Den s překvapivou synchronicitou. :-)

Odkud začít? Točila jsem se dnes jak panenka na ledě. Dlouhá pirueta. Nekonečná. Bez odpočinku. A jak fungovala synchronicita. Neuvěřitelné! NEUVĚŘITELNÉ!

Můj svět, moje růžová bublina dnes zas o něco víc prorůžověla. :-)

Nová klienetka. Poledne. Před téměř čtyřiceti lety, raději nevzpomínat. Dnes to je smazané. Za léta jsme se pomaloučku sbližovaly... Včera telefon. Žádá o pomoc. Vyhovuji. Pro mě skvělé cvičení. Není to těžké. Poslouchám, jak nabírala. Jaké má stravovací návyky. Jestli myslí na sebe. Jestli se odbývá. Vysvětluji. Radím. Počítám stavbu jejího těla. Měřím na přístroji. Konzultuji. Myslím, že to zvládne. Že to zvládneme. Raduji se.

Odpo telefony zájemcům o práci. Každý by chtěl informaci, peníze, ale nikdo nechce pracovat. Je to mravenčí práce - vybudovat svou živnost. Večer webinář. Stihla jsem vyřídit všechny žádosti, až na pár. Nedovolala jsem se. Posílám všem návod na připojení do webináře v půl deváté večer.

Odpoledne letí tryskem k večeru. Petroušek je tu.

- Peťuš, teprve jedu.

- Jé, uklidil jsem auto. Vždyť už bude spát.

- Nebude.

Jak pitomec balím košík. Přitom vím, že mají hodinu po večeři...

Jedu vesnicemi. Jaroměř přetnutá. Neprůjezdná.

DD. Nádražní hala, vlastně neohrazený průchozí prostor; ratejna; vylidněná.  Mamka si ji často plete s nádražím. Ani se nedivím. V zimě tu duje z přízemí z ulice. Chybí tu jen nádražní tlampač:

- Jaroměř, Jaroměř, přijeli jste do stanice Jaroměř. Rychlík pokračuje směrem na...

Oči mám jak hlemýžď už vlevo za rohem. Periferním zrakem pravé tykadlo zaregistrovalo pohyb ve světlé jídelničce. Vracím se i s košíkem s proviantem. A jo! Nepletu se. Sedí tu paní K. Nad ní...

- Dobrý večer. Jmenuji se... Hledám Vás od včera na internetu. Vy jste asi vnučka.

- Raději, aby si to poslechla mamka.

- OK. Budu ráda.

Utíkám k mamce. Kamilka koná hygienu. Vracím se na chodbu. Ometám. Dcera je opravdu lékařka. V tom se paní K. nemýlila. Vysvětluji, že její maminku převažují. Nechce jíst. Hubne. Brávám ji na slunce. Nosím ovoce, buchtu - ne z bílé mouky... Přiživuji ji. Povídáme si. V neděli s mamkou obědvá na terase. Touží po slunci. Mám tu nesrovnalosti s personálem. Pečovatelky nevědí, co se mnou. Tlačí se na ně z osobní zášti vůči mně. Odnášejí to bezbranní. Pouštím z mobilu nedělní srdcervoucí scénu. Paní doktorka mi dává za pravdu. Dostávám svolení, že mohu její svéprávnou matku po oddělení přemisťovat. Jasně, pokud si to bude přát... Vyměňujeme si telefonní kontakt.

Nevěříte na synchronicitu? Mně se dnes přihodila. 

Mezi čtenáři mám Tomáše K. Spíš nevěřícího Tomáše. Nevěří na zhmotňování. Já ano. Na co myslíme, to si přivoláme. Mně se to povedlo. Je úterý. V neděli jsme začaly s Lindou hledat. Včera jsem jednala dál. Bohužel, hledaly jsme správné příjmení, ale špatné křestní. Pomohla by mi policie - doufám.   V úterý vyplněno.

Maminka.

- Kamilko. Mohu jí dát ještě jahodu, švestku, hroznové víno?

