Den s energetickými ataky :-)

Zlo reálně existuje. Ale umím se bránit. :-)  Žádný strach. Já určitě nemám žádný strach.

Vstávám. Už se nevracím. Mám hodně práce. Stejně nestíhám. Zítra Velký pátek. Nesmí se obracet hlína. Hm. Ale já to dnes nedala. Bednička kytek... Přežijí? Sázet až na Bílou sobotu. Měla bych dojet na nákup. Blíží se 13.15. Volám. Maminka v jídelničce. Nemá vůbec náladu. Nemá chuť zpívat, povídat. Jdu do zahrady. Ukazuji ji zlatý déšť, narcisy, hyacinty, kamzičník.

- Mami, ten je od tebe. A zlatý déšť jsi sázela ty. Odkoplas ho doma na dvoře. Mamko, a vidíš třešně? Ty jsme myslím sázely spolu. Je to tak čtyřicet let bych odhadla.

Zacházím do domu. Dávám jí otázky. Nevrle bručí:

- Ty mě zpovídáš, jako u výslechu.

- Já tě cvičím, abys mi tam vydržela.

Jedna pečovatelka se nemůže, fyzicky to nezvládne, nejde to, věnovat svým osmi. A nedej bože, pokud tam pracuje náhrada odjinud. Ředitel stále mixuje s lidmi, boří kolektivy, součinnost, taky sympatie lidí. Ne, ne. Mohli by se vzbouřit. Tak se to dělá na zastupitelstvích - pět let, pryč. Tak se mění manažeři firem; lidé na nejvyšších místech. Ovečky, hýbejte se! Vše se protočí, ať je chaos, binec, bordel! Tím pádem maminka určitě necvičí jemnou motoriku - otevírání jeleního loje a zavírání... Česání před zrcadlem. Těch tam mají nyní nově. A to se mi líbí. Pro lidi.  

Zpívám mamince Tři rybky. Vypadá unaveně. Trošku cvičíme. Ale opravdu jen mírně. Fixluje.

- Mami, chytni energii do dlaní. Mamko, jako kdybys zašroubovávala žárovku. A zrychluj.

Ne, přes tablet to vzdávám. Tu energii nechytí. Jen tak pohybuje prsty. Tak energii neucítí. 

- Mami, co ti to tam bouchá?

- Nějaký pán tu je s kladivem. 

- Vyžeň ho. To je neurvalost. 

Hulákám, aby to pitomec slyšel. On vidí, že se tu skypuje... To je koordinace. Fakt, zírám. 

- Už se sbalil. 

- Mamko, slyšíme se? Promačkáme si dlaně. Vytaháme prstíky. Zakroužíme zápěstím. A teď druhou.

- Já už mám hotovou i druhou.

- Jak?

- Byla jsem rychlá. Mám obě ruce...

Teď bych ji pohladila po vlasech. Aby cítila dotek. Možná bych jí poděkovala za všechno, co mě naučila, za její péči, ochranu, rady, pomoc s dětmi při studiu, za vše, co nám darovala, odkázala, obětovala, za život... Ubezpečila bych ji, že jdeme v jejích šlépějích... No jo, jenže tahle improvizace je na prd. 

- Už se můžu počůrat.

- Počkej, mami, napíšu SMS, možná mě minutku neuvidíš.

- Píšu SMS. Maminka mě prý stále vidí. Já ji ne.

- Já už se počůrám.

- Mami, nikdo nejde? To paní Hudáková byla vždy v pohotovostním režimu. Počkej, zavolám.

- A já se počůrám!

Dnes to tedy stálo za fajfku tabáku. Přijela Jana, mírnyx týrnyx - odváží mamku. Volám:

- Mami, mami počkej. Ještě se rozloučíme.

To byl rozchod. Nevěděla jsem, jestli konec nebo jestli návrat. Kdyby měla odejít, nadosmrti bych byla smutná... Vždy se s ní loučím jako naposledy. Sice říkám:

- Mami, a zítra jsem tu zas!

Ale!

Ťuťajs je tu.

- Už jsi byla pro ten celer? Pojedeš ještě? Přijede Linda?

- Peťuš, nebyla. Pojedu. Nevím. Chtěla jsem jít sázet kytky, plet záhony. Peču housky.

