Den složený z filmových hlášek...

Ráno lezu s východem slunce. Půl sedmé. Zkouším internet. Nejde. Říkal včera, že nemusí - prý pět minut na přepojení nebo napojení. Posílám SMS mladému Slováčkovi. Fotím východ. Vypadá jak západ. SMS - že právě pracují na našem internetu. Jo, klídek. Vypiju svou ranní dobrotu. Zalézám znovu pod peřinu. Jak se člověk zhoupne v síti, zabliká druhým; oni netuší, že jdete ještě dospat poslední veršík... Najednou devět... Už bych mohla usnout... :-) 

Na 13.25 maminka bude sedět v křesle u kadeřníka. Před třináctou volám různým lidem do DD. Nikdo nebere. Paní vedoucí slibuje, že vyřídí. A vyřídila. Mamka hezky oblečená, připravena na chodbě. Jen deku jsme pro jistotu vzaly. Dokonce jsme se dostaly bez těžkostí přes kapli ven. Hurá. Nechala jsem pootevřené dveře. Jenže nějaké dozírací oko dveře nechalo zavřít. Ještě netuším, jak budu z dnešního výletu vycucaná. Už je to pro mě hodně let... Den co den sloužit. Pozoruji nenápadně propadající se maminku... Inteligentní, bystrá, celý život vybírala v rámci možností úspěšně zatáčky. Nechci hledět na blbnutí...

Jedeme. Hned na první sjezdu z chodníku ztratila boty. Do prčic! Vezu košík s občerstvením, těžkou kabelku. Mamka má vozík bez stupaček. Musí nohy držet nad chodníkem. Vypadl mi tablet na chodník. Kurník šopa! Přiklekám; zuřím; utahuji řemínky na velikost noha v punčocháčích. Řemínek byl volný připraven na nohu v ponožce. To nevysvětlíš! Ne, dýchej zhluboka. Ještě nevíš, co tě čeká.

Kadeřnice mi kladla na srdce, že musíme přijet za pět minut půl druhé. Ve tři čtvrtě jdeme na řadu. Zas se mi nevyplatilo být přesná. Proč já jsem kůň byla dochvilná.

- Minule jsme dávaly osmičku?

- No, byla tmavá.

- Ale devítka jí nepřekryje šediny.

- Ale mamka je celoživotně blondýna, ne hnědá. My jsme všechny blonďaté.

- Ale ta devítka nepřekryje ty šediny.

(Rozuměla jsem hned poprvé. Nejsem natvrdlá.)

- Tak já dám půl osmičku a půl devítku. Ale nechytne to na ty šediny. Vidíte, osmička je tahle.

Ukazuje vzorek.

- No, ta se mi líbí.

- Ale to je Londa.

- Tak jí ji dejte.

- Tu nemám.

Ukazuji do vzorníku:

- A co tahle?

- Tu nemám.

- Aha, a tahle?

- Tu taky nemám. Mám jen ty s puntíky. Ty bez nemám. A to je bez puntíku. To by jim prošla záruční lhůta. 

Ty vorle, dráha jater dostává zkoušku. Maturitní. Soustřeď se, Ireno, ať ji složíš! Chce se mi navrhnout pro všechny jednu barvu. Černou. Zkrátí se doba vybírání odstínů a tlachání nad vzorníky. 

Připomíná mi to Holzmannovu scénku Včera, dnes a zítra s Ivou Janžurovou. Nic. Ať si tam namíchá, co chce. Stejně nedocílím, aby za naše peníze měla mamka hlavu blonďatou. Jasně. Namatlá jí hlavu na hnědo.

- No, já teda bych dala osmičku, ale musím poslouchat. Tak to dám s devítkou.

Dýchám. Dýchám zhluboka. Mamka nabarvená. Vezu si ji k židličce proti sobě. U zrcadla jsem ji fotila. Měla vykulené oči. Děsně se bála. Cizí prostředí. Držím ji za ruce. Hladím po stehnech. 

- Mamko, víš, kde jsme?

- V nějaké kanceláři?

- Rozhlédni se.

- No, v kanceláři.

- No a myjou tady hlavy a barví a stříhají vlasy.

- U holiče.

- Výborně. Mami, chceš koláčky?

- Můžu se počůrat.

- Mami, tiše! Nemusí každý vědět. Dáš si kafíčko?

- Dala bych si.

Na polní podmínky jsem zvyklá. Zalévám caro v hrnečku z mé krásné Herbalife termosky... Nabízím koláček. Švestky...

- Mamko, chutná ti to?

- Chutná. Můžu se počůrat.

Kulím významně oči:

- Mami! Já vím. Musíš to vydržet.

