Den s výchovnou dardou od Čičičindy :-)

Osm. Mám hodinu do vsunutí antibiotik Micicindě do krku. Procházím dům. Venku kouzelné jíní. Volám do zahrady. Hledám kočku. Mám ještě hodinu. Ne. Má ještě hodinu. 

Vracím se do postele. Sáhnu do Micicindiny skříňky. Hebký kožíšek. Ona je tady! Ani nepozdravila svým obvyklým kníknutím. Tak to jdu v klidu číst. Půl deváté. Telefon. Vylézám. Utíkám si pro telefon. To bude Lindička. Kontroluje mě.

- Mamko, je Micka doma?

- Je tu se mnou v ložnici.

- Mami, už dostala antibiotikum? Zvládlas to?

- Ještě mám čas. 

Tak jdu.

- Micinko, otevři...

Vyplivla ho. Musím být ostražitá. Na potřetí ho snědla. Jeden boj vyhrán. Petroušek volá.

- Já dovezu z veteriny tu přepravku. Dám ti ji na terasu. Aby kočka nechtěla ven.

- Ne, dej ji do chodby. Ať se prohřeje. 

Čtu si. Micinka se nevrátila do poličky. Pozoruje ptačí film na okně. Seskakuje. Má lepší uši než já. Hup přes topení. Slyší Péťu. Myslí si, že ji pustí ven. 

- Micko, uklidni se. Teď ven nepůjdeš.

Vrací se s nepořízenou. Páníček vůbec neotevřel dveře. Micka něco tuší. Beru z chodby přepravku. Zkoumám, jak se ta klec ovládá. Celou ji rozkládám. Aha, tak tak ne. Než bych to pospojovala, utekla by mi. Hlavou mi zní - studuj, studuj, hlavně na nic nesahej... Zkoumám přední mřížku. Systém - aha. Hlavně aby mi pak někde neutekla.

Je čas. Za deset minut nás čekají na veterině. Odběr krve. Micinko milovaná, jdeš do klece. Jé, to je nářku. Zoufalství. Srdce mi to drásá. Rychle boty. Nastartovat auto, klec na sedadlo. Micka pláče.

- Micinko, jsem s tebou. Neboj se ničeho.

Skučí. Uklidňuji ji. Závory.

- Micinko, jsem tu s tebou. Takhle jezdím, když jdu z domů. A nebojím se. Takhle cestuje Kittynka z Phy. Dokonce zažila stres ve vlaku z Phy. Ničeho se neboj. 

Kvílí. Pokouší se dostat ven. Strkám prst mezi mříž. Hladím. Přestala. Nemocnice. Kde zaparkovat? Chjo. Ještě se nervovat, abych parkovala dobře. Uklízím auto kus od vchodu. Kabelku na rameno, Micku v kleci do náruče. Hlavně ať se mi to nerozloží. Kde bych ji tu honila? Schody. Dveře. Čekárna. Ordinace dokořán.

- Dobrý den! Micka bulí. Neumím to rozdělat.

- O to se postaráme my. Nebojte se. Jak jí říkáte?

- Micicinda Hrobská.

Dva lékaři. Jeden hledá její kartu v počítači.

- Teprve u vás jsem zjistila, že jsme ji změnila vibraci jména z Čičičinda na Micicinda.

- Máme tu zapsaná obě jména.

Otevírají klec. Micinka drží. Ani nedutá. Buší mi srdce. Takhle se cítí zvířata, když je vezou na jatka. Někam ji odnášejí. RTG. Hotovo.

- Vyholíme jí pacičku. Vezmeme krev.

Jak řekl, tak udělal. Držím Micince škrtidlo. Ani nedutá.

Doktor neví, jestli se podaří krev odebrat. Maličko do miniaturní zkumavečky nacrcal. Hup, jehla vyběhla. Znovu, ale u druhé pacičky. Micinka nemá ráda zvuky fénu, vysavače... Hladím ji. Je rozpláclá na stole. Povzbuzuji ji. Škrtidlo. Ani kapka. Micinka je tak stažená strachy... Najednou to bude stačit. Prý to rozpůlí. Na chemii a hema. Mohu zavolat odpoledne, raději zítra. Obě pacičky zavazují, oblepují. Ukládají mi ji do klece. Minule pět se. Dnes dvanáct set. Příště okolo dvou a půl tří tisíc. Na snímku mi ukazují krásné zdravé orgány. Kde má být vzduch, je vzduch. Srdíčko, játra, ledviny... Ve střevech stolice se vzduchem. Je krásná. I na tom snímku. Doktor je sympatický, přesvědčivý. Nesmlouvavý - nemocné zuby nemají v puse zvířete co dělat! - To já vím... Ale Péťovi by to někdo mohl sdělit.  :-) :-) :-)

- Pane doktore, Linda v Pze se vším všudy platila dva a půl tisíce. Mně to u vás vyjde pomalu na pět.

