Den s vykulenýma očima
Ireno, vylez. Otevírám dveře z ložnice. Hádejte, kdo tam na mě čekal. Pražská Kitty. Mraucla a běžela přede mnou.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-30_Svitani/
Krmení. Je tu sama. Ostatní smečka asi venku. Petroušek někde poletuje. Čaj z chlapice ho malilinko pochlapil. Ještě chrchlá, smrká, frká.
Dnes nevařím. Jedeme na oběd. Ale ještě se dojedu podívat do řeznictví. Asi jedu pozdě. Vhodnější rozhoupat se včera...
Měla jsem své oblíbené domácké řeznictví s vyhlášenou domácí výrobou. Pak se jim začalo něco sypat v rodině, myslím druhá míza... Přesto jsem tak občas u řeznictví zastavila, když jsem potřebovala něco domácího. Bylo to tam domácí i v zacházení. Hodná ochotná profesionální obsluha. Mohla jsem si vybrat špekáčky bez rychlé soli, s masem... Letos na podzim jsem tam zas zastavila. Zavřeno. Nenapadlo mě nic jiného, než že je polední pauza. Už jsem se nevrátila. Děti paní prodavačky si hrávávaly u zábradlí. Ona mě vítala tak hezky. Hlásila se mi. Učila jsem ji na učilišti.
- Jé, paní učitelko, to jsem ráda, že jste přišla. Tak kupte manželovi něco dobrého.
- Tak jo. Tak mi dejte dvě jitrnice.
- Vy to tady vždycky rozsvítíte.
V době kovidu tam stály lidé zaboření bradami v sobě. Nikdo nedutal.
- Dobrý den! Tak co to tady je za smutno?
- Jé, to jste vy?
Najednou se lidi po očku na mě otočili. Usmáli. Už tam začalo proudit světlo...
Nedávno mi Petroušek říkal, že ji našli ve vaně.
- Kočkovaná?
- To já nevím! Třicet osm let. Chvíli před tím jí zemřel táta.
- Kdo se jí stará o děti?
- Myslím maminka.
Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že tam už rok nepracovala, neb majitelka řeznictví zavřela. A já blbaňa myslela, že mají polední pauzu.
Dnes jsem zajela do řetězce s řeznictvím. Paní v mém věku se ptala, co je ve vitríně za maso.
- Tohle je roštěnec a tohle...
Starší hodný, milý, ochotný, jak jsem ho tak pozorovala při obsluze, řezník. Byla jsem druhá v řadě. Nesměle jsem nahodila otázku, jestli mají jazyky, ledvinky, srdíčka...
- Jen hlavu.
- A měli jste?
- Včera.
- A bude ještě?
- Už ne. Už neporážejí.
- Aha. A dnes ráno jste měli?
- Měli, ale málo. Oni nám to pokrátí. My třeba chceme deset kilo. Nepošlou. Dnes bylo pět jazyků.
- Na celé město? Pět? Socialismus?
Kýve.
- Vymlátili prasata?
Kýve.
- Asi ano.
- Gryndýl?
Kýve.
- Kudly.
Smutně kýve. Asi to není už radost z prodeje. Z práce.
Ok. Nekupuji jatýrka. Jedu domů. Mám o čem přemýšlet. Raduji se, že jim lidi kálejí na zavírání slepic. Aspoň něco tu zbyde. Vyhubili nejprve krávy. Prý nemoc šílených krav. Šmejdi! Zadělaní. Prasat. Ptáky. Divokou zvěř. Pokusili se i ryby vymlátit. Už jim na to lidi neskáčou. Pozdě.
Poledne. Petroušek volá.
- Peťuš? Jsi doma?
- Za chvíli přijedu. Jedeme na ten oběd. Ve dvě?
- Ne. Za půl hodinky jsem doma.
- Tak v jednu.
