Den s nečekaným překvapením

Ráno. Od devíti jsem raději na pigétku. Má přijet pan Podolský s Andrejem doinstalovat skříňku. Je to věda. Žofinka se raději nasnídala, jako kdyby tušila, že přijdou pohledem jejích kočičích drahokamů vetřelci. Prohlížím si nové skříˇňky, koupelnu, poličky. Stejně si to dnes, až tu bude stát i ta poslední skříńka, zas celé přerovnám. Jsem zvyklá mít něco vlevo něco po pravé ruce. Doposlouchávám video Kdo jsi. Opakuji si to, co vím. Doktor Pohyb. Doktor Klid. Hodně pít vodu.

Ješiš, reklama na kofolu. Vždycky dávají dvě reklamy. Stihnu-li ťuknout na přeskočit, zkrátím reklamní okénko. Dnes jsem nepřeskočila včas; reklama na kofolu dohrála až ke krknutí mladé – no nedámy. Dáma by toto nikdy nepřipustila. To je pro mě nepřipustitelné krkat ve společnosti. Zavádějí další rozvolnění společenských pravidel. Příště by v reklamě mohli i prdět. Nebo vyďubovat si z nosu holuby. Fuj! Následuje další reklama; nějaká sličná zednice s přílbou na hlavě nabízí gumové medídky. Nebezpečné už jen svou barvou… Milovala jsem je. Moc dobré. Ale už je nekupuji. Slečna hovoří dětským hlasem. Bystřím. zdá se mi to? Reklama přitáhla mou pozornost. To se jim povedlo. Zedníci – chlapi v letech – odpovídají taky klučičími hlásky. To se jim opravdu povedlo. Zrovna tahle je hezká. Něco jako "už ho vidím"…

Dnes pro národ, je-li někým sepsaný dějepis pravdivý, význačný den. Vždycky jsem studentům na tabuli napsala vzestupnou a sestupnou řadu lichých čísel. Znázorňovala položení základního kamene Karlova mostu. Karel IV. si počkal až bude 135797531. Co to znamená? Až bude rok 1357 9. červenec v 5:31 hodin. Mostu vybral skvělý horoskop. Zajištěna přízeň hvězd a pevnost stavby.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-09-dalsi-vybaveni-od-kvalitni-truhlarske-dilny

Zvonek. Jsou tu. Žofka v pracovně na Petrouškově židličce.

- Buď tu hodná! Neboj se!!

Otec a syn truhláři, mistři svého řemesla, stěhují dovnitř segmenty budoucí police, nářadí. Nakukuji do pracovny. Není. Našla si tajnou skrýš. Vytahuji ji. Nesu na krytou terasu. Tam je v bezpečí až do večera.

- Žofi, tady odpočívej. Jsi v bezpečí!

- Pane Podolský, já tak tak zdvihnu nohu do umývadla. Ale nevadí to.

- Vy jste to tak rozhodla. O deset cm výš.

- Faáákt?

- No, ještě si vzpomínám, že jste řekla, že si Péťa chvíli ponadává a bude to dobré.

- Aháá.

Směju se. Asi má pravdu. Měla jsem plácnout pět cm. Nevadí. Umývadlo bude jen na mytí rukou a obličeje. Na shledanou. Máš vanu a sprcháč.

Motám se jim pod rukama i nohama. Začíná koncert. Fotím. Andrej ovládá situační humor. Jeho otec je rozvážný. Měří vodováhou. Andrej utahuje nožičky. Mají vše promyšleno. Pracují v souladu. Precizně. na milimetr. Přivezli si lištičky, soklíky. Vše bude přivrtáno napevno. V mém studiu tvořili nábytek ti, kteří do novostavby vyrobili zárubně, dveře a posuvné dveře. Všechna čest. Ovšem to, co předvedli později u nábytku v mém studiu, už jsem je nechtěla vidět. Jedna police provrtána skrz na skrz. Lišta ke zdi jen vsunutá, padá. Stůl dle mého návrhu, ale noha nepevná…

Jdu do kuchyně. Slyším výkřik:

- Suka!

