Den státnosti - je ještě nějaký?

Devět. Skyp s maminkou. Sedí v slunečné jídelničce. Sluníčko ji hřeje. Leze po ní, už má bílou bradu.

- Mami, ty v tom sluníčku vypadáš jako Mikuláš.

Vyprávím jí. Ptám se. čekám, že bude reagovat. Ač se nezdá - reaguje.

-Mami, jak ti taťka říkal? Vendulko nebo Venuško?

- Mně to bylo jedno. Hlavně, že mě miloval a že mně dal sílu.

- Tatínek tu zazdíval sloupky ke plotu. Mimochodem - když jsem je asi před deseti lety natírala, nejprve jsem je odrbala ocelovým kartáčem. Tehdy mě bolela záda. Jak jsem se soustředila na to, abych ten sloupek dobře očistila od starých nánosů, uvolnila jsem svaly a záda mě přestala bolet. Náhle. Tys mě vždycky učila štětkou ťuťat do všech pórků, aby je barva zalila. Šla jsem na další. Vrátila jsem se k prvnímu. Zdálo se, že tam mám nedostatky. Ťukla jsem - ne, to jsem jen maličko rozpustila gumoasfalt. Ty sloupky jsou zdravé, nerezaté dodnes. Tolik desetiletí! Že tady taťka nad ohněm rozpouštěl asfalt?

Maminka přitaká. Znám to. Někdy vyprávěla, když jsme tu seděli na zahradě. Ještě tu maminka hospodařila na svém.

- Mami, tady vždycky kousali večer asi komáři. Tys vzala Ivu na kočárek a jely jste domů. Tatínek ti vždycky říkal.

- Venuško, prosím tě, zůstaň tady, ať tu nejsem sám.

- Jo, jo. To říkával.

Jako kdyby cítil, že mu se svými zbývá ne tolik roků, co by se předpokládalo. Já jsem ještě chodila po hvězdách. Měl před Devět. Skyp s maminkou. Sedí v slunečné jídelničce. Sluníčko ji hřeje. Leze po ní, už má bílou bradu.

- Mami, ty v tom sluníčku vypadáš jako Mikuláš.

Vyprávím jí. Ptám se. čekám, že bude reagovat. Ač se nezdá - reaguje.

-Mami, jak ti taťka říkal? Vendulko nebo Venuško?

- Mně to bylo jedno. Hlavně, že mě miloval a že mně dal sílu.

- Tatínek tu zazdíval sloupky ke plotu. Mimochodem - když jsem je asi před deseti lety natírala, nejprve jsem je odrbala ocelovým kartáčem. Tehdy mě bolela záda. Jak jsem se soustředila na to, abych ten sloupek dobře očistila od starých nánosů, uvolnila jsem svaly a záda mě přestala bolet. Náhle. Tys mě vždycky učila štětkou ťuťat do všech pórků, aby je barva zalila. Šla jsem na další. Vrátila jsem se k prvnímu. Zdálo se, že tam mám nedostatky. Ťukla jsem - ne, to jsem jen maličko rozpustila gumoasfalt. Ty sloupky jsou zdravé, nerezaté dodnes. Tolik desetiletí! Že tady taťka nad ohněm rozpouštěl asfalt?

Maminka přitaká. Znám to. Někdy vyprávěla, když jsme tu seděli na zahradě. Ještě tu maminka hospodařila na svém.

- Mami, tady vždycky kousali večer asi komáři. Tys vzala Ivu na kočárek a jely jste domů. Tatínek ti vždycky říkal.

- Venuško, prosím tě, zůstaň tady, ať tu nejsem sám.

- Jo, jo. To říkával.