Domluveno. Aspoň svítí sluníčko. Někde jsem poslouchala, že po slunovratu nastávají slunné dny. Že prý hodně svítí slunce. No jo. Ale ne tam, kde zuřivá letadla strašidelně zaduní a je po svitu. Dokonce myslím Šumperk dnes mrholí. Za kopečkem v Náchodě taky bez svitu. Vlastně se mám z čeho radovat, že jo? Slunce! Zdraví. Život.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-30_Dnes_jsem_se_pustila_mezi_lidi._Oci_mi_lezly_z_dulku/
Ještě zkouším řeznictví v Tesco. Na nic. Nevedou. Milá stará prodavačka. Skoro omluvně mě posílá - ne tam. Do boxů, kde mohou být aspoň játra. Takže tady ani nevedou ta játra. Koukám po cenách. Všude klubová cena - rapidně levnější, ale i tak drahá jak prase. 50% sleva? To snad ne! Vždyť obyčejná vonná drahá svíčka není za dvě stovky! Ale jo. Je. Cože? Kahánky za 2,16 Kč jeden? Ještě loni se dal sehnat ve slevě za 0,50 Kč!!! Kolik že tu je inflace? Za tyhle otázky budou zavírat, že jo? Protože to není ta jejich devatenáct, dvacet procent. Pardon, tohle je několik set procent. Ještě zákon není. A tady ten blog je SATIRICKÝ!! Víme? To už jeden opičák zjistil, že? Lezou mi oči z důlků. A stejně tak valím oči na regály másla v Albertu. Hromady bez lidí za 29,90 Kč. To bylo ještě loni. :-)
Kočky vědí, že je poledne. Sytím je. Ty vorle. Žerou jak protržené. Ještě jsem jim uvařila kousek krůtích prsou.
Jedeme.
- Víš, kde bychom se mohli stavit u řezníka? Ve Skaličanu.
- To je kde?
Zastavujeme ve vesnici, kam jezdíme pro mléko. U cesty řeznictví. Vždyť vím. Prázdný krámek. Velmi ochotná prodavačka ve stříbrném kloboučku s nápisem Happy New Year. Měli. Ale už nemají. No, tak jedno koleno, to budu mít jako dárek. Tři jitrnice. Odporně zabalené v umělé hmotě. Tfujtajxl. Musím vzít tři. Mlčím. Když jsou tady tak přátelští. Petroušek každého zná. Nahlas mi říká, že je to paní z té novostavby, jak tam měli nejdřív jen kadibudku.
- A chodili nám tam při těch kolonách kamioňáci.
Neměli prý plot. Pak zafoukal vítr a budka spadla. :-)
Platíme.
- Víte co, vezmeme kousíček bůčku. Hodně masitého.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-30_Radost._Spolu./
Jedeme do naší hospody. Za celá léta jsme tu nikdy nenarazili na nepříjemnou obsluhu. Nikdy. A nikdy na jídlo, které bychom vraceli. Moji dva učni, kteří kvůli češtině začali dávat krev tady brigádničili. To už je kolik, dvacet let. Možná víc. Obor kuchař-číšník. Adventní věnec tu podpálil dům. Kluci se vymlouvali, že tu pomáhali likvidovat a zachraňovat. A pak že tu spali ve spacácích. Na oko jsem se zlobila. Pak si vymysleli to jejich dárcovství. Braňo a Grýňák. Kluci moji milovaní. Bezva třída. Tak rychle život letí.
- Máte rezervaci?
Usmíváme se.
- Nemáme.
- To zvládneme.
Vidíte, už to uvítání skvělé, pozitivní, dobře laděné.
Předčítám Peťovi z knihovny jídelního lístku. To by se tomu Ano, šéfe, nelíbilo. A mně ano. Mám ráda bohatý výběr. Maso nejím, proto si vždycky dávám výjimečně hovězí. Jednou. S velkou oblohou. Obsluhuje nás majitel. Hezky zdraví. Usmívá se. Ptám se na syna. Kdysi tu pracoval jako učeň.
- To je bohém. Má kapelu. Nechal se zaměstnat ve stavebninách. Chce mít soboty neděle volné.
