Den s pečením. Stále pozoruji, rozjímám
Pozorovatel. Ty vorle, dnes bylo cvičení. Zvládla jsem.
- Jedu koupit něco na hrob. Co na Váš?
- Aha, tak taky něco.
Ještě že ho mám. Ještě jsem stále nedospěla. V péči o hroby je Péťa dál, výš, lepší, pečlivější...
- Počkej. Zabalím dárek pro dceru prodavačky a vyrobím jí hezké přání.
V kuchyni na stole mám jeden výtvarný binec. Jdu do pracovny vyrobit ještě druhý bordýlek. Sundávám z police řezačku.
- Jak to bude dlouho trvat?
Ne, nereaguj podrážděně. Jsi pozorovatel. ON ví, že nemám ráda: A kdy vyjedeme? A jak dlouho to bude trvat? A kdy bude oběd? - Uauuu! Nevím. Je to jedno. Čas je jen dohoda. Až to bude, tak to bude. Blíží se magické datum! Připravuji se. Laskavě odpovídám:
- Až to vyrobím.
Nejprve šablonku. Vystřihnout. Obkreslit. Zelenou tvrdou
čtvrtku. Mohla bych dvakrát. Ale to bych přišla o drahocennou minutu.
- Peťuš, máš malé nůžtičky?
- Mám.
- Tak tady to vystřihni, ale nesmíš prostřihnout okraj. Musí tam zůstat rámeček.
Na chvíli má zabavení. Jdu vytisknout přání. Beru vánoční balicí papír. Obdélníček z něj použiju na podlep vyříznutého stromečku. Už je tady. Lepím - do prčic - nakřivo. Ještě rychle sundat, dokud je lepidlo mokré. Aha, papír se jemně krabatí. Tak ještě jednou. Ty vorle, jestli to zkazíš potřetí, je to v háji. Nakonec skládám trojitou vrstvu. Bílá, na ni vystřižený stromeček podlepený barevným vánočním papírem. Jo. Povedlo se.
Z druhé strany tisknu přání pro malou skvělou holčičí vílu. Připomínám, jestli by si mohla vzpomenout na svou kamarádku vílu, než šla do školy. Než ji oblékli škrabošku civilizace. Než ji oblékli z nevinného Božího čistého do lidského. Než jí vygumovali přirozenost. Než jí stačili říci, že víly neexistují. Hotovo. Ještě v první třídě měla kamarádku vílu. Uměla ji popsat. Jednou jsme stály pod třešní.
- Je tu?
Rozhlédla se.
- Jo, támhle stojí.
- Jak vypadá?
- Má na hlavě věneček...
Popsala sukýnku, kytky a listy na ní...
- Víš, říká, že její matka je Příroda a otec Bůh.
To by si asi malé předškolní dítě nevmyslelo. To by si asi nevymyslel i leckdo z dospělých. Pak k ní víla chodila méně, méně, až přestala úplně.
Vytištěno. Zabaleno. Ještě přesypat zlatým prachem.
- A to se mi bude sypat.
Jdu to ubalit do potravinářské folie. Zničil by moje dílo už cestou ještě před předáním. Odjel.
Volám do prodejny.
- Máš tam něco na hrob? Na velký?
- Jeden poslední. A kdy přijede? Budu zavírat.
Ejhle, čas je důležitý.
- Je tam v minutě. Tak na něj počkej. Posílám něco Helence.
Uklízím své výtvarné pokusy, sklízím lepidlo, nůžky,
šablonky... Kus stolu prázdná. Malý krásný letos nový stromeček z JYSKu si z kuchyňského stolu nesu na konferenční stolek před oči. Nádherný. Pohádkový. Tak. Mám klid.
Dnes ledovky a linecké a víc už nic. Vinné - každý rok. Výborné. Křehounké vykrajované.
Vyfouklé. Dá hodně práce. A pak ho ukládám do mrazáku a servíruji na jaře. Nic.
Linda je tu. I Péťa.
- Holky, pojďte sem! Něco pro vás mám.
Vánoční hvězda a poukázky - ó! Štědrý! Děkuji.
- Vyfotím Tě!
Fotím jeho šťastnou tvář. Září. To je Péťa.
- Peťulko, přivezla jsem ti laskonky a pražský koláč.
- No to si dám! Sem s tím!
Pozoruji, kam položí podnos s dobrotami. Jasně. Tradičně. Tam, kde si minutu před tím udělám místo pro svou práci. Na kuchyňský stůl. Přesně na mnou právě vyklizené místečko. Je potřeba ho zamést od drobných ústřižků. Chci tam v dostatečné vzdálenosti od hořlavých materiálů umístit andělské zvonění.
- Jasně, to mi děláš třicet let. Kde si udělám místo, tam se mi vyprdíš.
- A kam to mám dát?
- Drž to v ruce.
Linda se směje:
- Ó jé, romantika Vánoc!
Vždycky někam zmizel. Na ping-pong. Na florbal. Ireno, víš, že je důležitý čas! Máš zkoumat, rozjímat. Ale nezabili byste ho?