- Co se děje?

Andrej hraje dívadlo. Prý mu táta provrtal prst. Ale kdeže! Připomíná mi to scénku s mou maminkou.

- Pojď mi přidržovat žebřík. Jen balanc. 

Na mamce byla všechna tíže dlouhého žebříku. Já přicmrdovala. Mamka se dřela. Po půl metrech s žebříkem přeskákala do jiné části koruny. Pak ho postavila přímo mně na nohu.

- Javajs!

- Co je?

- Zase jsi mi postavila žebřík na nohu. To bolí!

- Nemáš ji tam nechávat!

Protože se naše scénka opakovávala pravidelně, dodávala:

- Nemáš ji tam nechávat, koníčku!

Ne, koni, ale koníčku. Maminka mě milovala.

Venku si tu nechali od pondělí pilu. Andrej na ni něco řeže; něco nastřeluje agregátem. Aha. Připevňuje sklo. Krátce přiloží držadlo. Čuch! Čchu! Čuch! Ještě jednou. Hotovo. Vidí, že ho točím.

- Za pět set!

- Co?

- Za natáčení…

Vede řeči. :-)  Mám ho ráda. Ale je divoký. Táta ho mírní. Hezká souhra.

Divadlo. Pastva pro oči. To by měli ukazovat jako exkurzi všem těm budoucím podnikatelům se vzduchem. Tady je vidět zručost, um, dovednost. Tady by milé děti získaly kompetence k práci. Jak všechno skládají do nádherné stavebnice. To nepochopíš. Rukodělná kvalitní práce. Deska.

- Počkej, oddělám tady ty vypínače.

Sundává je.

- Andreji, jestli nám to rozbijete!

Pan Podolský je smutný. Nechce kousíček vyříznout. Andrej má pravdu. Ještě sundat řadu zásuvek na druhé zdi…

- Andreji, ale LP si tam hrál s drátky. To bych raději neoddělávala. Máte pravdu, desku byste položili, ale raději u dveří centimetřík vyříznete.

Andrej vynáší některé bedny do auta. Nemá hotovo.

- Na shledanou!

Směju se jeho vtipu. Už už nasadit lišty.

- Do prčic, já zabyl na nogu.

Odcházím. Něco zas odšroubovávají. Pravděpodobně se dostávají k jedné noze skříňky. Tu asi posouvají tak, aby se lišta krásně vešla.

- Kafe rozpustné nebo mleté?

- Já mám rád preso.

- Andreji, preso u nás nedostanete. Neholduji kávě.

Rozpustné. Oba. Vím, že Andrej sladí, s mlékem. Tatínek bez. Chystám jim na venkovní terase na talířek každému lehký letní jahodový dort.

Mají hotovo. Pan Podolský jde ke svému talířku. Andrej:

- Já jsem nedostal!

Valím oči. Přece táta by nesnědl obě porce. Hledím. Chápu.

Andrej byl tak rychlý, ale tak, že v nestřeženém okamžiku vyzunknul kafíčko, mají rádi málo vody, a slupnul svůj dort.

- Andreji!

Směje se. Chválí ho. 

- To pekla Linda?

- Ne, jen recept mi dala. U ní jste asi jedl stejný. 