Jdu se převléknout. Mám takové chytré zařízení na věci na ramínkách, které nechci strkat do skříně. Stáhnu pořízení, vše se rozsypalo. Dvacet, třicet ramínek s vytahanými halenkami, tunikami, vestičkami, sukněmi, kalhotami, šaty, kabáty... Taky jeden kardigan - hnusné slovo; čpí arabštinou. Cípatý kabátek svetr bez knoflíků. Frrr. Na zem. Asi jsem jeřáb přetížila, že klekl. Lezu nahoru, nic jsem neulomila. Hurá. Skládám trubku do trubky. Všechno pověsit, rozmotat tkaničkové úchyty u halenek, jupiček... Nic; netuším, že to byl atak.

Do toho slyším bzukot. V ložnici? Tady? Čmelák. Naháním ho. Otevírám okno. Nechává se nalákat na sluníčko. - Nic netuším.

- Máš v troubě oběd. Víš to?

 - Peťuš, já vím. Furt mě nehlídej. 

Nechávám skleněný talířek ve vypnuté troubě. Až přijedu, najím se. Jedu pro ovoce, zeleninu a zapomenutý celer. Vcházím, rukavice mám připravené v kabelce. Čtu omluvné vzkazy u vchodu, že nemohou sehnat rukavice. Mají tu stojany se sáčky. Jednak se v tom nedá nakupovat, vážit, lepit cenovky a dvojak si myslím, že rukavice jsou, ale stojí víc než role pytlíku.

Půl roku jsem se nezastavila u pultu. U hokyň bez vyučení s pavlačovou kulturou se ze zásady nestavuji. Aby mě cvičily jak vojáčka, kam se mám postavit, když chci sýry. A tahají mě k šunce. Nikde nikdo. Ty vorle. Jdu rovnou k šunce. Snad dnes svou pozici obhájím. Vždycky lidi tahají k uzeninám. Na značky! Jak na spartakiádě. :-) Počítám obsluhu. Šest mladých. Každá něco důležitého předstírá. Jedna tvoří stojánek s cedulkou - zasunuje novou. Další něco krájejí. Jedna nebo dvě vyrovnávají. Jedna obsluhuje jedinou paní, která tu je. Já jsem ta druhá. Mám houknout? Ireno, buď zticha! Paní si poroučí, poroučí, poroučí... Ta kazí Čechům statistiku omezení v jídle. Teď bych měla být na řadě já. Jenže zatím narostla fronta asi pěti lidí. Stojí u sýrů. Já se picnu. Jak ten Hitler, co šel nakupovat jeden den v deset, vyhnali ho, že má přijít v osm... Tak pojď, zkus si! A uvidíš! Udělám s tebou rychlý proces. Už chce mazat k sýrům.

- Já jsem tady!

- Ale fronta je od sýrů. 

Sundavám výstražně roušku, aby mi DOBŘE ROZUMĚLA!!!

- Byla jsem tady první. Stojím tady. Chci šunku. A vy mě teď obsloužíte!!!

- Prosím, dejte si roušku. Musíme to vydržet.

Chrochtá na mě mládě. Na puse mám papírovou a na ni bavlněnou růžovou. Krásně se mi rozjely. Papírová mi leze přes nos do očí. Pusa volná. Růžová z textilu mi sedí na bradě. Jako kdybych to udělala naschvál. Rovnám si ji.

- Která šunka je nejkvalitnější?

- Prosím?

Sundavám roušku a ptám se zřetelně. Čekám, kdy mi řekne, ať si ji nasunu. Nasouvám si ji sama. Nepotřebuji dostat pokutu. Absurdistán. Tady vůbec nejde o roušky a chřipku. A že si nevšimla, že nikdo z lidí nemá nic na rukou! Jo, jeden pán má pytlíky. Ptám se, která tlačenka je nejlepší.

- Prosím?

Huhňám znovu. To víš že jo, já si zas pošramotím svou ksichtí soustavu. Dost složitě komunikujeme. Tahle tlačenka je lehká. Tahle je dietní. Já chci prasečí tlačenku. Chci se jednou za rok zprasit. A k tomu je potřeba prasečí tlačenka. Šunka a tlačenka. Už nic nechci. Vracím se domů. 