- Byl šikovný, když se tu učil.
- Řemeslo má. Ale co s tím nadělám.
- Nic. Ať je zdravý, ať si život žije podle svého. Nezasahovat. Ať si projdou vším, co se mají naučit.
Mám s sebou misku. Porci bych nezvládla. No jo, ale kdy já ji sním, když je zítra Silvestr? Líčím Petrouškovi svůj dnešní výlet mezi lidi. Taky o cizincích s kočárky, kteří se radili, jestli tuhle drahou flašku nebo támhle tu! Naši nemají co do huby... No, nic. To už je jiná pohádka.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-30_Dnes_nadherne_svitilo/
Cestou domů fotím slunce, slunce, slunce. Dnes nám sluneční svit vyrobil hodně elektrické energie.
Doma. Ve své pevnosti. V bezpečí. Vytírám. Kde se tu stále bere... Jo, kočky! A kamna. Kitty už si klidně jde sednout vedle Moura. Zjistila, že když se chce pomět, dávají v kuchyni. Je fakt, že s krůtím vařeným jsem se šla vnucovat do pracovny. Ale hned byla za mnou v kuchyni.
Otáčím se za rokem. Tak těžký byl. Odmítat nesmyslné zákazy. Dívat se na otroky s náhubky. Být vyvrhelem lidstva. Soused mě hezky loni v létě ťal:
- No jo, vy jste známá bezroušková!
To jako mě mělo urazit. Trošku jsem nad tím přemýšlela. Jak on to může vědět. Když jsou za tújemi a za celý rok se s touhle stranou maximálně, ale to už musí být, pozdravíme. Nevidíme se. Ráda slyším křik dětí od nich z bazénu. To je všechno. To znamená, že mě někde zdrbli. Jsem ten vyvrhel se selským rozumem.
Ještě letos v lednu a v únoru mě nechtěli dovolit svobodu. Dokonce mě ve stánku umění jeden idiot honil, že si mě zkontroluje. Píchnul do mě prstem. Doba zhrubla. Dovolil si na mě sáhnout veřejně. Primitiv. Doba mu dala úkol - nutit lidi do roušek. Tak plnil. A pak přišel lékař. Vyléčil nás z roušek! Najednou mě v divadle nenaháněli. Nevyhazovali mě z obchodu. Najednou sem mohli jezdit cizinci bez kontroly, bez kočko pasů. Nikomu to nepřišlo divné. Naopak. Ještě klusali na třetí, čtvrtou... Cože, že mají těžké neléčené nemoci? TBC? No a co. To neva. My jim pomůžeme.
Letos okolo mě pomřelo hodně lidí. Mladých. Starých. Pamatuji, jak jsem četla zprávu na FB. Psala paní o své kamarádce z Ostravy. Matka a dcera zdravotní sestry. Musely se dát. (NEMUSELY!! Stačilo říci NE!) Krásnou mladičkou dceru našli ráno modrou. Tolik mrtvých! Ještě mají syna. Bez bodance.
Léto relativně svobodné. Nikdo neotravoval se zákazy. Ač konec experimentu až prosinec 23. Léto ke mně bylo laskavé. Pochodila jsem Sněžku, Černou horu, Svatého Petra, Medvědín... Hory, horečky naše. Špindl, Pec, Jánky...
Co ještě? Nainstalovali nám fotovoltaiku. Nový skleník. Novou troubu jsme tak tak sehnali. Začal nedostatek a čekací lhůty. Pořídili jsme nájemníkům novou kuchyň. Druhému kamna; vyvložkovali komín. Starali jsme se.
Linda se po dekádě bydlení začala v Pze zavrtávat.
Najednou impulz. Celý zbytek léta, podzim hledala bydlení s výhledem na
hory. Našla. Nádherné. A s ním i svůj životní poklad. Doufám.
https://www.youtube.com/watch?v=qu8PND9Bhfw
Otevírám video s kočičími zápasy. Kitty se ke mně žene. Rychle vypínám zvuk. Konejším ji. Aby splaskla vykulené bulvy. :-) Mourek i Zrzka jsou venku. Ne, nejsou. Už jsou tu. Půlnoční rautík.
