Den v práci; den s malátnou maminkou. 

Večer. Svítí mi tu okénko kamen. Padá hlava. Pročítám FB. Den úspěšný. Setkání s klienty, maminkou... Taky s Petrouškem jsme se tu míjeli. :-) S láskou. Upozornil mě, že se mi na zadku rozevřel zip. Nejapná poznámka, že nemám tolik žrát.

- Peťuš, prosím tě, zapni mi ho.

Krásně mě pohladil po zadku:

- Vždyť to máš v pořádku.

- Peťuš, tys mě tak hezky přejel...

- Hezkej zadek já rád...

Ráno začínám až v deset. Snažím se vylézt dřív. Ale - až po budíku... Zadělávám na chlebík. Slyším bouchnout dvířka od auta. Pomoučněné ruce. Pouštím paní.

- Prosím tě, buď rychle změřit, než mi vykyne těsto nebo jestli bys chvilenku posečkala.

Jasně. Usedá na barovou židličku.

- Nemáš to moc řídké?

- Nee. Je krásné. Část dám na ošatku a část do zapékací misky. Hotovo. Naprogramovávám pečení. Je smutná. Mluvíme, jak se u nich propouští. Jí o nic nejde. Důchodkyně. Ale propouštějí i cizince i Čechy. Je původem cizinka. Mají propouštět nejprve cizince, povídala. Jasně. Tak to cítím i já.

Umřela jí stará teta. Tetin vnuk zavolal až po pohřbu. Teta už zapomínala. Loni v létě u ní paní klientka bydlela... Teta si myslela, že ji bere peníze... Jo, demence... Venku zamačeno, v duši taky. Nutno rozsvítit srdce!

- Koukej! Vidíš strakapouda? Petroušek mu říká: Ty hajzlíku, zkus si přijít na fasádu!! Vidíš, vypadá jak francouzský vojáček...

Obdivujeme jeho krásu. A to ještě nevíme, kolik červíků vyzobal z kůry! Nejen krásný, ale i užitečný. -  Termín. Objímáme se. Loučíme se.

Mám čistit okna, zdobit je; stvořit adventní věnec nám, mamince, na dveře...Vrkoč... Ale chobotnice nestíhá. Kde je slunce?!!! V poledne další klientka. Zajímavý příběh. Kdysi mi moc ublížila. Nebyla na to sama. Po čtyřiceti letech - klídek, pohoda a tabáček. Přišla 17. září. Teprve dnes krásné výsledky. Jsem jí říkala, ať si dá devadesát dnů. Omládla o jedenáct let za tři týdny. Narostly dvě kila svalů, odpálila přes čtyři procenta tuků, své viscerály snížila o jednotku. Jupííí!!! Raduji se. Ještě že mi důvěřovala a vytrvala... Nákup, termín, odjíždí.

Mám tu tolik práce. Tak co dřív? Zkusím okna. Není na to vidět. Zítra budu muset doleštit. Telefony. Posvátné oltáře našeho bytí.

Petroušek je tu. Něco mi říká u sebe v pracovně. Nerozumím mu. Poslouchám Josefa Kozáka. Zaskočil za chřipkou zchváceného Jardu Chvátala. Uši mi lezou z důlků. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=B1eQu0Fis4M

- Peťuš, nerozumím ti ani slovo. Ale nic se neděje, já si to vrátím zpátky. Jen musím seskočit z okna dolů.

Zas něco mluví.

- Peťuš, já ti zkrátka nerozumím. Čistím okno. Ale já si ten pořad klidně vrátím zpátky, akorát musím zas hupsnout dolů.

Pochopil mou jízlivost. Škádlíme se. Kouří venku pod okny. Zas mi něco říká.

- Peťuš, já si to klidně vrátím i potřetí. Ale abys byl užitečný, prosím tě, sundej tady ten truhlík a zalej ty listopadky. Mívala jsem tu v létě plecháček, ale někam jsi mi ho zašantročil.

Láskyplně se špičkujeme.

- Jeď už za máti.

Jedu. Ještě svačinku Petrouškovi. Jedu. Ještě uvařit vodu do termosky. Jedu. Ještě prkýnko, máslo, med, hrušku, měkký chlebíček. Jedu. Jedu... To nikdo nepochopí, proč se chystám dvě hodiny.

- Jeď opatrně!

- Pojedu!

Klušu po schodech nahoru. Doba večeře. Jo, prudká světla, hodně lidí u stolu v nádražní hale... Zima... Ano, nezklamalo. 

- Mami!

- Jé, ty seš hodná.

Paní K II - je ze mě vždycky vedle:

- Vy máte hezký límec! Máte hezkou dceru.

- Mami, mám chleba s máslem a medem. Čerstvý. Zas budeš říkat, že je kůrka tvrdá, ale je měkká.

- Ne, ne, maminka má dietu!

???

- V noci měla průjem.

- Jednou jsem byla.

- A co jí dáte za dietu?

- Piškoty a bílou housku.

