Den s první zprávou dne o smrti. Taky cvičení v bance. A u maminky
Večer. Den uběhl. První zpráva dne:
- Mami, zemřel Kubera.
Nesleduji TV, nečtu noviny. O Karlu Gottovi, o požáru v Postoloprtech, o Kuberovi... Vždy se to dozvím hned ráno po probuzení. Mám takovou soukromou informační službu. :-)
Kdo byl? Všichni na něj vzpomínají v dobrém. Obhajují jeho politiku. Adorace. Litování. Chvály. Nic si o něm nemyslím. Mám v hlavě Muslimice. O mrtvých jen dobré. Jeho rodina, jeho manželka ho milovaly. Zarmoutil je. Vodnář. Dojala mě dnes jeho poslední slova v novoročním projevu. Neslyšela jsem ho. Ani jeden z těch tří "důležitých". Nezdržovala jsem se. Nezajímaly mě. Přál lidem do roku 2020 jen to dobré. Netušil. Zbývaly mu tři týdny života. Sledovaly jsme před Vánocemi druhý díl Tomana. Říkala jsem Lindě:
- Ten Beneše má hlas a vypadá jako Kubera.
- Mami, to je Kubera.
Někdo na FB psal, že se prohulil úspěšně do 72 let. Koho nastrčí po něm?
Pryč, dávno pryč jsou doby, kdy jsem znala všechny ministry, sledovala pravidelně kulaté stoly a diskuse; hltala každé slovo z tlustých Moravcových rtů...
Dnes mě rozesmálo (plakat určitě nebudu, ač to budu platit i já), když ministr dopravy bez výběru upekl ten svůj internetový obchod na dálniční známky za tolik peněz. Kam se hrabe Babišovo Čapí hnízdečko! :-) Nějací vtipní se nechali slyšet, že by ten jeho e-shop o třech položkách zvládli za víkend na koleně. Kolik by asi stála Alza, i s tím zeleným odporným tajtrlíkem a tolika položkami.
Ráno. Ráno důchodkyně. Jsem svobodná. Jsem svéprávná. Jsem šťastná. Mám svou vůli. Celý den před sebou. Povedl se mi skvělý, ale opravdu výborný kvásek. Ze žitných mouk je tahle PROBIO nejlepší. Používám asi čtyři druhy. Hrubá kvásek nezdvihne.
Jdu pozdravit zahradu. Vysypat popel. Nasypat ptákům. Nabrat roští na zátop. Linduška loni naštípala. Větvičky z třešně už uschly. Jedna - dávno suchá, má tři pupeny. Zelené. To není možné. Ta životodárná síla. Větvičko, měla bys ještě spát. Netušíš, kde večer skončíš...
- Zdravíčko!
Ze šancí na mě volá chlap s pilkou.
- Kdo jste?
- Váš soused.
- Nepoznala bych vás. Hlavně mám ve zvyku na zahradě čůrat. Aby věděla, které byliny mi tu má nabídnout. Propříště volejte ihned. Nerada bych, abyste mě načapal...
Povídáme si. Tuhle část šancí nebudou opravovat. Nejsou na očích. To dřív ty komíny spadnou budoucím sousedům do zahrady. Jeden má na sobě zachovalou původní rakousko-uherskou stříšku. Těm ostatním už chybí. Soused řeže nálety... Kořeny rozrušují zeď. Jedna cihla šancovka, ale ne originál, moderní, stojí osmdesát korun. V Terezíně vyrobili nové, opravili kus města a do pěti let se cihly propadly. Tu pevnost, patří mezi kvantum měst hvězdy - možná nestavěli lidé. :-) Šancovky se nyní vyrábějí novým, dalším způsobem. Na památkovém ústavu mi ukazovali asi čtyři pět druhů... Originály i nové.
