno. Taková dnešní výchova. Dítě pánem světa. Podřizovala jsem se. Ok. Jedeme na diskotéku na Strahov. Někde okolo Oškobrhu je silnice rovná, jak když střelí. Ten rovný úsek cesty mi připomínal pentli, šňůrku. Barevná auta jako korálky.
https://www.youtube.com/watch?v=JXgebybjIqQ
Vždycky mě tam napadla melodie písničky Barevný jsou šňůry aut. Obzvlášť, pokud jsme mimo středy jeli i v pátek.
Proč začínám touhle vzpomínkou? Proč mě to napadlo? Nerozumím.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-05_Predrano%2C_rano/
Ráno ještě za tmy si jdu pro telefon. Fotím zahradu. Probouzím se - za oknem už změněné kulisy. Slunce. Udělám potřebné a pojedu. V jedenáct.
Dozvídám se. Jdeš po Pze po obrubě chodníku. Někdo dvakrát zatroubí. Kráčíš po obrubníku dál. Sportovní auto přijede těsně k chodníku. Narazí do tebe. Ulomí si zrcátko. Ujede. Kudla. Čekáš na PČR. Jako kjava. Hodinu. První, co udělají - dají ti fouknout. Ubezpečíš se, že v půl deváté ráno jsi opravdu šla střízlivá. Ne, ne, po cestě ne. Po obrubníku! Nějaký šmejd si zkusil srazit člověka. Úmyslně na tebe najel. A co teda? Stáhnou se snímky z průjezdových kamer? Nic. Chodíte. Nic se vlastně nestalo. - Ale stalo. Typ auta, barva, zrcátko, SPZ... Nic? Trestný čin nic? Aha, takže příště si blázen sestřelí třeba maminku s kočárkem? Výborně poamáhají a chrání!
Takový divný příběh, že? Možná proto mě napadly barevný šňůry aut? Žlutý...
Ta žlutá je divná. Na mě taky před Štědrým dnem štěkal nějaký neurotik zdrogovaný ze žlutého auta. Hm. Asi jedovatá. Možná by se vyplatilo nosit v kabelce kladivo. To byl vtip. Ještě že někdo nosí přes rameno ntb. Tlumí náraz do těla.
---
Ne, pojedu v poledne.
Telefon.
- Co děláš?
- Peťuš, chystám se na kolo. Venku svítí slunce.
Tak ještě malý oběd. Pojedu v jednu. Pojedu v půl druhé. Vyjíždím ve dvě pět. Slyším známý zvuk motoru. To táta se z roboty domů vrací. :-)
- Tak už jedeš?
Směju se.
- Teprve.
- Začíná pršet.
- Ale svítí slunce. To přejde. Peťuš, na rumbě, až skončí, nastav edge.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-05_Vyjela_jsem_za_slunce%2C_vratila_se_za_lijaku/
Jedu. Od rána si přehrávám trasy. Tolik variant. Člověk si sedá na návštěvě na to místo, kde se posadil poprvé. Ne? Tak jste výjimka. Je to tak. Sedáte na cizím území stále na stejnou židli, křeslo. Ne v hospodě. Na návštěvě. Je jednoduché jezdit po místech, kde to znám. Vím, co tam mohu očekávat, kde se dá parkovat... Lidi žijí v komfortní zóně. Loni jsem poslouchala, jak si nejmocnější zaměstnali nejlepší psychology, sociology a vědce různých příbuzných oborů. Proč? Na stádo. Oni přesně vědí, jak nás mají tahat. Kudy vléct. Jak nás unavit. Kde mohou přitlačit. Co si mohou na nás dovolit. Co jim dovolíme my. A my jim dovolíme všechno. Protože jejich vzkazům přes filmy a teď už napřímo nevěříme. To si nedovolí. Ne? Vybít zdravé krávy. Jo, tuhle jsem četla, že si šílené krávy vymysleli. Vymlátit prasata. Označkovat lidi. Donutit je, aby strachy podstrčili i své děti. Aby byli spokojeni, že mají děti pod ochranou. Cože? Děti umírají? To ne. To jsou fejky, fámy! Výjimky. Tak jdeme dál. Pokusíme se zopakovat ptačí chřipku. Na domácí slepice to nefunguje. Dnes jsem četla, že ty tisíce z chovů prý živili nějakým žrádlem z Německa. No, fakt. Dnes to psala nějaká paní na FB. Lezly mi oči z důlků. To není možné! Jasně že tomu nevěřím. To by už bylo přes čáru. Psala, že prý se slepice vůbec nemotají. Prý spadnou jak kámen k zemi. No to mi povídej! To nebudou vejce. To neva. Koupíme dovozová. Taky jsem četla nebo slyšela, že prý včelstva nějakého včelaře měla vedle pole GMO slunečnice. Nešla tam. Při nahlédnutí do úlů prý ani gram medu a takových těch věcí, co si včely v úlech tvoří. Prý ty včely, než by šly opylovat jedovatou kukuřici, tak raději umřou. Že to jsou kecy? No, já tomu taky nevěřím. Raději se sichruji. A nevěřím. Páč kdybych věřila, nebylo by to pro mě dobré. Tak raději nevěřím.
