Den vibrace mého jména

Sedm. Budík. Nechce se mi. Na osmou má sedět v zubařském křesle. Stihnu to? 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-16-podestlano

Má prokrastinace! Stále mám dost času. Vyjíždím za pět osm. Volám.

- Asi to nestihnu. Budu mít deset minut zpoždění.

- Jeďte opatrně. Buďte v klidu.

Jedu v klidu.

U recepce už je živo. Nikdo se netváří. Mám odpuštěno. Paní doktorce to moc sluší. Má hezky sepnuté vlasy. Sestřičky něco počítají. 

- Jdu se připravit.

- Mohu za vámi?

- Pojďte. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-16-zazitkovy-program

Jdu do své ordinace č. 2. Tam zvládám. Ve trojce nee. Tam se mi to nelíbilo. Asistentka říká:

- Ale zas vám to tam kvalitně udělali.

Má na mysli čištění kanálků pod mikroskopem.

Aha. Kvalitně. Dobře. Ale nekonečně ten jeden bolel, bolel, i po injekci do něj. Nedal se uspat. Nakonec se věc podařila. I přes upozornění, že to bude tři čtyři dny bolet víc a víc a pak to začne ustupovat, nic takového nebylo. Hned klid. Ta ordinace se mi moc nezamlouvala. 

Fotím svůj stoleček. 

- Dnes to bude bez anestezie. 

Sedám do křesla, zavírám oči. Poslouchám rozhlasovou hru ze zubní ordinace. Zvuky, hlasy, věty, hovory, telefony. Zrovna jeden zvoní:

- Ne, volejte si začátkem května. Ano, zatím je ordinace zavřená.

Ihned zvoní telefon znovu.

- Ne, volejte si začátkem května. Ano, zatím je ordinace zavřená. Ano, v prvním týdnu.

Ve vteřině jemně zvoní telefon za skleněnou zdí ve vedlejší ordinaci.

- Ne, ještě je ordinace zavřená. Volejte si začátkem května. Ano. Pak dostanete informace.

Proč mám něco slyšet třikrát? Během minutky slyším stejný hovor počtvrté.

- Ne, volejte si začátkem května. Ano, zatím je ordinace zavřená.

Proč počtvrté? Myslíš počtvrté? Znovu zvoní telefon:

- Ne, volejte si začátkem května. Ano, zatím je ordinace zavřená. Na začátku května vám řekneme víc. Ano. Volejte na začátku května.

Co to bylo? Je úterý. Kdyby si lidé volali v pondělí, pochopila bych. Ale proč zrovna dnes chvíli po osmé hodině? Vyplachuji. S doktorkou zníme stejně. Ledacos si říkáme. Jsme napojené. Právě něco řeším v hlavě.

- Co vám to má říci?

- Taky mě to napadlo. Proč pětkrát stejná věta…

- Třeba se na začátku května něco dozvíte.

- Něco, s čím si nevím rady.

Lékařka pracuje v mé puse dál. Slova, lékařské termíny docela znám. Poslouchám i nová slova. Mám zavřené oči. Relaxuji. Najednou před sebou vidím siluetu indiána. Jen obrys. Je to indián, protože má nad hlavou na vlasech vlnku péra. Podlouhlý obličej bez ničeho lemují dlouhé vlasy. Co tu dělá indián? Vzdaluje se a když už je silueta malá, z jejího čela vyskočí lev. Nad hlavou tmavá obloha. Průsvítá fialové světlo. V jaké jsem hladině? Nespím? Nespím, když jsem slyšela ty hovory. Nebe se maličko rozestoupilo, ale hned se zas zavřelo. Ještě stále vidím průsvítat (nechci psát prosvítat) fialovou. Proč fialovou? Přece nad hlavou mi svítí žluté světlo reflektoru. Proč temné nebe s fialovým světelným nádechem? Co to bylo za zážitek?

Říkám nahlas, co jsem právě viděla.

- To není nic zlého. Napojila jste se. To se lidem jen tak lehce nepovede.

Výjev mám ve chviličkách během dne před očima. Hotovo. Platím. :-) 

Cestou domů mám zastávku na náměstí. V chodbě domu fotím schody. Nemohu je teď nahrát, rajče nějak napracuje. Fotky sem doplním, až to půjde.  Moc hezká chodba. Jdu ještě asi po třech schodech nahoru. Někde tam bude okénko. Hází světlo na odpočívadlo. Tady jsem nikdy nebyla. Ještě zabíhám do květinky. Kupuji asi tři kytky, malý obrázek anděla. Majitelka sčítá 65 a 65 a 59… Na mysli mi vyběhla vzpomínka na předvelikonoční trhy. Dvoje korbáčiky po sedmdesáti. Příslušnice mladé generace – už té dobře indoktrinované – si bere kalkulačku a cvaká do ní cifry. To je takový malý mezigenerační rozdíl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-16-zatisi-se-schody

Ještě jedna zastávka a domů. Čičiny čekají. Na desátou mladý pán. Nadváha, ještě dvě kilečka přibrat, už má vysokou nadváhu. Poctivě vysvětluji potraviny, vitamíny, tuky, cukry, obšírně bílkoviny, tabulka s bílkovinami, klky, miniklky... 

