Den s krásným zahradním deštěm :-) :-) :-) :-) :-):-) :-):-):-) :-) :-) :-) 

Prožila jsem hezký den. Potkávali mě hodní lidé. Ráno jsem slyšela šumění deště. Ale spletla jsem se. To Péťa dofukoval bazén. Zalepoval kočičí drápek. :-) Je to taková celočervencová táborová hra: Hledej dírku.

Kočky u dveří do zahrady. Neperou se. Zvu je dál. Koukám, mají vyjedené misky. Nabízím další dávku. Prostírám tak, aby necachtaly na dlažbu. Ani náhodou. Cachtají.

Telefon.

- Mami, co Kitty?

- Spala dnes v noci venku. Volala jsem ji, aby nepřišel Kittýňák, ale přišla až ráno v šest. Hrajou si, honí se. Už je tu doma. Prve jsem šla podél stání. Seděla na trámu. Pohladila jsem ji. Neukousla mi prst.

- Mami, nepiš, že Kitty neumí hezky žrát.

- Když neumí?! Dala jsem na trám Micku. Ona po trámech nechodí. Seděla. Pozorovala, jestli ji Kitty vidí. Kitty překvapeně vyčouhla, oči jí lezly z důlků. Jako kdyby se ptala:

- Mami, co děláš na trámě? Ty jsi kočka pozemní. Já jsem výšková. :-) 

V deset nový klient. Chlap vypadá krásně. Ale břicho...

- No, to mám viscerály. Ale jak se toho zbavit?

Vše jsem vysvětlila, přeměřila, darovala jsem mu analýzku stavby těla. Dala jsem mu Kurz výživy a správného stravování. Obdarovala jsem ho. Možná hodinku venku šustil zahradnický déšť. Oba jsme si libovali. Zahrada dostane napít. 

Poledne. Ještě pracuji. Sbírám ovoce mamince. Míchám borůvky... Pusa už si odvykla od borůvek s cukrem. Přidávám trošku medu a plnotučný jogurt.

Dívám se na hnízdovaly v Bohuslavicích. Díky, Jaruško, za jarní odkaz. Jsou mými denními průvodci. Potěšiteli. Sláveček Kafka, to je ten vrácený na hnízdo. Sourozenci ho vyhnali. Měsíc byl v záchranné stanici. Zvykli se dělit ve třech. Máma Bohunka prý za ním létá pod komín na střechu. Sláveček si dnes na pět minut sednul do svého rodného hnízda. Bylo prázdné. Využil příležitost. Načechrával mech. Uklízel po sourozencích. Na chvilku si lehl. Najednou vyskočil. Slyšel přilétat draky. Jen ti tři dosedli na hnízdo, uletěl. Prožívám to. Silně. Létají spolu, prý spolu loví, tak proč nemůže být na komíně...

U maminky .-) Popojíždí po chodbě s tou milou paní, co tvrdí, že byla lékařka. Ale nebyla. :-) Mám ji ráda. Lidé byli dnes v chládku chodeb. Vyjely jsme na terasu. Vzduch vlhký. Vedro. Přitáhla jsem stůl. Nabídla rynglata, blůmy. Paní každého oslovuje v mužském rodě. Mně podle hlasu identifikuje na holku. Jenže občas řekne mamce:

- Vy máte péči od sestřičky. :-)

- Já jsem dcera.

- Jé, promiňte...

Je to takové milé hraní. Luštily jsme ve třech. Šlo nám to. Kamilka přišla nahlásit odchod na přestávku. Dohodly jsme se, že zůstaneme na terase. Foukal svěží vítr. Pozorovaly jsme vlaštovky. Ty dvě malé asi opravdu už létají. Nechce se mi tomu zázraku věřit. Nedávno rodiče lepili hnízdo. A už se budou chystat na dlouhou pouť.

Paní je komunikativní, společenská. Chátrá... Chybí jí společnost. Vyhovovala by jí kávová společnost kdysi na konci chodby. Tam bylo žůžo. Povídaly jsme si o starých dobách. Ženy mi vyprávěly, co dělaly... Zpívaly jsme. Jejich jména mám zapsaná nejen v hlavě. I v srdci... Všechny odešly...

Zamýšlím se. Nahlas přiznávám:

- Víte, vy jste tu v bezpečí. Ani netušíte, v jakém! Nikdo na vás nemůže. Máte tu jídlo, péči, postel, lékaře... Máte tu zajištění veškerých lidských potřeb. Ale jste nesvobodné. Upoutané na vozíku. Rády byste odsud už pláchly, ale nejde to.

Paní souhlasí.

- Bojím se stáří. Když je člověk zdráv, doma, zajištěn, čilý... Jo, to je výhra... Splnily jste tu úkoly, nemyslete, že máte hotovo. Nutno čekat na naplnění času. Mozek by si přál, tělo ještě setrvává...

Paní pokyvuje. Odvádím pozornost na pití, na ovoce. Přichází příjemný pečovatel.