No, tak všechno vybili, teď mají v pácu domácí mazlíčky. Už to ten odporný šváb vyhlásil. Miliony pejsků a kočiček zanechávají příliš velkou uhlíkovou stopu. Prý si lidi mají pořídit hady, želvy a ještě nějaké příšery. Tak hyn sa ukáže, jestli to probere spící z letargie. Taková zimní hibernace. Já teda naše kočky nedám. To tu říkám veřejně, jo? No. Pak přijdeme na řadu my. Už klimbám; co jsem to napsala? Bože, to jsou kecy. Ne. Nás ušetří.
Oko se diví, co mozek tvoří. Pěkná satira, co? Přitom jsem chtěla psát o tom, jak jsme putovala přes maminčinu ves dětství. Vesnici, kde skákala na schodech budoucí sokolovny. Přes vesnici, kde stojí zdevastovaná továrnikova vila. Postavil ubytovnu - byty pro dělníky. Viz níže. (Prosím vás, nepiště viz jako zkratku s tečkou! Je to totiž imperativ slovesa! Taky nepíšete skoč s tečkou. Tedy pro příště - zapište si za svá růžová ouška viz bez tečky!!!) Zkrátka továrníka Sehnoutku... Musel darovat.
Vila vybydlená. To by pan Sehnoutka čučel. Z cizího krev neteče. Ubytovna pro dělníky - to udělá své. Fotila jsem. Vzpomínala. Na křižovatce se mě ptala nějaká paní, kudy k vlaku. Asi byla na návštěvě u někoho v DD. Jeé, tady potrava pro bonzáky. Pokud si dáte tu práci, najdete video, ach, ty reklamy, co? Zdržují. A v tom videu hovořím o manipulaci v jedné střihačské dílně... Až to najdete, tak to zas doneste té, která mamince izolepou lepila roušku na tvář! Kjava. Mamka s dírami v plících. Těžce dýchala! Lapala po dechu! Plíce jak děravé měchy. A ta přísná ... se nestyděla. A vadilo jí, když jsem mamince z termosky zalila kafíčko. Přeji hodně spokojených zákazníků!
Chtěla jsem psát o nádherné duze. Pořád jsem ji ve sluníčku a dešti hledala. A právě v místech, kde stál domeček Helenky, tam, jak usekli původní cestu na Hradec, tak tam se od obzoru k obzoru klenula obrovská duha. Překrásná. Přenádherná. Spanilá. Okouzlující. Spojovala jeden konec zemské skořepinky s druhým. Jak ucho košíčku. Šlapala jsem okolo svého působiště na učilišti. Když jsem se postavila do pedálů, že vydupu prudký kopec, to už docela pršelo, periferně jsem zahlédla holou hlavu v příkopě. Vyndala jsem sluchátko.
- Potřebujete pomoci?
Pán asi přitakal.
Vytáčím PČR. Na druhém konci mi špatně rozumí.
