Den s explozí vodní bomby

18.06.2020

 To byl den! S explozí vodní bomby i nad naším krajem. U nás deště stahuje Rozkoš. Dnes se na to Rozkoš rozkošně vykašlala. Zahrada se nádherně prolila. 

Ráno. Kalné. Zatažené. V šest to tak nevypadalo. Dokoukám Promethea. Otevírám okno. Okamžitě spím. Ve spánku vnímám zvuk skoku Micuchy ze zahrady na topení. Nenechám se rušit. Spím dál. Probírám se. Mám tu hlídačku. Guarézu pláštíkovou. Packy zakrývají oči. Pohnu se. Protáhne se. Čumáček zapíchne mezi packy. Lezu. Ona kupodivu ne. Dnes nebude: Vstáváme? Vstáváme? - Ne. Chrapčí na parapetu v klidu dál. Telefon. Linda. Takhle jsem dřív telefonovala s maminkou. Ve spojení přes drát. Kde jsou ty časy. 

Dnes jsem poslouchala Halinu. Vážně hovořila. Vždycky veselá, krásně kritická, rychle se vším hotová. Neznám její politické názory, tak ji mám ráda. Řekla větu, která se mi propálila do duše. V krátké době jí odešli oba rodiče. Do té doby byla dítětem. Najednou musela být dospělá. V šedesáti dospěla! Aha. Chápu. Jsem zatím dítětem. Malým, zranitelným. Obletovaným. Opečovávaným. Ale stále malá holčička. Cítím se tak. Dívám se na svět radostně. Očekávám od něj to nejhezčí. Naivně. V poslední době mě maminka několikrát ponoukla, že jsem na řadě já - být guru. Já? Ještě je tu moje starší sestra! Poněkud přestárlá. Vůbec si neumím představit, že mi bude taky sedmdesát tři. Ireno, nelámej si hlavu! Přesto myslím na Halinina slova. Mám dospět. Kdy? Brzy? Nechci. Jenže času, osudu, vesmírnému pánu se neodmlouvá. Nejde to. Možná netuším, jak rychle se blíží čas mého nuceného zvážnění. Už nebudu fanfarón. Dospěju. To už mě pak asi budou mít všichni rádi. Své provokativní názory si nechám pro sebe. Nebudou dráždit. Babička byla extravagantní. Maminka byla elegantní, extravagantní. I já mám ty geny v sobě. Kdo ví, jaká byla prababička z Jůlinčiny strany. Zemřela na španělskou chřipku. Odpočívá na černožickém hřbitově. Zatím si to ještě užiju. Jsem malá nedospělá holčička. To mě baví. Denně slyším do telefonu, jak mám mladý hlas. :-) No jo, holčička, co chcete! Občas zlobivá. Převážně HODNÁ!!

Venku zvláštní světlo. Tak co bude? Projasní se? Plavu si ve svém akváriu. Ve svém křišťálovém akváriu s barevnými rybičkami, krásnými trávami... Ven vidím. Jsem za tlustou skleněnou stěnou. V bezpečí. Šťastná.

Mám v plánu dovézt mamince před polednem jahodové knedlíky. Ze špaldové mouky. Tu v DD neznají. Jestli je náhodou nebudou chtít vydesinfikovat. Stejně mi vrtá hlavou: Když v DD brali balíčky pro klienty v krákorán bublině, desinfikovali jejich povrch. Hra. Tehdy jsem si lámala hlavu, jestli mají v DD nějakou atomovou čisticí komoru. Pokud by chtěli dezinfikovat, musel by se celý člověk postavit do dezinfekčního prostoru. Vlasy, oděv, boty... Vše pokryto bacily. Je mi záhadou, jestli bacily z mých rukou neinfikovaly obsah balíčků. Igelit ostříkali. Sáhli dovnitř a tam vykoukl strašák kovidový. Jsem tu! Ha! Boj se! Pozor na mě! Bububu! Dobře jsem ho schovala. Jaký smysl mělo stříkání jedů na balíčky? Je to totéž, jako když mi někdo řekne, že chce poslat balíček na dobírku. Když mě nezná. Aby měl jistotu. Jakou má záruku, že mu do balíčku nenabalím dvě cihly? Alogický svět. Legrační. Proč jsem mohla minulý týden použít maminčiny křížovky z nočního stolečku; osobní majetek klienta. Má tam několik křížovkových knížek; od minulého týdne se nesmí nic vynášet. Že by to byla šikana? To určitě ne. Jsem sice na šikanu v DD zvyklá, ale... Stíhají to tak dva tři čtyři lidé. Nemají to v popisu práce. Dělají to nad rámec svých povinností. :-)  Třeba mi sahají na auto a cpou mi pod stěrač papírky, že tam nesmím parkovat. Kamero, kamero, ty mi vše prozradíš. Většina personálu má hlavu na přemýšlení. Mám je ráda. Naivně si myslím, že i oni mě. Starají se, vycházejí vstříc, pečují na 1*.

