Den s kapičkou u nosu po deseti letech
Mám vlhké oči. Vybrečené. Pálí. No, to si tak člověk myslí. Kdyby sis oči vyplakala a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál. Měl pravdu, Mistr.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-18_Neznam_morseovku%2C_rano_se_Zrzkou_a_Mourkem/
Ráno volám do nemocnice. Maminka je už hodná. No jo, neměla skoro dvacet čtyři hodin, systéme podělaný, léky. Viz včera. Jeden lhal, druhý lhal, třetí lhal, všichni hovořili pravdu. Přesvědčivě.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-18_Pekla_jsem_z_Herbalife_kucharky/
Mamka uvězněná v posteli. Bez slunce. Bez čaje. Bez komunikace. Pozná mě ještě? Uvidím ji ještě?
Mám tu stále v pohotovosti od Vánoc její košík. Ubrousek pod krk, jeden náhradní. Malou pixlu Caro, nádobku se sojovým mlékem, kaštany, kdyby měla chuť, oplatky, co ji poslal v létě Krakonoš. Křížovky. Nožík. Nesmyvatelné fixy. Nápis někde z léta s varováním, aby mi ji nedusili rouškou, blázni potentovaní...
Odpoledne se chystám po půl roce na kosmetiku a masáž. Před tím volám do nemocnice. Pan doktor nedává naději. Stále se nezastavilo... V DD se jí nebudou moci věnovat. Volala přede mnou už sestra. Místo tření. Jsem zásadně proti LDN. Nesvlíkej kalhoty, když brod je ještě daleko.
Na kosmetice mě popadlo takové štkaní, nemohla jsem se vůbec zastavit. Trapná. To tak prý bývá. Někde zmáčkne nějaký bod...Ucpal se mi totálně nos. Nemohu se vůbec nadechnout. Ireno, zklidni! Nehysterči! Normálka. Jo? Já si tu vždycky krásně pospím. Zrelaxuji. Dnes nemohu zamhouřit oko. Když mě plácla horký ručník na obličej, chytil mě zas ten dýchací rapl. Nemohu nosit roušku. Vysvětlujte to. Jste vyvrhel. - No jo, vy jste tím známá! - Jděte už všichni do Pelhřimova! I dál!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-18_Plela_jsem/
Jedu domů. Potřebuji pochovat. Petroušek jede na ping pong. Jdu ven. Kdo mě pochová!? Konečně si hezky pořvu. Pleju pod ořechem. Bulím, sázela ho maminka. Konvalinkové políčko - taky. Vždycky věděla, co kam. Našla s citem a neomylně bezva místo, aby se rostlině dařilo. Ejhle, zasadila jsem asi před pěti lety hlízečku rebarborky. A už se rozrostla. Raduj se! Dívám se do sluníčka. Zrzka okolo mě oplenduje. Tu mamka nikdy neviděla naživo. Jen přes skyp. Mami! Jsou tu tvé bílé tulipánky. A tady hnízdo bílých s růžovou čárkou. Vzadu u chaty mahon. Pichlavý keř na věnce. Nevím, proč jsi ho tu pěstovala. Teď hezky kvete. A to je všechno. Jinak tu šeredu máme na dvou místech. Nechávám ho tu z nostalgie. Byl tu první. Já přišla až po něm. Bůhví, jestli tu není z dob tatínka.
Vpředu mamčiny narcisky už odkvetly. Ale u mahonu pod ořechem je druhé hnízdo staré sorty narcisků. Kvetou. Voní. Jak bělásci - křídla dozadu. Vpředu kraječka oranžového věnečku. Už týden. Chlad je pohlazení pro zahradu. Divné. Všechno bují. Musela jsem dovolit osekat trávu. Pleju džungli pod smrky. Až když mám ntb na klíně, odrbávám se. Klíšťátko. Šup! No jo, z vysoké trávy. Letos žádné vysemenění trav. Vlhko jim svědčí. Trávě, kytkám, klíšťatům. Ale mrzlo. Jak to že nevymrzla? Proto si Morouš nosí nová a nová. Lehává si proti oknu, kdybych vyšla do zahrady, aby hned přiběhl. Je v pohotovosti. Mám ho snad radši než Zrzku falešnici. Dnes v noci tu asi nocoval. Šla jsem vzít misku, slyšela jsem, jak vrkotá to své vr, vr, vr. Takhle dělá i Zrzečka. Ještě jsem mu v noci nalila. Ráno jsem u misky našla dva ježčí exkrementy. Z hibernace se probral prý velký a malý. Ježčata asi přijdou později. Až se narodí. Vždycky tu šmejdí dvě rodinky. Vpředu a vzadu. Všude vidím mamku. Tady sázela. Tady okopávala. Tady, tady...