Goroda zvjozdy - města hvězdy
https://www.google.com/maps/d/viewer?mid=1GZr_z7paiZuEtxnlLqBHBpUeZz0&fbclid=IwAR0Zw_JoaQbdlJiLnUfgKAga9F7Ea_Q-pVH7lSGOINv0g-4iwBVLb-s2iAg&ll=50.00198474997306%2C15.976190743370239&z=8https://www.google.com/maps/d/viewer?mid=1GZr_z7paiZuEtxnlLqBHBpUeZz0&fbclid=IwAR0Zw_JoaQbdlJiLnUfgKAga9F7Ea_Q-pVH7lSGOINv0g-4iwBVLb-s2iAg&ll=50.00198474997306%2C15.976190743370239&z=8
Ve 42. minutě jsou hvězdy, pevnost Terezín a Josefov. Kdo bude pozorně poslouchat, uslyší o množství cihel...
https://www.youtube.com/watch?v=Vv6SqT4n-4g
Jaderný úder 18.-19. stol.
https://www.youtube.com/watch?v=BuP8V-AOEv8&list=RDQUuy_FdUXK4&index=2https://www.youtube.com/watch?v=BuP8V-AOEv8&list=RDQUuy_FdUXK4&index=2
Možná by někoho zajímalo:
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2015/01/zkaza-velke-tartarie-1.html
Nebo:
https://www.slovanskakultura.cz/Co-nesmiete-vediet-2-Velka-Tartarie-b40157.htm
Co bylo do
jaderné války 1780 .-)
https://www.youtube.com/watch?v=EtMIygQYx_s&list=RDQUuy_FdUXK4&index=6https://www.youtube.com/watch?v=EtMIygQYx_s&list=RDQUuy_FdUXK4&index=6
V hodina dvacet osm - Kreml 1781 zarostlý keři, v 38.-39. min. - vchody do domů velkých měst pod chodníkem. Potopa? Kdy? Paříž, Tula...
https://www.youtube.com/watch?v=4gCMFbkJPIQ&t=5257shttps://www.youtube.com/watch?v=4gCMFbkJPIQ&t=5257s
Po poledni sundavám větve z lustrů. Letos jsem si je moc krásně naaranžovala. Chtěla jsem znovu vyfotit každý lustr. Zapomněla jsem. Děsná práce. Odstrojovat. Ukládat. Moc se těším na příští advent. Všechny doby těšení zbožňuji. Čtyřicet let jsem se těšívala na letní prázdniny. Někdy vyšly poslední dva červnové dny na pondělí, úterý. To jsem vždycky komentovala:
- Už jsou prázdniny, a ještě nejsou. (Poměr vylučovací - čárku před a napíšeme.)
V současnosti se těšívám na návštěvníky Brutal Assaultu. Až se Josefov zaplní davy lidí z celého světa. Několikanásobně převyšují počet obyvatel pevnosti. Největší mé těšení je - kdo mě zná, ví. Jasně, zbožňuji advent. Od Hubertovy jízdy přes Dušičky se čas schyluje...
Dekorace, výzdobu, aranže musím mít v co nejkratší době hotové. Pak je tak dlouho, tak dlouho sundavám. Už mi zbývá jen vrkoč a papírový stromeček. Někdy příště...
Petroušek už je doma z práce. Bagety hotové. Nabízím svačinku. Balím prkýnko, máslo, bagetku do košíku. Cestu vedu přes banku. Musím to stihnout do pěti hodin, abych nepropásla večeři v DD. Ó, v bance mají ještě otevřeno. Za pět minut pět. Vstupuji dovnitř. Vložit do bankomatu sama - to je velké riziko. Kdokoli může vstoupit... Odkládám soukromé věci - vytahuji je z kabelky... Jak nahý v trní. Žádné soukromí. A žádné bezpečí.
- Ale já už mám uzávěrku hotovou.
- To mi nevadí.
- Ale...