Vysvětluje, objasňuje, je mi to jasné. V Pze za polovinu, tady za dvojnásobek - a to ještě mohou při čištění kamene zlomit čelist. To se pak prodraží. Vysvětluje, jak ji nejprve přiuspí, dají balonek do plic, aby nedýchala bakterie z čištění dutiny ústní. Nemocné zoubky dají pryč. Pro kočičku si budeme moci odpoledne dojet. V pondělí v devět nástup. Tedy v neděli ji chytit. Nepouštět ven do rána. Ona by prý nepřišla. Tušila by. Hlavně by si něco venku loupla. Od jednadvaceti jen vodu. Micko, to páníček nepřežije. Možná ani já! To zas bude řečí.

- Pane doktore, jak dlouho může kastrovaná kočka vydržet?

- Deset.

- Aha, tak to za ní zaplatím pět tisíc a pak odejde?

- Ale i devatenáct let. Nekastrované mají životnost tak dva roky. 

- Jak to?

- Jsou divočejší, jdou do bojů. Nepřežijí.

To je nálož informací. Jedeme. Cestou domů je klidnější. Vystupujeme.

- Micinko, vidíš, už jsme doma. Podívej. Tady to znáš. Tys byla statečná. Pojď, odlepíme z paciček tu bandáž.                                                                                                                                                      Micka je naštvaná. Zradila jsem ji. Minulý měsíc jsem si říkala, že jsem její nejoblíbenější. Nikdy ode mě nezažila nic zlého. Teď dvakrát denně tabletku, přetlačování, kdo s koho. Podraz - jízda autem v Kittynčině tašce. Dnes další podraz. V cizí kleci.

- Micinko, odvážeme flastříčky.

Stříhám, bojím se, abych ji nezranila. Brání se. Nelíbí se jí. Jeden obvázek sundán. Džuch! Dala mi vší silou dardu. Ne do obličeje. Flákla mi do ruky. Došla jí trpělivost. Rychle, rychle, stříhám, odmotávám. Chce ven. Pouštím. Draka bílého. Jdu fotit stromy. Jehličky ojíněných stromů. Pozoruje mě. Točí se k mně zády. Brousí si drápky o višeň. Jako by vyhrožovala: 

- Počkej, příště to dostaneš sakumpakum se vším všudy!

Jde zahradou. Svobodná. Jen si běž. V devět večer tě očekávám.

Jedu za maminkou. Kuchařky jdou domů. Jestlipak vědí, že by měly vařit zdravěji... Vaří výborně. Cítíte rozdíl?   Výborně neznamená vždycky dobře. 

Beru maminku od stolu. Jedeme se vykoupat do sluníčka.

- Mami, co to támhle je za kopec?

- To je Chloumek a vedle je Prašivka.

Poznala. Špatně vidí. Zhoršil se jí zrak, sluch. Jsem uklidněná - poznala kopce svého dětství. Luštíme. Přinesla jsem tvarohový dort. Pečovatelka, ta nová - z prvního patra - nese horký čajík, tvaroh přelitý něčím ovocným? Jogurt nebo tvaroh. Vypadá to dobře. Mamince chutná. V duchu dolů do kuchyně posílám pochvalu. Vyprávím mamince o martyriu s kočičkou. Zvládla jsem to. Zvládly jsme to obě. Micka - zdá se - je veselejší. Antibiotika pracují. Její dásně se do pondělí zbaví zánětu. Mamince docela luštění jde. Je spokojená.

- Mami, fotíme se. Nevystrkuj bradu.

- Ne, špatně.

- Mami, fotíme se, usmíváme se.

- Mamko, jsme tam jak dvě kjavy.

Květulka jde okolo.

- Irenko, chceš vyfotit?

Fotí nás z dálky. Děkujeme.

Užívám si přítomnost maminky. Zrovna včera - jsem opětovně uslyšela, že mnoho lidí už o výsadu, kterou mám, přišla. Jsou to impulsy pro mou službu... A pro nereptání!

Maminka potřebuje na záchod. Už není klid. Balím. Zrovna začíná přestávka. Prosím Věrku nebo Květušku. Zlatá Květuška! Má odpočívat ve své dvanáctihodinové službě. Vstává, jde posloužit mamince. Loučím se. Touhle dobou jsem v adventu přijíždívala a hrála si tu s lidmi.