Jako kdyby cítil, že mu se svými zbývá ne tolik roků, co by se předpokládalo. Já jsem ještě chodila po hvězdách. Měl před sebou ani ne deset let. Zbyla mladičká krásná vdova. Dvaatřicetiletá. S tříletým batoletem a dvanáctiletou holčičkou. Byla spjatá s tatínkem. Opustil ji. Myslela jsem, že mi to nevadí. Až na meditačních týdnech a meditacích jsem si to s tatínkem srovnala. Poprvé to bylo před zrcadlem. Zakryli jsme si půl obličeje. Myslím, že pravá tvář je otec, levá je matka. Snad se nemýlím... To jsem si pobrečela. V meditacích jsem mu vyčítala, jak si dovolil nás opustit. - No jo. Plán duše. Dalo to velkou práci, ale jsme srovnaní. Navenek to vypadalo, že nic. Netušila jsem, že se mi tatínek ztratil. Ale ono to tam je. A tak si vysvětluji, že ač si maminka nepamatuje, že s ní jsem ve spojení každý den, tak ono to tam je. V overegu. Duše ví.

- Mami, víš co bych v tom filmu natočila jinak? Jak ses u mě stavila na lavičce - kolikrát - a říkalas:

- Přijď s holčičkami na zahradu, nemusíš tam dělat, jen tam buď se mnou.

Maminka se hezky usmála.

- A mami, druhá věc, zas jsem tě neposlechla... Prosilas mě, abych si Ivku nebrala... Mami, kdyby to šlo vrátit, poslechla bych tě. Ale jsem s ním taky srovnaná.

Navádím maminku na krabičku s kapesníčky. Mamka hledá, nevidí. Vím, že ji tam má.

- Mami, já jsem tak bezmocná. Chjo.

- Já jsem ještě míň mocná.

- Máš pravdu. Snaží se nám tu sílu vzít. Ale mamko, uvědom si, že jsme mocné. Jsi silná bytost...

Už se blíží konec. Ještě se ptám, jestli si pamatuje na jasnovidce Horáčka. Z Náchoda. Měl tam prý cedulku: Střez se lidí, poznamenaných od Boha. Velká moudrost...

- Mami, tobě věštil, že tu budeš do vysokého věku. Ale že kolem tebe bude nějaká mladá holka. Ale to nejsem já. Přitom jeho věštby se vyplnily.

- No, vyplnily. Však se to může ještě splnit.

- Marie Drahokoupilová ve svém medailonku vyprávěla, jak se její maminka už smířila, že nebude mít děti. Jela z Phy koupit látky do textilního Náchoda. Stavily se s kamarádkou u Horáčka. On jí věštil, že se dočká, ať mu přijde říci... Opravdu. U Drahokoupilů chovali... Dceři dali jméno Marie.

- Mami, které období jsi měla v zahradě nejlepší?

- Jaro. Všechno pučelo.

- Tys to tu obcházela jako správná sadařka. Mělas vždycky takové krásné šatové zástěry Plátěné. Vzdušné. Dala jsem ti je všechny do DD. Všechny ti ukradli. Ani jedna nezůstala.

- A co mám dělat?

- Nic. Někomu se hodily. A pan ředitel náhradu nezaplatí. Mám tě v nich vyfocenou. Ale vzal to čert.

Loučíme se.

Lidská paměť je pěkné bludiště. Někdy je dobrodružství sednout si, ztišit se, bloumat jím. Péťa je v práci. Domem protéká slunce. Nemám na čem sedět. V obýváku se uvelebuji na svém novém pracovním křesle z pracovny. Je tu ticho. Tak akorát čas v hodný na usebrání se. Vzpomínám. Jak šly oslavy státních svátků. Jak se měnily. Jak jsem z celého srdce nenáviděla Měsíc československo-sovětského přátelství. Jo, když se něco nutí, budí to protiúčinek. Dnes se přátelství a náklonnost k slovanské zemi potlačuje a zas to vyvolává protiklad. Převaluji myšlenky. Podivuji se, kolikrát v životě jsem se nechala vést matrixem. Jak těžké bylo změnit názor. Zařadit zpátečku. Vystoupit ze zóny komfortu. Tolik nových věcí, přístrojů, aparátů za těch třicet let lidstvo dostalo. Stále jsem slyšela slovo discovery. Objev. Vnímám jeho význam spíš jako velké odhalení. Co je ještě k odhalení? Volná energie. Mimozemšťané. A jak se mi dcera vychechtává, přepojení na Gesara - Nesara. Dnes zas na chvilku vypadl internet. Ani bych si toho nevšimla.