- Říkám, že mi to nevadí a vcelku mě to ani nezajímá. Minulý týden mi v Kauflandu v devatenáct hodin řekla prodavačka u pultu, že kolibu jen vcelku; prý má umytý nářezák. Zavírali ve dvaadvacet. Nejsem tu u hokynáře, že ne?!
Vrací mi úder.
- Občanský průkaz!
- Chce se mi říci: Film. Můj oblíbený. Nebo bych mohla odpovědět: Prosím!! Říká se klientovi prosím!!
- Proč bych vám dávala svůj OP? Řeknu vám r. č.
- U vkladů nad tisíc eur potřebuji OP. Kolik vkládáte?
- Velkou sumu nedosahující tisíc eur.
Záměrně otravuje. Diktuji r. č. Nová u přepážky, suverénní. Hraje si se mnou. Dráždí hada bosou nohou. To nemá dělat.
- Nemám tady takový účet.
- Pane řediteli! Tady u vkladového bankomatu si jsem velmi nejistá. Tuhle mi sem vstoupil mladý kluk. Nemohla jsem vědět, jestli mi neukradne kabelku. Měla jsem tu rozloženy osobní věci. Byl dotěrný. Koukal.
- Aha, tady po zavírací době máte skleněnou zástěnu.
- Ne, vy tady zařídíte to, že po zavírací době sem bude mít přístup pouze vkládající nebo vybírající člověk. A teprve při odchodu sem bude moci vstoupit další klient. Jo a vaše pracovnice mě šikanuje.
Pan vedoucí vstupuje za přepážku.
- Nešikanuje.
- Šikanuje. Obtěžuje mě občanským průkazem, rodným číslem, neumí nalézt můj účet.
- Ale tady je víc účtů.
- Ano, mohla jste se mě zeptat. Určitě nebudu vkládat na Věnceslavu Konečnou, to bych snad nahlásila. Co myslíte? A na spořící vkládat nemohu. Tam se peníze přelévají. Zbývá vám tedy jediná možnost!!!
Potvora jedna!
- Tak já vám to teda dám na nějaký účet.
Vedoucí kontroluje. Neumravní ji. Chlapče, nezahrávej si!
- Ne, vy mi to dáte na MŮJ účet. Nešikanujte mě. Aby se vaše francouzská matka nedivila, co si tu dovoluje její česká dcera!!! Zdržujete mě. Nechci tu být po zavírací době. Je pět pět. Mám na spěch. Nechci se tu s vámi bavit.
Koza mě fakt hnula žlučí. Drzá, hloupá, neochotná. Deset minut!! Spletla si mě s nějakou kolegyní z pastvy. Tohle budu muset asi při kontrole textu vymazat. Nebo ne? - Nebo ne. Mám nárok se trošku durdit.
Jedu k mamince. Beru ji od společného stolu. Kamilka ji má na starosti. Krásná, mladá, jak jehla. Rychlá. Šikovná. Ochotná. Milá. Příjemná. Jak stará škola - Květulka, Irenka... Jak ráda jsem, že tu máme pečovatelky se srdcem na pravém místě. DĚKUJI!
- Jaks mě tady našla, prosím tě?
- Mamko, každý den tě tu najdu. Akorát si myslíš, že sem chodím každou neděli. Vždycky mi odpovíš otázkou: Každou neděli? Mami, chceš kolínka nebo mou čerstvou prve upečenou bagetu s máslem a medem.
- Bagetu s medem.
Krájím, mažu, nabírám medík, krmím. Maminka si to moc a moc užívá. Ptám se na caro. Prý před spaním ne. Ubezpečuji, že je to z ječmene, ze žita, čekanky...
- Mami, pamatuješ, v Polsku sis kupovala Inku. To je naše Caro.
Maminka si přikyvuje; nalívám kafíčko; pochutnává si. Chválí bagetku. Je z chleba. Povídáme si. Fotíme se. Ona si mé průpovídky pamatuje. Používá mé slovo.
- Nejsme tam jak dvě kjavy?
- Mami, jsme.
