Den s pohádkou pro děti

Ráno. Musím nejpozději v devět vstávat. Dříve jsem začínávala s klienty od devíti. Nyní od desíti. A někdy raději po obědě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-09_Rano/

Krmím čičáky, muchlám je. Zrzečka po jídle míří ven. Mourek se odhodlal opustit teplíčko a vyskočil jak zajda za ní. V téhle době vzpomínám, jak se tu před dvěma lety chudák plížil pod okny. Myslela jsem si, že by ohrožoval naše nové zrzavé kotě. Jak asi trávil zimu? Kde spával? Čím se živil? Komu patřil nebo kdo ho vyhodil? Kdo se o něj nepostaral? Nezajistil jemu a kočičím sourozencům páníčky... Loni už si nás ochočil, pouštěla jsem mu teplíčko na terasu. Vydržel tam trpělivě celou noc s mističkou vody, pár granulkami a svým záchůdkem. Už rok to bude, co je tu doma. Umí se chovat. Věrný, přátelský, nezáludný. No - záludný jen v době krmení, kdy dělá, jako že nic, ale dělá si zálusk na opuštěné misky naší Zrzky. Už se nebojí vyběhnout ven, protože ví, že se zas dostane do tepla. Na své. :-) 

Za deset deset zvonek.

- Co tu děláš?

- Dnes ne?

- Ano. Ale až za deset minut. :-) 

Vítám svou stálou zákaznici. Ukazuje mi, jak jí po několikeré účasti v Maratonu štíhlosti padají kalhoty. Měření - OK.

- Jen si prosím dej pozor ještě na viscerály.

Odpovídá směrem k vnitřním tukům neuctivě. Smějeme se. Krupon se nejhůř odpaluje. A přitom se nejlépe usazuje.

- Irenko, dělej, musím do práce.

- Jo? A od kolika děláš?

- Od třinácti.

Protáčím panenky. Nechápavý výraz. Je krátce po desáté.

- Mám totiž ještě dohrát hru, víš? Uvařila jsem si ráno. Tak teď už budu jen hrát, víš?

- Jakou hru?

- Porovnáváš tváře, hledáš rozdíly. Získáváš body.

- Body?

- Nemáš z toho fyzickou výhru. Když s někým hraješ, chybí ti jeden rozdíl, použiješ body z výhry a vyhraješ nad protivníkem.

- Aha. :-) Tak na to nemám čas. Ale je to asi pěkná postřehová hra. Není to mlácení do klávesnice.

Odchází. Jdu plnit úkoly - z papírku. Hodiny letí. Dnes budeme vynášet v zahradě vodu z van. Přilévat k tújím hořkou sůl. Chtěla jsem jít na přednášku o krásách Švýcarska. Oželím. Až večer se těším na přednášku o Pánech z Rožmberka. Netuším...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-09_Jablecny_dort_s_mascarpone_od_dr._Otkera/

Upeču jablečný dort s mascarpone. Recept jsem si vypsala do sešitu. To jsem celá já. Do lunárního kalendáře se podívám, když pozalévám květiny. Čtu: Dnes nezalévejte. Množí se škůdci. Tak je to i s receptem od dr. Ötkera. Dělám těsto rukama. Zapráskaná až za ušima. Vnímám, že konvice s vodou už ve vteřince začne pískat. Uklidňuji se - máš jednu ruku čistou. Ale ta druhá - oblemstaná. Snažím se těsto rozprostřít do formy. V poznámce - průměr 26 cm. Neměřím, ale předpokládám... OK. Konečně jsem to tam urovnala. Formu jsem nevymazala. Jen jsem na dno pro jistotu nasypala mleté vlašské ořechy. Jablka. Nahrubo. Podařilo se mi z nich udělat něco jako předpřípravu na přesnídávku. Ty vorle! Když koláč doveze Linda, vždycky si ochutnám, zavřu oči, v puse cítím ananas. Jablka má na tak velké kousky, že si myslíš, že polykáš ananas. A ono ne. Jablka. Tak moje jablka mi určitě v puse připomínat ananas nebudou. I kdybych si vzala na oči svou masku infovision. Mám ve dvou decích vody rozmíchat dva pudingy. Nalít do jablek. OK. Povařit. Dobře. A to jako budu péct jablka i s buchtou? To se nepropeče. Volám Lindu.

- Mami, teď nemám čas. Máš to v receptu na internetu.

OK. Jdu tam.

Vyšlehejte metlou vláčné těsto. Nalijte ho do vymaštěné a vysypané formy o průměru 26 cm.