Nejsem ovčan. Vystupuji ze stáda. Stádnost není pro mě. Aby zas paní Pochcálková neměla starost, že šířím pomluvy a lži. (To je taky! - jakmile člověk vyjádří svůj názor v rozporu s názorem druhého, hned lže a pomlouvá. Myslím, že se říká: Pro pravdu se lidi nejvíc zlobí.) Naučila jsem se, šlo mi to dost těžko, že pravda není jediná. Maminka mi říkala: Zkus se na to podívat z druhé strany stolu. A měla pravdu. Co se mi nelíbilo na kultíku osobnosti mé předposlední ředitelky, jsem pak viděla jiným zrakem za stolem ve fci ředitelky. - Stádnost pohodlná. Do stáda se nechají nahnat pohodlníci. Jsou rádi, když za ně někdo přemýšlí, řídí je, nechají se nést proudem... Poslouchají jak ovečky. Bébébéééé. Lidi, v úterý a ve čtvrtek si zavážete pravé oko. V neděli budete mít zakryté oko levé! Bécani hledají pásky na oči, hlavně aby vyhověli. Aby PROŠLI! Tyhle slabochy má rád systém. Systém miluje civilní cvičení. Jedno takové organizoval Gates loni na podzim. Jmenovalo se to nějak jako nácvik na světovou pandemii. Krákorán virus vyzkoušel dav v nácviku civilního cvičení. Co všechno vydrží? Dav obstál. Lidi pomáhali. Lidi udávali. Např. zubařka z našeho města dostala od hygieny na udání pokutu dva tisíce korun, že v čekárně někdo neměl roušku. (Nevěřím.) Lidi se halili. Lidi věřili. A to se chce. Remcalové a odpůrci budou označení za lháře, pomlouvače, konspirátory, nácky, xenofóby atd. atd. Nějaká nálepka se vždycky najde.

Přemýšlím i o tom, jak někdo může zamezit pod pohrůžkou pracovního postihu přijmout košík třešní zdarma pro klienty? Přímo ze stromu! Se zemskou i sluneční pránou!! (Co to je za pitomost, že?!) Jen s chemtrailsovým koktejlem na povrchu. Jinak zcela bez postřiků. Bere to někomu mozek? Msta na lidech. Beru to osobně. Linda v neděli natrhala třešně pro klienty. Zamítnuto. Prý raději ne. A proč?? Se ptá malé dítě ve mně!

Šikanování je zvyk ještěrů. Nemají totiž city. Reptiliánek šustí šupinkami, usmívá se, švihá ocasem, je slizký, ale city nemá. Má krokodýlí tvář. Tvář pokerového hráče. Bez jakýchkoli emocí. A předstírá inteligenci. Kličkuje, mluví nesmysly. Neumí argumentovat. LŽE! Znáte někoho takového ze svého okolí?! Já ano.

Knedlíky házím na páru před čtrnáctou. Smráká se. Dávám je do termomísy.

