Den vděčnosti

- Přišla Péťova hodina. Odbilo deset. :-) 

- Peťuš. Já se tak těším na Vánoce!

- Jéšššiš Marja! :-) Mám uklidit prkno?

Dožehlila jsem. 

Hezký konec dne. A jak začal? Jako včera.

Telefon.

- Mami, co bys chtěla k narozeninám?

- Jet do Pece. Do Horizontu.

- Po něčem se podívám. Může to být Špindl nebo Jánky?

- Do Špindlu jedeme s Péťou.

Linda včera hledala; hlásí možnosti v Jánkách, v Peci... Ceny... Vybíráme. Hotel musí mít wellness. Asi vyhraje jeden pod Horizontem. Aspoň se z túr nebudeme škrábat do kopce. Dívám se na něj na mapě.

- No, zmodernizovali ho. Nepoznávám ho Sklo beton. Kde je dřevo? Kdo to povolil? Lindo, mám pocit, že se z Pece stala výkladní skříň. To ani Špindl není takhle zkažený. Zachovává ráz hotelů jako chalupa. V Peci nasekali komerční hrůzy... Radovala jsem se, že nedošlo ke zboření Hospody na Peci... Taková krása! Obyčejná horská bouda... Po osmdesátém devátém začaly vyrůstat stavby nepatřičného vzhledu... Pec se změnila z venkovského centra...

Linda myslí na všechno. Organizátorka. Dlouho jsem nebyla v létě v Peci. Čistím si v diáři vybraný týden od kadeřnice, zubaře...

Začínám. Mohu a nemusím pracovat. Jen chci. Kdy chci. Pomáhat lidem - náplň práce. Náplň života. Čtyřicet let - krásné. Desátý rok mé ranní rozjezdy v pomalejším a pomalejším rytmu. V tichu domu slyším někde z dálky bzukat pilu. Bzzz. Bzzz bzzzz. Bzzz. Šílenost. Jak když ti kape pravidelně kapka na hlavu. Nemůžeš uhnout. Zešílíš. Pracuji. V mezičase slyším až do oběda bzzz. Bzzz. Bzzz.

Oběd. Srazilo se mi mléko v hrnečku. Lívance. Z mouky z ovesných vloček. Syté. Tvaroh.

Volá Péťa. Vyzvídá.

- Peťuš, možná pojedu na kole, ale ještě mi neslezla modřina z té průrvy minulý čtvrtek.

- Buď připravená po druhé. Ale fakt ve dvě. V patnáct mám práci.

Ve dvě deset jsem připravená s košem s dobrotami. Volám do DD. Prosím svézt maminku dolů.

Vystupuji. Vybaluji. V altánku ještě nikdo. Kde je? Zrovna když Péťa spěchá za prací? Dvacet minut, to není normální. Jdu tam, kudy chodí všichni ovčané nechávat na sebe cákat jedy, poctivě mířit na hlavu vlny teploměru... Prosím, aby zavolali nahoru. Vracím se. Tomáš už veze mamku. Omlouvá se. Patnáct minut čekal, až se mamka zdvihne ze záchodu.

- Mami, tobě se nechtělo?!

- Ne, on si vymýšlí. To není žádná pravda.

- Mamko, Tomáš je seriózní. Nelže. Je čestný. Stará se o tebe, jak nejlépe umí. Všichni tu o tebe pečují, jak nejlépe to jde.

Už je rozladěná. Není to v souladu s ní.

Domlouváme za pět minut tři.

Nabízím kousíček lívance s marmeládou, tvarohem a šlehačkou, kousíček nedělní buchty. Jahody a borůvky se smetanou. Všechno je málo sladké. Chjo, maminka je nevrlá.

- Mami, pojď, vyfotíme se. Mám tě ráda. Usměj se hezky.

Vciťuji se do ní. Nesvobodná, bez vůle, nemohoucí, bez paměti... Vězení ve skafandru těla. Cítím jemnou nervozitu. Dnes žádné zpívání. Žádné luštění. Ptám se na datum jejího narození. Neví. Napovídám 26. Dokončuje:

- Ledna dvacet sedm.