- Všechno v pořádku?

Kývu, ano.

Paní by s ním ráda odjela. Konejšíme ji, aby s námi zůstala u stolečku. Mamku vezu na záchod. Dávám paní úkol: Hlídat mou kabelku. Aby mi neujela. Ta paní. Je na tom s pamětí líp, než mamka. Paní je spolehlivá. Vracíme se. Stěžuje si, že za ní dcera nejezdí. Ubezpečuji ji, že za ní jezdí určitě. Že jsem o tom přesvědčená. Ale pokud je lékařka, nemá tolik času. Věnuje se lidem.

- Mami, za rok letím s Lindou bez víza do Soči. Voloďa nás zve, zas volal asi před týdnem; nejsem na to připravena. Prý bydlí v rezidenční čtvrti. Postavili si dům. K moři tři zastávky busem. Navíc jsem netušila, že od 1.7. Rusko zrušilo víza. Bude to jednodušší.

Paní chtěla Soči hanět. Na Soči mám nejkrásnější vzpomínky...

- Soči je město měst. Nádherné. Překrásné. Uzavřené bez lidského odpadu. A nyní po olympiádě je tam množství nových staveb. Lemuje pobřeží Černého moře - asi 140 km . 

Ještě za olympiády jsem se Rusku vysmívala. Dnes už to vidím jinak...

- Mamko, pamatuješ?

- Jo, pamatuju. Tam jsme bydlely...

- Já jsem tam taky bydlela...

Musím se smát. Protože paní tam taky bydlela. A mamka zas v křížovkách u iniciál umělců v posledním týdnu vždy dodá:

- Ten u nás byl.

Dnes jsme se ptala na iniciály operního pěvce Hakena. Obě věděly Eduard Haken. Tedy EH.

- Ten u nás byl.

- Jo, mami, myslím, že v Jaroměři kdysi zpíval představení s ochotníky.

- Ne, u nás doma byl.

Vysvětluji, že to říká u každého herce... Otakar Brousek u nás byl taky. :-)

Směje se. Diví se. Holky se ošívají. Jsou nabalené. Mamka má halenku a košilku. Musí jí být vedro. Obě teplé černé kalhoty. 

- Mami, chceš sundat košilku?

- Ale nechci. Už je večer, tak to vydržím...

- Já bych chtěla za našimi.

- Tak jo. Pojedeme. Nejprve sbalím. Pak vás vyvezu, pak mamku.

Na chodbě u malého stolečku u schodů už sedí paní. Parkuji své dvě k ní.

- A ty už jdeš?

- Mamko, ještě mám práci. Byla jsem tu dnes dlouho. :-)

Pusinkuji ji na krk. Kradu kradu kradu.

- Mamko, takhles´ mi vždycky kradla pusinky ty. Mám to v živé paměti. Jak jsem to měla ráda. Tak dnes to máš ty ode mě.

Paní chytá Kamilku za ruku. Vím přesně, co by chtěla. Njn, těžké.

Jedu do Tesco. Mají tam výběr mouk. Beru mouky, prohlížím ceny. Nejdražší obchod ve městě. Všichni podražili. Kaufalnd, Lidl, kdysi v názvu napovídající - levné Penny. Drahota, lidi, drahota.

- Peťuš, jsem tu. Ještě skočím do bazénu.

- A pak ho přikrej.

Voda má jen 30°C. Ponořím se. Smývám myšlenky strachu. Ještě chvíli se mě to netýká. Vlastně: Jde to okolo...

Telefony. Večer školení. Linda volá. Už frčí mimo vlast. Zürich... Obdivuji, jak už má dopředu vše zjištěno, koupeno. Ví, kolik stojí úschovna zavazadel v Zürichu, aby si mohla prohlédnout muzea a město. Ale cestovat vlakem, to neumí.

- Mami, už jsme někde u Tábora. Teprve jsem si šla hledat kupé. Průvodčí mi vynadal, že jsme se měla hlásit do dvaceti minut po odjezdu z Phy.

Vyběhne my vzpomínka. 1987. Pice. Rychlík do Moskvy. Průvodčí naházel moje a mamčiny kufry i nás do vlaku bez ladu a skladu a během minuty odjezd. Teprve jsme procházely vlakem, hledaly své kupé... To byly klidné doby. Pomáhal mi tehdy nějaký černoušek. Studoval v Moskvě. Cítila jsem z něj takové pyžmo. Bylo milý, slušný, nebála jsem se ho. V Olomouci nastoupili absolventi z lékařské fakulty...

- Neprodal tvé lůžko někomu?

- Ne, na štěstí ne.

Několikrát vypadl signál. Vlak jel rychleji než vlny internetu.

- Mamko, spím s dvěma cizinkami. Vše mi vysvětlily. Ony prý byly proškoleny. Jsou příjemné.

Tak má dobrou společnost.

Přeju jí dobrou noc. 

A já přeju svým hezkou klidnou dobrou noc! Všem!