Den stvořený pro život

Šest. Spím dál. Je čas. Sluníčko povzbudilo hormon vstávání. Jů!! Osm! To už polezu. Osm? Půl jedenácté. Sladké zaspání. Mohu si to dovolit. Celý život jsem nezaspala. Užívám si důchod. Jsem volná, svobodná, svéprávná. Tak mě napadá - ještě jsem té gestapačce Mengelce neřekla své. Zdá se, že si mou energii nezaslouží. Zasáhla vyšší moc. Naše maminka byla inteligentní, v mládí jako nestranička - poslankyně na národním výboru. Uměla všechno. Šít, vařit, počítat rovnice, řešit úlohy o pohybu, kombinovat, pracovat na zahradě, budovat, opravovat, tmelit rod - poslední tmelitelka rodu; chodily jsme spolu do divadla. Byla všestranná. A ta mrůca v bílém plášti se rozhodla jí vzít práva - jakým právem? Právem silnějšího? Jo, teď bílé pláště úřadují, odsuzují člověka - budeš nebudeš. Palec dolů. Peníze na odměny. Jen proto, že jsem mamku bránila, aby byla veselá, nebrala lék, který ji otupoval, zesmutňoval, plakala... Tak proto se ta mrcha nehanbila tahat nás staré baby po soudech. Máš konec, maminka ti utekla. Odešla svéprávná. Tetelím se radostí. Hýkám štěstím. Mami! Tys´ zase zvítězila. Bohužel, naposledy. Od včera přemýšlím nad větou, kdy maminka se sešitou hlavou ukázala na někoho s tím, že se s támhletím člověkem prve porvala. Proč mi to říkala? Co měla v hlavě? Co se přihodilo?

Před polednem ještě rychle podnikám. Na slunce až až odpoledne.

Telefon. Petroušek.

- Peťuš, chceš říct, že už je zase poledne?

- Ne, je třináct. Mám zpoždění.

Svěřuji, že jsem zaspala. Schvaluje, že jsem se dospala. Ještě chvíli pracuji na počítači. Odesílám jednu z posledních plateb za pohřeb. Tu největší částku. Péťa už je tady. Jen se divím. Takhle utíká den daleko rychleji. Ti, kteří začínají ráno v šest mají den děsně dlouhý.

- Kam ses´ tak vyšlechtila?
- Petroušku, jedu do obchodu. Do hodinky jsem tu. Dnes přesadíme můj a mamčin asparágus. Vyhodíme ven ibišek.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-04_Zahrada/

Stavím se u řezníka. Má dávná učenka tam není. Paní majitelka. Jedu koupit jejich eko buřtíky. Vyrábějí si sami. Nedávají rychlosoli. Chválím ji, jak Petrouškovi naložila játrové zavářky. Na tři polévky. Shodujeme se, že dáváme nudle, knedlíčků pak nemusí být plný talíř. Beru vepřové srdíčko, kousek jatýrek z vepříka, jsou prý méně jedovatá; a tři domácí jitrnice... Včera jsem zrušila jednu kartu. Přiháčkovali mě na dvě. Z každé jsem měsíčně brala pět set korun! Ano, čtete dobře!!! Podmínka - útrata. Kupuji zboží, plnila jsem. Asi tři roky už dávali jen dvě stovky. Včera jsem projela účet. Jedna karta nevydělávala od ledna.

- To je potřeba, abyste ovládala telefon na otisk prstu.

- To nepůjde. To já právě nechci. Kdybych umřela, neměli by můj otisk. Nic takového. Nedávám ani oko ani prst. Je to vháčkovávání do NWO. Bráním se očkování, neúčastním se lékových her, zkrátka kartu zrušíme. Můj telefon nebude bez kontaktní. Ráda si vyndám kartu. Je to rituálek u pokladny. Už takhle jsem se zaprodala. Budu znovu platit hotovostně. To se má. Aby nám hotovost nesebrali. Jakmile převedou lidi na karty, na tělesné PINy, na bezkontaktnost, na závislost na UI - jsme jako lidé bioroboti v háprdepu. Už takhle nachytali lidi na slovo vakcína. Píchli jim do žil neznámý chemický imunitu rozvracející koktejl. Za slib cestování. Za slib nešpejlování. Sliby chyby... Slibem nezarmoutíš.

Vytahuji u řezníka - jak se jí říká, už ne kreditní, ale debetní kartu? Nebo obráceně. Zkrátka chci platit normální kartou. Platba nepřijata. OK. Vytahuji jinou.

Tak se podívejte, co jsem za trkvoně. Mám tu dvě stejné delfínové karty; přikládala jsem sem tu s platností 2019...

V Kauflandu po mně chtěli roušku. Ťukali si na nos. Byla jsem připravená zavolat policii. Proběhla jsem obchodem. Ředkvičky, maliny, broskve, nektarinky, meruňky. Zkouším platit delfínovou kartou s platností do roku 2023. Karta přijata. Nebo platba?

