Den se svatomartinskou husou; s nádhernými setkáními. Ale kouzelnými!

Co dnes? Krátce. :-) Vstávám pomaloučku. Ntb jsem si vzala do postele asi v sedm. Budí mě Linda skypem.

- Jedeme na husu. Beru si s sebou krabičku.

- Mě čekají ještě dvě husy.

- Vezmi si krabičku. :-) :-)

To vím, že na pracovních schůzkách se nemůže vytasit s krabičkou. Já na rodinném obědě smím.

- Mami, dovedeš si představit, že bych řekla: Doktore, tohle si beru domů. 

Tak už lezu. Zalezla jsem do sprcháče. Zkouším si nechat přetéct vodu přes obličej. V pohodě. Zkouším si sprchou ňuchňat obličej. Zvládám. Okolo smrti Karla Gotta na mě vlezl amok a nešlo mi to. Zvládnuto. Mám čas jen do tři čtvrti na dvanáct;  odjíždíme do Jakubova dvora na husičku. Copak si vezmu na sebe? Kalhoty? Sukni? Mám si vzít tohle? Ne, natáhnu tamto. Ale raději toto... Marnivost se mnou mlátí. Už jsou tu mladí. Jedeme. Jakubův dvůr - když ho hledám na netu, vždy hledám Janův dvůr. A nemohu ho nalézt. Logicky. Servírka se usmívá. Rok jsme tu nebyli. Pamatuje si nás. A já ji ne. Kaldoun. Já ne. Ale mají poctivý. Vybízím snašku, ať si dají s vnučinkou. Joj, mají tu moravský muškát. Výborný. Vybíráme husu s variacemi knedlíků a zelí. Mám krabičku. :-) Odjídám jeden knedlík bramborový, jeden knedlík houskový. Bílá mouka. Jednou mohu. Ostatní se tím cpou každý den. Milé, klidné, radostné rodinné posezení s dobrým obědem. Martinové, na zdraví! Ať žijete!

Domů. Pusu vnučce.

Iva:

- Dnes jsem odcházela od mamky. Prý zas někde někomu něco natrhla. Bere ještě léky na Alzheimera?

- Určitě ano. Raději ať ji neumrtvují.

- Já jsem od ní asi třikrát odešla po čtvrt hodině. Byla protivná, tak jsem jí řekla, že tam být nemusím.

- Já to dělám tak, že navodím dobrou atmosféru. Snažím se, aby se smála. Zpívám s ní... Před pár dny mi žalovala Květuška. Chtěla jsem ti to zavolat... Pak jsem to nechala...

Každá jsme jiná. Chápu sestru. Nastrojím si dobrou náladu... Hraju, udržuji dobré vlny. :-)

Odpočívám. Skyp. 

- Lindi, co si mám vzít na sebe? 

- Nechej si to triko. 

Hledám šaty. Probírám. Ó, tady mám ty šaty na Brutal... Jedny ne a ne najít. Asi po desátém projetí skříně mě napadne mrknout se dolů. Sjely z ramínka. 

- Mami, bude ti zima. 

Nechávám si triko. Vyměňuji kalhoty za sukni. V půl páté slyším.

- Tak pojeď, nebo ti to ujede. Já tě nepovezu do Hradce!

Naše nádraží. Vstupuji do haly. Mnoho lidí stojí, kouká. Ještě že nemám problém s oslovením davů:

- Tady se neprodávají lístky?

- Ne, už mají zavřeno. Až ve vlaku.

- A kudy?

Vstup na peron zatarasen lavičkou. To budou ještě rok opravovat. Bývalý žák Honzík mě vede k novým peronům. Sama bych to asi nezvládla. Navíc bych nádraží oběhla z druhé strany. Dovedl mě až k vlaku. Už tu stojí. Nastupuje se do něj z druhé strany. V Jaroměři se vždy vystupovalo a nastupovalo ze strany od nádraží. Neměli jsme tu podchody. Ptám se nějaké paní:

- Prosím vás, jedu do Hradce?

- Doufám, snad ano. Asi určitě, protože na druhou stranu koleje nevedou.

Jo, uklidnila mě. Nádraží rok v rekonstrukci. Průvodčí bez uniformy s takovým tím zařízením v ruce. Vytahuji kartu. Obsluhuje paní proti mně. Mžiknul po mé kartě. 

- Nechejte si vyměnit průkazku.

- Nemám žádnou průkazku. To je karta.

- Aha, ale my neberme hotovost. To nemáte garantováno.

Zkouším:

- Joóó? A co když nemám hotovost?

- Tak budete muset vystoupit.

(Příští stanice Hradec Králové.)

- A to já ráda vystoupím. Co s tím budete dělat?

Pán se na mě hezky a trpělivě usmál:

- Tak já se půjdu zeptat průvodčí.

- To budete laskav. Hezky děkuji.

Hradec Králové. Vystupuji. :-) Konečná. Asi průvodčí nenašel. Nebo nechtěl? Nebo to průvodčí nestihl. Nebo nechtěl? :-) Hledám svého kuchaříčka číšníka Jirku. Volám. Mává na druhé straně haly. Po dvaceti letech. Srdečné setkání. Tlapkáme spolu nádherným salonem republiky. V hospodě už sedí kluci. Tři bych nepoznala. Zalili se tukem. Znovu si upřesňuji, kdo je kdo. Poslouchám příběhy jejich životů. Jak prožívali dvacet let od školy. Mirek mi ukazuje svou krásnou rodinu. Dvě děti své, jeden adoptovaný. Pak mi ukazuje malou holčičku a ukazuje na fotce na devatenáctiletého kluka. To je ona. Změnila si jméno Veronika na Max. Vyzvídám, jak to přijali. Babička to stále neví. Utěšuji ho, určitě to přijme. 