Vedu třístranný hovor. Jsem dokonale pochovaná. Ale opravdu skvěle. Děkuji. Výborné.
Přijel Petroušek. Sedím pod stáním pod trámy napojená na nabíječku. Chodí okolo mě, zalévá. Oddávám se hovoru.
- Tohle?
- Jo.
Sahám na mísu s cibulkami štěstíček.
- Mám?
- Jo.
Skvělý hovor po hodince pípne.
- Jestli se rozpojíme, tak já se loučím. Už to píplo. Ale ještě mě zajímá...
Ještě chvíli natahujeme hovor. Oči mě sice pálí jako ďas. Ale v duši mám klid.
Ze zámkovky jsem pečlivě vytahala blázen. Voděnku. Kde jsem k ní přišla? U maminčiny spolužačky z dětství. Jiřina Presslerová. Manžel řídící. Ona byla taková divící. Furt se divila. Tu Jiřinu jsem nemusela. Byla hodná. Asi před dvěma lety odešla na věčnost. Její syn mi dal parte do schránky. Netuším, jak mě našel. Mamka brečela u parte; tentokrát se divila ona. Tak Jiřina, Jiřinka už umřela? Jiřina Kroupová...
Kdykoli jsem byla u maminky a před domem přistála Iřinina sto dvacítka, zdvihala jsem kotvy. Nemusela jsem ji.
(V pevnosti bydlela jedna Jiřina. Taková vobluda. Vojáci se na ní střídali. Když otěhotněla, traduje se, že se jí ptali, kdo to byl. - No, měl zelené trenky. Ta Jiřina byla Iřina. Máma blbá, táta posunovač nebo koloťuk u dráhy, Iřina zplozená chudák asi v alkoholovém rauši.)
Iřina vždycky mamce z Neznášova, jejich rodné vesnice, vozila vajíčka. Když jsem jela s mamkou asi před šesti lety z koncertu z Velichovek přes rodný Neznášov - Rožnov - to jsou dvě vesnice v sobě - mamka mi ukázala:
- Tady bydleli Kroupovi.
- Jo?
Zastavila jsem, vjela do dvora. Ocitly jsme se u Jiřiny. Jiřina už nemohla chodit; sto dvacítku darovala mladým. Ležela. Měla tam nepředstavitelný bordel. Ale chápu. Plně to chápu. Nemohla na nohy. Vždycky je měla ovázané. Když holky jely s důchodci na výlet, Jiřina toho moc nenachodila, i když ještě mohla.
V tu neděli se setkala chromá Jiřina a mamka, ta zas neměla paměť. Obě měly neskonalou radost, že se vidí. Pak jsem je ještě propojila telefonem. Mamča si lebedila na lůžku v Černožicích ve svém slunném pokoji, zdvihnutý podhlavník. Já na okraji postele. Pamatuji si to jako dnes. Holky se vlastně rozloučily. Bylo to,
jak když telefonuje hluchý se slepým. Seděla jsem u mamky na posteli a tlumočila hovor. Ta Jiřina měla na dvoře obrovský keř blázna. Voděnky. Obdivovala jsem ho. Obrovský. Prý ať si utrhnu. Jemná modrá kvítečka. Normální voděnka, jako máme v květináči. Zasadila jsem ji na dvě místa okolo domu s tím, že jsem nešika a že se neujme. Ujala. Nikdy se mi nepodařilo vytvořit velké kolo, keř. Totiž on se stále stěhuje. Letos na dvou místech do dlažby. Setsakramentsky opatrně si rostlinky vytahuji ze škvír a sázím ve svazečcích jako památku na Jiřinu... Mamčinu spolužačku... Znám její příběh. Na památku - na ten den, kdy jsme s mamkou z koncertu cestou do DD přistály na dvoře na kraji Neznášova... U Jiřiny s dívčím jménem Kroupová. Vzpomínky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-18_Vecerni_krmeni%2C_Mourkovi_jsem_doprala_tycinku/