Ty vorle! Ty jsi blbá. Mám v kufru několik balení malin, meruňky, ředkvičky. Jasně, scházelo mi to, ale ani ve snu mě netrklo, že jsem nákup zapomněla v kufru. Ireno, zamysli se nad sebou. Moc se vznášíš... Trošku k zemi!

Doma se kontaktuji s paní přes porcelánové obrázky.

- Já vás znám.

- Odkud?

- Od Blanky Faltýnkové.

Už jsem doma. Paní zná mou mamku, zná fotku v růžovém kostýmku. Hledá mail s tatínkovým obrázkem. Je moc milá. Na mou drzou větičku:

- Oni mi říkali, že jste velmi přísná na kvalitu fotek.

Odpovídá.

- No, pak jde někdo okolo hrobu, a říká si, co to dělalo za neumětela.

Nebo řekla jiné slovo? :-) 

Vybíráme obrázky. Smlouvám si termín. Mám s sebou přivézt, co mám. Nechám udělat i porcelánového tatínka. Když už... Hrabu ve fotkách. Ejhle. Nacházím fotokopii maminčina OP z roku 1995. Platnost do roku 2005. Odpočítávám po deseti letech - vychází mi platnost minimálně do roku 2025, 2035... Ale v DD dali vyrobit OP v roce 2020. Mamka několikrát ještě OP ztratila; zařizovaly jsme jí nový. Mámtu dvě fotečky z těch nových. Proč mi to na počet let nehraje? Kam se ztratil původní OP? Proč nám to neřekli? Kdo ztratil mamčin OP? Pletu se? Kurník šopa, kdo je škůdce?! Co tam tají? No, myslím, že vím, co mám udělat.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-04_Zahrada/

- Tak jdeme na to? Nechci ti radit, ale tam u auta ten zbytek sazenic...

- Peťuš, dnes je dám už do země. A jak sdrátuješ ten květináč?

Je šikovný. Vcukuletu má asparágusy vyklopené. Hledám kamínky z dýnek. Začíná zábava.

Řehtám se. Přesazujeme dva velké asparágusy. To bude šou! Jeden mi maminka darovala. A jeden jsem si vzala po odchodu maminky z domečku já. Zbyly mi oba. Péťa s ní vždy přesazoval beze mě; vracela jsem se ze školy pozdě. Zaregistrovala jsem přesazení mnohdy s mnohatýdenním zpožděním. Když už se asparágus na sluníčku zas dral k životu. Svítil jasnou zelenou. Suché větvičky byly osekány spolu s hlízkami. Už deset let přesazuji s Petrouškem já. Vždycky se u toho dohadujeme. Ječím - ne, nech to, tuhle neuřezej. A on odpovídá - s babkou to bylo jednoduché. Ona vždycky vzala sekyrku a řekla sekej. Dnes jsem moc neječela. Vzal pilku na železo. Držela jsem si na větvičkách ruku v rukavici. Smál se, že mi jde o každý výhonek.

- Peťuš, to dáš! Máš montérky. To půjde samo.

- Ty zavelíš a já nasazuji život. Je to pořád stejné. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-04_Mourek_dostal_obojek_a_gablik/

Řehtám se na celou zahradu. Mourek polehává s plným pupkem okolo nás. Nandala jsem mu po navlečení kýženého řemínku na krk. Tenhle má jinou technologii. Musí se navléct přes hlavu. Nebránil se. Dostal odměnu. Ten může pořád. Zrzečce naložil Péťa do mističek v domě. Za sítí do zahrady nakukuje.

- Tak pojď!

Nechce se jí. Sedí. Stávkuje. Hledá, hledá své místečko, kde zanedlouho slehne. Milostivě vychází do zeleně. Mourek jí jde dát pusinku. Pusa a odfič. Zrzka se k němu chová odmítavě.

- Dej pokoj, nevidíš, že už jsem na rozsypání?

Nevidí. Skočil na ni. Vyjekla. Ona ho vždycky tak zfackuje. Odstrčila jsem ho. Vyskočila si do kolečka s hlínou.

Pracujeme. Já držím, Péťa řeže pilkou na železo. Konečně jsou dva obři obřezáni.

- Mami, vidíš? Takhle to děláme.

- Babčo, vidíš, jak mě furt krotí?

Péťa se snaží sdrátovat květináč. Ne a nejde mu to.

- Jak voni to ty dráteníci, hergot, dělali?

- No, uměli to. Peťuš, vysypeme ho hlínou a ty ho svážeš.

- Ne, to se musí svázat tak, aby to drželo.