Nakládají. Odjíždějí. Kontroluji. Volám. Nechali tu pistoli se silikonem. Hned jsou zpátky. Podávám z chodníku. Ješiši. Iva je tu. Ach. Moje sestra. Vodila mě do školky. Chudák přicházela pozdě kvůli mně. Bulila jsem, že do školky néééchci. Cestou mi mačkala prsty. Trápila mě. Zasloužila jsem si. Ach, Ivo, mám tě ráda. Celý život jako starší sestra nade mnou bdíš… Když nosila Mijanka, to bylo v roce šedesát devět, léto. Maminka odjela do lázní. Já trávila dny u Ivy. Chodily jsme ve Svinišťanech, kam se přistěhovala, nahoru k Sabličovým. Eva si vzala Jugoslávce. Bydleli na kopečku. Kontrolovala na dece vysvědčení. Její štíhlá sestra Blanka Hrochová, dnes Dvořáčková, byla štíhlounká. Dnes už ne. Odbornice češtinářka. Jarča, třetí sestra, studovala s Ivou ekonomku. Všechny holky hodné. I jejich rodiče. Dolů jsme se vracívaly jinou cestou. Iva byla tak laskavá, že pro mě upekla buchtičky se šodó. Celý život se zlobím, když někdo řekne, že jedl buchtičky se šodó. To je lež jak věž! Ani netuší, co šodó je. Ten puding není žádné šodó. Iva mi na buchtičky po vzoru maminky ušlehala tuhý sníh a přelila doopravdickým šodó. Žloutky šlehané na páře s cukrem, c. k., vínem. Nepředstavitelné nebe v hubě. To pro mě tehdy Iva udělala. Dnes mám co vracet. Prošla už hezkou řádku let života; už hodně dlouho vdova. Synové se o ni starají. Hlavně Mijanek.

- Já jsem zas tady. Jen jdu na kafe, vyčůrám se, zakouřím a pojedu.

- Pojď dovnitř.

- Ne, jdu do zahrady. Chci kouřit.

Utíkám vařit kafe, ač bych potřebovala uklízet po truhlářích. Nic. Mlčím. Jsem ráda, že je tu. Fajn, že přijela.

- Já spěchám, víš? Mám doma Beníka.

Nesu jí dort. Meruňky. Co bych jí ještě snesla!

- Ivo, a hodně pít, ať se ti ředí krev. A jak jsem ti včera volala, abys šla ven, jak jsi povídala, že v dešti nechodíš, tak můžeš takhle cvičit na židli, divej.

- Zdvihám nohy a šlapu. Loket k protější noze…

- To bych prosím tě nedala.

- Dala. Překonej se! Ten, kdo se hýbe, proudí mu krev, je zdravý, drží si paměť. Ivo, dej na mě. A hodně pij! Tady máš sklenici vody s aloe. Co kdybychom odjely na hřbitov?

- To bychom mohly.

- Ale nejdřív do Lidlu pro kytku.

- Tam jsou semafory.

- No, zaparkuji na Zavadilce, přeběhnu cestu. Počkáš v autě.

- Ale já mám doma Beníka. Přijela jsem pro chleba, už druhý den jsem ho zapomněla koupit.

Chystám koš se svíčkami.

- To budeme obíhat hřbitov?

- No, zapálíme tetě Bartošové, tetě Šimkové, Matějovským…

Rychle se strojím, ať ji nezdržuji. Jedu teda poprvé na semafory. Napodruhé se nám podařilo projet. Aha, k Lidlu jsem neodbočila. Jedu ke Kauflandu. Parkuji. Metoším do Lidlu. Beru kytku.

- Já ti ji zaplatím. Jednou ji mohu koupit já.

- Ne, ne, mám velký důchod. Neboj! 

Na hřbitově beru kabelu, koš, kytku. Iva se plouží vedle mě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-09-poprve-obe-k-rodicum

- Mami, tati, přišly jsme obě!

Zapalujeme svíčky, za vedlejším hrobem chybí smeták. Mám doma nachystaný. Pokolikáté jsem ho už zapomněla. ¨

Ivo, běž zapálit támhle Bartošom. Čoveče, jednou jsem tu v únoru před dvěma lety ometala, zapalovala, najednou chlápek. Pozdravil mě jménem.

- Aha, to byl Milan Bartoš.

- Holeček. Vychovával ho právě jeho babička. Povídal mi, jak ho mamka neměla ráda, prý mu říkala.

- Běž běž, ty zlobíš!

- A odháněla ho od kočárku s tebou.

Volá poštovní služba. Vezou mi filtry do čističek vzduchu. Dávám na vybranou. Balíčky buď postavit na popelnici nebo vedle zavolat:

- Edáčku! A předat jemu.

Zpátky beru květináč. Deště ho zlikvidovaly. Zdobil tu od Velikonoc.

- Tak kde ti zastavím?

- Tady, tady je Vietnamec.