Tady mi něco uniklo. Nepíšou nic o zapráskané ruce. Hmota z ní nešla smýt. Aha. Jako s lunárním kalendářem. Nejprve zaliju. Pak si jdu přečíst - dnes nezalévej. Jo takhle. To se mělo vyšlehat. A buchtu mohu nechat péct. Jablka se nalijí až na hotový korpus. Jéžkovy voči, ještě že jsme si šla přečíst aspoň konec, když už jsem zvrtala začátek. Bože! Mami, vím. Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. No jo, furt! Tak korpus zvláčním jablíčky. Teda hmotou z jablíček. Krájím do toho kousky jablek z čerstvého teplého kompotu. Jako že to vylepším. Snaha byla.

- Peťuš, už jsi tu? Ještě tady došlehám vršek na buchtu.

- Jj, jdu hrabat.

Vršek se mi povedl velkoryse. To jako všechna čest.

Pracujeme na zahradě. Stříhám růže, maliny, ibišky. Jediný truhlík s muškáty - co s ním?

- Chcete žít, já vím. Co s vámi?

Přesadím je do dvou květinových mís. A dám je na zimu přežít do skleníku. Schválně.

Užívám si práce s Péťou. Zalévá túje. Vypatlali jsme všechnu vodu v létě nachytanou. Vedle u sousedů něco vrtají na střeše. Stříhám prales meduňky. Hlas na střeše se ptá, jestli díru tady nebo tam. Nevadí mi to. Naopak. Je to příjemné. U sousedů pracují ve všední den. Neruší. Dům se netřese hlasitou hudbou. Takhle nějak bych si to asi představovala.

Po večeři nabízím koláč.

- Ó, vypadá krásně.

No, vypadá...

- Peťuš, co buchta?

- Dobrá. Ten spodek je trošku tvrdší.

- Jsem ti říkala, že jsem to zvojtila. Lepilo se mi to, přisypala jsem mouku, bylo po nadýchání.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-09_Vynikajici_prednaska_o_panech_z_ruze/

Jedu na přednášku o pánech z Rožmberka. Přijíždím asi o pět minut déle. Čekala na mě volná židlička. Přednášející velmi hezky, uspořádaně vysvětluje, jak to začalo od Vítka a jeho synů. Ukazuje erb modrá růže ve zlatém poli. Zlatá růže v modrém poli. Ano - červená růže - Rosenberg. Rožmberkové. Další členy rodu a jejich erby.

Zajímavé. Poslouchám a dopředu se mi vybavují slova, která vzápětí řekne. Co to je? Nabíhají mi hodiny dějepisu z gymnázia? Odkud to vím? Jak mohu vědět, co vysloví?

Poslouchám, jak zakladatel rodu Vítek z Prčice sloužil jako stolník u prvního českého krále Vladislava II. Působil i jako diplomat při jednáních s císařem Friedrichem Barbarossou, později stál věrně po boku českého knížete Bedřicha a za své služby byl odměněn rozsáhlým majetkem v jižních Čechách a Horním Rakousku. Fce stolníka něco znamenala. Vítek rozdělil koncem 12. století majetek mezi svých pět synů. Zakladatelem rožmberské větve se stal syn Vítek a do svého erbu získal červenou růži ve stříbrném poli.

Přednášející velmi přehledně příjemným hlasem líčí osudy generací pánů z růže. Nikdo ani nedutá. Poutavé vyprávění.

Dozvídám se i něco nového. Třeba to, že erb červené růže nesou dva medvídci. Teda medvědice. Prý ursus - je medvěd. Ale medvědice je orsiny. Není to ta černá šlechta v současnosti? Medvědi byli chování v hradním příkopu českokrumlovského zámku. Etymologie názvu města Český Krumlov je odvozována z německého Krumme Aue, Křivý luh. To jsem nevěděla.

Rožmberkové bohatli na svých rybnících a mlýnech u nich, ovčínech, dvorech, pivovarech. Nevěděla jsem, jaký je rozdíl mezi Štěpánkem Netolickým a Jakubem Krčínem z Jelčan a Sedlčan. Ten první stavěl provzdušněné spíš mělčí rybníky, kde se rybkám lépe dařilo. Ten druhý byl megaloman, stavěl obrovské hluboké rybníky... Nejsem odborník, ale tak jsem to pochopila. Známá pověst o tom, jak čert oře Krčínem...

Přednáška kouzelná.

A teď pohádka o zlé nafoukané zapšklé, hloupé, navíc ošklivé Máně s nosem jak prasečí rypáček. Jan Werich by plesal. Tak už, děti, poslouchejte, jak to v té pohádce bylo:

Bylo nebylo, dnes jsem se v jedné cizí zemi setkala s ředitelkou městské příspěvkové organizace. V té zemi si ředitelka myslí, že je bezpodmínečným majitelem a vládcem. Zeptala jsem se, jestli si smím dát letáček na infovidění a info vnímání. Přerušila mě nervózně.

- Jo, já jsem o tom slyšela!

