Den s nahozeným řemenem .-)

Šero. První myšlenka. Jsem trapná. Karel Gott. Prší. Budík: Strejčínek! Petrouškův strejčínek Bohoušek. Před třiceti lety jsme si padli do oka. Svatý člověk. Hodný. Připraven pomoci. Pomáhal na úřadě celý život. Žije s paní, moc ji nemusím. Stále na něco nadává. Na sousedy, jak dupou. Na vládu, jak zdražuje. Na objížďky mezi Pelhřimovem a Jaroměří. Na všechno. Jezdívají dvakrát do roka. Na třešně a na Dušičky. Strejčínek vozí vajíčka, někdy chleba, dárky. Chystáme na oplátku něco z naší úrody. Jsme se strejčínkem spiklenci. Máme se rádi. Třicet let mezi námi putují třikrát v roce dárky. Vánoce, svátky, narozeniny. Cítí, že mám na tetičku pifku. V posledních letech tetičku okřikne, když hartusí příliš. Někdy mu jdu ukázat zahradu. Vyměníme si informace. Tetička je pracovitá, udělající, není lakomá. Suší nám houby. Přiveze kopr. Celer. Seznámili se v zahrádkářské kolonii. Udřená z pelhřimovských kartáčoven. S Bohouškem jsme byli na Křemešníku u kouzelné léčivé studánky. V Žirovnici v muzeu perleťových knoflíků a kol. V klášteře na Želivu. V pelhřimovské věži v muzeu rekordů... Dnes slavil Bohumil vibraci svého jména. Asi před třemi lety ho potkala nemoc. Říkám zdravici. Mezi jiným přeju zdraví...

- No, to bych teď, Irenko, potřeboval.

Svěřuje mi své potíže. Má jít na odběr na hematologii. Rozmýšlí se, jestli to má ještě cenu. Minulý týden se vrátil z nemocnice. Obchází mě mráz. Jasně, že to má cenu. Co byliny? Jo, zkoušel i byliny... 

Měla bych jet za maminkou. Máme na druhou sraz se sestrou. Volá před půl dvanáctou.

- Ahoj, už jsem v Jaři.

- Tak jedu. Dej mi čtvrt hodiny. 

Rychle sbalit košík pro maminku. Ohřívám do stařičké termosky se širokou korkovou zátkou houbovou bramboračku. Hotovo. Klíčky od auta z věšáčku - nevezmu. Nejsou. Rozsvítilo se mi v hlavě. Péťa potřebuje opravit centrál.

- Ivo, nejedu. Půjčila jsem auto Petrouškovi.

Za oknem slunce. Využiju čas. Vzápětí volá Petroušek. (Chtěla jsem napsat hned vzápětí; zdvojení.) - Potřebuješ už auto? 

- No, už ne. Ale zkus zavolat Ivě...

- Ty neumíš telefonovat?

- Umím. Zavolej ty. Pracuju.

Péťa už je tady! Huráá!

- Počká na Tebe na třináctou. Máš plnou nádrž. Můžeš jet. 

Druhý pokus. Frčím na Jaroměř. V hlavě Gottův odchod. Smutek jeho dětí, fanynek, národa. Hrají Kávu si osladím. (Odskok: Když mi bylo asi dvanáct, třináct, vypravily jsme se s maminkou pěšky přes pole k babičce. Vánoční dny. Kolik to tak může být. Šest? Mrzlo, jen praštělo. Dostala jsem pod stromeček malý tranzistoráček. V koženém pouzdře. Nádherně vonělo kůží. Překrásně. Na dlouhém řemínku. Jako malá kabelka. To byl dárek! Neobyčejná radost. Šlapaly jsme s maminkou v mrazivém dni polní cestou. V létě jsem tudy jezdila na koupaliště na kole. Koledy se nesměly. Hráli tehdy novou Kávu si osladím. Zpívaly jsme si ji s maminkou v mrazu mezi Rasoškami ke Smržovu. Do Lejšovky co by dup.) Tak dnes hrají tenhle hit. Hned jsem v myšlenkách jinde. Dva měsíce objíždíme Jaroměř. Ne, dnes ne. Před tunýlkem výstraha: Za 150 m zákaz vjezdu. Co to je? Jo, to je, že jsem objela naši čtvrť cvičně. Pro velký úspěch opakuji. Vracím sed. Jedu do luk. Objet město.

- Ivo, už jsem mezi loukami. (Lžu.) Už jsem skoro na náměstí.

Vystupuji. Na podloubí před zlatnictvím jeho majitelka chválí sestřina nového pejsínka. Odemyká prodejnu. 

- Zapomněla jsem bonbony v autě!

- Ne, pojď!

Rychle běžím do auta pro pochoutku pro štěňátka.

- Nic mu nedávej. My už máme hlad. Jedeme se najíst. Nejedl by.

Asociuje mi to větu z DD... - Paní Hrobská, prosím vás, nic jí nedávejte, nevečeřela by. Cpu mu tři bonbony. A ještě.

