Den s kouzelnou jiskrou

Prožila jsem krásný den! No, pondělí - může být krásné? Začátek týdne... Ale jo, já prožila den naplněný kouzlem, nádherou, fantastickým počasím a zvěstmi.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-10_S_maminkou/

Začalo to rozčertěním. Furt dokola. A vždy něco nového. A zas se na to zapomene. A zas dokolečka, dokola. Ty vorle! Tohle teda ve školství neprocházelo. Že by to bylo VŠ vzděláním? IQ mívali VŠ 130, normální inteligentní lidé 120. Dnes je průměr 90. Při pondělku jsem vystrčila bodliny. Normálka. Kdybych nevystrčila, cochcárna by rozkvetla. Rok a půl jsem neviděla maminčiny věci - ohraná deska. OK. To souvisí s tím, že sejde z očí, sejde z mysli. Pokud nesmím maminku vidět naživo, aby mi rozuměla, aby mě slyšela, pak začíná drámo. Hůř slyší, hůř vidí. Záleží někomu na tom, že klientovi se zhoršují smysly? Obstará lékař naslouchátka? Odvezou maminku na oční? Jak se to řeší doma? Jak to řešíte Vy, pokud Vám něco přestává sloužit?! Protože stárnu, ubývá mi svalovina. Řešení: Doplňuji přírodní výživu v podobě Herbalife, svaly slouží. Odkládám častěji brýle na blízko. Řešení: oční. A jaké je řešení v DD? Jakmile by mamka VYTÁHLA PATY, JSME V HÁPRDEPU! Čekala by ji ťurma. Jinak jsou vystaveni jinému NEBEZPEČÍ! Jednoduché řešení navrhuji: Neztrácet klientům jejich majetek, jejich brýle, jejich pomůcky, jejich křížovky atd. Jestlipak si mamka denně procvičuje natírání úst jelením lojem? Přes skyp toto nacvičit je smrt. Učitele. Maminka měla na stolečku kelímek ze staré lahve naplněný tužkami a propisovačkami. Kde to je? Mám odpověď. Nehodí se sem. Dnes paní Hudáková sháněla brýle. Byly označeny tyrkysovou bavlnkou. Přes ty viděla na křížovky. Ještě loni jsem jí do ruky dala tužku, procvičovaly jsme jemnou motoriku, mozek; nasadit brýle, a šup, šup... Dnes už by nepřišila ani knoflík. Aktivity jsou pro aktivity! Slečna, která v DD nastoupila na praxi v poslední den, kdy jsem trávila s lidmi v temné studené stodole a la jídelna čas, byla neskutečně bezvadná. Všichni jednotlivě dostali štětec, natřeli si kolíček barvičkou dle výběru. A další a další. Pak lepidlo a oblepovali květináč - zas po jednotlivcích. Aby nebyli zalepení až za ušima.  Aktivita jednou nestačí. Nutno dennodenně cvičit, prohmatávat prsty, klouby, zpívat, mluvit, protahovat, kreslit... Maminka krájela před týdnem vajíčko. A co cibuli - ta je i pro mě mrcha složitá! Tedy stačilo by, kdyby vedení zajistilo, že se nebude psát do sešitu - ten a ten má tohle a támhleto (viz kostky z ledové čokolády - kdybych to nenesla v hlavě, tak je vyhodí!!!), ale že se bude psát teda do té debilní karty, kam pečovatelky dennodenně jak stroje musí zapisovat. Ono vzít papírovou kartu klienta, zalistovat si v ní dá víc, než denní zápis v sešitě, jestli se klient podíval doleva, případně doprava. Zápis je aktuální jen do obrácení listu. Ale to je na ještěrovi, a to je nelida. Tomu na nás lidech nesejde. Lidé, živé bytosti, které kdysi byly také mladými těly, zamilovanými, rodícími, pečujícími o děti, lidmi, kteří budovali po válce to, co se v novém tisíciletí zboří, rozbije, zničí.

Brýle se nenašly. Za mě měla mamka v pokoji vždy vyskládáno asi patnáct brýlí. Zlobilo mě to. Ty její jsem chránila jak oko v hlavě. Stále jsem je měla na očích. Jak jsem je nemohla nalézt, hned jsem všechny vzbouřila; všechny!

