Den s podivnými vybracemi

Půl sedmé. Večer. Z pracovny slyším:

- Já se mám stejně dobře!

- Prosím?

- Já se mám stejně dobře. Já nepotřebuji budík. Jeden den mě vzbudí před pátou Zrzka. Dnes mě vzbudil tvůj irigátor. Tak vstávám bez budíku.

Já dnes měla pochroumaný den. Chtěla jsem si dospat noc. Od devíti jsem slyšela asi třikrát ve spánku telefon. Vždycky mě probral, hned jsme spala dál. Potřetí přišel Mourek. Ví, že do ložnice nesmí. Takhle si nás ochočila Micicindička. Spala v jedné polici. Včera jsem četla, že s námi mají spát. No jo, jenže ty naše v létě brázdí zahradou, trávou, hlínou, jejich kožíšek používají jako taxi různí paraziti... A Mourek se nedal. On je decentní. Ne jako ta naše rezatá pavlačovka. Aby si otevíral hubu od ucha k uchu. Ne. On je tichounce mňuk! Já nic. Mňuk! Já nic. Ale už jsem vnímala svět. Najednou hup! Skočil na Petrouškovu postel. Vyjekla jsem. Lekla jsem se. On taky. Ale svou zprávu donesl.

ZVONÍ TI TAM UŽ PO KOLIKÁTÉ TE-LE-FON! Mňuk!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-13_Krmim%2C_ja_jen_vitaminy%2C_caj/

Cítila jsem, že mi je divno. Přičítala jsem to pozdnímu příchodu na lůžko. Nakrmila. Vlezla do postele.

- Mami, prosím tě, dnes mezi 9. a 14. máš jet pro to cukroví.

- Jo. Je mi slabo. Pojedu. Ale až po obědě.

Žádný oběd nebyl. Zavolal Petroušek. Rychle se loučím. Hned po hovoru jsem byla přišpendlena hlavou k záchodové míse. Někdo to asi nemá rád. Mně se občas stane, že když mi nějaký člověk nesedne, musím ho vyzvracet. Tak jednou za dva tři roky bleju lidi. Je mi dobře. Pak je mi líp. Úplné uvolnění. Zkrátka takové to mám ho plné zuby, nebo leze mi na nervy - to ne. já to mám spojeno s vytlačením ze střev. Začalo to kdysi na silových meditacích na meditačním týdnu v Orlických. Na louce, pod lípou. Letěl tam ze mě celý zástup lidí rodu mého prvního muže. A najednou srovnání s nimi. Odpuštění. V hlavě jasno. Žádné výčitky - co vy jste, jak jste mi ublížili. Ne. Nikdo nikomu neublížil. V duši klid a mír. Naopak - poděkování za cvičení. Srovnána s mým prvním mužem, který mi tu dával pěknou čočku.  A co já? Nechala jsem si to líbit. Vina na mojí straně. Člověk se dovzdělává. Prvních dvacet let jsem dávala vinu jemu. Ne, ne, ne. On mě tady ne Zemi vzal do výcviku, já to zpackala. Měla jsem se naučit zacházet s tou důmyslnou křehkou hračkou MUŽ. Na druhou stranu - naučil mě to do dalšího manželství. Děkuji, Ivulko.

Vypadám jak stoletá baba. Musím si umýt obličej. Jsem bílá s odstínem do zelena. Překrýt tvář barvou... Rozdýchat. Jedu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-13_Chces_nechces_musis/

- Kočky, domů ne, chvilku na mě počkejte, jsem tu za půl hodinky. Nebojte. Vrátím se.

Dýchám zhluboka. Zapínám topení. To dnes nebude vhodné. Spíš studený odchov. Překrásná krajina přeťatá dálničním mostem. Kazí dojem. Ale už je za mnou. Dívám se po polích. Zdravím slunce. Děkuji za energii. Stále hluboký nádech, výdech. Vím, kam jedu, ale ne přesně. Jo, je to tady. Zajíždím do firemního dvora. Nějaká žena mi říká:

- Já vám to podám.

- Dobrý den! Jak to víte?

- Znám vás.

- Nejste Eva?

- Jsem. Mluvila jsem s Lindou.