Maminka tiše přežvykuje.

- Mami, že vím, co mi chceš říci.

Směje se. Sedíme.

- Ale můžu to říct!

- Ne, nemůžeš!

Petr Šabach Hovno hoří. V Pelíšcích... Mami, a smím se zeptat? Nesmíš, Péťo, nehoří!

Píšu si poznámky. Mamka nakukuje:

- Ty to pořád předěláváš , ale já potřebuju čůrat.

Takhle vytrvalá není ani otravná moucha. A dost! 

- Mami, chtěla bys hořické trubičky?

- No, to bych si dala.

- Mamko, fa Nestlé skupuje národní fy, ničí jejich receptury. U nás odstřelili Orionku, Opávia jsou obrovské haly na zelené louce... Přitom fidorky vyráběl majitel v domě uprostřed města. Kavěnky, tatranky, fidorky, hořické, karlovarské jsou zpackané receptury s palmových tukem... Šéf Nestlé stále útočí na právo člověka na vodu. Stále chce uzákonit, že člověk NEMÁ právo na vodu. Je to šmejd. Skupují nejkvalitnější vody světa... 

- Já si pamatuji na originál hořické trubičky z Hořic! Ty byly! A ještě tu bude dlouho trvat?

Kadeřnice má rozbarvenou paní, stříhá pána... Mamka pozoruje...

- Podívej se, co vona udělá chlapů. A my tu čekáme. Po krku mně to teče.

- Ukaž? Neteče.

- Pro tebe neteče, ale já to cítím. A budeme tu ještě dlouho?

- Mamko, musíme počkat, než ti chytí barva, víš?

- A už to bude?

- Mami, povídej mi něco o babičce. Tady nedaleko ses jí narodila. Přes dva domy. Pamatuješ si na ni?

- To víš, že si pamatuji na maminku. A kdy už to bude?

Napadá mě Šrek. Oslík ze Šreka. Oslík: Už tam budem? Shrek: Ne.

- Ještě tady budeme dlouho? A teď už pudu na řadu.

Naivka. Pán ostříhán, obočí zkráceno, platí. A na řadu jde paní před námi. Hodiny letí. Mně doma stojí práce... Únavné!!!

- Mami, nedrbej se! Jedeš! Zašpiníš si barvou zase halenku.

Vytahuji 100% esenci tea tree. Natírám mamince paže.

- Když já bych se potřebovala podrbat!

- Je tam barva. Podívej, jak ji máš za nehty. Vypadá to, jako když...

Vysvobození! Konečně. Mamka jde na řadu. Zas si určitě nesedne dozadu křesla. Mísa nebude tlačit ručník ke krku... Venku prší. No senzace. Od holiče půjdeme deštěm.

Umytá hlava. Barva chytila. Hnědá.

Vycházím ven. Nevydržím to.

- Musím otevřít dveře. Mně by začala bolet hlava z toho tea tree.  Já se vůbec nevoním. Mě by bolela hlava... Ono se vám to asi líbí.

- Ne, mně se to nelíbí. Smrdí mi to. Jen jsem mamince natřela paže. Má od jedů z DD vyrážku.

- Vždyť jste říkala, že jí perete. (Ta má paměť. Halenky, ručníky.) 

- Ano, peru. Ne všechno. Mohla bych prát, vařit, sloužit a pr... políbit!

No, to jsi Ireno nezvládla. Mamka spí v noční košili, celou noc do ní proudí jedy z povlečení.  Radilů a debilů je jako by je z nebe shazoval.  A dost! Vymezuji svůj prostor. Kadeřnice vybíhá s deštníkem ven. Paní s trvalou čeká na auto. Trvalá by jí zkrabatěla.

- To by jí doma nepochválili. Moje práce by vyšla vniveč. 

Já se snad nedočkám odjezdu. Copak půjčí nám na cestu do deště? Hází jakýsi klíček na poličku. 

Konečně. Fénuje. Platím. 

- Kam jsem dala klíček?

- Leží támhle na skříňce pod ručníkem. 

- Vy máte oči všude. 

Jsem naprosto, ale naprosto vysátá. Jedu kousek k DD. Zaplaťbůh už neprší. 

- Mami, tady je dům, kde ses narodila. Tady bydlela teta Jarošová a babička...

- No jo. To poznám. Vlkov.

-  Mami, kde ses narodila?

V Černožicích. 

- Tak, takže tady je škola a naproti jsi přišla na svět.

- Kde je škola?

- Musíš otočit hlavu.