- Ale měla je v jídelně. Tady jsou, přece!

Jo, ale v jídelně je kdokoli může kamkoli přenést, nebo z nich sundat tu poznávací bavlnku. Takže brýle NEMÁME! Ale kdyby byli chytří, vnímaví, tak najdou ve stolečku zoomové brýle, upozornila jsem na ně. Stále jsem je ukazovala. Nasadila jsem je mamce na ty normální a ona s nimi lépe viděla. Máme co? Prd!

S maminkou sedím venku pod stromem. Toužila bych moc, aby ji taky svezli dolů, do zahrady, aby jim tam dovezli všem svačinku. Aby je nechali nacítit po dlouhé zimě bez slunce přírodu, vůni rozvíjejících se javorů, aby pozorovali ptáky, bílou kočičku - je-li tam ještě. Aby zadarmo načerpali imuinitu - D!!! Ze slunce!!! Aby společně zpívali. Ale to chci příliš. Maminka sedí v jídelně, pak ji převezou do pokoje.

- Mami, mělas radost z těch karafiátů?

- Oni mi je nedali. 

- Mamko, dali. 

Jestlipak jí dnes někdo řekl:

- Paní Konečná, tady máte od Renky ze včera kytičku. Poslala vám ke Dni matek. Víte, ona by za Vámi přišla, ale nesmí. Ale má vás nesmírně ráda. Denně s vámi hovoří. Posílá vám sem kytky, dobroty, dárky, kupuje vám šampon, máslo na tělo...

Myslíte, že někdo tohle řekl? K čemu je školení? O čem je školí? O krávovinách, ale praxe jde mimo!!

Myslíte, že někdo ví, že jsem paní Hudákové dala ledovou čokoládu. Dala ji v obálce s mamčiným jménem do lednice. Ví to někdo? Neví. Protože se směna nepředává. Tam se píše do debilního mrtvého počítače. Myslíte, že si to nastupující pečovatelka přečte? Ani náhodou - je jich málo a nemají čas. Směna s lidmi se předává tak, že se o každém člověku řekne, co za ten den žil. Byl smutný? Hovořil s rodinou? Navštívili ho dole v jídelně? Už tu dlouho za klientem nikdo nebyl? Kde bydlí jeho rodina? Snědl oběd? Měl správný pitný režim? Kolikrát byl dovezen před zrcadlo, byl mu dán do ruky hřeben (maminka měla tři - na zrcadle na chodbě, v zásuvce a v koupelně. Podepsané! Všechno jsem pravidelně oblepovala, Podepisovala. Myslím, že má opět - tři písmena! Paní Hudáková odešla na dovolenou. A jen proto, že jsem si na ledové kostky občas vzpomněla, maminka je dostala. Takové jednoduchosti, co? Z DD se stala fabrika. Jak to, že za bývalé ředitelky to bylo rodinné?! Ryba smrdí od hlavy.

Tak tedy:

- Maminko moje zlatá, Ty moje květino, ty moje krásko, včera jsem ti tam odvezla karafiáty. Mami, otoč hlavu doprava. Ještě trošku. Tak, a podívej se na noční stolek.

Uviděla je. Radost!! Krásné!!

- Ty jsou, mami, pro Tebe! Iveta mi slíbila, že Ti vymění vodu, zakrátí stonky. Mami, dostalas i koláč. Máš ho na stolečku?

- Ne, nevím.

- Víš, mami, když jsme se u Tebe střídaly s Ivou, ona ti vždycky oloupala čtvrtky jablíček a nechala je v igelitu na stolečku. Nikoho to nevzrušovalo. Ale zavolala, a já druhý den vzala talířek, dostala sprďáka, že nemám co dělat v kuchyňce - STRAŠNÉ!!! a dohlédla jsem, abys jablíčka připravená pod pusu, snědla. Jinak by na stolečku zplesnivěla. Vyhodili by je. Vrrrr!!!

Vsázím se, že nedostanu zpátky tu růžovou pentli. To se co? To se zahodí. Pokud možno i s vázou. Zajímalo by mě, kde má mamka tu buchtu. Kdyby ji aspoň snědla Jaruška. Ta by si pošmákla. Ale to se nedozvím. Je mi fuk, kdo to snědl, jen mi záleží, jestli to někdo snědl. Měla v krabičce vložené mentolové čokoládky, ty maminka ráda... A Geisha bonbonky.

