Den s pronásledováním babou Jagou :-) Den s duševní šeredou:-)  Den s krásnými lidmi Den s láskou - Vesmírná inteligence Děkujiií za vše!! 

Krásný a pomalý rozjezd. Nesu se ven. Bosa. Ano, pampelišku si nesu. Na sluníčko. Jestli bude. Zatím chladno. Skyp.

- Ahoj, mami! Cos dělala? Jak se máš?

- Byla jsem venku. A od rána jsme dělali nic.

Odpověď hodná malého dítěte. Trápeníčko. Kdybych jen mohla pomoci. Pomáhám cizím, vlastní nemohu. Přijímám. Vyprávím jí o zahradě, o životě. Poslouchá. Ukazuji ji třešně - ty jsme sázely spolu. Za mnou na místě švestičky jsme kejklovaly kmenem stromu. Nasadila nový. Maminka... Maminečka...

- Mamko, už jíte v houfu? Už jste spolu?

- Tak toho jsem si nevšimla.

- Kde jíš? Ve velké? Nebo v malé?

- Ve velké jídelně, někdy v malé.

Zkoušíme sčítání s přechodem přes desítku. Má to ještě cenu?

- 29+15?

- 29+10+5. 43

- 15+17?

- 15+10 herdek 25, +7 je 32.

- Mami, zkusíme řady slov? Které tam nepatří?

- Říkej.

- Moře, ida, voda, minerálka, odvar, kámen.

- Kámen tam nepatří.

- Dub, lípa, javor, topol, třešeň, jilm.

- Co s tím?

Opakuji řadu.

- Jilm tam nepatří.

- A proč?

- Protože to je kmen.

Skyp zkresluje. Není dobře rozumět. Už se těším na sluníčko s ní, až ji vyvezu. Budeme jen sedět. Dotýkat se. Pozorovat oblohu. Mamka si přivře oči. Budeme mlčet. 

- Ne, řekla jsem ti řadu parkových.

- Lítal.

Chápu. Rozumím. Řekla jsem lípa.

- Propiska, sešit, třída, moře, tabule, křída.

- Patří to do školy, moře taky, učí se tam o moři.

Udivuje mě logika odpovědí. Děsně tu řvou ptáci. Že by si dávali echo přede kočkou?

- Mami, slyšíš je?
Zaměřím svůj zrak do trávy. Drzouni. Obhlížejí třešeň. V trávě jich pár nadskakuje. Plaším je tleskotem. Odlétají. Šli si obhlídnout stromy? Rauty? Před rokem se tu jeden potloukl. Narazil do velké skleněné tabule. Chlapeček špaččí. Dala jsem mu záchranu. Položila jsem ho tak, aby ho Micka nezaregistrovala. Ležel tam jak lazar asi hodinu s otřesem mozku. Chodila jsem ho stále pozorovat. Pak už tam nebyl.

- Mamčo, jestlipak víš, kdy ses narodila?

To ví. Ptám se na školu. Na rodinu.

- Mami, řekni mi něco krásného z dětství. Třeba když ti gratulovali k narozeninám, nebo jak ses seznámila s taťkou.

Maminka v krátkých souslovích potvrzuje to, co dávno vím. Když mi ještě vyprávívala. Za plotem někdo volá.

- Haló, paní Hrobská! Já na vás zvoním. Dala jsem Vám výzvu do schránky.

- Ne, ne. Žádné takové. Mami, jdu si přejmout dopis. :-) To bude liebesbrief od pana hejtmana, alias všemocného ředitele. Asi před třemi lety jsem o něm poprvé četla v Babišových novinách; s plnými jmény tam psali, jak rozkradli hradecký zdravotnický holding. Že se pan premiér nebojí, že jo? Otisknout takové lži. Ředitel DD a zloděj? Kdo by tomu mohl věřit!! Že tomu taky nevěříte? :-)  Pan ředitel si nelenil. Tehdy na mi chodbu přišel zasyčet něco do obličeje. Seděly jsme tam s maminkou. Otrava otravná. Tak si představuji hada. Ale já jsem fakt nic nerozkradla. Jen jsem si to přečetla v novinách. To není trestné. Číst Mafru, že ne? :-)

Během minutky jsem zpátky. Paní koordinační už je tu.