Jdu péct ledovky. Hergot, kde mám ty dva ustřižené papíry? Hledám. Ne. Tady nejsou. Ne, taky ne. Taky ne. Do prčic, tady jsem je teď měla! - Ano, romantika Vánoc. Jdu nastříhat dva nové. V klidu vykrajuji. Těsto krásně voní. Taky purpura. Andělské zvonění zvoní. Koledy - ty krásné, co nazpíval a taky nahrál synovec.
- Polévka!
- Peťuš, já bych si to tady dokrájela... A třeba ve tři bych dala klobásy s bramborem.
- Jj, jsem sytý. Laskonky, pražský koláč...
Chvíli klid. Půl třetí.
- Tak co? Jo. Krájej. Říkalas v půl třetí.
- Vidíš, že to nestihnu?
Odplavajzňákoval k sobě. Vždycky vyklízí pole. Vždycky. Nikdy nepočká na konflikt. Zmizne. Energie vymizí... Aha, proto jsme spolu dvaatřicátý rok... Neumí se hádat.
Uprostřed práce budu obalovat klobásy. To ne. Mám tam misku odkrojeného libového masa ze hřbetního sádla. A zbyteček krůtích prsou. Nahlížím do pracovny. Péťa odpočívá. Z legrace naznačuje obrannou pozici. Smějeme se. Vadí mi, když mám v hlavě plán. Vím, co všechno chci udělat, v jakém pořadí, do toho ještě něco navíc a ještě otrava zvenčí... Nevidí do mé duše. Ale vždycky vybruslíme v pohodě.
- Peťuš, co kdybych dala na pánev tohle libové a k tomu brambory?
- To by bylo vynikající.
Pro něj by bylo všechno vynikající. Hlavně naplnit koryto. Jdu nakořenit masíčka. Pokládám na pánev. Brambůrky. Plním plech tvary. Peču. Obracím masíčka. Zvoním na zvonec. Na naše malé skleněné talířky ve tvaru rybky pokládám porcičky masa, brambůrek ve slupce, křenu, moravanky. Petrouškovi na velký. Svíce. Zvonící stromeček. Přítmí. Pozdní oběd. Klid výborné!
Jdu pokračovat v krasojízdě. Zrzečka se prohání po stromech. Ráno tu řádila jak černá ruka. Rychlá, dlouhé skoky, voják MK-ultra by zíral, co ještě neumí. Jen mysl si nenechá ovládat. Když vyskočila na terasové dveře pod vysokou kliku - jela. A ven! Mazej. Její extempore po stromech - neuvěřitelné. Co zkouší. Na nejjemnějších větvičkách. Opička rezatá. A vždycky přiběhne na zavolání jak pejsek.
- Tak já na ni volám jak debil a nic. Ty vystrčíš nos, zavoláš a už ji máš v náručí.
Linda odjíždí za svou Kitty do Phy. Kitty sem už nikdy asi nepřijede. Holky by se porvaly. Micinka ji trpně snášel. Kittynka si tu vždy zvykla. Ale tahle dračice... Ne, ne. Kittuška na nás zapomene.
- Mamko, jedu ještě k ševci. S medem jste na mě nemysleli?
- Jé!! Mám ho pro tebe a medovinku.
Nejlepší dárek k narozeninám. Hustý lesní med. Vine se, dal by se krájet, není ztuhlý. Odjela. zůstal tu podnos. A pod ním moje dva hledané papíry na pečení. Volám jí.
- Mami ,jsem na kruháči, tak běž ven.
Předávám podnos. Za chvíli volá už z Phy. Deset. Dopečeno. Petroušek si sedá na podnožku. Ukazuji mu video Zrzky na slaboučkých větvích.
- Poslala jsem ti to.
- Ne, neposlala.
- Ale vidím, že už sis to promítl.
- Tak je dědeček...
Řehtám se na celé kolo. Nepočkal, až se mu to načte. Prohlíží Zrzeččiny eskamotérské kousky na stromě.
- Kde je kočka? Teď byla ještě pod houpacím křeslem.
Zdvihnul zadek. Šup, zezadu mu na jeho místečko vyskočilo naše rezaté potěšení.
- Vidělas to? Ona mně normálně řekla vypadni. Já nakonec budu bydlet v zahradním domku.
Řehotáme se. Den je za námi. Mohla bych být do půlnoci v posteli. Ráno pečeme na FB s naší skupinou Herbalife - aktivní životní styl.
P. S.
Mirek Trojan
Blb
Luděk Taller
Halíka bratr?
Jana Hintenausova
Bratr Bartoše......"melouna".
Jan Spanel Vejvoda
Ty jsi Debil s velký ,,D,,
Micela Micela
Vůbec na to nevypadáš..
Pavel Karlík
No praštěný rozhodně si.
Jiří Golec
A debila století vyhrává
Vladimír Ullmann
Ďábel......?? Spíš magor.
Ladislav Behina
....ale jinak moc hezký kluk...!! Nebo že bych se mýlil..?
Majka Hav
ten by určo našel ubytování u někoho z Pirátů
Kristina Svobodová
fuj to jsem se lekla
Marie Hufova
No potkat ho večer tak se dostanu šok
Dana Jakšíková
Nediv se jim, vypadáš jak blb.
Daniela Vopravilová
Ale chlape ty jsi přece debil a ne ďábel, to si to pleteš.
Lenka Říhová
Ďábel je krásný chlap. Ty seš debil.