Malé změny v životě jednotlivce. Kde já bych někdy zapíchla ruce do hlíny. Tfuj. Špína. Než jsme se nastěhovali do našeho domu, příroda mi nic neříkala. Najednou mi ruce od hlíny vůbec nevadí; sázím, pleju ošetřuji, učím se, hnojím, pozoruji, tichoučce chválím rostliny. A děkuji. Kdykoli vstoupím do zahrady, zdravím. Zapomenu-li, zahrada zdraví jako první... Krmím ptáky, ježky, kocoury...

Státní svátek. Snaška poslala krásné fotečky z výletu s dětmi. Srdce plesá. Vystoupali s mrňaty na Žaltman. Provětrali se. Rozhlédli se po kraji bří Čapků. Náš kraj! Kraj Boženy Němcové, Aloise Jiráska, bří Čapků, Josefa Švoreckého. Koho ještě? Antala Staška a Blouznivců našich hor. Spiritisté. Taky Marie Kubátové.

Sedím v tichém domě. Jdu nazpívat hymnu. Mám špinavou vlaječku. Dostala jsem ji od Herbalife na Extravaganzu. Vozím ji s sebou na školení do ciziny. Státní symbol. Pěkně umolousaný. Jdu si ji vyprat. Zpívám hymnu. Měl by každý oklepat slova. Dát na profil. Ať zpívá klidně falešně. Ale Čech, příslušník našeho národa, má znát svou hymnu! Ukázat češství. Vlastenectví. Hlavně to poslední země če-eská zazpívat správně. Bez obloučku. Země česká! Tady jsme doma. Můžete zrušit státní svátky. Národ, obyvatele území, národní uvědomění nezničíte.

Petroušek je tu. Po obědě zalézám. Pouštím si poslední asi tři čtyři díly Pádu Kabaly. Asi by se mělo říci spíš Pádu Kabal. Kabala je židovské učení.

Večer. Zkoumám v počítači program. Hledám něco ke státnímu svátku. Něco! Nic. Vcelku nic. Hezkou pohádku Nebe a Vincek dávali. Pohádky z těch "ošklivých odsuzovaných nesvobodných" dob. 1975, 1981, 1968,1978, 1973... Usmívám se. :-) Nemají nic. Vytloukají klín klínem. Zaslechla jsem o exekuci na TV. Asi se pletu. Teď o půlnoci opakují o Karlu IV. Jo, film o Rašínovi. Zase opakují. Nový je jen projev prezidenta, který už nehraje za svůj národ. Ani jsem ho neslyšela. Státní svátek v ČT - nula, nula, nula nic.

Ale Art - ten se vyznamenal. Dává miš maš vyprávění Jana Wericha o Praze, o studentských letech, o jeho babičce, hodně znám jeho vtipů od závor uprostřed Phy. Jiskří humorem, ostrovtipem. U něj nelze psát. Filosof a klaun přitáhl mou pozornost; zaujal mě. Znám jeho vyprávění, ale koukám... Hledám na YU další werichovské povídání. Maminka mi hned na kraj devadesátých let koupila Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu. Vtipné rozhovory s Vladimírem Škutinou... V roce devadesát jsme nadšeně navštívili výstavu Kde domov můj. Naivka vedla rodinu k Hybernům. Tam pan Škutina vedl s někým hovor. Už nevím. Ale byl vtipný... Ještě mám od maminky Škutinovu Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů. Stojí za přečtení znovu!

Na Matějské pozoruje přehupovací houpačky. Takové klícky. Důmyslná konstrukce. Werich klícky přirovnává k metafoře života:

- Nepřipomíná vám to takový einclík? A my se v tom einclíku propadáme a zas nás to vynese...