Beru krabici s nákupem. Cvakám kód. V posledním čísle se spletu. Hned mi mozek naskočil. Čert zaútočil. Vycvakávám opravu. Jenže sáhnu vedle. Ty vorle! Jestli se spustí alarm! Rychle opravuji. Několikrát zkouším zakódovat, odkódovat a děsně se bojím řezavého zvuku alarmu. Stále nic netuším.

Vytahuji pekáč z trouby. Talířek se nádherně rozskočil. Nevydržel? Co to bylo za energii? Hergot, kdo to na mě útočí? Co to je? Cítím energie. Motá se to kolem mě. Jdu si talířek vyfotit. Líbí se mi. Rozstřelil se. Daly by se podle něj učit zlomky.

Po horké dlažbě u ostrůvku tlapkám bosa. Nahřívám si chodidla z venku. Země je ještě studená. Odkládám brýle. Co to tu je černého? Bez brýlí se skláním...Už chci sáhnout, sebrat to něco... Uau. Malý sršeň. Ty vorle, ještě že jsem na něj nešlápla. Taky se nahříval. Ale kde se tady vzal? Jako ten čmelák v ložnici? Kudy sem přišel? Kde se tu zjevil. Beru houbičku, jdu ho vypustit ven. Vystartoval. Tak jsme se pro letošek seznámili. Nějak moc úkladů. Kdo mi tu škodí? Proč jsem se spletla? Co ten talířek? Sršeň. Hm. Beru utěrku. Flák! Brýle na dlažbě. Vždycky si platím úpravu - kdyby upadly. Tak moje poslední dvacetitisícové multifokály zůstaly vcelku. A dost! Jdu do spíže. Naházela jsem tam na sebe láhve octa - hodně octuji, olej, víno... vyvalilo se to jak lavina. Nic se nerozbilo.

Divný den. Ve svém domě jako ve filmu. Jdu telefonovat. Na houpačku. Až večer vše líčím Petrouškovi.

- Našlas to loňské vyúčtování z paneláku?

- Hledám. Peťuš, volala jsem na SBD. Prý to neukládá. Nahraje tam nové údaje...

- Tak ze zákona má povinnost to třicet let archivovat. To je vyúčtování!

- Zavolám ji.

- Prosím tě, už tam nikdo nebude.

Jdu hledat do desek. Kolikrát jsem je prošla. Marně. Ne, obálka. Loňský rok jsem nevyndala z obálky, nezařadila. Huráá.

- Peťuš, mám to!

- Petroušek je energetik. Zdatný ekonom. Šikovný člověk. Naši mladí v paneláku neumějí šetřit. Zima nebyla. Mají zasklený balkon. Tím se dá vytápět celý byt. No jo. Jenže jedu kolem, balkon odsunutý. Komu není rady, tomu není pomoci a musí doplatit z roku na rok přes čtyři tisíce.

- Ťuti, krásně jsi to vyčíslil.

- Vidíš, výtah a to veřejné - tam se nic nemění. Všechno profrcali v teple a v teplé vodě.

Zavolej mu. Jdu ještě zavolat jedné paní. Ty to umíš vysvětlit. 

Večer. Peču mazanec.

- Bude mluvit Babiš.

- A co nám chce sdělit?

- Pojď sem, už to bude.

Jdu si lehnout na chvilenku k Petrouškovi do pracovny. Řehtám se nahlas. Jaká je hlavní message? Čím se pokusí národu nakrmit uši?

- Jo, už vím.

- Už víš?

- Tak tak, pochopila jsem.

- Nechlastat, nechodit. Nedružit se, hlavně nenavštěvovat babičky...

- Ať mě neštve!!

 - A nekoledovat.

- Víš co, ono bude hotovo 20.04. Putinovy hodinky ukazovaly čtyři minuty po osmé. :-) 

Jdu spát. Žiju překrásnou dobu! Osvobození lidí, dětí. Pod rouškou krákoránviru se lidstvo ještě chvíli musí držet v domovech. .-)  Žádné hospody, nízké energie. Lidi, vibrujme na vysoké úrovni!! Vždyť ty zákazy nám k tomu pomáhají. :-)

Dobrou noc! A už je Velký pátek. Co asi dělá papa? :-)