Vrací se na roh. Já tam docouvávám. Čekám před autem, aby mi neproběhla.

- Ivo, tady, tady!

Iva vytahuje papírek.

- Zase jsem zapomněla koupit zavářku do polévky a smetanu. Tak zítra.

Přijíždíme k domu.

- Edáčku, nemám u tebe balíčky?

Jeho pomocník říká, že ne, že tu bylo auto, ale dal to pán na popelnice.

- Ivo, Ivo, počkej, ještě se rozloučíme.

Odemyká auto. Zezadu radostně ďafe Beník.

- Ivo, ty seš blbá! Kdyby bylo vedro, tak by zemřel!

Tak mi to vyběhlo z pusy. Iva ho pouští na trávník. Beník šťastně občůrává terén. Jdu ji obejmout.

- Ivo, jako když objímám maminku.

Tiskneme se. Takhle jsme se nikdy v dětství neobjímaly. Jsem ráda. Jsem moc ráda. Mám ji. Zatím ji mám. Naše vztahy jsou v normálu. Už jsem ani nedoufala. Co bych pro ni mohla udělat! Není to v mých silách. Odjíždí. Odpoledne ji ještě volám, aby pila, ale už mi telefon nevzala. Ještě to zkouším k večeru. Zas nic. Achjo. To ona se tu zas zítra ukáže. Snad.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-09-hojnost-e-prace

Začíná mžít; zrovna když chci jít česat rybíz. Jdu si hodit brambory na páru. Obalit zbytek darovaného květáku. Sluníčko. Jdu česat. Petroušek mi nabídnul pomoc. Ale zvadnul v křesle. Beru si židličku, jdu do keřů sama. Vyplatilo se mi, že jsem keře na podzim maličko sestříhla. Pohnojila. Trhám velké kuličky. Děkuji moc.

- Petroušku, nechtěla jsem tě budit.

- Tos´  měla. Mám tady tuhle misku.

- Ta je malá. Donesu ti košík.

Jde z druhé strany trhat červený. Do mističky jeden keř bílého. Za hodinu máme hotovo. Běžím ještě vyvázat rajčata. Lámou se mi. Okouknout, jestli některá rostlinka něco nepotřebuje. Beru stoličku. Nalepen na ni slimák. Hajzl jeden! Poprava solí!

Ještě jdu do polic vyrovnat a roztřídit ručníky. Konečně mám skříňku, kam se vejdou i ty nové. Vyrovnat asi dvě tři šuplata. Zbytek zítra. 

- Peťuš, zavolám pana Podolského. Andrej asi odnesl zpátky do auta tu poličku od sifonu. 

Volám. Prý ji zítra Andrej doveze cestou do Hradce. 

Jdu do zahrady otrhat rajčata, okurky, natrhat si višně. 

- Támhle je ta police. 

- A kde byla?

- Andrej ji přivezl. Jel z Hradce. Prý mu táta vynadal. :-) 

- Tak to je fajn. Hele. Sedne tam jak xxx na hrnec. 

Náročný den. Ještě teď cítím rozhození z Beníčka v autě.

Dobrou noc!

P. S. Někdo vložil režiséru Stachovi do úst následující text. I když není autorem, jak to navenek vypadá, jedna paní vložila:

Evžena Janovská

Bohužel se jedná o pravdivá slova. Jen s tou rusofobii už to u nás není tak žhavé. Naše vláda nás totiž dokázala naučit, že ona je naším největším nepřítelem. Ne Rusko. Mladí se jako telata vrhají do digitalizace, platí mobilem, chytrými hodinkami a vůbec se neuvědomují, že je to past. Naštěstí nás, Husákových dětí a starších, je většina. Technologie mají magickou přitažlivost. Doba covidová mě otevřela oči. Mít vše digitální, chytré je sice cool, jenže stačí jedno kliknutí a člověk neexistuje. Samozřejmostí je možnost zablokovat účet kvůli nesprávným názorům. Kanadští řidiči kamionů a jejich podporovatelé by mohli vyprávět! Digitalizací se člověk dává do rukou systému. To je hodně špatně. Divím se, že mladé nepoučil páteční blackout ani loňské podzimní povodně. Kdo neměl hotovost, tak si nemohl nic koupit. Bankomaty nefungovaly, nešlo platit kartou.