- Bílkovina je protein?

Správná otázka. Většinou to sama říkám. Pán se mi líbí. Když nevím, zeptám se. Jeho bratr tu byl minulý týden. Tenhle chce to, co má on. Je to prý skvělé. Zasytí. OK.

Poledne. Koupila jsem si cuketu na cuketovou pizzu. No. On je to spíš takový bramborák.

Jedna cuketa, dvě vejce, čtyři lžíce ovesné mouky, sto gramů mozzarelly. Pepř, sůl. Sýr dávám kavkazský. Místo ovesné by klidně mohla být pohanková mouka.

Do trouby na 180°C dát zapéct na dvacet minut. Nevysypávám formu, upravuji placku na papír po pečení chleba. Kousek těsta dávám na pánev. Moc dobré. Chutná to jako bramborák.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-16-k-svatecku

Někdo jde? Petroušek hlaholí. Beru telefon. Už vím! Zapínám ho. Slyším šustit papír v chodbě.

- Přeju ti všechno nejlepší k svátku!

Zlatý. Nezapomene. Moje květinářka mi pro něj uvázala hezkou kytku. Známe se, ví, co mám ráda.

Po obědě si jdu na chvilenku lehnout. Ale jen na chvilenku. Na sedmnáctou má přijet paní. Zvoní v šestnáct. A to se mi hodí. Protože kamarádka má přijít na osmnáct. Paní se omlouvá, že prý klidně přijde až za hodinu. Ne, ne. Měla tady být Maky a Dan. Danovi vyměnili službu. Dan se mnou dopoledne udělal objednávku. Velkou. Jen velká F1 není. A prý bude až na přelomu dubna a května. A co jako budu lidem nabízet? Dan přeobjednán a do vzniklého okna beru paní. Vesmír to dnes nějak řídí za mě. Dnes má svátek vibrace mého jména. Irena. Aireneum. Mírotvůrce. Ano – lásko, kravko, jsem mírotvůrce. Nevypadá to tak, co? Protože si dovoluji vykřikovat, že císař je nahý. To neznamená, že malý bojovník světla bere šípy. Jen tvoří obecné povědomí, že pravda se má říkat. A lež vyhnat.

Paní odjíždí s výživovým plánem. Ach, ta bříška.

Během dne mi volá spousta spousta lidí gratulace. Mnoho mi píše na všechna média. Až teď ve dvě ráno jsem objevila ještě další, která mi během dne unikla. Snad jsem ke všem vložila odpověď, srdíčko, díky. Moc mě těší, že si tolik lidí vzpomnělo. Neuvěřitelné. I jeden, s nímž už se nyní vídáme jen sporadicky. Nezapomněl. I strejčínek volal. Ano, děkovala jsem za balíček. Nezapomněl vložit konzervičku pro kočičky. Obdaroval mě i čičiny. :-)

Telefon. S Linduškou. Ta byla už ráno první gratulant. Ještě jeden telefon. S veledůležitým člověkem. už zvoní kamarádka. Mává na mě a jde na chvíli k Petrouškovi, než dovolám. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-16-od-kamaradky

S kamarádkou probíráme všechno možné. Její starosti. Zmenšují se. Její holčička kdysi vídávala vílu. Ještě asi tak v první třídě. Řekla větu, že otcem víly je Bůh a matkou matka Příroda. Ještě před nedávnem tahle patnáctiletá rebelka prohlásila, že její svědomí je Bůh. A pak - právě před týdnem - poslala maminku tam, kam se nikdy maminky neposílají. Hodnotíme Alex a Karolínu u Xavera. Máme úplně stejné názory a postřehy. Alex jako manekýna, Karol jako žena se srovnanými názory.  Zvláštní. Jsem obklopena lidmi, na něž cítím napojení. ´´Nějakou neviditelnou šňůrku. Myslíme podobně. Víme. Máme na sebe spojení jen přes mysl. Divné. Ne, ne. Divné, protože nás to neučili ve škole. Přirozené. Hodně mi pomohl kurz vidění naslepo s Markem Komissarovem. Nejen že jsem odložila brýle, ale něco se mi otevřelo v mysli, v hlavě, ve mně.

Péťa má na šuplících jeho průpovídky. Memy. 

- Víš, co mu tam chybí za nápis? Nas...

No, některým lidem asi ano. Jenže co vyzařujeme, to se vrací. Tak raději nikomu nic. S dobrými v  dobrém. Se zlými vůbec nic. Pryč od nich. 

- Petroušku, prosím tě, venku prší…

- Dopij, jdu nastartovat auto.

Odváží mou kamarádku do tmy.

- Petroušku, děkuji ti. Zmokla by. Jsem ráda že přiběhla pěšky. Teď by klusala v dešti.

Ráno vstávám, tak pro dnešek ohlédnutí stačí. Bylo to hezké, hodně práce jsem udělala, setkala se s hodnými lidmi. Ten důležitý telefon byl s moudrým člověkem. Ráda se přiučím. Pokračování zítra. 

Fotky nahraju, až bude rajče fční. Nejde mi to. Zítra. Maňana.

Dobrou noc!