Přejíždím na druhý chodník. Jasně, dveře k výtahu zavřené. Nechávám maminku pod stříškou. Obíhám po hnusných schodech; probíhám domov; okolo kaple pro maminku. Nechápu, proč ten chytrolín zavírá. Původně tvrdil, jak utíká klient. Klient mu uteče a dovnitř se nedostane. Pryč s ním. Neobstál. Trafiku dostal.

Mamku má dnes na starosti ta, co jsem jí vynadala za nožku přes nožku a větičku: Mám přestávku. Je milá. Vstřícná. Ochotná. Odzbrojuje mě. Pomáhá mi s mamkou.

- Máte hezký kabátek.

Hm, šikovná. Fakt, přátelská. Ona se to naučí. Služba u lidí je jak služba za volantem, za operačním stolem... Holčeno, beru tě na milost. A děkuji moc za službu!!

Vezu mamku do jídelny. Nechce zůstat u okna. Objíždím chodbu bočními dveřmi. Mají budit zdání uzavřenosti prostoru. U mě nebudí. Když už jsme téměř zaparkované:

- Potřebuju čůrat.

- Ne, mami, teď jsi byla.

- Nebyla. Jen jsem tam seděla.

Ty vorle. Vycouvat, všechno objet. Kabelka přes rameno. Hlídám si tablet. Telefon. Foťák...

Pečovatelka jde od někoho z pokoje. Prosím... Ochotně mamku opět obsluhuje.

- Mami, já už potřebuju jet domů.

- Ty už jedeeéš?

- Mamko, musím. Zas přijedu. (Kdyby věděla, jak těžce se mi odjíždí. Miluji ji z celého srdce.)

- Má tam ke svačince jablíčko.

Pěkné. Měkké. Ona ho nechce. Vykrajuji tenoulinký pláteček. Ochutnala. Prý tvrdé. - Není. Měkké. V zoufalství jablko beru útokem. Skvělé!! Vynikající. Šťavnaté. Opravdu vhodné. Hotovo. Oblékám. Druhý pokus. Parkuji. Pusa. Jedu. Včera jsem slíbila paní K... Nedodržuji slovo. Ale ona tu není. 

Stavím se v TESCu. Chytili mě na slevu padesát korun k nákupu nad tři sta padesát. Nejdražší obchod široko daleko. Kupuji mouky, šlehačku s 25% slevou... Růži. Na jaře jsem jednu vytáhla ze země suchou. Ještě ji na zimu zasadím. Samoobslužná pokladna. Tři sta ČTYŘICET Kč. Běžím obchodem pro ještě jednu šlehačku. Ty vorle, zas jsem dostala slevu padesát korun. Volám Lindě.

- Tak jsem utratila těch tři sta pade, dali mi slevu pade. Znovu mi dali padesátku slevu. Tak na to už nenaskočím.

- No, a je tam podmínka do týdne...

- Kašlu na padesátku... Chytila jsem se do systému.

Jedu do zlatnictví. Máme dvě. Ke kostelu. Obchod prázdný. Prodavačka telefonuje. Vidí mě. Telefonuje. Očekávám, že utne hovor s "mám tu zákazníka". Telefonuje. Natáčím se k odchodu. Telefonuje. Odcházím. Jdu do kufru pro láhev na burčák. Co to dnes bylo za energie? Chci spát. Jdu do druhého zlatnictví. Jestli tam bude majitelčin syn, jdu pryč. Chceme se sestrou pravnukům koupit řetízky. Ta u kostela právě přišla o kšeft. O veliký kšeft! Druhé zlatnictví má štěstí. Je tam stařičká majitelka. Mám ráda i její dceru. Ale její syn - hřbí svým neumětelstvím jejich živnost. (Hřbí = pohřbívá :-) )

- Péťo, já jsem dnes měla celodenní výlet.

- Nemáš s ní nikam jezdit.

Tak to jsem potřebovala slyšet. Jede na ping pong.

Chvíli pracuji. Ale NECHCE SE MI. CHCI BÝT SAMA. SE SEBOU. A v osm připojit na krátkou poradu. Jo, to už jsem slyšela včera. Ty vorle! Já už nic NEMUSÍM!!

Petroušek je tu.

- Dáš si sportovní výživu? Víš, co mě napadlo? Všiml sis, že nás v neděli V. ani nepozdravila? Přišla nafučená a ani se nerozloučila!!

- Jo, všim. Bylo jí málo, že utratili tisícovku na pouti. To si musí vyřešit oni. Jde ti to?

- Jde. :-)

Oba víme, že hovoříme i internetu. Bylo by to tu docela krásné. Napršelo. Nehlučela letadla. Malé kázky...

Je právě 22.22! Příznak transformace. Jdu transformovat do pelíšku... Už tam jsem? (Oslíku, ještě zkontrolovat pravopis.)

Dobrou noc!