 Nechápala jsem. O čem slyšela? Nebo se účastnila výcviku? Viděla zázraky?

- Ne, nezlobte se, to my nesmíme. Striktně ne. To máme zakázáno.

- Děti, všimněte si, že slušné je nekřičet, ale nebýt houpacím koněm.

- Já se nezlobím. Děkuji. Na shledanou.

- Děti, vždycky pozdravte, poproste a poděkujte. 

Na chodbě dvě nástěnky s letáčky různých nabídek... Vracím se.

- Prosím a tady na chodbě si nemohu vytisknout... Jsou tam dvě nástěnky...

Zařvala. Ale moc! Z plna hrdla zaječela. Nevypadala jako nestranná solidní slušná ředitelka... Něčím jsem ji asi moc naštvala. Děti, vždycky zachovávejte dekórum. Nikdy neječte. Leda strachy. Ale na lidi nikdy. 

- Vy jste nerozuměla? VY ne!

Koukám jak opařená. Nechápu.

- Tak tedy ještě jednou! Když jste nepochopila! Tak vám to řeknu přímo a jasně: Já si to nepřeju. Když jste to nepochopila, tak otevřeně říkám NE! A dejte už pokoj. Mám toho dost!

Dnes jsem si nasadila brýle na obrázky. Ještě štěstí! Oči mi nevypadly na podlahu. Křičela jak pavián. Na starou ženu, která se jen zeptala.

- A chci jít už domů!

Potichu jsem si pro sebe zašeptala:

- Vy jste ale neurvalá.

Spíš emočně nevyrovnaná psychopatka. Milé děti, pohádka končí výkřikem, když už vycházím ze dveří.

- A zeptejte se Petra, jaká jsem!

Hvězdičky by mi snad nešly víc okolo hlavy, kdybych dostala boxerkou mezi oči. 

Dělám krok zpět.

- Prosím? Já jsem nerozuměla?

Opakuje svou větu.

Jdu k autu. Jsem sama. Slzy. Jedu. Děti, pohádka končí žalováním. Bulím. Zkus zavolat Zdendovi. Ona je jeho vzdálenou... Já ji moc neznám.

Probouzím se. Jen jsem si klimbla u psaní. Ó, hodinku jsem si schrupla. :-) Co to bylo? To byl sen? Ne, takhle vypadají moderní pohádkové příběhy. Jaké je poučení?

Témata strašení nestačí. Nemusíme se zaměřovat, co je venku; nesledujme média; už se ani nezapojujme pod články do diskuzí. Jen bychom se nechali vysát. Nemáme to zapotřebí. Máme svou sebehodnotu, sebeúctu, sebelásku. Nestýkáme se s lidmi, kteří jedou stále hrůzy zpráv. Máme svůj okruh lidí na stejné vlně.

Hezké. Jedu v pohodě taky.

Věnuji se sama sobě. Dušičkové období nese čas vhodný na ponor do sebe. Mohu tvořit, kreslit, povídat si s klienty, mohu si zpívat - bez maminky, jen já, mohu tančit, číst, meditovat, milovat se zevnitř, pečovat o sebe, žít s radostí. Nehledím na to, co na to ostatní. Tvořím si ve svém klidu bez ohledu na to, co se děje venku, ve svém napojení. Hlídám si svou energii, nezaplétám se do toho, co není moje. Svou energii nedávám lidem na FB; nevysvětluji, nediskutuji, mám svou sebeúctu. - Jo? Tedy nenechat se vyvést ze svého středu nějakým rypáčkem... Jdu do sebe. Poslouchám vzkazy z nitra. V okolní poušti si hledám svou zahradu, svůj pramen. Mé motto Včely neztrácejí čas, aby vysvětlovaly mouchám, že květy jsou lepší než hovno je pevně vryto v mém srdci.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-09_V_zahrade/

Doma.

- Peťuš, bylo to nádherně přehledně uspořádané vyprávění o všech větvích Vítkovců.

Znovu kontrolní otázka:

- Peťuš, jak ti chutnala buchta?

- Byla dobrá. Dej mi ji zítra do práce. Jen ten spodek...

- No jo, vždyť jsem ti říkala, jak jsem se zašpinila... To mělo být děláno metlami...

- Tos´ říkala. Je dobrá.

Jsem ve svém. U svého. V bezpečí. Kdo to má? Proto šťastná. Máme tu teplo. Odpoledne jsme naplnili koš třešňovými poleny.

- Peťuš, co kdybych koupila tady ten vánoční závěs? Nebo tenhle?

- Jo, kup, je hezký. A nebuď smutná.

Jdu spát. Máme postel, máme teplo, máme co jíst, máme se. A nejsme vynervovaní debilové. Dobré kredity.

Dobrou noc!