Den se mi povedl

Svoboda. V utahujících se šroubech si víc a víc vážím a užívám svobody. Smím, co chci. Mohu si zajet k Erice, kousek do Babiččina oudolí; hraju si s myšlenkou dnes rychle skočit do peřin, že bych zítra zkusila ještě do hor… Stavit se v Trutnově na velikonočních trzích… Hm. Svoboda. Ireno, važ si. ¨

Ráno jsem měla začít v deset, ale včera se mi hoch omluvil. Dopoledne žádný spěch. Zkusím umýt aspoň jedno okno. Ve dvanáct k Eri. Počkám na zboží. Mám vzít s sebou dvě velká jídla. Co to je? To je třicet snídaní a třicet večeří. Máš v tom vitamíny, minerály, vlákninu, bílkovinu, hlavně nemáš v tom hormony, jedy, rezidua léků… Zvonek. Už je tu.

Telefon.

- Ahoj, tady Erika. Vím, že máš přijet ve dvanáct, ale mám hotovo, můžeš klidně přijet o hodinu dřív.

- Jen se namaluji, jedu.,

Volám Ritě. Máme se sejít u benzínky. Předám jí jídlo. Upřesňujeme si, kudy, kde, jak.

- Víš co? Jdu nastartovat, když už mám přijet dřív, tak aspoň o hodinku. Zavolám, až tam budu.

Přesně jsem řekla, kudy pojedu. Blížím se na místo.

- Rito, jsem tu.

- Já jsem tě viděla. Odbočovalas´. Jsem za tebou.

A fakt. Dvěma babám, už ne mladicím v rozpuku se podařilo sejít se úplně přesně. Obě jsme vyjely stejně. Úloha o pohybu. Rita jela ucpaným Náchodem. Má to asi blíž. Já jela jak král. Scukly jsme se na půl minuty přesně. Předávám jídlo. Pokračuje s Rudou do Babiččina oudolí. Večer si na FB prohlédnu její krásné fotečky z dneška. Nikde nikdo. Potkali jen univerzitu třetího věku. A zvířata s výraznými zrcátky na prdelkách. Daňci? Srnci? Nevím. Vyfotila strakapouda. Fotí nádherně.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-04_U_Eriky/

Ještě kousek k Erice. Její Abby - jak ona se píše -  už načuhuje ze dveří. Quinci se nerada fotí. Psí stařešina. Krásní husky. Psí slečna a babička se se mnou celou dobu ňuchýnkovaly. Zrovna měsíc to je, co jsem se tady s nimi taky takhle mazlila. Zrzečka tehdy nepřišla na snídani. Jela jsem se nechat ostříhat. Nepřišla ani na večeři. Nepřišla už nikdy. Copak se s ní stalo?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-04_Kramky_v_CS_ubyly%2C_tak_aspon_kvetinka/

Odjíždím. Vezmu to přes město. I tady na českoskalickém náměstí zmizely obchůdky. Žádné domácí potřeby, papírnictví, oděvy… Stavím se aspoň v květince. Vybírám obrovský květináč. Doopravdický. To jako že z hlíny. Ještě jeden. Budou se mi hodit na asparágus od maminky. Mám dva. Jeden můj a jeden její. Vlastně oba byly nejprve její. Jeden mi darovala. Maminka. Uměla rozpěstovávat, vykvetla jí i násada od koštěte. Nespěchám. Všechno si v klidu prohlížím. Užívám dne. Na obloze obláčky jak z dávných časů. Azur maličko našedlý, ale při troše chtění vidím modř. Tady ve Skalici jsem začínala svou učitelskou kariéru. Iva s mamkou se za mnou vypravily. V kterém? 1977? Navštívily mě ve škole. Možná proto, aby viděly mé štěstí. Mé splněné přání. Narodila jsem se s křídou a učitelským zápisníkem v zabalovačce. Škola – moje láska, moje vášeň, moje všechno.

Ireno, jeď. Máš čas, viď? Ale v autě máš o hodinu méně. - Jo takhle! No jo, tak to jedu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-04_Nase_uz_nam_dosla/

Cestou se stavím pro hrušky v družstvu. Mají tu jablek za lidovku. Pěkná za devět.

- Proč jsou tak levná?

- Potřebujeme je prodat.

- Aha, a tahle jsem menší, stojí patnáct.

Vtipkuji.

- Neměla by stát osm?

Prodavačka se usmívá.

- Ne, ne, měla stát osmnáct, ale prodáváme je za patnáct.

Doma jablíčka vymáchám v octové vodě se solí. Nazdobím skleničky s tvarohem a protein drink mixem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-04_Veliknocky%2C_kde_jste/

Naobědvám se. Plán: Vyčistím dvě okna v kuchyni. Rozšiřuji plán: A ještě ve výklenku. A vyměním ubrus. Lezu jak srnka nahoru dolů. Končím až v devět. Povedlo se mi. Už mám půl domu oken umyto. Velikonoce klepou na dveře. Pootevírám jim je. A těším se.

Den v radosti z každodenních všedností. Radost z každé maličkosti. K holiči. Do květinky. Hopsat po oknech. Kondice. Bezva. Měla jsem platit skoro tři tisíce za prasklou desku na ntb. v záruce. Trvalo jim měsíc!! Měsíc, než se vyjádřili, kolik. Totiž na mechanické poškození se záruka nevztahuje. Včera jsem volala někam do Lenovo. Nebrali. Pak mi paní s německým jménem, sídlo mají v Essenu, volala zpět. Ne, to prý nejde. Ne, ne. Na mechanické poškození se záruka nevztahuje. - Bylo mi líto - už druhou desku jsem zničila. Praskla. Ale ne mou vinou. Počítač přenáším jak mimino. Asi tíha monitoru způsobila poškození. V záruce!! Prý to nejde! Stále si vedli svou. Prý se na to záruka nevztahuje. Ne? Je to už druhý během pár měsíců. U prvního jste mi záruku uznali. Měli jste prý řadu praskajících. A prý jsem měla štěstí na doběh těch původních… - Můžete mi prosím nadiktovat číslo z opravného protokolu Začíná 400. - Běžím ho přečíst. - Uvidíme. – Mám s Lenovo nejlepší zkušenost. Je proklientský. Ok. Paní se pokusí. – Dnes večer procházím poštu. Čtu, že přehodnotili… Opravu provedou bezplatně. Radost. Taková jako satisfakce. Nic jsem nerozbila. Přesto mi praskla už druhá deska. Jj, vím, vím. Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Mají to chytře vymyšleno. Na mechanické poškození… No jo, jenže já to nepoškodila. Prý promáčknuté… 

Pochopili? Zkrácená podoba několikadenních mailů, odpovědí, reakcí z mé strany, znovu - ne, nelze. Najednou lze. Děkuji!! Tak i z téhle zprávy mám radost. Lenovu zůstávám věrná. Jsou tam lidé. Ne UI. Tak dík!!!

Hup, jdu spát. Možná zítra, jestli se proberu včas, pojedu naposledy lyžovat. Dívám se na skiareál. Ó, už jsou dvě. Tak to nevím. Láká vedlejší sezona.

Dnes jsem to odbyla. Zítra bych psala úhledněji.

Rychle spát. 

Dobrou noc!