Ze schodů DD vidím růžově ozářené Krkonoše. Kouzelné!! Sněžka má dnes růžovou čepici! Když byly holky malé, kupovala jsem v Peci celodenní jízdenky. Žádné turnikety, permanentky papírové na počet jízd... Musela jsem hodně šetřit. Jezdívaly jsme na celý víkend. Měla jsem svá místa, své boudy, rodinné vilky, penzionky, kde jsme nocovaly. Chata Lokálka. Vedle jsem měla několik soukromníků. U hotelu Horizont byl soukromý vlek. Cvičná louka. Bydlívaly jsme u pana Vaněčka. Číšník v cukrárně Máj. Hned vedle bydleli... Jak se jmenovali? Měli syna Tomáše. Vlekaře. Pan Vaněček - dej mu pánbu věčnou slávu - pomlouval souseda. Už mi vytanulo jméno  Porubský. Pomlouvala p. Porubského, že pronajímá všechny postele v domě a sám spí ve vaně. :-) Tomáš vlekařil na cvičné louce u hotelu Horizont. Vedoucí v době svého volna z protějšího kopce dalekohledem sledoval, jestli podáváme papírovou jízdenku. Tomáš mi buď hromadu podal z koše u pokladny, takže jsme lyžovaly za projeté. Nebo mi řekl, ať předstírám - zdvihla jsem rukavici a podala mu imaginární jízdenku... Ve večerním osvitu jsem se vždycky holčiček ptala, jestli vědí, proč se Růžová hora jmenuje Růžová. Dnes na schodech zírám do hor. Sněžka má barvu čepice Růžové hory. Nejde mi to vyfotit. Tentokrát nemám odvahu zastavit na krajnici, vystoupit, pokusit se chytit si Sněžku do fotoaparátu nebo telefonu. Šeří se. Raději jedu. Frčím na nákup. Moc lidí nenakupuje. Nebyla jsem na nákupech týden. Cibule, citróny, třtinový cukr ve slevě. Růžová obloha. I teď skoro ve tmě na ni malují čáry chemtrails. 

Petroušek už je doma. Už se obsloužil večeří. Jede na tréning. Jsem sama doma. Nic neposlouchám. Jen ticho. Koukám do FB. Hlava mi klimbla. Micinka běhá někde venku. Než jsem jela k mamince, vzala mě na milost. Předla. Nechala se pohladit. Zatápím. Petroušek je tu. Povídáme si. Druhý den roku 2020 se provinul, prosmýknul mezi prsty. Zvládla jsem i s výchovnou fackou od Čičičindy.

Dobrou noc!

Post skriptum: 

Všechno zalito sluncem, jen nám včera zapomněli říci:

https://www.youtube.com/watch?v=KKilNo_6pJ4&feature=share&fbclid=IwAR2poppqxAmllB-OP_4mAP_4bYGnHHuLQYWSn904rEXyHHeEwelEv7Zz8zchttps://www.youtube.com/watch?v=KKilNo_6pJ4&feature=share&fbclid=IwAR2poppqxAmllB-OP_4mAP_4bYGnHHuLQYWSn904rEXyHHeEwelEv7Zz8zc

Bylo by dobré si přečíst něco dle vlastní zvědavosti:

https://www.michalapetr.cz/doku.php?id=start

Slované před 25 tisíci lety. Tak dlouho? Vždyť nás sklepali v 6. století...

https://www.slovanskakultura.cz/dejiny/73-jak-nam-ukradli-minulost?fbclid=IwAR37aq14xhNeXYgR2KMnL6MbCws7nYnZkbpEC87E_NAqQn6g0c7sf9fwf18

Největší říše světa - slovanská Tartárie - neučí se o ní. Jen Řecko, Řím... To určitě. 

https://www.youtube.com/watch?v=83cNTTm3Fqo&feature=youtu.be&fbclid=IwAR0a2Su-70nS0N31NP7Gja6y3VJGHdmFRAh6qbo6rn5HmiSUfUoYeQjjADMhttps://www.youtube.com/watch?v=83cNTTm3Fqo&feature=youtu.be&fbclid=IwAR0a2Su-70nS0N31NP7Gja6y3VJGHdmFRAh6qbo6rn5HmiSUfUoYeQjjADM

Tartárie...

https://artsgtu.ru/blog/stali-izvestnyi-dve-osnovnyie-versii-gibeli-tartarii/