- On to neumí. Vyplivne to.

:-) :-) :-) 

Beníček pochopil. Chramst, chramst. Kousy, kousy.

- Vidíš, vyplivnul to.

- Vidíš? Už to má v sobě.

Jdeme koupit čtyřem maminčiným pravnoučatům čtyři zlaté řetízky. K osmnáctinám. Dva už oslavili, jednoho to čeká a jedna to dostane až si nebude myslet, že zlato je bižu. Prý Ivě říká:

- Babi, a dáš mi to zlato, co máš?

- Dám, ale až ti bude víc.

V našem klenotnictví to už léta nádherně voní. Odjakživa charakteristická vůně prodejny. 

- Dobrý den!

- Dobrý den! Jé, to je Vaše dcera? Vy jste si tak podobné!

Pohroma. POHROMA!

Sestra se rozvalila uraženě na skleněném pultu. Tlumím řehot. Špitám:

- Ne, ne. Já jsem sestra. :-)

- No, tak jste ji pobavila. Tak budeme nakupovat.

Takhle to měla celý život s mamkou. Pletli si je. Iva byla vždy nafučená, neb mamka vypadala jako její sestra. Jsou si nesmírně podobné. Jen Iva celý život hulí... Maminka je krásná od holiče ještě dnes bezmála ve stu letech. Má hebounkou krásnou pleť. Kdyby (mám nemoc KDYBY) byla ve svém domečku, byla by nádherná i ve stu.

Iva se sbírá z pultovní vitríny. Vidina zlata nás tmelí. Iva je tmelič generacemi. Jednou si ji pletou se starší, jindy s mladší :-) Ještě že nehulím, že o sebe pečuji. Dělí nás devět let; to je dost; s Lindou si nás občas taky pletli, že jsme sestry. Neuráží mě to. :-) :-) :-) (Zestárla jsem. Už nám to dlouho nikdo neřekl!)

Vybíráme, vybíráme, poměřujeme. Hotovo.

- Chtěla jsem jít ke kostelu. Prodavačka telefonovala. A telefonovala. Stále telefonovala. Tam já se nevrátím. Takže jste ty čtyři řetízky získala Vy.

- Však už díky vám mám dnes vyděláno. Mohu jít domů. Dám vám slevu čtyři stovky.

I já dávám lidem slevu ze svého zisku. Zaslouží si. Mám dost. I ona. Dostáváme čtyři zlaté krabičky. Ivě tři, mně jednu.  U auta ještě Beníčkovi bonbon. Ivě do ruky cpu asi deset kousků, aby mi doma nevyschly.

- Ivo, až pojedu kolem, ať pro něj něco mám. 

- Tam u kostela jsem nakupovala, čistili mi tam zlato. A jednou mi nevrátili opravené zapínátko. Nevšimla jsem si toho. 

- Ty ses nechala okrást?

Pokrčila rameny. 

- Přišlas tak o pět set korun. 

Loučíme se. V autě mluví lidé o Karlovi, hrajou jeho písně. Svítí sluníčko. Už mohu dýchat. Dýchám hodně zhluboka. Až ke klíčním kostem... Nadýchávám do zásoby na večer, aby mě nechytil amok. Cumlám víc homeopatik. Ať tělo pomine křeč ze včerejší rány. Parkuji v DD. Beru maminku.

- Mamčo, venku je zima. Ale slunce. Zabalím tě. Sedneme si na terasu.

- Budete něco potřebovat?

Jsou tu dva milí hodní vstřícní pečovatelé. Mám je ráda.

- Chlapi, potřebuji vám říci, že jsem v úterý vezla mamku ke kadeřníkovi a spadly jí boty. Tak jsem řemínky utáhla na pozici noha v punčocháčích. Dnes je pozice noha ve froté ponožce.

Chápou. Kývou hlavami. Jenže toto mají v sešitě. Klidním vášně. Co to je proti smrti!

A ještě bych potřebovala něco. Mamka miluje vařicí čaj.

- Má termosku v jídelničce.

Dlaní nad hrdly obou termosek na stole zjišťuji, že ač termoska, obsah ledový. Termoska bez víčka je jen termohrnek. Horký čaj vychladne.

Zjišťuji, že ve skříni nevisí už skoro nic. Jen jedna z flísek. Svetr. Župan... Ztratil se fialový maminkou ručně pletený jemný hladký svetr. Jsem v šoku. Kdopak zas řekne, že jsem si ho vzala domů?!! Jdu za paní vedoucí. Běží ho sehnat do prádelny. Zakázala jsem ho prát. Dopletla ho před nemocí. Nechci o něj přijít. Paní vedoucí je v mžiku zpět z prádelny. Prý ho tam někdo dal. Chtěli přišít knoflíky. Jo, dva chybí. Mamka vypadá jak orvaná samice. Svoluji, aby přišili knoflíky, aby ho vyprali. Varuji, jestli se mu něco stane!!!