Už běží pro krabice. Už vím. Před - může to být třicet let? No, moc nebude scházet. Obor cukrář. Holčička na učilišti s krásným písmem. Sice nějaká dys vada, ale inteligentní, dobře se učila, snažila se. Pro mě studijní typ. Úhledné písmo vypovídalo o její osobnosti. Tichá. Milá. Její sestra studovala s Lindou. A dokonce dvě vysoké. Před nedávnem jsem s ní telefonovala jako s právníčkou. :-)

- Linda mi říkala, že mohu do dvou.

- Jo, bude tu kolega.

Čekám. Je mi strašně slabo. Ráda bych zapředla hovor. Ale nemám sílu.

- Budete chtít lísteček?

- Moc prosím, není to pro mě.

Mezitím fotím zbytky plat s mini zákusky. Takhle to vonělo vždycky ve výrobně, kde celý život pracovala paní Matějovská. Byla jsem u nich skoro každý den. Stala jsem se chůvičkou jejich Stáníka. Jeho děda mi vždycky říkal, že jsem dlouhá, a že se nevdám. Stáňa mi láskyplně sliboval:

- Reni, když si tě nikdo nevezme, tak já si tě vezmu.

Jenže já na něj nepočkala. Už zas někam zabíhám. Ta rodina mě milovala a já zas je. Mám je nadosmrti zapsané v srdci. Chovali se ke mně láskyplně. Jako ke své. To byly totiž ještě normální lidi. Nesoudili. Komunikovalo se. Žádná přetvářka, faleš, podrazáctví. Uraženeckost. Vztahovačnost. Čest, Přímost. Přátelskost. V sobotu jsem potkala jejich Ivetu. :-) Stále o sobě víme.

Platím. Děkuji. Loučím se. Krabice se mi zdají strašně těžké. Jsem slabá. Cestou zpátky si zpívám - To musíš zvládnout, Ireno! Dýchej zhluboka! Neblbni. Teď ne! Teď ne.

Jedu bílými pláněmi. Cesta lemovaná jabloňovými dekoracemi neočesaných žlutých jablek. Zastavuji. Fotím. Překrása! Sličnost stromů. Přírody. Na obzoru věžička kostela. Míjím dlouhý plot obory. Už jsem v lázních, kam si v květnu 45 přijely dvě americké hlídky zachránit - dřív se říkalo zatknout - zachránit generála Schörnera. Jenže se mu podařilo uletět z polního letiště z pevnostních luk.

Volá snacha.

- V. mi říkala, že ti mám zavolat.

- Je mi strašně nanicovatě. Už jsem ve městě. Jdu do postele. Dnes ruším schůzku...

Mám chápavou lidumilnou snachu. Věřím, že by mě přijela i opečovávat.

Kočky čekají. Vítají. Pouštím je. Nakrmit. Postel. Vturánu spím. Ještě že jsem si vypnula telefon. Ve čtyři koukám do šera. Na okně svítí hedvábný lampionek. Dnes svítilo slunce, je nabitý. Zahrada svítí. Polehoučku se vyhrabávám. Smráká se. Je tu zima. Vybírám popel. Čistím okýnko. Popel musím vynést. Petroušek tu nebyl? Nakukuji do temného skleníku. Snad papriky přežijí. Zatápím. Teplíčko se rozlévá domem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-13_Vecer/

- Ty už jsi vstala. Já jsem tu byl za pět minut čtyři. Díval jsem se oknem, jak spíš. Nechtěl jsem tě rušit.

:-)

- Honzík dostal dvě sklenice zelí. Podívej. Jednu ti poslal. Abys byla zdravá! 

Zelí přišlo vhod. Chladí. Krmím kočky. Sedám si k nim na teplou dlažbu. Hlídám, aby se Mour neobsloužil u Zrzčiných misek.

- Jak ti je?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-13_Cesnek_to_jisti/

- Líp. Dala jsem si jablíčko. Ledové. Mám chuť na topinku. Dáš si se mnou?

Jdu udělat topinky. Ach, jak mi přišla k chuti. A znovu jablka.

Chvilku si jdu odpočinout.