Ukazuji mamince Zrzečku, pak přichází věrný Mourek.

- Mami, tohle není náš. Je přivandrovalý. Staráme se o něj. Zdomácněl tu. Kamarádí se s naší Zrzkou. Mamčo, včera jsem vzpomínala na ty lidi, kteří tu nechali své životy při osvobození. V Rusku v Moskvě měli krásnou přehlídku. I v Tule, Jekatěrinburgu a dalších. Mami, změnili nám datum konce války z devátého na osmého. Já to držím devátého. Jak my jsme po roce šedesát osm na ně nadávali. Přitom nám o dvacet let prodloužili krásný život. Fungující vzdělávání, zdravotní systém - zachránili mi život; fungovaly továrny... Mami, kdysi jsem četla knížku od Marty Foučkové Jsem a Já jsem. Pamatuji, že na začátku té první knížky vysvětluje, že když jsme v městě v provozu, vidíme jen na další křižovatku. Ale slyšíme-li sirénu, nevíme, odkud sanita vyjede, jestli zprava, zleva. Ale kdybychom se vznesli na domy, už bychom měli přehled o dopravě dole v ulicích. A takhle to máme v životě. Nevidíme souvislosti, až zpětně. To bývá pozdě. To jsme byly hloupé.

- No jo, to si teď můžeme říkat.

- Ale mami, já sedím v naší zahradě. Co já jsem se ti naříkala, abys ji prodala. Až teď vidím, když jsem se vznesla nad město, že tvé rozhodnutí bylo vynikající. Já tu zahradu neměla vůbec ráda. A dnes tu jsem šťastná... 

- Mami, je tady fašistický teror.

- A nic proti tomu nemůžeš dělat.

Znovu se ubezpečuji, že lidé byli k sobě dřív laskavější, hodnější, přátelštější, sousedští.

Mami, dnes nás uměle rozeštvávají. Na popírače roušek a rouškaře, na sportovní kluby, podle politických stran, přes očkování... Mami, mně je jedno, kdo co ctí, máme se semknout, ochraňovat se. Lidem klesá IQ - po třiceti letech se to snížilo o dvacet až třicet jednotek... Mami, máš tam kapesníček..

- Nemám. Já jsem si to utřela na kolena.

- To je hrozný. To je bezmoc. A čaj tam máš?

- Ještě zbytek mám.

Vyprávím o včerejším Zrzčině prvním úlovku - rejskovi.

- Mami, představ si, že tvoje kasárna zbořili.

- To je špatné. Ale nic s tím nenaděláš.

Nasávám její stoicismus. S maminkou povídáme, radujeme se. Loučení. Na svou repliku - Mami, má tě ráda - očekávám: Já tebe taky.

Chvíli pracuji. Odpoledne jedu koupit bylinky. Do Hruštiček.

Vyjíždím. Dostávám nejskvělejší vesmírnou zprávu. Nejzářivější informaci. Nejlepší oznámení, které mohu dostat. Ono to funguje.

Vezu na poštu dva podpisové archy pod petici proti pandemickému podrazu. Po chodníku jde maminka s kočárkem. Stahuji okénko. 

- Prosím Vás! Jsem trapná. Ale potřebuji ještě dva podpisy...

Podepisuje. Souhlasí. Bezvadná. Informovaná.

Jdu od auta na poštu. Paní s pejskem. Bez roušky. Vysvětluji...

- No, mně se ty roušky docela líbí.

- Aha, tak to hodně zdraví. Lidé z nich mají plíseň v těle. Za rok stoupla rakovina plic o 70%. Dnes jste si ji zapomněla doma, že! Tak hodně zdraví!

Dovoluji si oslovit mou milovanou jedinou poštovní úřednici.. Aby její vnuci mohli dostat vzdělání, aby mohla chodit do divadel, na koupaliště, ke kadeřníkovi... Zkoumá. Jak to z koumá dlouho, formuluje si výmluvu. Už je to tady:

- Ale to je Volný. Toho já nesnáším.