A někde jsem jen já jako kjava a jinde maminka s otevřenou pusou... Chválím, když se mi maminka líbí. Vypadá výborně.
- Kamilko, prosím vás, mamka potřebuje na záchod. Máte nakrmeno?
Kamilka jde ochotně mamku vysadit. Moc děkuji. Mám v hlavě Postoloprty. Tíží mě, že v noci tu je na víc jak sto lidí!!! jedna sestra, jedna pečovatelka. Bála bych se tu. Je to odvaha sloužit noc. Nezávidím jim. Za noc sestra čtyři i víc hodin vyrovnává léky na příští den. Pečovatelka je na víc jak sto lidí sama. A ten trafikant slíbil, že bude dávat aspoň tři. Deset je málo! Sliby se slibují, blázni se radují. Neschopný. Prolhaný. Musím se zas ozvat. Nedodržel opět slovo. V tom je jednička!! Palec nahoru. Pečovatelky by měly zákonitě dostat patřičnou výplatu. Od státu obrovské prachy na bezmoc - a že těch s nejvyššími dotacemi tady je!!! Jak to, že důchodce musí se svou rentičkou uplatit nájem, léky, jídlo, dopravu. A tady v té továrně peníze určené na bezmoc nejdou pečovatelkám. To mi fakt hlava nebere.
- Kamilko, prosím vás, mamka má tady na nových kalhotech džuznu. Byla byste tak hodná, až je budete dávat do prádelny, prosím vás, upozorněte je, aby díru buď podsadili nebo aspoň stáhli k sobě.
- Jj, jsem tu i zítra. Obstarám to.
- Je na ni spoleh. Je zodpovědná. Děkuji!!!
Vzpomínáme na babiččiny sestry, rodiče... Taky tatínkovy předky procházíme.
- Mami, jdu se mrknout, co jste měli k obědu,ano? Řeknu ti tři jídla. Vybereš, co jste měli. Vždycky se trefíš. Tak pozor! Svíčková! Nudle s mákem! Čevabčiči.
Maminka chvilku přemýšlí a opět se trefí. Nechápu to. Hraju s ní tuhle hru docela často. Nic si nepamatuje, ale ze tří jídel vybere vždy správně to polední.
- Čevabačiči.
- Výborně. Mamko, ty seš tak šikovná. Jako jsi byla celý život. :-) Hladím ji. Zas se diví, že tu jsem každý den. Kdyby věděla, jak jsem šťastná. Mám ji.
Domů. Stavuji se pro zeleninu. Obcházím lahůdkový pult. Vyhýbám se mu. Nemám chuť kontaktovat se s hokyněmi, pavlačovými štěknami. Beru dvě obrovské role papírových utěrek.
- Bude válka?
- Ne, ale čistím s nimi okénko u kamen. Mám spotřebu.
Zatápím, zapaluji svíce v lucernách... Kdysi jsem v pražské Kice koupila červené srdíčko. Každý den, dennodenně! v něm hoří svíčka. Jako hrabě Špork koukal ze svého zámku na protější břeh do hrobky s červeným světýlkem, aby pamatoval na smrt, já zapaluji srdíčko lásky a života. Dnes při zapalování mi vypadl zapalovač z ruky. Tak kvalitně zapaloval. Už ne. Nesu ho Petrouškovi do pracovny. Jasně, nezapřu se. Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Celoživotní zaklínadlo.
- Tys ho rozbila. Totálně.
- No, totálně mi vypadl z ruky na dlažbu. Peťuš, ale máš mou důvěru!!
Slyším, jak se mu zapalovač rozpadá, prokluzuje, nejde křísnout; to už nedá.
- Co dáš, když ti vrátím fční zapalovač? Uvaříš mi kafe?
Usmívám se.
- Neuvaříš, protože se připojuješ na konzultaci. No jo, tak já si ho uvařím sám.
Krásný, kouzelný den jsem prožila.
Dobrou noc!