Stojí na budově Ministerstva vnitra. Pozoruje Letnou; vzpomíná na staré časy. Jak Letná vypadala. Jaké kulturní podniky se tu pro Pražany pořádaly... Přijel Edi Pol. Legračně líčí divadlo přepadení farmáře indiány. Směju se nahlas. Lidi chtěli vrátit peníze.

- Uklidnětě se, prosím. - To se Čechům říká často!
Jo, pane Werichu, to jste ještě nežil v naší době. To byste zažil uklidňování!!!

Ukazuje třídu v Křemencové ulici. Nebyly tu lavice, ale škamny. Kamna na uhlí. Vypráví o svých lumpárníčkách. Werich končí jednu příhodu, kdy ředitel vyšetřuje, kdo to udělal. Postavil se. Čestně ukázal na pana profesora. On to udělal. Jasně: Nevyplácí se poukazovat na chyby. Vystrkovat hlavu z davu. Pozorovat, nekomentovat.

Čte dopisy v Bruselském pavilonu. Kamarád mu připomíná, že ještě nemluvil o tom, jak bydlel na Hradčanech. V suterénu. A pozoroval boty na chodníku. Prý všimněte si, až půjdete po ulici, kolik lidí už dnes nemá čisté boty.

Zas slyším jeho okřídlené: Jedeme dál močálem černým kol bílých skal.

Tak já uháním do postele. Státní svátek je už hodinu za námi. Plaveme v dějinném vakuu. Kam se vrtneme? Versailleská smlouva pozbyla letos platnosti. Náš stát nainstalován na sto let. Za tu dobu pěkně okleštěn. Rozdělen. Tak uvidíme. Na odhalení. Ke komu nás přifrcnou. A na jak dlouho. A v jakém zřízení. Nebojím se. Jdeme do zlatých časů. A já do peřin.

Dobrou noc!sebou ani ne deset let. Zbyla mladičká krásná vdova. Dvaatřicetiletá. S tříletým batoletem a dvanáctiletou holčičkou. Byla spjatá s tatínkem. Opustil ji. Myslela jsem, že mi to nevadí. Až na meditačních týdnech a meditacích jsem si to s tatínkem srovnala. Poprvé to bylo před zrcadlem. Zakryli jsme si půl obličeje. Myslím, že pravá tvář je otec, levá je matka. Snad se nemýlím... To jsem si pobrečela. V meditacích jsem mu vyčítala, jak si dovolil nás opustit. - No jo. Plán duše. Dalo to velkou práci, ale jsme srovnaní. Navenek to vypadalo, že nic. Netušila jsem, že se mi tatínek ztratil. Ale ono to tam je. A tak si vysvětluji, že ač si maminka nepamatuje, že s ní jsem ve spojení každý den, tak ono to tam je. V overegu. Duše ví.

- Mami, víš co bych v tom filmu natočila jinak? Jak ses u mě stavila na lavičce - kolikrát - a říkalas:

- Přijď s holčičkami na zahradu, nemusíš tam dělat, jen tam buď se mnou.

Maminka se hezky usmála.

- A mami, druhá věc, zas jsem tě neposlechla... Prosilas mě, abych si Ivku nebrala... Mami, kdyby to šlo vrátit, poslechla bych tě. Ale jsem s ním taky srovnaná.

Navádím maminku na krabičku s kapesníčky. Mamka hledá, nevidí. Vím, že ji tam má.

- Mami, já jsem tak bezmocná. Chjo.

- Já jsem ještě míň mocná.

- Máš pravdu. Snaží se nám tu sílu vzít. Ale mamko, uvědom si, že jsme mocné. Jsi silná bytost...

Už se blíží konec. Ještě se ptám, jestli si pamatuje na jasnovidce Horáčka. Z Náchoda. Měl tam prý cedulku: Střez se lidí, poznamenaných od Boha. Velká moudrost...