Volám na pána, jestli mám přelézt svodidla. Prý ano. Hrabu se k němu. Ale už se postavil na nohy. Loučím se s PČR. Děkuji za pomoc a ochranu.
- Nemáte nic zlomeného?
- Nemám. Já jsem nemohl otevřít dveře vlaku v Černožicích. Tak jsem vystoupil až tady.
- A na konci jste chtěl podlézt zábradlí a upadl.
Podávám mu ruku. Už přelézá svodidla. Děkuje. Ještě ho chvilku pozoruji, aby šel v pořádku.
Šlapu dál. K dálnici. Podél ní. Nahoru k prachárně. Pod dálničním mostem se tísní naproti nějaké zelené vesty. Na mé straně tři auta. Na mostě vyklopená hlína. Hm. Dnes bych tudy neprošla.
Ještě se otáčím do sluníčka. Tam vzadu - ano, mamčin kopeček z dětství. Chloumek. Prašivku tu nepoznám. Je povlovnější. Možná ji vidím, ale Chloumeček vyčuhuje viditelněji. Jestlipak je tam někde dole na úpatí ta Kalifáška. Studánka. Z ní nosili nahoru na Chloumek na hřbitov vodu. A pak si zřídili hřbitov ve své vesnici. Mamka mi ukázala první pohřbenou. Slečna. TBC.
Dnes se dávám na polním rozcestí hned vpravo. Až doma si promítám prostředí tam nahoře u nebe. Příště klidně mohu jet po známé cestě rovně. Ale nesjíždět dolů k rybníčku a k rybárně. Pokračovat okolo divného vojenského objektu dál, dál, tam - dnes se mi to povedlo - pomalu najít cestu k jezbinskému hřbitůvku. Leží nalepen nad příjezdovou cestou do města. Tehdy jsme mysleli, že postavili most nikam. A on spojuje vesnici s hřbitůvkem. Opatrně jsem přešla přes nakloněné tři pražce. Loni mi jeden pán se psem říkal, že si mám dát pozor. Je tam takový můsteček z pražců, ale je ledovatý. Pozor, abyste neupadla. No. A já se dnes trefila, opatrně ho přešla. Míjela jsem dvůr maminčiny první práce v bývalé mlékárně. Co my jsme všechno měli! Mlékárnu - kam se sváželo mléko. To byly takové velké železné konve. Paní Röslerová měla různé nálevky. Řekli jste dva litry a nabrala třeba dvakrát litr. Nebo dva a půl litru. Nabrala dva a k tomu malou půllitrovou železnou odměrku. A žili jsme. Ve zdraví. Určitě si tam někdy namočila prst. Nic se nestalo. Za pět deset minut už jsem doma.
Nechávám si kolo před vchodem pod střechou. Jsem celá provlhlá. Jdu si umýt adidasky. Usušit bundu, přílbu, rukavice, pléd.
- Co tam to kolo? Chceš ho uklidit?
- Peťuš, jdu si otřít ráfky, dráty. Jdu ho vypulírovat. A potřebuji ho napumpovat.
Rychle sportovní výživu. Tma. Den utekl.
- Mělas´ měkké hlavně přední.
- No. Vím.
Vytírám okolo kamen. Krmím kočičáky. Zatápím. Raduji se, že jsem v pořádku doma. Vyprávím o duze, o pánovi pod nástupištěm, o svém sjezdu po pražcích.
Jedna. Jdu spát.
Dobrou noc!
P. S.
Domov důchodců je umístěn v památkově chráněné budově arch. Otakara Novotného, žáka Jana Kotěry. Budova pochází z roku 1926. Je označována také jako Sehnoutkův dům.Podle notářského spisu číslo jednací 5463 byli manželé Rudolf Steinský-Sehnoutka a Jaroslava Steinská-Sehnoutková na základě "smlouvy směnné ze dne 20/28 července 1926 knihovními majiteli domu čp. 84 v Černožicích se stavební parcelou č. kat. 111 a rolí č. kat. 547/3 tamže."
Tento dům sloužil původně jako "Útulna továrních zaměstnanců" (do roku 1930).