- Výborně.

Povídáme si o jejím dětství...

Tomáš. Pusu, hladím maminku po vlasech. Drahý člověk.

- Mamko, zítra by měla přijet Iva. Nejezdí sem. Přijedu ve čtvrtek. 

Maminka svolná. Chjo. Některé věci nechápu. Některé skutky nikdy nepochopím. Nebo někdy jindy. 

- Ten Tomáš je opravdu kluk na svém místě.

- Viď? Taky se mi líbí. Ten už někdy charitu musel vykonávat. Má to v genech. Peťuš, nemám šňůru k mp3. Přežvýkala se mi.

- Tak se stavíme v elektře.

- Co moje auto?

- Ve dvě vozí díly, volal jsme v půl třetí. Ještě tam nebyl. Možná budeš mít dnes auto v pořádku. Byla to jedna ze svíček. Objednal jsem všechny na výměnu. Originální.

Mám v Petrouškovi stoprocentní jistotu. Spoleh. Dodržuje sliby. Stará se.

Běžím do obchodu. Do své oblíbené elektry. Maminka měla svou oblíbenou lékárnu na poliklinice. Tam taky ráda chodím. Každý člověk má svá místa, své lidi, své předměty, své kusy oblečení, své situace. Přináší to klid do duše, do života. Opustila jsem ranní rituál cvičení. Tahání kartiček. Vrátím se k tomu. Pozitivum do dne.

Pracuji. Vidím pavouka. Jdu ho vyluxovat. Pokračuji v práci.

- Prosím tě, proč mi nebereš telefon!

- Neslyšela jsem.

Opravují mi pod stáním auto. Šup šup. Hotovo. Jdu pozdravit. A poděkovat. 

- Děkuji. A mohu ti zas zavolat?

Náš milý (chce se mi napsat milovaný) mechanik se směje.

- Volej, volej!

Péťa odjíždí dodělat práci. I já se vracím k práci. V půl šesté se připojuji na školení s lékařem. Je pro naše klienty. Tentokrát jsem se vykašlala na nějaké zvaní. Stejně se nepřipojí. Pro mě - velký význam. Dnes o pohybu, o cvičení, o sportu. Silovém, aerobním... Kolik je tak akorát... Množství, intenzita. Sport - jde přes své zdraví. Sportovec se honí za výkonem. Kdyby se ho zeptali: Dostaneš zlatou, ale do týdne zemřeš. Budeš se snažit? - 80% řeklo, že ano. Kdežto cvičení - dělá radost. Někdy cvičím něco, co mě nebere. Ale prioritně mě musí cvičení bavit. 

Péťa je tu. Letos nemáme polední dýchánky v bazénu. Chybí mi to. Donesl mi zprávy... A zas se ztratil za prací. Loni ještě pracoval na sebe. Dnes je zaměstnán. V poledne žádné ráchání. Venku taky skoro mrzne. Požehnané léto bylo už tři dny. Peťulka zodpovědně plní úkoly pro zaměstnavatele. Je šťastný ve své práci. Na konci kariéry po třiceti letech zas zaměstnán.

Jsem vděčná. Za to,

- že mě odvezl k mamince.

- Že se postaral o opravu auta.

- Že ji zaplatil. Že na ni měl. 

- Že jsme naplánovaly s Lindou dárek pro mě - pobyt v milovaných Krkonoškách pod kouzelnou horou Sněžkou. Sněženko, letos si na tebe vylezu!

- Že mám maminku, zdravé krásné děti, vynikajícího manžela - to nemá každý!

- Že mám (na) hezké oblečení.

- Že mi slouží mé tělo i ve svém věku. Zázrak!

Obrovský vděk projevuji naší milované zahradě:

- Že nám dává plody nezatížené jedy. Krásné květy.

- Vděčím naší přírodě - jak je silná, krásná, vytrvalá, odolná...

- Děkuji za hojnost, za jídlo..

- Děkuji Vám, že mě čtete. Projevujete zájem :-) 

Děkuji!

Dobrou noc!