- Ale je úplně jedno, kdo petici organizuje. Hlavně, abychom byli chráněni.

- Ne, nezlobte se, Volného ne.

- Nezlobím se. Nejde o Volného. 

Jen opovrhuji slabochy. A to jsem si řekla, že je přijmu. Ne, přijmeš, až když nevedeš tyhle řeči. Tedy - nepřijala jsem.

Jdu na ulici. Přes louku vidím mladíka. Vstrčil hlavu do svého krásného červeného sporťáčku.

- Dobrý den, prosím Vás...

- A k čemu to je dobré?

- Abyste mohl Vaše budoucí děti posílat do školy, abyste mohl chodit do restaurace, do kina bez podmínek. Ale propisku mám támhle přes louku.

Vytahuje krásnou propisču. Hází jméno, adresu, podpis. Podává mi propisku. Bráním se:

- Ta je vaše!

- Je krásná, nechcete si ji nechat? Já jich mám.

Ještě mě obdaroval. Nejsou všichni mladí paka. Po mém úsilí získat podpis proti tzv. pandemické svévoli, musím přiznat, že staří jsou víc zabednění, asi tím, že nikam nechodí. Nebo nevím. Hotovo. Zalepit. Na poštu už se nevracím.

Jedu po cyklostezce. Mnoho, mnoho nových krásných domů vyrostlo v téhle klidné části města. Z dálky sem zaléhá zvuk ze silnice. Už brzy provoz zeslábne. Budou jezdit po dálnici... Parkuji.

- Prosím vás, kde jsou tady ty bylinky?

- To zahradnictví je až dál.

Sedám znovu do auta, uvědomuji si, jak to tu znám, ale z kola to vypadá jinak. Zajíždím do brány zahradnictví. Spíš takového malého rodinného krásného pachtěníčka. Pán klid, mír, pohoda. Paní energická, příjemná. Radost z přírody. 

- Já bych potřebovala jen petržel, šnitlík, majoránku - tu mi od vás přivezla dcera. Prý je to trvalka.

Potvrzují, že ano.

- Ale tu do petrželáku nedávejte, ona chce spíš sucho.

- No to mi ani neříkejte. Mně totiž u jedné kytky řekli, že se nemusí zalévat. Tak jsem ji nezalévala. A ona uschla. Normálně umřela. Dcera mi povídala, že se prý kytky musí zalévat. :-) 

- Aspoň občas. 

Smějeme se. Pochopil ironii. Vyptávám se, jak se vypracovali. Oáza klidu. Paní ještě pracuje. Právě zalévá pařníčky. Pán se nervoval ve velké firmě. Zahradnictví není k obživě. Asi spíš pro radost. Postavili si zahradní domek. Mají tu plno skleníčků. Co mě okouzlilo, je řada tulipánů, které vypadají jako žluté pivoňky. Takové jsem ještě neviděla. (Si myslím až do odpoledního prozření.)

- Máte cibulky?

Smějí se. Asi nejsem první, kdo by si je chtěl pořídit. Ne, to někde koupili.

- A dávají se cibulky do země na podzim, že? Ale mně letos vykvetly tulipány a narcisy překrásně. I mně!
- No, ono to je tím, že pršelo a bylo chladno. To jim prospívá.

Zažívám starou dobu. Klidnou. Pomalou. Milé zacházení. Příjemní lidé...

- Ještě jsem se chtěla zeptat na cukety.

Vede mě k cuketám. 

- Jo a dýně. 

Vede mě k dýním. Muškátové. Hokaido.

- Pak okurky, ale ty neumím...

- Jo, tohle jsou polní, ty se plazí, ty nevyvazujete.

- Loni mi meloun, dýně, okurky na kompostu shnily, zplesnivěly...

Beru přepravku s bylinkami. Vzala jsem si asi šest salátů. Prý to dám. Ty prý vyrostou každému.  Uvidím. Dvě stě čtyřicet devět korun.

Jedu. Stavuji se na poště. Nerada tam jdu, ejhle, příjemná úřednice. Zas takový vesmírný políček. Negeneralizuj, laskavě Ireno! 

Míjím krásku s modrými obroučkami od brýlí. Koukám do luk, kde se v zimě nádherně člověk prohání. Svobodně. Volně. A vidí na Sněžku! 