Během těžké nemoci učinil pan továrník Steinský slib, že pokud se uzdraví, věnuje dům v Černožicích na dobročinný účel. Biskupský sekretář Dr. Josef Hájek na toto upozornil královéhradeckého Otce biskupa ThDr. Mořice Píchu. Ten pověřil pana senátora Msgra. Dr. Jana Sobotu, aby pomohl panu továrníkovi uskutečnit tento úmysl. Dr. Sobota povolal dne 15.11. 1935 telegraficky tehdejší generální představenou Kongregace sester Nejsvětější Svátosti, Ctihodnou Matku Kláru Beránkovou do Hradce Králové, informoval ji o úmyslu pana Steinského a učinil jí nabídku k převzetí domu. Ctihodná matka si jela dům v Černožicích prohlédnout a velmi se jí líbil.
Do jara 1936 se pracovalo na vnitřní úpravě domu - musely se přepažit velké sály na pokoje s maximálním počtem šesti lůžek.
Dne 14. ledna 1936 byla notářem Karlem Matouškem pořízena notářským spisem číslo jednací 5463 smlouva darovací mezi manžely Rudolfem Steinským-Sehnoutkou a Jaroslavou Steinskou-Sehnoutkovou a Kongregací sester Nejsvětější Svátosti v Českých Budějovicích na dům čp. 84 v Černožicích se stavební parcelou č. kat. 111 a pozemkem č. kat. 547/3 role.
Sestry nastoupily do Černožic 1. května 1936. První představenou byla sestra M. Klaudie Hartmannová. V kuchyni pracovala sestra M. Emilie Tvrdíková a jako ošetřovatelka sloužila sestra M. Aurelie Kročilová. Dne 14.7. 1936 přišla ještě sestra M. Praxedes Štíchová.
Dne 21. května 1936 bylo za přítomnosti Otce biskupa ThDr. Mořice Píchy slavnostní svěcení domu a ústavní kaple.
Dům se postupně naplňoval obyvateli. Do konce roku 1936 žilo v domě 20 obyvatel, z toho 8 mužů a 12 žen.
V roce 1943 se musel ústav vystěhovat, část obyvatel se přestěhovala do Vesky u Pardubic, ostatní do Boharyně u Nechanic. Ústav v Černožicích byl obsazen německou mládeží. Po ukončení války v roce 1945 se všichni do Černožic vrátili. Ústav se musel opravit, protože byl poškozen.
V roce 1948 převzala dům do své správy Česká katolická charita, sestry tam sloužily dále. V rámci reorganizace převzal v roce 1960 ústav Okresní úřad v Hradci Králové. Působnost sester v Černožicích skončila dne 1. července 1983.
Dne 1. ledna 1993 začaly sestry Kongregace sester Nejsvětější Svátosti v Domově důchodců v Černožicích opět působit.
Dne 17. srpna 1994 byl dům čp. 84 se stavební parcelou č.k. 111, zahrada č.k. 547/3 a zahrada č.k. 547/17 soudním smírem Kongregaci sester Nejsvětější Svátosti vrácen.
Kongregace sester Nejsvětější Svátosti uzavřela dne 31. ledna 1995 na dům v Černožicích Smlouvu o nájmu s Okresním úřadem v Hradci Králové.
Dne 6. února 2003 byla s účinností od 1. ledna 2003 uzavřena nová smlouva o nájmu, a to mezi Kongregací sester Nejsvětější Svátosti v Českých Budějovicích a Královéhradeckým krajem.
V roce 2005 byl Domov důchodců v Černožicích nabídnut k odkoupení Královéhradeckému kraji. Nabídka byla přijata.
V červenci 2011 byla dokončena přístavba nové budovy, která nabídla klientům větší komfort v podobě dvoulůžkových pokojů s vlastním sociálním zařízením a terasou. Kapacita Domova důchodců se zvedla z 80 na 104 lůžek.
(Podle materiálů uložených v archivu Kongregace sester Nejsvětější Svátosti.)
Všiměte si, kdo bonzoval. J