Den vrcholí Prime Orchestra v Aldisu

PROSINEC

poslední měsíc v roce,

těšíme se na Vánoce,

na cukroví od maminky

a pak zazní cinky linky,

slyšíme hlas zvonečku,

pospícháme k stromečku

Veršíčky hodné dítěte na prvním stupni z Českých zvyků a  tradic. Parkujeme. Poslední měsíc v roce. Tak jsme došli. K veršíčkům stejně trapný dětský starý:

Jde jednooký a slepý pralesem k mamince. Najednou jednookému větvička vypíchne oko.

- Tak jsme došli!

Slepý:

- Nazdar, mami!

Rok končí. Došli jsme. Jsme na konci. 

Ráno. 

No, tak vstávej, vstávej. Kočky připravené u krabic, pytlíčků a ozdůbek na věnečky, vrkoč a šitý stromeček. Dnes budu naposledy krámovat. 

- Dej nám snídani!

Ohřívám jim masíčko v v drtínku vody v maličkaté pánvičce. Četla jsem, že teplota kočičího žrádla by měla být až 38°C jako čerstvě ulovená myška. Studené nepapají. Prý si myslí, že je to zkažené. Ohřáté berou.

Připíjím horkou vodou se sodou a s citronem na svět. Myslím na konkrétní lidi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-01-dopoledni-tvoreni

Sedám si k papírové šabloně stromečku. Pošívám ho větvičkami. Žofka mi chce pomáhat.

- Žofinko! Nech toho!

Schovává pacénky. Jen pozoruje. Očichává krabice.

 Žofi, nech mě pracovat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-01-zofka-pomahala

Odkráčela si rozvalit pupík na deku. Takhle se vyvaluje i Mourek. Je to prý projev důvěry.

Volá můj operátor. Sympatická slečna. Chtěli mi zdražit kredit. Nakonec získávám výhodu pro Petrouška i pro sebe. Jemu se zdraží o šest korun, mně o deset. OK. Spokojenost. A o r. č. ani muk. A taky to jde.

Linda. Její nový nemocný počítač přijdou opravit. Novinka. Klekne systém. Pošlou návod, jak ho nastartovat. Zaplatíte tisíce. Ale – ty vám neproplatí.

- Mami, ty seš víc doma. Mohli by k tobě?

- Jj, jen dej vědět.

- Stavila bych se pro data. Nechal mi tam pán nabíjecí kabel k disku?

- Počkej. Nemohu počítač najít.

- Mami!

- Už ho mám. Mám tu binec s krabicemi s dekoracemi. Máš.

- Mami, není to nabíjecí kabel k počítači, viď?

- Ne. Je to k disku.

Petroušek volá.

- Peťuš, dostala jsem poděkování za vánočku. Tak kratičká, ale jakou mi udělala radost. Večer ještě nevím, jestli pojedu autem nebo vlakem.

- Tak si to v klidu promysli.

- Asi stihnu ještě umotat vrkoč. Uvidím.

Chvilku si povídáme.

Vstávám z kolen. Jdu vybrat popel. Vyčistit okénko.

Jdu si ohřát pár brambůrek ze včera. Na pánev dva plátky sýra na gril. Kompot. Moravanku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-01-jeste-vrkoc

Venku se stmívá. Teprve tři hodiny. Tuhle dobu miluji. Temno. Zahrada se rozsvítí až od šestnácti. Chystám se vinout vrkoč. Petroušek je tu.

- Peťuš, dost by mi časově pomohlo, kdybys mi odněkud dovezl anýz, fenykl a badyánek. Řetězce to nevedou. Letos si neobjednávám od Salvátora. Linda už do Phy jede jen asi dvakrát. Nepřiveze mi objednávku. Tak to koupím jednou v pytlíku. Vážené od Salvátora až po Vánocích.

Prohlížím si balíček z Temu. Kočičí hračka. Asi voní šantou. Žofinka se chytila. Funguje to. Tak až pod stromeček.

Petroušek za chvíli zpátky. Zásobovač našel, co jsem potřebovala.

- Petroušku, dala jsem si po obědě víno. Pojedu vláčkem.

Vytírám po větvičkovém řádění. Linda se tu zjevila. Vytahuje si data ze svého mrtvého nového Lenova. Řehtá se, když mluvím cestě do Aldisu na koncert vláčkem.

- No jo, pojedeš vláčkem. To ty ráda. Za třináct minut jsi tam.

- Neštvi.

Už spěchám. Jdu se dát do gala.

- Máš nejvyšší čas. Za deset minut ti to jede.

- To je času! To dáme.

Jedeme. Závory.

- Peťuš, támhle tím vlakem asi pojedu. Možná. Jestli ho stihnu. 

Pět minut.

- Peťuš, dovez mě přímo k té pokladně u nádraží. Musím pak celou budovu oběhnout. Myslela jsem, že už nádraží od prvního otevřou. A nic. Peťuš, pusu ti nedám. Vyskakuji za jízdy.

Dal mi do ruky dvě desetikoruny.

- Jednu důchodcovskou do HK.

- Dvacet korun.

Vlak, který projel závorami, není můj. Můj rychlík má zpoždění. Volám.

