Den s nečekanou fyzickou aktivitou i relaxem

Šest. Pátek. Sahám do poličky. Micka není. Před sedmou startuji. Jedu k autobusu. Dnes nenervuji Petrouška. Nervuji sebe. Závory nahoře. Hurá!

Páteční všednodenní spoj. Ocitám se v socialismu. Celou cestu do HK stojím. To už se mi dlouho nestalo. Myslela jsem, že se v autobuse stát nesmí. A smí. Pode mnou spalo mládí. Všichni zapíchnuté nosy v mobilech. Stáří si to odstojí. Poslouchám do sluchátek o pohádkách obecně i o letošních Vánocích. Prý ta štědrovečerní začala otázkou krále k pasáčkovi:

- Kde je tady hrad?

Pasáček prý vyplázl jazyk. Utekl.

Skvělý vzor pro naše děti. PhDr. Vítová přečetla kousek rozhovoru mezi princem a princeznou Ladou v Princezně se zlatou hvězdou. Překrásná čeština, opěvování nádherné české krajiny. Země, domova. DoporučujI poslech!! Všem vlastencům a nezabedněným!!! Hovořilo se nejen o pohádkách; o nutnosti ducha pohádky, o letošních slátaninách o Vánocích; o našem Večerníčku! Měl narozeniny. O úspěchu našich kreslených klenotů; taky o těch cizích - chuchvalec s jedním okem se mlátí s druhým jednookým chuchvalcem... Zděšena jsem se dozvěděla o knize Naši Němci. Křídový papír, asi osm set korun. Naši Němci? Jací naši Němci? Šli na frontu bojovat za führera. V knize se prý dočteme, jak bojovali, kde, jaká vyznamenání za chrabrost si připli na uniformu. SKANDÁLNÍ!!! Propagace fašismu. Tečka. Nevěřila jsem. Hledala jsem. Našla jsem...

https://www.svobodny-vysilac.cz/2020-01-02-komentare-ans-k-aktualnimu-deni/

Moje nová zubařka sídlí na nádraží. Ne na kolejích. Železničáři tam mají psychiatra, obvodního, zubaře... Výhled z čekárny na salon republiky - vkusný. Paní doktorka kontroluje mou korunku.

- Raději bych, abyste šla na rtg. Chcete?

V duchu mi proběhlo - příliš benevolentní. Čuju zradu. Micka má brát v devět antibiotika. Vlak mi jede z HK v devět. Myslím, že opět neproběhne teleportace.

- A kde ten rtg máte?

Vysvětluji kočku.

- Tak přijdete jindy.

- Ne, ne. A mohu si nechat zub zrentgenovat v Jaři?

- To byste platila. My to máme u Hučáku. Jste tu autem?

- Pěšky.

- Znáte Hradec? Kde je Eliščino nábřeží?

- Říkejte.

Vysvětluje mi cestu, kterou jsem absolvovala v listopadu v příjemné společnosti kuchaříčka Jiříka na sraz kuchařů po dvaceti letech.

- Půjdu směrem k zimnímu stadionu, ale po nábřeží. Z druhé strany toho bloku je hospoda.

Doktorka přitaká. Je nesmírně milá, něžná. Sestřička je moc ochotná. Natahuji nohy. Intuitivně nacházím dům. Nápis a šipka potvrzuje, co říkala zubařka:  RTG v suterénu.

- Jsem tu dobře na RTG u zubaře?

- Ano.

- Jste přede mnou dva?

- Já už čekám na snímek.

Ptám se mladého muže, zda by mě mohl pustit. Vysvětluji vlak, antibiotika, kočku. Ochotně souhlasí. Když líčím, jak jsem od nádraží přiběhla po svých za deset minut, starší muž nevěřil. Prý mě zdržely semafory.

Mladší doplňuje:

- Paní šla asi po pěší zóně. Ale to jste letěla.

Vychází rentgenolog. Po mně přišla matka s dcerou. Bere si žádanky. Šup, už jsem tam. Hotovo. Za chvíli mi snímek donese. Mohu klusat. Hradec Králové - překrásné Gočárovo dílo. V době, kdy jezdily koňské povozy se senem, vymyslel a projektoval široké prospekty. Které město má uvnitř čtyřproudové komunikace? Vnitřní a vnější okruh...

Ťukám na ordinaci. Sestřička mě ochotně vpouští.

- V kolik vám to jede?

- V devět.

Hodiny ukazují deset minut do deváté.

- Máte to v pořádku. Ještě přijdete na zubní kámen, až nám vymění přístroje. To bude v únoru.

- Jsem na kraji března objednaná na prevenci. Jen si poznamenejte...

- Já si to budu pamatovat. Zubní kámen.