Vzpomněla jsem si na šamanku Namu. Zítra to bude rok, co neočekávaně sešla ze světa. Mám svůj názor... Ráda jsem ji poslouchala. Učila se od ní. Chybí. Stáhla jsem si knihu Jak se dělá pandemie z jejího Paprsku:
Mohla tu ještě žít... Měsíc před ní takhle náhle skonal vědec dr. Noak. Stihl ještě lidstvu poslat informaci o oxidu grafenu rozřezávajícím měkké tkáně...
Kousek z předmluvy Jak se dělá pandemie:
Považujete za možné nebo alespoň za myslitelné, že závislost na hospodářských lobbyistech, nadnárodních koncernech a mocenských uskupeních existuje nejen v politice, nýbrž i ve vědě a medicíně? Dovedete si představit, že jsou potlačovány nové vědecké poznatky ke škodě zdravých i nemocných, jakmile se ocitnou mocenské zájmy v nebezpečí? Při vyhodnocování 18 studií, v nichž byli výzkumníci anonymně dotazováni, 14% dotázaných tvrdilo, že zná výzkumníky, kteří data sami vytvářeli anebo falšovali, 72 % bylo dokonce přesvědčeno o tom, že jiní výzkumníci používají pochybné triky a bezmála 2 % přiznala, že již něco takového sami prováděli. Slavný předchůdce dnešních podvodníků ve vědě byl Louis Pasteur (1822- 1895), mikrobiolog a vynálezce očkování. 100 let po jeho smrti se při srovnávání jeho soukromých záznamů a zveřejněných studií přišlo na to, že se v důležitých údajích neshodují, čímž byla veřejnost klamána o jeho neúspěších. I přes tento poznatek se však na oficiální teorii o původu nákaz po staletí v principu nic nezměnilo. Dnes se stále ještě menší částice jako viry, geny a genové sekvence třídí podle jakýchsi "choroboplodných" vlastností (které ještě nikdy nebyly prokázány - pozn. překl.), což vede k tomu, že údajné výsledky vědeckého výzkumu možno ověřovat pouze s velkými náklady ve speciálních laboratořích. Celosvětově jde o miliardy, které směřují na výzkum ze státní pokladny a ze soukromé sféry, o pohodlná, dobře placená pracovní místa, o pozornost médií - a především o moc. Ti, kdo sedí na správných místech v medicínském provozu, mohou hrát na klávesnici strachů svých bližních všelijaké melodie, pro něž dostávají noty od politicky mocných! Vytváření strachu je vůbec tím nejmocnějším mocenským nástrojem, který vede lidi k tomu, že dělají něco, co je proti jejich vlastním zájmům. A strach o zdraví a o život stojí přirozeně na prvním místě, se strachem o hospodářskou existenci v těsném závěsu. To, co se děje okolo "prasečí chřipky", můžeme pochopit jedině když zároveň sledujeme dění v politické a také v medicínské sféře a dáme si je do vzájemných souvislostí. Tomu má napomoci tento sešit.
Škoda, že Namu nezažila křest Virové mánie. Je v souladu s jejím překladem knížečky Jak se dělá pandemie.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-30_Letos_jsem_se_zdokonalila_v_baleni/
Ještě zabalit dva dárky. Jeden můj nezištný pomahač se tu kdykoli ukáže, když potřebuji pomoci. :-) Tak ať má radost.
Po půlnoci. Poslední den. Jdu se na něj vyspat. A pak vzhůru do nového roku s nadějí... Pokolikáté už lidstvo očekává? Myslí si, že násilím... Ne. Vesmírné zákony jsou mocnější než ti nejmocnější majitelé naší - čeho? Kuličky nebo placky?
Dobrou noc!