Napařuji maminčiny dva svetry - jde mi jen o fialinkový. Ale narvali mi plnou tašku. Chápe to někdo??? Po ztrátě modrého, pro mě tak cenného, si fialinkový hlídám. Lhal, že mi ho sežene. A ta, co lže, tvrdila, že ho najde někde na jiném patře. Prala jsem do loňského února i vánoční dar - halenku. Ale vydržela jen necelé dva měsíce. ZMIZELA. (Ta prolhaná tvrdila, že ji mám doma. Míca.) Prala jsem ji proto, že halenku ke Dni matek zničili hned prvním praním - odbarvili, srazili. Vydržela asi dva dny!!! Stále bez náhrady. Nezájem. Nacpali mi konfekční halenku k vyprání - nechápu, proč ji mám prát já. Konfekce? Platím za služby! Píše se do sešitu - peru jen osušku a tři ručníky - nyní zničené. Snad ne schválně! Hnědé skvrny - nevím, jak se na krásné čisté neoprané a neorvané drahé osušce objevily... Záměr? Náhoda?!! Osušku jsem mamince koupila, aby nebyla - jak vyslovila v neděli - ubohá!!! Jenže to je ještěrům u zadku. Nemají city. Zjeví-li se náhodou v sociálních službách, mají je jen za zdroj peněz. NEPROPLATILI ANI JEDNU ZTRACENOU ČI ZNIČENOU VĚC!!! (Proprďálková! To jsou pomluvy, co?:!!)

Prádelnu bych zrušila. Ničí, likviduje. Jeduje. Lidi se odrbávají. Předepisují jim mazání. Marně. Zbytečně. Big farma chrochtá.

Než zabalím tašku, čas mi utíká. Vyjíždím. Volám, jestli by mi maminku svezli dolů.

- No, až ji znovu oblékneme.

Aha, důtka s výstrahou. Příště to bude důtka před nastoupeným osazenstvem. A pak poprava. Beru to docela za drzost. Nedostatek sociální inteligence. Stačilo říci:

- Jé, my jsme vás čekali ve dvě. Počkáte si? 

Ale doba nebyla domluvená! Přesto bych se omluvila.

Déšť houstne. Tohle jsem zažila v neděli cestou z Vysočiny. Stěrače neberou. Není vidět na krok. Musím tam dojet. Vidím odstavené auto. Nemohu zastavit, když jsem si to domluvila. V nejhorším, V NEJHORŠÍM - při odbočování - telefon. Koordinační.

- Paní Hrobská, tady strašně prší, i v altánku. To by maminka promokla.

- Já už jsem tu. Projela jsem gejzírem. Bylo to strašné. Vidím to.

Nabízí jídelnu s měřením teploty. Ne. To je můj soukromý údaj. Nedávám svolení. Domlouváme se. Vyběhnu z auta s taškou. Sežene aspoň talířek. Donesu termomísu s horkými knedlíky. (Měla jsem to stihnout před obědem.) Beru deštník. Rozkošné. Provazy vody. Projevila jsem v neděli přání. U cesty jeli v slotě dva cyklisté:

- Peťuš, přála bych si jít v holínkách, v pláštěnce v dešti.

Tak - holka, zkus rychle rozdělat deštník. Sice nemáš holínky a pláštěnku, ale přání je ti splněno. Do kufru - fofrem. Lijou proudy vody. Beru tašku. Koordinační už čeká na terase. Koukám, že z jedné strany - by řekl Mistr Kemr: A ch... A ch... A ch... Lije voda na schodiště. Nepotřebovaly by opravit okapy? Na druhé straně terasy okapy stíhají. Správný hospodář dbá na svěřený majetek. Jenže na mou stížnost, že nelze otevřít dveře na terasu, ředitel sdělil něco o investicích. Nemám ráda účelové lhaní. Zkrátka to nahlašuji. My si to zapíšeme. A s dveřmi se peru, lomcuji už několik let. Nejde o investici. Manžel na ně koukl - prý stačí dát kroužek do pantů. Tečka.

No, tak předávám vyžehlené svetry a halenku (nevím, proč), paní koordinační prosím, jestli by mamce předala jahody, ale máčet do cukru. To nemají!! Dřív měla kávová společnost na konci chodby vrchovatou cukřenku každý den. Alzheimerici si při každém napití nasypali lžičku cukru...  Beru je domů. Moje chyba. Měla jsem tu být před deštěm. Aspoň posílám tři doopravdické meruňky. Měkké. Voní kořením. Utržené z doopravdického stromu po dozrání!