- Petroušku, ještě čekám na peroně. Krásně jsem to zvládla. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-01-prima-orchestra

V HK jsme za těch avizovaných třináct minut. Jen se zpožděním. Beru to přes Au park. Yves Rocher.

- Jdete právě včas. Dnes máme na všechno 50% slevu.

A jde to, co? To musí být zisky. Prodavačka se snaží. Přichází ta slečna, která mě obsluhovala minulý týden. 

Kupuji. A už metoším po své trase k bazénu. Dnes do Aldisu na Prime Orchestra. Těším se na starý fláky. Dočkala jsem se. Mají skvělé ohozy. Stylové. Takové brutálně assaultovské. Dirigent mi připomíná jednoho člověka. Jsou v kontaktu s publikem přes hudbu, ale i přes reprodukované texty. Skvělí. Vtipní. Krásní. Kostýmy zpěvaček – nádherné. A jejich hlasy! Zpěvák – koho mi připomíná! Vzadu sbor. Aha. To jsou ti, co mě zaujali na FB. Díky nim jsem si koupila vstupenku. Po přestávce koncert graduje. Sóla jednotlivých sekcí – óóó! Klavíristka – droboučké stvoření! Tluče do nástroje jak ďábel. Nyní bicí! Zpěváci odcházejí. Smyčcové nástroje se napájejí vodou. Dirigent opustil své místo. Ve skleněné kóji se rozsvítilo. Pozornost zaměřena na bubeníka. Tluče ve své kóji do svých nástrojů jak hluchý do vrat. To je nádhera. Deset minut jeho sólo! Umí. Když už si myslíme, že mu došel dech, ještě si s námi hraje. Pochopili jsme. Vytleskáváme jeho rytmické variace. Vrací se orchestr. Muzikantky u smyčců zaujímají hrací polohu. Hlas nás nabádá, ať křepčíme, tančíme. Tak tančíme, zpíváme, hulákáme, řádíme. 

Anglicky zpívají tu, na níž jsme my tady v Čechách zpívávali: 

- Já  mám boty, z umělý hmoty a kalhoty plechový. 

Donekonečna. 

Úplný závěr patří dirigentovi. Při potlesku jednou rukou půl sálu zdvihá k extázi, druhou půlku ztišuje, spojuje obě skupiny; potlesk, tiší ho, rytmizuje. To já ráda. To já moc ráda. To je hra.

- Petroušku, už se sypu. Mám zpoždění. Byly přídavky.

- V klidu. Čekám tu.

Přebíhám ke křižovatce. Kdepak ho mám?

- Peťuš? Peťuš! Peťuš?

- Kdepak seš?

Jedeme domů. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-01

Jedeme mlhou, že by se dala krájet. Ne. Jen mlhou mezi poli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-01-doma

- Petroušku, to bys nevydržel. To by tvá jemná ušíčka vystřelila z hlavy. To bys zuřil! Jé, ty bys sténal. Hele, vůbec na nic jsem nemyslela. Jen hudba, zpěv. Promítali pod skladby skvělá videa. Třeba u Pink Floydů zeď a text a šlapající postavy… Jak v tom videoklipu před čtyřiceti, ne-li padesáti lety jak padali lidé do masomlýnku... Jako dnes.

Koukám, že tu Prime Orchestra koncertovala už loni. V jiných kostýmech. Třeba v Ostravě:

https://www.youtube.com/watch?v=b3NdE8hx8Es

Kočky čekají.

- Jé, podívej, jak tady leží a čekají tě.

Směju se.

Teprve zatápím.

- Dej jim něco dobrého.

- Krmím je tyčinkou.

To byl hezký den.

Text z FB.

Pokud bychom si chtěli stěžovat, že...

náš talíř je příliš malý nebo nemoderní, projděme se městem a uvidíme, jak se někteří lidé snaží najít něco, čím utišit hlad.

Stěžujeme si na pohodlí naší postele, zkusme se projít tam, kde spí bezdomovci...V kartonových krabicích.

Stěžujeme si na bolest hlavy nebo nachlazení...V nemocnici lidé na JIP bojují o přežití.

Chceme si stěžovat na nedostatky nebo chyby svých rodičů, navštivme dětský domov a promluvme si tam s dětmi o odmítnutí a o tom, že nemají nikoho, kdo by je měl rád.

Stěžujeme si na svůj dvoupokojový byt..., někteří bydlí spolu v garsonce a platí velké peníze za pronájem.

Stěžujeme si na život...Projděme se po hřbitově a spočítejme věk těch, kteří odešli.

Vše, co ve svém životě máme, je čistá milost, ať chceme nebo ne. Bylo nám to dáno, abychom se z toho poučili nebo to překonali.

Je tolik lidí, kteří prosí o to, čeho si právě teď nevážíme.

Mnozí prosí o šanci napravit špatnou volbu, znovu někoho prosí o odpuštění, přejí si mít jen bezpečné místo na spaní nebo koupel.

Neberme všechno a každého, co máme, jako dané napořád.

Buďme vděční.

A pokud jediná modlitba, kterou dnes řekneme, je DĚKUJI..., je to pozitivní začátek.

Když nedokážeme být vděční za maličkosti, které v životě máme,

jak můžeme očekávat, že dostaneme větší věci, které bychom chtěli mít...

Dobrou noc!