- Vy někde poletujete.

Doufám, že nebude zneužito. Dovolila jsem si odlétnout ke brance pro dopis. Dnes nemíním nikam vyjíždět. 

Loučím se. V poslední době dost těžko. Uvidím ji? Mamka chřadne. To je tak, když debil dostane moc. IQ to docela má, ale sociální IQ tomu chybí.

Rozdělávám tvrdou drahou obálku z kraje. Ty vorle! To mi nemohli odepsat mailem zadarmo?! Hejtman má dvě sekretářky. Jednu mladou soucitnou. Ta druhá - brrr. Protivná sekretářka mi před týdnem řekla, že to pošle mailem. Ále. O co jde? Lidi vydělají na drahé obálky. Dopis tištěn na každý papír zvlášť. Ne oboustranně. Proč by šetřili? Čtu odpověď. Beru žlutý fix. Jedna lež, další, pan ředitel lže, jako když tiskne. A odpovídá na něco, o čem není řeč. On odstranil zábradlí proto, že už dosloužilo. :-) :-) :-) A že by na nakloněnou plošinu nainstaloval nové? Nic. Odkládám. V duchu si říkám, že na vedoucích místech musí být jednoznačně lidé s hroší kůží.

Ťutínek volá.

- Petroušku, pracuji.

- Našlas plato vajec?

- Neviděla jsem. Děkuji. Něco uklohním. .-) Něco, co máš rád. :-)

- Ještě jedu z práce k Luďkovi.

Peču chleba. Kvásek krásně nakynul; použiju ho do lívancového těsta. Upeču mu lívance ke svačince. Tvaroh s datlovým sirupem. Rozinky. To on rád.

Peču lívance. Obědvám. Jdu pracovat. Pěkná kosa. Až dlouho po obědě se prokousalo sluníčko. Když foukne, bere mi to papíry.

- Peťuš, co tu děláš?

Jde si pro nějaký ventil.

- Ťuti, dáš si lívance?

Až přijdu.

Za chvíli je tu. Povídáme si. Vybírám myčku. Pomlaskává. Chválí mě. Jdeme si sednout na houpajdu. Ukazuje mi oko. Mysleli jsme, že má alergii. Ne, něco zdvihnul. Ale už ho to nebolí. Vypráví, co bylo v ordinaci. Vzpomínáme na tchána sestřičky. Prý umřel. Už dávno. Deset let? Pracoval s mamkou u vojáků. Prý mu vždycky říkal: 

- Ty seš ten od Konečných. (Maminka je Konečná.)

Měli chalupu vedle naší - v prvním manželství. Měl hezkou ženu. Sestru v nemocnici. Hezcí a hodní lidé. Deset let už tu prý není. Nepostřehla jsem to. Převádím řeč na rodiče sestry z očního. Táta jí prý umřel. Taky to nevím. 

- S těmi jsme se chvíli kontaktovali, když jsem se vdala. On byl hezký, šedivý. Dost pil. Ale přestal. Myslím, že pracoval jako řidič? S Ivkou.

- Do poslední chvíle mu to myslelo.

- Jak myslelo?

- Umřel. Dcera za ním denně chodila na LDN.

Lidé se okolo mě ztrácejí. Vznáším se ve svém štěstí. Nevidím smutky a neštěstí druhých. Ani mě to nezajímá. Mé smutky v mládí taky nikoho nezajímaly. Odžila jsem si své. 