- Za rok a půl doplatíme rodičům hypotéku. Byt nechají přepsat na nás a pak jí to řekneme. 

Michal - kamarádil s Martinem. Psala jsem o jejich první slohové práci v prváku. Výlet na chalupu na Mostka. Michal - krásný výšlap v horkém dni nahoru na kopec, nádherný den zalitý sluncem. Martin psal o fyzicky náročném výšlapu; upocený, oblemstaný,  v odporně horkém dni s obtěžujícím sluncem. :-)  Míša učí na fakultě. Martin:

- Nevím, jestli si budu pamatovat, jak šla moje zaměstnání...

Válím se smíchy. První, druhé, třetí - vždy se mu tam líbilo, ale šéfovi se to nelíbilo. Vždy byl odejit. V jedné hospodě pracoval dva dny. Nikdo, NIKDO tam nepřišel. Tam prý odešel on. Vtipné líčení svých karambolů. Ale!!! Už šestnáct let pracuje na místě, kde mezi ním a ředitelem je jen jeden člověk!! Na FB nám vystavil fůru svých certifikátů. Asi před čtrnácti dny jsme si psali. Má nové miminko. Druhé. Děti mu změnily pohled na život. Marek - vážený; a asi normální slušný policista. Vtipný. Líčí, jak je tchýně češtinářka. Psal jí SMS. 

- Děti jsou doma sami-samy. ?

Jak z toho ven? Napsal: 

- Jel jsem do práce. :-)

Tomáš dělá sanitáře v nemocnici na sále. Jirka, který se omluvil, pracuje taky jako sanitář na psychiatrii. Můj Jirka, který mě provázel z nádraží, pracuje v Pze. Věrný svému oboru. Žije s přítelem. Dozvěděla jsem se, jak to má v rodině... Všichni kluci mě zaujali svými příběhy. Každý dosáhl svého úspěchu, nikdo neupadl, všichni se uplatnili. Hodně jich ze svého oboru kuchař-číšník zběhlo. Všichni pracuji. Souzněli jsme, že byli elita na učilišti, vedle oboru, kde se učili pětkaři převlečení za čtyřky. Mnoho z nich flákalo docházku, nedoučilo se, měli zkušenosti s drogami... Moji kluci chodili krásně upravení, byli slušní, školní docházku plnili; Vítek mi připomněl, že měl v posledním ročníku hodně neomluvených hodin; výjimka potvrzující pravidlo. Kluci jak panny. Tehdy i dnes. Jen dnes maličko zdědkovatěli. Ale fakt jen maličičinko. Přiměřeně. Jsou to krásní muži v nádherném věku. Braníček prodělal v roce 2017 těžkou nemoc. Právě on s Martinem provokovali; vždy stáli nedaleko školy u otevřené kapoty auta. Hrozila jsem jim ze svého auta. Posunkovali, že jim to jako nejede. První hodinu český jazyk a literatura. Vřeštěla jsem. Asi před deseti lety mi Martin Grýňák při náhodném setkání ve Velké Úpě povídal:

- My jsme kvůli vám s Braněm začali dávat krev. Hrozila jste nám, že už nám nic neomluvíte, tak jsme se stali dárci krve. :-)

Kolik jsem tam měla Martinů? Tři? Další Martin vaří ve výchovném ústavu. O těch, co nepřijeli, dostávám také info.

Milan - ten nás všechny posbíral, našel, svolal. Deset let byl v oboru a teď se zas vrátil do rodinné fy. Vzdal mi hold - za maminku. Ví, jak je to těžké s alzheimerikem. Hm, pochvala mě dojala. 

Sbírám se na vlak. Objetí s každým z nich. Klučíčci moji zlatí, ať se daří, ať jste zdraví. Každého jsem se po jeho projevu zeptala, jestli je šťastný. Všichni odpověděli kladně. Skvělá a důležitá zpráva!

Jdu nočním Hradcem. Nebojím se. Krásně osvětlený. Máme nádherné krajské město. Přijíždí vlak od Jaroměře. Odsud má odjíždět vlak domů. Lidé váhavě nastupují. Nerada bych zajela.

- Prosím vás, jede to do Jaře?

- Asi ano.

- Jo, nám to řekl průvodčí.

- Mohu se spolehnout?

- Určitě, nebojte se.

Za chvíli se obrazovka ve vlaku mění z Jaroměř - Hradec Králové na Hradec Králové - Jaroměř.

Píšu Jiříkovi, že už jsem ve vlaku. Jé, on taky. Jede na Phu. Loučím se. On je šťastný. I já. Volám Petrouškovi. Asi za deset minut budu v Jaři.

- Počkám na tebe tam, kde rostl kaštan.

Vystupuji. Všichni nachystaní u dveří k nádraží. Jen jeden iniciativní mladý mozek stojí u dveří na straně od nádraží. To se nikdy nenaučím. Nastavěli nám tu perony, podchody... Ne. Nelíbí. Pomrvili naše staré pevnostní krásné stylové nádraží. Mohli ho jen uvést do krásné staré původní podoby. Tečka. Někdo se napásl.

Jdu s davem. Kličkuji mezi auty. Slyším jedno startovat. Nasedám.

- Peťuš, měla jsem skvělé kuchaře! Všichni obstáli. Jsem šťastná.

Jdu si uvařit do termosky vařicí čaj. Nemusím. Připravil mi. Ví, co mám ráda. Vesmírný pane, děkuji za Petrouškovu péči. 

Vynikající obohacující den. S rodinou i kluky. Bože, díííkýýý!

Dobrou noc!