- Mami, tobě věštil, že tu budeš do vysokého věku. Ale že kolem tebe bude nějaká mladá holka. Ale to nejsem já. Přitom jeho věštby se vyplnily.

- No, vyplnily. Však se to může ještě splnit.

- Marie Drahokoupilová ve svém medailonku vyprávěla, jak se její maminka už smířila, že nebude mít děti. Jela z Phy koupit látky do textilního Náchoda. Stavily se s kamarádkou u Horáčka. On jí věštil, že se dočká, ať mu přijde říci... Opravdu. U Drahokoupilů chovali... Dceři dali jméno Marie.

- Mami, které období jsi měla v zahradě nejlepší?

- Jaro. Všechno pučelo.

- Tys to tu obcházela jako správná sadařka. Mělas vždycky takové krásné šatové zástěry Plátěné. Vzdušné. Dala jsem ti je všechny do DD. Všechny ti ukradli. Ani jedna nezůstala.

- A co mám dělat?

- Nic. Někomu se hodily. A pan ředitel náhradu nezaplatí. Mám tě v nich vyfocenou. Ale vzal to čert.

Loučíme se.

Lidská paměť je pěkné bludiště. Někdy je dobrodružství sednout si, ztišit se, bloumat jím. Péťa je v práci. Domem protéká slunce. Nemám na čem sedět. V obýváku se uvelebuji na svém novém pracovním křesle z pracovny. Je tu ticho. Tak akorát čas v hodný na usebrání se. Vzpomínám. Jak šly oslavy státních svátků. Jak se měnily. Jak jsem z celého srdce nenáviděla Měsíc československo-sovětského přátelství. Jo, když se něco nutí, budí to protiúčinek. Dnes se přátelství a náklonnost k slovanské zemi potlačuje a zas to vyvolává protiklad. Převaluji myšlenky. Podivuji se, kolikrát v životě jsem se nechala vést matrixem. Jak těžké bylo změnit názor. Zařadit zpátečku. Vystoupit ze zóny komfortu. Tolik nových věcí, přístrojů, aparátů za těch třicet let lidstvo dostalo. Stále jsem slyšela slovo discovery. Objev. Vnímám jeho význam spíš jako velké odhalení. Co je ještě k odhalení? Volná energie. Mimozemšťané. A jak se mi dcera vychechtává, přepojení na Gesara - Nesara. Dnes zas na chvilku vypadl internet. Ani bych si toho nevšimla.

Malé změny v životě jednotlivce. Kde já bych někdy zapíchla ruce do hlíny. Tfuj. Špína. Než jsme se nastěhovali do našeho domu, příroda mi nic neříkala. Najednou mi ruce od hlíny vůbec nevadí; sázím, pleju ošetřuji, učím se, hnojím, pozoruji, tichoučce chválím rostliny. A děkuji. Kdykoli vstoupím do zahrady, zdravím. Zapomenu-li, zahrada zdraví jako první... Krmím ptáky, ježky, kocoury...

Státní svátek. Snaška poslala krásné fotečky z výletu s dětmi. Srdce plesá. Vystoupali s mrňaty na Žaltman. Provětrali se. Rozhlédli se po kraji bří Čapků. Náš kraj! Kraj Boženy Němcové, Aloise Jiráska, bří Čapků, Josefa Švoreckého. Koho ještě? Antala Staška a Blouznivců našich hor. Spiritisté. Taky Marie Kubátové.

Sedím v tichém domě. Jdu nazpívat hymnu. Mám špinavou vlaječku. Dostala jsem ji od Herbalife na Extravaganzu. Vozím ji s sebou na školení do ciziny. Státní symbol. Pěkně umolousaný. Jdu si ji vyprat. Zpívám hymnu. Měl by každý oklepat slova. Dát na profil. Ať zpívá klidně falešně. Ale Čech, příslušník našeho národa, má znát svou hymnu! Ukázat češství. Vlastenectví. Hlavně to poslední země če-eská zazpívat správně. Bez obloučku. Země česká! Tady jsme doma. Můžete zrušit státní svátky. Národ, obyvatele území, národní uvědomění nezničíte.