A tady je ten text:

Tomáš Mahel

Jiří Strach - režisér:

Všímáte si, jak rychle pospíchají s tou digitalizací? Digitální občanka, řidičák, technický průkaz vozidla a tak dále. Už nebudeme mít u sebe doma žádný papírový doklad. Kdo se znelíbí, bude jednoduše digitálně vymazán ze systému. Mládí tomu tleská, protože zřejmě nechápe, že během vteřiny nemusí jejich majetek a ani osoba existovat. Nemáme tě v systému, tak neexistuješ vejrostku viď? A přitom ochrana proti hackerům, bude silná, ale nikoliv nepřekonatelná. Stačí jeden útok hackerů a celá země se sesype. Ach jo.... Náš život ztrácí smysl. Je neuvěřitelné, jak se Američanům ve spolupráci s Anglosasy podařilo zotročit a zmanipulovat celou Evropu a vehnat proti sobě do války dva největší slovanské národy. Žasneme, že synové a vnuci hrdinů Ruska a Ukrajiny, kteří v boji proti hitlerovským zrůdám bok po boku společně umírali ve Velké vlastenecké válce, zabíjí dnes jeden druhého jako nesmiřitelní nepřátelé. Jak se mohlo stát, že i zbývající slovanské národy stojí na straně nejděsivějšího predátora světa USA a v roli užitečných idiotů eskalují válku zasíláním zbraní a bojové techniky, čímž si kopou vlastní hrob, protože pokud se válka přehoupne přes hranice Ukrajiny, budeme my a další slovanské národy první na ráně... A Amerika si nad svým zvráceným dílem mne ruce v bezpečné vzdálenosti od válečné zóny. Válka, v níž umírají Slované přinese USA bohatství, zatímco Češi a další nejen slovanské země budou za Ameriku umírat, v lepším případě zchudnou a stanou se na Americe závislé. Nikdo jsme dříve nechápali, jak mohl Hitler zmanipulovat k válce celé Německo. Pochopili jsme až dnes, když vidíme, co se to s námi stalo. Mnozí z nás už máme díky historickým pramenům téměř hmatatelnou jistotu, jak děsivě si je dnešní zmasírovaná společnost podobná bezohledností, nenávistí a cenzurou, s tou, která předcházela druhé světové válce. Jen jsme ve své nenávisti místo Židů udělali lovnou zvěř z Rusů. Ti už se bojí z obavy o svoji bezpečnost někde promluvit. Všude, kde se co šustne se hodí na Rusy, ruské špiony, agenty a když náhodou na chodníku vyšlápneme hovno, určitě ho tam nastražili Rusové. Vyženeme ruské studenty ze škol, dáme jim výpověď z práce, z pronájmu, vyhostíme je, rozbijeme jim výlohy jejich obchodů a také ústa znemožníme podnikání, vyřadíme je ze sportovních soutěží, uvalíme na ně zdrcující sankce, natlačíme se na jejich hranice, až nakonec Rusko doženeme k použití jaderných zbraní. Je tragikomické, jak se modlíme, aby nezačala třetí světová válka a neuvědomujeme si, že už v ní jsme. Je úplně jedno jestli fyzicky nebo materiálně, protože zasíláním zbraní do válečného konfliktu se stáváme účastníkem války. Vina za to, co bude následovat v příštích týdnech a měsících padá na USA, Evropu, na nás Čechy. Jak tady nedávno napsal jeden z účastníků FB: "Nepochopili jsme, že svět ovládli ti nejhorší z nejhorších. Psychopati, sociopati, hadi v oblecích, svině, co si neváží jiného života, než toho svého. Naučili nás překročit chudáka ležícího na ulici, naučili nás nevnímat problémy druhých, donutili nás zapomenout, že to nejkrásnější a nejdůležitější v životě je přátelství, porozumění, ohled, láska a úsměv. Váš Jiří Strach - režisér