Když jsme stavěli dům, byli jsme se podívat na podsebití. Paní mi říkala: až si postavíte dům, nikam nebudete vycházet. Často si na ni vzpomínám. Zapichuji ruce do hlíny. Lidé ke mně přicházejí. Mám je ráda. Miluji lidi. Je to vzájemné. Mé štěstí asi někomu vadí. Někomu, kdo je nespokojený. Kdo má své boly. Je chudý. Nemocný. Tak lehké!! Udělat se MOCNÝM. Mít moc sám nad sebou znamená svobodu. Svoboda je štěstí. Podle Marxe poznaná nutnost. :-) Ježibaba bez ježidědka se neumí k životu postavit s nádherným očekáváním. Staví se s obavami, co zas život připraví. Baba s vychlastaným hlasem, jak mi minulé pondělí chtěla ublížit, poslala SMS. Legrační. Vulgární oslovení. To se na ženu, na křehkou bytost, která má být obletována, milována, vůbec nehodí. Prý tutik (Petroušek není žádný tutik) se musí hlasit trikrat denne pampelisky sezrany a kopyta spinavy. Rozesmála jsem se. Trefila se. Včera u cvičení paní používala termín - udělat kopyta. Chechtám se s touto asociací.  Jaga by mohla sepsat bítnickou sbírku oplzlých veršů. Jenže éra bítníků tu byla za jejího mládí. Teď drží v ruce cigáro. Z frňáku s bradavicí na špičce jí čudí kouř. V něm se ztrácí beatnický básník Allen Ginsberg.

Houpeme se na houpajdě, předčítám Petrouškovi. Odepsala jsem. 

- To jsou nešťastní lidé. Ta má v hlavě vymr... Zablokuj ji. :-) Ukájí se. Já to nechápu. Máš ji poslat do pr... Už na ni nereaguj. Nedělej jí radost. 

- Peťuš, dnes jsem mluvila s paní z Bruntálu. O dva roky starší. Šestašedesát. Stala se mou klientkou. A představ si, že jsem jí říkala, jak jsem včera odcvičila sestavu na FB. A ona mi povídala, že se taky snažila, ale nedala to. A když slyšela, kolik je mi let, zas řekla, že mám mladý hlas. Říkala jsem jí, že jsem fanfarón, rebelka a cítím se na třicet. Ona chápala, co vyjadřuji.

- Ty máš fakt hezký hlas. Vzpomeň si, když jsme se seznámili, jak jsi měla potíže. Uzlíky. Čtyřicet let jsi mluvila a dnes máš fakt příjemný mladý hlas. Kdo neví, kolik ti je...

Odchází si bucnout. Jdu ho zabalit do deky. Ať si odpočine.

Vracím se. pod slunečník. Cítím vnitřní štěstí. Tetelím se jím. Jsem jeden celek se silou, která mě stvořila. Jsem v dokonalém bezpečí.

Pracuji. Kopyta špinavá. A zebou. Zima. :-) :-).-)

Linda. Říkám jí to. Zlobí se. Radí, co mám udělat. OK. Poslechnu vás, moji milí rádcové.

Periferním zrakem vidím Micicindu. Zdvihám oči. Kocourek. Nápadníček. Moráček. Fotím ho. Kdybych tu nebyla, šel by si označkovat vnitřní prostor domu. Hnula jsem se.

- Kam utíkáš?

Metoší. Jak zabral, kamínky zašustily pod jeho tlapkami.

Ťuťajs už si odpočinul. 

- Jdu zalít. Zalilas rajčata?

- Ťuti, noženky mě zebou. Prosím tě, buď tak hodný, zalij je. Ale dnes bylo studeno. Třeba nepotřebují. Prve jsem se šla projít trávou. Zdálo se mi, že jim to včera možná stačilo.

Dnes nepíšu u ohýnku kamen. Nesedím v houpacím křesle. Dovoluji si ten přepych. Píšu v zahradě. Za hodinku se musím připojit na konferenci.

- Tak jsem ti to pokropil.

Má pravdu. Mně. Rajčata jsou moje vášeň.

- Seš zlatej.

Pronáším své MIJUJU TĚ. (Mám velikého milovaného synovce. Znám ho přes padesát let. Byl to nejprve Manini Monini. Pak to byl Mijanek. Mám ho v telefonu jako Mijanek. Odtud MIJUJU TĚ.)

Směje se.

- Já tebe taky.

Jdu si ještě zkusit včerejších pět Tibeťanů a dvě omlazující sestavy. Zdvihá se vítr. Nejvyšší čas zasunout se do domu.

Přeji všem,myslím VŠEM, i těm nejubožejším, nejnešťastnějším, nejnespokojenějším nebožákům hezký večer, hodně lásky, otevřenou srdeční čakru a umění radovat se z malých věcí. Například právě teď už druhý den slyším kukačku. Zázrak!

Dobrou noc!