Zpráva z Messengeru:

Tak čtu, že je ti špatně. Dej si voraz a pěkně si odpočiň. Nutí nás to úplně vypnout a nenechat se těmi nízkými frekvencemi zlikvidovat. Jinak nejsi dnes sama. Psala Barunka, že jí volali ze školy, Anička měla návaly na zvracení. A u mně to taky před týdnem takhle začalo. Byla jsem nevysvětlitelně divně unavená už v pondělí a v úterý pocity na zvracení, spustila se rýma, když už jsem odmítla šavlit...a večer jsem padla ve vysokých horečkách. Měla jsem nad 39 a v noci to moje tělo těžce zvládalo, měla jsem i velice silnou arytmii (v podstatě se mi na pár vteřin v té horečce zastavilo srdce...zvládalo to fakt špatně). 3 dny a byla jsem v pohodě. Úplně jsem se tomu odevzdala, nebojovala jsem...a jen jsem naslouchala tělu, co mám dělat, přesně jsem ho poslechla a fakt se mi ulevilo do tří dní. To manžel na tom byl trochu hůř tedy. Ten má rýmu ještě do teď jak řemen.

A řekla bych, že s tím sněhem dolů spadl nějaký pěkný bordel

Odpovídám:

No, já jsem ve čtvrtek měla knedlík vlevo krku, druhý den vpravo, v sobotu mě bolel celý krk, ale užívala jsem si to na jarmarku, na koncertu, tak jsem to nevnímala. Postupně pokusy o bolest hlavy. Ale fakt jen pokusy. Ještě jsem si říkala, že to s Herbalife vymizelo, dvanáct let, a teď? Jako by... No, dnes v noci jsem tu asi klimbala nad klávesnicí a tělo řeklo - dost. Ráno jsem se chtěla dospat, ale nebylo mi dáno. Ani jsem si nedala snídani. Zvracela jsem, zpět do postele. Užívala jsem si slaboty. To je rozkoš, že mohu ležet a nemusím k doktorovi pro papír. Zas zvracet. Musím se smát, v míse kapičky, říkala jsem si, jak to tu máme čisté, a Vesmír mě přišlápl na kolena. Možná, že jsem včera chodila sněhem. Ó, tak příjemné. Otužujeme se zdraví. Dnes jsem to raději nepokoušela. Naopak, natáhla jsem si ponožky, aby nohy byly v teple. Do 14 jsem musela zajet asi deset kiláků za město do výrobny cukroví. Bože, to mi bylo zle. Zpět do postele. Spala jsem do 16. Osvěžená. Dnes jsem jen setřela okolo kamen, nakoukla k rostlinkám do skleníku, zatopila. Péťa mi přivezl od Honzíka sklenici zelí. Během dne jsem si dala čtvrtku jablíčka. Po vzbuzení jsem schroupla celé, studené, zevnitř jsem se prochladila. Teď si dám ještě zelí a už asi nic. Jen tak se nesu na energii a vedení těla. Říká mi - tiše, tiše, uklidni se... Lidem to taky říkám, ať svou NEmoc užijí. Aby si zažili, co to je, aby se pak radovali ze své moci. Na přelomu srpna a září mělo hodně lidí kovid. I já. Dva dny. A další víkend ztrátu chuti a čichu. Teď jsem slyšela, že vláda koupila rozprašování kovidu sprejem. Nerozumím. Hodně lidí fakt tehdy okolo mě padlo s kovidem. Od té doby si mezi prací sedám. O víkendu jsem to říkala Petrouškovi a Honzíkovi: Já jsem buď zestárla, nebo se stále vzpamatovávám z kovidu, který prý rozhodí imunitu, sílu, postřehla jsem, jak mi padají kratičké vlasy. Nebýt ntb, ani bych na to nepřišla. Pořád je sfoukávám. To je prý po kovidu. 

Jé, tolik lidí mi posílá pozdravy a přání brzkého návratu do zdraví. Děkuji!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-13_Makovy_vajecny/

Jdu vyrobit makový vaječný koňak. Pro dnešek konec. Stačilo.

- Neponocuj!

- Mám hotovo!

Den s divnými energiemi. Mám ho za sebou. :-)

Dobrou noc!