- Jé, teď jsem jí umyla zuby.

- Nic se neděje. Mohla bych tu nechat mamce k snídani buchtu?

- Dejte ji do lednice.

- Nezapomenete?

- Já nikdy nezapomínám.

To mládě je prostě dokonalé. Nesu buchtu v ubrousku do lednice.

Sundavám postranici; sedám k mamce na postel. Vyprávím, co jsem celý den dělala. Proč jsem se zdržela.

- No, tys byla u těch cizích, a u mě ne.

- Maminko, jsem u tebe. Když tě Kamila myla, kontaktovala jsem se s rodinou paní K. Víš které? Jak ji bereme s sebou na terasu. V neděli s tebou obědvá venku. Mami, ty vypadáš bez zubů jak stará babka.

- Však já jsem stará babka.

Za chvíli jde Kamilka kolem:

- Tak už jsem to zapsala, ještě zavolám Květě, bude tu ráno. Nedáte ty švestky do lednice?

- To bych mohla? 

To bych mohla. Dávám talířek s jahodami, vínem, švestkami k buchtě. Jsem vcelku bezstarostná; vím, že to Květuška ráno vyndá.

Unikátní služba. No to jsou zdejší pečovatelky! Takhle pečují. Jen kdyby měly víc času na přebalování, krmení, převážení lehátek... Děvčata, velmi hezky a ze srdce DĚKUJI!!!

Volám Lindě. Radujeme se, jak rychle se zhmotnilo naše přání.

- Lindo, dívám se na obzor. Už se stmívá. Ale tam někde, kde tuším Holohlavy, víš, jak je tam ten dům, podnikatelské baroko, vidím vyčuhující věžičku.

- Mamko, oni si tu věžičku postavili kvůli hvězdám. Já jsem s tím klučinou chodila buď na základku nebo na gympl. Oni se tam přestěhovali.

Zajímavé, třicet let se na ten dům dívám s despektem. Pak se dozvím prostinkou pravdu. Pozorování hvězd ve věži...

Hodinka uplynula.

- Mamko, umíš si rozsvítit lampičku?

Mamka s přehledem a suverénně najde vypínač. Rozsvítí, zhasne. 

- Umíš si rozsvítit i v noci?

- Umím. Ale já v noci spím, víš?

Usmívám se. Má vždycky odpověď. Jen nevím, jestli opravdu v noci spí... Pusinkuji. Hladím po vlasech. Objímám. Přeji klidnou noc. Maminka se posadila na posteli. Mávám od dveří. Taky mi přeje. Uháním na nákup. Náměstíčko s obchody prázdné. Bez aut. Obchody zavřely. Kaufland. Pepco ještě svítí. Lidl - nevím. Z Kauflandu se do něj jdu mrknout. Mají čtvrt hodiny do zavření... Nic moc nechci. Domů. Parkuji. Petroušek je zpátky ze sportu. Gestikuluje, ať nezavírám bránu. Ovladač je rychlejší.

- Peťuš, pozdě.

Otevírám znovu. I on zajíždí. Domů. Vyndavám vřes a dva mrňavé ubožáčky ze slevy. Asi za pětikorunu. Plata nebožáčků se ztvrdlou hlínou. Hanebnost. Vykoupila jsem je ze zajetí...

Připojuji se na webinář. Pročítám jména účastníků. Jasně jsem žádala o připojení celým jménem. Jak mám k sakru poznat, kdo je Jájina, Kikina. Myslím, že se připojilo malé procento. Hajdaláky v týmu nepotřebuji. Nechci. Každý je svého štěstí strůjcem. I já. Ijá, ijá, ijá!

Nabíjím. Ještě rychle probírám fotky s mamkou. Kopíruji mraky a mraky oblečení, které se mamince ztratily. . Zbrojím. Na odpověď na nehorázně prolhaný dopis ředitele. Prý se nic neztratilo. Počkej! Zlodějíčku ve velkém! Dohraješ!

Dobrou noc! :-)