Rozkládám se na terase.

- Mami, víš, že zemřel Karel Gott?

- To jsem slyšela.

- Mami, vysvětli mi, proč mě jeho odchod tak zdevastoval?

- Měl charisma.

- To jo, taky mě provází celý život. Vystrašila jsem se. Polekala mě jeho smrt. Byl hodný, čestný, nikomu neublížil. Pomáhal. Nevychloubal se. Milý. Mami, až mi odejdeš ty, mamko, jako to budu snášet?

Maminka mě klidní.

- Ještě se nechystám.

Směju se se slzami v očích.

- Mami, myslím na něj celý den. Přinesla jsem ti horkou polévku. Podívej. V téhle termosce z doby kamenné.

Běžím pro misku a lžíci. Mamka, ač po obědě, vychutnává něco, co jim tady neuvaří. Už si ji nemohu brát domů, abych ji podstrojovala a pekla to, co má ráda. Luštíme. Nebaví mě to. Nesoustředím se. Navíc mě mamka dvakrát překvapí slovem, které jsem v životě neslyšela.

- Ostrý přízvuk?

- AKUT.

- Co to je? Hodí se to. Neznám. Hlava opatství?

- OPAT.

- To je jako na louce se pase bílý kůň. Jakou má barvu? Humorista?

- Veselý člověk.

- To jo, ale ne. Co byl Vlasta Burian?

- KOMIK.

- 3,14?

- PÍ.

- Ruční nářadí?

- LOPATA.

- Na to bych nepřišla. Končíme.

Mamka souhlasí. Zima. Začalo foukat. Jdeme do tepla. Vyprávím, jak mi včera Petroušek donesl švestky od bratrovy chalupy.

- Já už jsem jako ty. Orval jsem to.

Maminka se směje. Chutnají jí. Jsou větší, než ty naše. Měli jsme také dva stromy těchhle velkých. Jenže rostly v kuchyni a obýváku budoucího nového domu.

Odvážím maminku na chodbu. Přála bych si, aby zůstala u okna. Ale... Parkuji ji pod světly u lidí. Mám k tomu prostoru odpor. Neútulný, chladný, průchozí, tmavý... Fučí tam. Lidi tu mrznou.

Svištím domů. Přede mnou dvojduha. Než vylezu z auta, určitě zmizí. Dvakrát zastavuji. Nedaří se. Její sytost vyprchá, než vystoupím.

Petroušek sbalený na zápas.

- Máš sportovní výživu?

- Mám. Už jsem si to připravil.

Ó jé. Kontroluji lahve.

- A mohl bys mi říci, jak sis to chystal?

- Dvě odměrky při zápase, v zelené dvě odměrky po zápase.

- Akorát že ty dvě odměrky měly přijít do jednoho nápoje. Do téhle láhve ti mixuji hydrataci. Vždyť to nemáš proklechtané! Máš tu hrudky.

Beru obě nádoby, mixuji. Řehtáme se. Musí po zápase vytáhnout obě lahve.

- Peťuš, tak to budeš napitý jak vodník.

- Já se vzepřu! To dám.

Zapaluji lucerny, svíce na terase, v domě. Pracuji. Je čtvrtek. Měla bych si poslechnout kurz výživy. Nemám mysl. Pročítám Fb. Usmívám se. Lidi brání Mistra. Kavárníci dupou, řvou, ječí, urážejí, snaží se. Líbí se mi koment:

Jana Muchová Závistivci a darmožrouti, skočte mi na cara!

Oslovení oddělila čárkou. Interpunkci ovládá. Ale logiku? Chechtám se. Přijde mi to vtipné. Něco jako "zamést si na svém pískovišti". (Místo před svým prahem.) Nebo "postavit otázku na stůl". :-) Otázka na stole neleží, nesedí, nestojí. :-) Obraty a fráze dostávají někdy až surrealistický obsah. Místo třešnička na dortu se použije perlička na dortu - bacha na zuby! Zaběhané fráze jsou komoleny: Hodiny běží jako hodinky. Vskutku surrealistické tvrzení: Média uhodila hřebíček na hlavičku. - to bych chtěla vidět, jak to dělají. Nebo: Pokusným králíkem se stala ovce. A to nemluvím o floskulích a zkřížených vazbách u sloves. Třeba "o něčem".  Nadužívaná vazba! Taky mi vadí anglikanismus: A mějte pěkný den! Češi přejí jen: Pěkný den!

Lidi, zapojme mozek. Máme ho tam nahoře, kde se nosí čepice. V tom kulatém. Říká se tomu hlava. 

Tedy ne: Mějte dobrou noc! Jen:

Dobrou noc!

P. S. Jazyk - důležitý. Důležitější zdraví, život. Potkala jsem se s dívkou. Táta ohrožen na životě. Maminka. Bývalý kluk v nemocnici s ledvinami. Současný? Rakovina kolene. Divná doba...