- Tak to ne. Žádnou bílou housku!

- Co jí chcete teda dát?

- Žitný chleba s medem.

Byla rázná, ale neví, že já mám převahu:

- Jděte se zeptat sestry!

Nová pečovatelka někam mizí.

- Maminko, máš ledové čelo. A unavené oči.

- Seš hodná, že seš tu.

- Jsem tu pro tebe!!! Dej mi ruku!

 Vedle maminky se usmívá paní Anička - kadeřnice od nás z Josefova. Už nevím proč, ale pronesla větu:

- Já jsem stará škatule...

- Vy jste krásná, Aničko! Jste moc a moc hezounká. Máte krásné vlasy, nádhernou čelenku!!!

Anička se rozkošně usmála.

- Všichni jste krásní!!! Já vás tak vidím!!! Jaruško, včera mě paní klientka spojila s vaší kamarádkou ze základní školy v Zálabí.

Jaruška pookřála, jak uslyšela o dětství... Ptám se paní se zlomenou ručenkou, jestli to bolí méně.. Dnes nepláče, žádná dg!!! (To si včera vymyslela ta, která lže.) Mírně přikyvuje. Hezky se usmívá. Od stolu se pomalu ztrácejí lidé do pokojů k hygieně. Pečovatelky kmitají. Berou jednoho po druhém... Jaruška se šourá do pokoje. 

- Jaruško, víte, co jste mi slíbila. 

Kýve. Pro jistotu jí to připomínám per huba. 

- Že se budete sama svlékat, sama oblékat a nebude chtít pečovatelku. Chcete se vyfotit? Mám svolení od vaší dcery. 

Fotím upřímný obličej. Připomíná mi svatou Dalu. A nevěděla komu. 

Maminka je nesmírně malátná. Mám o ni starost. Už by měla být v pelíšku.

- Maminko, běžím ti dát čaj na pokoj. Doufám, že ti ho neodvezou!!! A tady si dopřej žhavou tekutinu.

S chutí pije. Paní K II. se stále chce jít podívat, jestli tam nejsou děti. Musí jim koupit něco k svátku.

- Nejsou; kluci jsou už dospělí. A kde jste bydlela?

- V Měníku. Moji kluci se jmenují Ládík a Milan.

-  A tam jste vařila ve škole nebo v Bydžově? Kluci měli svátek myslím v červnu, ne?

- Vařila jsem u nás. V Měníku.

- To byla malotřídka?

Paní je ráda, že si s ní někdo povídá.

- A co se mnou bude? Jak se odsud dostanu?

- Ničeho se nebojte. Za chvilku si prý budete hrát na medvědy.

Vyjukně kouká.

- No, zalezete do postelí jako do medvědích nor. Odsud se nedostanete. Já jsem maminku vozila domů. Jezdily jsme na výstavy, na koncerty, na advent v muzeu, do Kuksu... Pak si zlomila noženku a bylo po výletech. Každý z vás se odsud chce dostat. Proto za vámi jezdíme, abychom vám trošku zpříjemnili dny. Doma už nemůžete být. Přišel den, kdy vás zradila paměť. Zapomněla byste třeba vypnout plyn, zamknout. Tady jste v bezpečí, v teple, máte co jíst... Maminka touhle dobou asi před osmi lety nás podezírala, že jí chodíme na peníze. Založila jsem jí konto, aby jí tam posílali důchod. O prvním adventním víkendu jsem byly na koncertě; zasáhla jsem její smysly nejen zpěvem, ale i vůní purpury, pekly jsme cukroví, svítila barevná světýlka, andělské zvonění. Maminka u nás nechtěla spát. Petr ji odvezl. A víte, paní K II, co vyvedla? Po odjezdu jsem šla zkontrolovat její konto. Zrušeno. Ona ho vybrakovala a zrušila. Měla jsem na ni zlost... Bylo to k zbláznění. Asi i vaši s vámi měli starosti. Ale my pokračujeme ve vaší práci. Prořezáváme stromy, pěstujeme květiny, opečováváme váš majetek, zúrodňujeme ho... Děláme vše, jak jste nás to naučili; naši předci, my, vaši potomci. Přišli jsme po tom... Potomci... Tak si nedělejte starosti. Nezůstanete tu sama. My tu s maminkou počkáme, abyste měla společnost.

Až jsem se dojala. :-)

- Mami, ty máš tak ledové čelo a ruce. Uvidím tě pozítří?

Jemně se usmála. Přikývla. Tulím se k ní. Ona ke mně. Voláme Ivě. Zítra žádný dortíček. Už je tu pečovatelka. Pusu, loučím se.

- Maminko, neboj se, teď tě umyjou a půjdeš do hajan. Hezky se vyspíš. Dobrou noc! Zítra přijede Iva.

Domů přes vkladový bankomat. Zatopit. Petroušek jel na tréning. Měla bych utočit vrkoč... Mně se neéééchceééé.

Dobrou noc!

 Ode dneška za dva měsíce maminka oslaví 93. narozeniny.