Soused seče. Parkuje tak, že mačkám klakson. Petroušek nemá vzrůšo rád. Na koho jsem troubila, ten neslyší. Péťa vybíhá, zajíždí do dvora. Prý to bylo jednouché. Jo, bylo. Vztekle přitakám.

- Peťuš, on ten Lukáš asi není zlý. Jen nešťastný. Myslel, že už mu tu bude stát dům, zatím vozí kočárek.

- Jsem se ho ptal, co to tam vyvádí. A prý mu ten satelit nefunguje.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-10_Zahrada%2C_kytky%2C_vylet_za_bylinkami/

Zvonek. Stavila se tu paní, jak jí na nepéči umřela maminka. Tak sedmdesát čtyři, rok nebo dva jsem jí ubrala. Vysvobození. Ještě - to se říká, ale myslím to vskutku vážně - tu mohla dvacet let tvořit, dělat radost světu. Fašistické zřízení - vždy zabíjí. Dnes rafinovaně. Prý jí doktor dnes říkal, že by jí maminku určitě přijali na nějaké oddělní. To je do nebe volající. Pracuje jednou týdně ve FN. Žádná známost nepomohla. Zrovna tak jako včerejší sestřičce - je z oboru!!! - nepomohl zdravotní odznak. Její sestra umřela. Odznak? Vždyť už nerozlišíš sestru, doktora, uklízečku. Všechno to chodí nastrojené v bílém. Obchází mě husí kůže. Odporné bílé pláště. Zabíjejí. Kde je ta doba, kdy jim šlo o člověka, o jeho zdraví, o život. Vždyť jsme se jim s důvěrou!!! svěřovali do rukou. Mně zachránili život! Snažili se. Dnes?!! Lidé se bojí  jít k doktorovi. Kolik lidí ještě musí umřít! Nikdo nebude souzen u světského soudu. Nikdo z nich. Ani ta mrcha Mengelka. Rozhodují o Vašem životě! Hnus! Bléé.

Ráno první zpráva - ve Walbřichu chce kardiolog v čele města zavést povinné očkování. Druhý Mengele, Fauci, Prymula... Lidi mu vyhrožují smrtí... Kolik z toho pan kardiolog chce vytřískat?! Ještě vojevoda bude mít poslední slovo. Vypustili balonek - co by na to lidé!! Konspirační teorie - ještě před dvěma třemi lety se nám vysmívali... Prý žádné rušení hotovovosti, jen bezhotovostní platby. Žádné očkování! Žádné kovid pasy!!! Konspirace se stává realitou - Karel Gott se toto dozvěděl před padesáti lety od Franka Sinatry! Smáli se mu asi před jedenácti lety, když to zveřejnil. No, najednou musel umřít na rychlou rakovinu. Náhodička.

Úřaduji na houpačce. Hovořím s lidmi. Hodně lidí nadšených z první dávky... Ty vorle, to bude mrtvých!!

Já se picnu. Obdivuji žluté tulipány v Hruštičkách a někdo mi sem vsunul žlutý tulipán na záhon rudých. Vypadá jako ta pivoňka. Ne, včera tu nebyl. Určitě tu nebyl. Ó, jak jsme nepozorní. Kdo se bude dobře dívat, najde ho na fotkách.

- Ahoj, mohu se stavit pro elixír?

Hovoříme s krásnou milou (jak asi jinak, že?) klientkou.

- Hele, proč meleme, když jedu k tobě. Ještě se vyčůrám a zazvoním.

Ukazuji jí Moura. Bezedného. K večeři spráskal mističku granulí, asi čtyři misky mléka, zbytek po Zrzce a kapsičku celou. A ještě nahlížel do džbánu s mlékem.

Péťa spokojen; mohl obsekat vysokou trávu okolo kačírku. Rád by víc. Ale držela jsem nad ní ruku.  

- Ještě jsem myslel...

- Ne, tu necháme vykvést. Podívej, tady budou kopretiny. A klasy ať se vysypou.

Co chtít v té dnešní mizerii víc? Větší iluze míru snad ani neexistuje. Zdraví, láska, přátelství, rodina...

A politici? Ti ať upouštějí prdíky, aby jim to nelezlo na mozek.

Dobrou noc!