Petroušek je tu. Po obědě zalézám. Pouštím si poslední asi tři čtyři díly Pádu Kabaly. Asi by se mělo říci spíš Pádu Kabal. Kabala je židovské učení.

Večer. Zkoumám v počítači program. Hledám něco ke státnímu svátku. Něco! Nic. Vcelku nic. Hezkou pohádku Nebe a Vincek dávali. Pohádky z těch "ošklivých odsuzovaných nesvobodných" dob. 1975, 1981, 1968,1978, 1973... Usmívám se. :-) Nemají nic. Vytloukají klín klínem. Zaslechla jsem o exekuci na TV. Asi se pletu. Teď o půlnoci opakují o Karlu IV. Jo, film o Rašínovi. Zase opakují. Nový je jen projev prezidenta, který už nehraje za svůj národ. Ani jsem ho neslyšela. Státní svátek v ČT - nula, nula, nula nic.

Ale Art - ten se vyznamenal. Dává miš maš vyprávění Jana Wericha o Praze, o studentských letech, o jeho babičce, hodně znám jeho vtipů od závor uprostřed Phy. Jiskří humorem, ostrovtipem. U něj nelze psát. Filosof a klaun přitáhl mou pozornost; zaujal mě. Znám jeho vyprávění, ale koukám... Hledám na YU další werichovské povídání. Maminka mi hned na kraj devadesátých let koupila Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu. Vtipné rozhovory s Vladimírem Škutinou... V roce devadesát jsme nadšeně navštívili výstavu Kde domov můj. Naivka vedla rodinu k Hybernům. Tam pan Škutina vedl s někým hovor. Už nevím. Ale byl vtipný... Ještě mám od maminky Škutinovu Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů. Stojí za přečtení znovu!

Na Matějské pozoruje přehupovací houpačky. Takové klícky. Důmyslná konstrukce. Werich klícky přirovnává k metafoře života:

- Nepřipomíná vám to takový einclík? A my se v tom einclíku propadáme a zas nás to vynese...

Stojí na budově Ministerstva vnitra. Pozoruje Letnou; vzpomíná na staré časy. Jak Letná vypadala. Jaké kulturní podniky se tu pro Pražany pořádaly... Přijel Edi Pol. Legračně líčí divadlo přepadení farmáře indiány. Směju se nahlas. Lidi chtěli vrátit peníze.

- Uklidnětě se, prosím. - To se Čechům říká často!
Jo, pane Werichu, to jste ještě nežil v naší době. To byste zažil uklidňování!!!

Ukazuje třídu v Křemencové ulici. Nebyly tu lavice, ale škamny. Kamna na uhlí. Vypráví o svých lumpárníčkách. Werich končí jednu příhodu, kdy ředitel vyšetřuje, kdo to udělal. Postavil se. Čestně ukázal na pana profesora. On to udělal. Jasně: Nevyplácí se poukazovat na chyby. Vystrkovat hlavu z davu. Pozorovat, nekomentovat.

Čte dopisy v Bruselském pavilonu. Kamarád mu připomíná, že ještě nemluvil o tom, jak bydlel na Hradčanech. V suterénu. A pozoroval boty na chodníku. Prý všimněte si, až půjdete po ulici, kolik lidí už dnes nemá čisté boty.

Zas slyším jeho okřídlené: Jedeme dál močálem černým kol bílých skal.

Tak já uháním do postele. Státní svátek je už hodinu za námi. Plaveme v dějinném vakuu. Kam se vrtneme? Versailleská smlouva pozbyla letos platnosti. Náš stát nainstalován na sto let. Za tu dobu pěkně okleštěn. Rozdělen. Tak uvidíme. Na odhalení. Ke komu nás přifrcnou. A na jak dlouho. A v jakém zřízení. Nebojím se. Jdeme do zlatých časů. A já do peřin.

Dobrou noc!