Jo, to je rozdíl v našem přemýšlení. On myslí technicky. Pozoruji ho. Přemýšlí. Dumá. No jo. Slovenští dráteníčci tu nechodí už dobrých sto let. Možná snad za mého dětství ještě.

- Kudla, mně je vedro!

- Ťuti, kdybys neměl tmavé triko a ty debilní montérky, bylo by ti líp.

Odbývá mě. Snáší, že se mu směju za jeho montérkovou vášeň. Když jsme se poznali, byl to šéf asi dvou set lidí. Pak si založil a. s. s dvěma společníky Generální opravy a služby. GOAS. Vyučil se ve své firmě řemeslu. Umí vodu, plyn, teplo... V celém našem domě vodu a odpady zavedl on. Navlékl se do modrého a v tom si lebedí. Já ho raději vidím v tričku, v džínách, v obleku, v kraťasech, jen ne proboha v těch montérkách. Ještě bandasku do ruky. 

Vracím se do zahrady s počítačem. Aby to neviděl. Zuřil by, že furt jen fotím a píšu a ble. Slyším jeho mudrování. 

- Kudla, jak voni to dělali?

- Na to ses už ptal.

Sakruje v předklonu nad dvěma velkými střepy krásného dekorativního šmejdu, co nic nevydrží. To obyčejný hliňák ustál letošní zimu s narůstajícími hlízami na bohatých kořenech...

- Začíná mě to štvát. Žerou komáři. Přírodo, mám tě dost!

- Oni totiž jdou na zpocené a vzteklé. Ty mají nejraději. Tak se nevztekej a nebudou tě tolik žrát. 

Vymyslel to dobře. Já taky. Pracuje s vidinou opečených buřtíků. Jdeme do kompostéru pro kompost. Obává se:

- To jako chceš rozdělat kompostér? To zas nedáme do kupy.

- Peťuš, já ti důvěřuju.

Vytahuje zástrčky. Vyhrabuje ze dna kompost. Že by byl nějak úchvatný, to není. Ale je to zázrak. Za rok to na dně zetlelo. Jen na dně. Ve vyšším patře je vidět seno, trávu, odpad. 

- Peťuš, mám urychlovač. Počkej. Jdu pro něj.

Spěchám. Když je chlap vzteklý a ještě žerou komáři, to sebou musíš hodit.

Vybírá hlínu do kolečka. Parkujeme na místě, kde jsme se loni a předloni už dávno ráchali v bazénu. Pomáhá mi zasypat kořeny asparágusu. Provokuje:

- Hlavně hnojíček. Abys nezapomněla!!

- Neboj, nezapomenu.

Vždycky se mi směje, že všude pod všechny kytky láduji hnůj. I dnes si mě dobírá. Točí květináčem, sypu ke kořenům na granule koňského hnoje substrát, hlínu, zatlačuji.

- Už dost, ať z toho v zimě nejsi nešťastná; ať ti to v zimě na terase nepřetéká. Ať máš vůli.

Máme hotovo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-04_Zaslouzime_se_jednou_zprasit/

Jde zapálit ohýnek. Kočky se batolí stále okolo nás. Dekorují. Pózují. Zrzka mu občas natluče. Mourek - jak dnes napsala Lucka Cingelová, je ideální manžel. Zkrátka vděčný trouba.

- Kolik jich mám opéct? 

- Já jednoho. Nebo půl.

- Opeču všechno. Nebudeme nechávat zbytky.

Přináší křen, hořčici, zbytek bochníčku, víno pro mě, pivo pro sebe. Já běžím pro ředkvičky, máme jich spoustu, spoustu, okurek, maliny - máme jich víc než spoustu, spoustu, pro měruńky a pro talířky. 

- Peťuš, dnes je to týden, co jsme pochovali maminku.

- Letí to. Týden! Už týden!

- Najednou to bude rok, deset... S tebou všechno zvládnu.

A tak to je. Zítra by mě nervoval u malování. Už by neoslovoval Micicindu, ale říkal by:

- Zrzečko, myslíš, že panička ten autobus stihne?

A já bych zasyčela:

- Hergot, můžeš být zticha a nechat mě soustředit na malování? Abych nepřetáhla?

Na křižovatce bych měla oči jak hlemýžď za rohem, jestli už mi to nejede. A zas bychom chvíli čekali v autě, než mi přijede autobus. Cestou do Phy bych meditovala, až bych usnula... Tohle skončilo právě loni v únoru. Zítra máme virtuální školu úspěchu. Když jsem si povzdechla, že už toho nechám, moji kolegové mi řekli, že to snad nemyslím vážně. A Linda mi povídala:

- Mami, není to škoda?

Tak jsem asi šikovná. Setřásla jsem na chvíli obtíže života. Zatím největší za poslední dobu Asi ještě vytrvám. Když jsem teda tak šikovná. Zítra poprvé školení - bez mamky na světě.

Dobrou noc!