Přemýšlím si. Děkuji, osude, za shovívavost a jemné vesmírné cvičení. Plánovaly jsme s mamkou, že až bude čas, že pro mě pošlou. Že mě zavolají. Že ji budu držet na odchodu za ruku. Že na to nebude sama. Budu u ní! Tak to mi asi neumožní zpropadenej systém. Tenhle slib mi nedovolí dodržet. Není svoboda. Fašistický stát. Ale jinak s mamkou - dobré. Vždycky jsem se bála, jak se na mamku dostaneme, když nebude otevírat. Klíče v zámku zevnitř. To budeme muset rozbít okno. Chceš-li pobavit Pána Boha, svěř se mu se svými plány. Nejprve stěhování k nám. Pak odchod do DD. Vyklízení domu... Denní návštěvy u ní přerval rok v Grandparku a zlomenina. Zkouška v LDN v HK před čtyřmi lety. Už nechtěla otevírat oči. LDN kdekoli - konec. V HK - hnus. Odpor. Ochrnutá ruka? Tady máš paštiku. Tys´ ji nesnědla? Zítra dostaneš sýr v nedobytné vaničce. A pozítří tvaroh. Zase jsi nic nejedla. Kolik kelímků jsem tam naotvírala. Kolik lidí jsem nakrmila. Kolika lidem jsem utírala slzy. Hladila je. Zajímalo by mě, kolik ochrnutých lidí tam umřelo hlady.
- Prosím Vás, sestřičko, mohli byste zítra dát mamce tady ten tvaroh s vajíčkem a rozinkami? Na kost.
- A že byste si ji přijela nakrmit sama?
- Jsem z daleka a zítra jedu do Phy na školení.
To byly mindy! Neochotné. Búúú! Rohaté!
Mamku jsem po třech měsících přelifrovala do Černožic. Jak se přestěhovali z Grand parku - frrr. A bylo to správné rozhodnutí. Cvičení, chůze, rozvíjení. Každý den obléct. Řád. Barevný svět. Po třech letech mi Osud připravil další cvičení. Zamezení kontaktu. Ó, těžko jsem nesla zhoršování... Mamka se odpojovala. Ale zas jsem se k ní na chvilenku dostala. Nakonec půl roku jen přes skyp. Nejprve dělal ještěr naschvály. Tři prodloužené víkendy, mamka ztratila hodně slov. Teď dal šmejd pokoj. Ale tablítek jim často kolaboval. Není schopen pořídit nový. Už asi nebudeme potřebovat. Ať se pere zas někdo nový. Denně skyp - tak jsem se těšívala. Ó, aspoň tak. Nedalo se zpívat, ale aspoň nějak, trošku, improvizovaně.
Jo - v košíku ještě zpěvníček vedle křížovek. Tu poslední rozluštěnou z novin dám asi sama. No, a poslední zkouška - neděle. Ještě štěstí, že se Linda chtěla vrátit do HK. Vnukla mi - jeď! Letěla jsem. Dotknout se maminky. Pořád strašně moc chtěla pusinkovat. Doteky. Se mnou. Měly jsme se moc, moc, moc rády. Byla mým rádcem, pomocníkem, celoživotním učitelem. Už tři dny se mi zas ztratila. Mami, kde jsi!? A vrátíš se?
- Máš brýle na autě. Nechalas´ je na dlažbě.
- To vím.
Jsem nevrlá, jako bych nevěděla, že jo? No, možná bych se zítra divila, že nemám čím koukat. Už je beru jen za volant. Multifokály už nejsou pro mě fční. Poslední brýle za dvacet tisíc. Ty předešlé stály taky tolik. Inspirovala mě zástupkyně na gymnáziu.
- Vidíš, to jsou multifokály. To nejsou bifokály...
Teď už budu nosit jen na dálku. Ty příští... Zestárla jsem. Oči dobře vyživuji. Na blízko už nejsou třeba. Vidím.
Maminka přestává vidět, slyšet... Odpojuje se. Mami, ještě chvíli, prosííím. Vím, už spěcháš za předky. Těšíš se na setkání s těmi, které jsi třeba od dětství neviděla. Ale mami, já bych si přála, kdybys dostála svému slibu. Povídalas minulý týden:
- Já to vydržím.
- Ty jo. Doufám!!! Jsi silná A co já?
Dobrou noc!