Děkuji. Loučím se. Běžím. Lístek. K prvnímu nástupišti přijíždí můj vlak. Jedu. Bez zastávky až do Jaře. Zmrvené zmodernizované josefovské pevnostní nádražíčko. Vykopali tu podchod. Za ohradou probíhá archeo průzkum. Fotím naše nepřizpůsobivé... Hačinkají. Takhle to bylo na archeologickém průzkumu na Dvůr... Tam se proseděla několikanásobně pracovní doba. Jsme bohatí. Fotím. Klušu od nádraží k autobusu pro auto.

- Micko, Micinko!

Musím dělat, že mi o nic nejde. Jako že nic. Ať si klidně zůstane venku. Otevírám francouzská okna do zahrady. Je tu. Chytám ji do náruče. Vyloupnout tabletičku. Půlka? Kam jsem ztratila druhou? Na zemi je celá. Bože, tu musela vyplivnout včera večer. Koza. Vpravila jsem do ní tabletu ze země. Neprotestovala. Mám v hlavě, co říká Linda:

- Mami, to zvíře ví, že mu pomáháš. Jak brečela, asi se bála, jestli ji nevezeš na porážku. 

Micinka se jde ubytovat do ložnice do své skříňky. Setrvá v poloze ležmo až do večera. Jdu pracovat. Zákaznický servis. Pán s celiakalií - VYHOVUJE mu bezlepková. Udělal mi obrovskou radost. Velikánskou. Myslivec přijel pro tombolu. Před druhou přifrčí kluk vlakem. Mám pro ně připravenu tombolu. Už volá.

- Lukáši, jestli chcete, vezmu vás až domů.

- Ne, ne, jsem tu autem.

- Víte co, ať nemusím na nádraží, předám vám to...

Smlouváme místo. Předávám. Stavuji se v Josefově v jednom dvoře. Velitelák. A jsem, dnes už podruhé, v socialismu. Nadechuji  se, vracím se o pětapadesát let zpátky. Do dětství. Vzpomínám na jména rodin - důstojníků. Děti tu hrály míčové hry. Jezdily na trojkolkách, kolech. Řada kontejnerů tu nestála. U kontejneru nádherný, ale překrásný vánoční stromek. Kouzelný. Takový jsme měli i my. Manekýna. Kde měli lidé postavené popelnice?  Padá tu na mě klid, bezpečí, jistota. Nikde nikdo. Na jedné straně dvorku se krčí dva plastové domečky. V létě tu sedávají u stolu sousedé. Energie minula tu stále sedí. Říká se, že energie Němců za obléhání dodnes sedí v Petrohradě. Lidé tu jsou prý hodní, úslužní, ale cítit západní vliv. Tetuáž... Kdežto v Moskvě - tam je prý slovanstvo cítit. Srdeční... Ten dvůr má svou klidnou mírovou energii.

Za maminkou. Jestlipak mi google ukáže, že jsem dnes jela autobusem, vlakem, po svých a autem? Vlak, autobus, pěšky po HK - ano. Ale má cesta za maminkou - nee. Vidím, že jsem pěšky šla sedmnáct minut. To byl let. To jsem u toho fotila květy u nádraží. Od listopadu stromy kvetou. Nepomrzly.  

Beru maminku z pokoje. Pečovatelka ji veze z koupelny. Fajn, nemusím se strachovat... Vyprávím, luštíme, kafíčko, fotíme se.

- Mamko, půjdeme se vykoupat do sluníčka.

Jedeme do pohádky. Do krajiny jejího dětství.

- Mami, kde jsme?

Uvažuje.

- Mamko, jsme v Černožicích.

- Aha, tak to jsme pod Neznášovem.

- Támhle máš Neznášov.

- A kdepak je Chloumek? Prašivka? Taky by měl být vidět mlýn Skořípka.

- Mamko, jak zdvihli pole, postavili tam dálnici, Skořípka se schovala.

Užíváme se. Mihla se okolo Květulka. Milovaná. Jedu.

- Mami, teď tě dám do tmy.

Vezu ji do jídelny. Tma. Zářivky. Zima. Brr. Milovaní staříčci. Čekárna na smrt. Dnes si s nimi hrát nemohu. Jedu na masáž, kosmetiku.

- Привет! Извиняюсь. Я опоздала.

Masáž. Uvolňující. Kosmetika - spím. Tvrdě. Pamatuji si, že jsem zvládla ručník na obličeji. Dáchla jsem si. Domů.

- Micinko, panička přijela.

Vítá mě Petroušek. Celý den jsme se neviděli. Zatopit. Vítám víkend! Krásný den! S překvapením. S radostí. S fyzickou aktivitou. Se setkáními s milými lidmi. Se sluníčkem. Ve zdraví. Krásný!

Dobrou noc!