Nechce se mi domů. Voda crčí po schodech. Je to krásné! Nebe rozevřelo všechny své rezervoáry a pustilo je na lidstvo. Někdo spláchnul z obrovského splachovače. Sedám do auta. Mám jet? Nastartuji? Projela jsem tolik gejzírů. Mám počkat? Ne. Opatrně vyjíždím. Není vidět na krok. Strašné. Stahuji okénko. Rychle fotím proudy vody na asfaltu. Jedu krokem. Dávám pozor na auta u kraje. U závor bude gejzír. Jenže netuším, že ho na mě chlístne auto v protisměru. To byl šplouch! Vykřikla jsem. Najet na státní. Horor. Čekám, až si budu jistá. Jedu. Stejně měním rozhodnutí; sjíždím na vesnickou cestu. Na státní se stále zastavuje. Blikače. V protisměru hasiči. Necítím se v bezpečí. Podařilo se mi odbočit. Stejný úmysl mělo auto přede mnou, auto za mnou. Není vidět na krok. Blikám vlevo. Ten přede mnou vpravo. Snažím se rozhlédnout. Dojíždím do Jaře. Obloha světlá. Déšť slábne. Ale stále hustý. Stavím se u nosatého Rossmanna. Trávím tam možná hodinu. Velmi příjemné tři prodavačky. Tak dobře se tam cítím. Milé. Přátelsky se usmívají. Kdykoli potřebuji poradit, ochotně přiskočí. (Ty Ježibabo jagovská - radí, jen když si řeknu! :-) ) 

- Teď asi po mně budete chtít aplikaci v telefonu. Takhle to stačí? Nebo mám jít dál?

- Vy tam máte body. Nárok na slevu 15% na zboží bez slevy.

- Aha, brala jsem hodně ve slevě.

Dávám jí telefon. Napojuje mě na jejich WIFI. Čte body. K zaplacení přes tisíc korun. Ale sleva jen padesát osm.

- Chcete ji? Je jen do konce června. Ať o ni nepřijdete.

Svoluji. Děkuji za pomoc. Za radu. Nemám tašku.

- Mohu si vzít košík?

Svolují. Raději běžím pro tašku do auta. Přendávám nákup. Bylo to tu skvělé. Profesionální. Holčenky se už těší, až si sundají plachtu z obličeje. Necelých čtrnáct dnů. Moc jim to přeju.

Zajíždím do dvora. Petroušek mi jde pomoci s košíkem, taškami.

- Teď tady seděl na křesílku moráček. Seděl jsem na stoličce, chválil jsem ho. Nebál se. Pak usnul. Jak jsi přidala plyn, lekl se.

Taky ho mám ráda. Nevíme, komu patří. Ale tráví tu dost času. Micicinda Kočičinda změnila místečko. Místo na druhém křesílku je zalezlá ve stolečku. Kitty, kdybys tu byla, máš zábavu...

- Tak odčervíme kočku?

- Počkej.

- Zdrhla. Tak zítra. 

Vábím ji na tyčinky. Jsem úspěšná. Sedám u Petrouška v pracovně. Radíme se o dávce ze stříkačky. Kočka tuší zradu. Snažím se jí rozdělat čelisti. O devět zubů v lednu přišla, ale má jich plnou hubu. Jedním mě kousla. A drápkem se bránila. Mise úspěšná. Péťa stříknul do kočičího chřtánu. Micka uražená. Kupuji si jí tyčinkou. Prý ne.

Pojď, sedneš si k páníčkovi na jeho křeslo. Tak se nezlob.

Úplatná jak naši politici. Za tyčinku - světa kraj...

Večer, ani nevím jak.

- Péťa jde. Jeho hodina. Mám ti zatopit v koupelně?

Řehtám se. Péťova hodina. Péťa jde. :-) Mluví o sobě v er formě. 

Zažila jsem strašný šplouch. Uřídila jsem to. Ale už si nepřeju opáčko.

Dobrou noc!

P. S. Někteří umělci mají moje názory :-)

https://www.youtube.com/watch?v=Y-DuDvVC6uw