Den zamilovaných? Ale kdeže! Den úklidu

Slunce. Pane bože, na horách musí být báječně. V půl osmé už do devíti nikam nedojedu. Mají přivézt balík zboží. Den jako stvořený pro úklid. Věnuji ho provětrání a smýčení domu. Střídám s nakukováním do FB. (Vzkázek: Drbno, honéééém ofotit a žalovat!)

Máme tu kratičkou tradici Masopustů. S krámečky, prodejci, dokonce s jitrnicovým stromem. Před měsícem masopustní průvod - celý Masopust - zrušili. Zeptala jsem se, co bylo důvodem. Druhý den se objevilo: Masopustní průvod si vzít nedáme.

To je fajn. A co stánkaři? Řemeslníci? Mezi úklidem píšu:

Tak to mi opravdu zdravý rozum nebere. Místo, abyste nechali vydělat trhovcům, uděláte dva měsíce předem omezení. Kdo má zájem?! Jde o tradici, jde o rozvoj řemesel, o podporu lidí, kteří ještě umí staré techniky a kteří po takovém trhu mají na obživu, nákup materiálu. Nehledě na to, že tato doba - zimní - byla vždy určena k podpoře energie člověka - družení, kontakty. Plesy, maškarní bály... Posílení ledvin. Založili jste tradici, kterou jste v tomto roce podtrhli.

Už mě nebaví mixérová společnost. Nikdy nevíš, kde který blb vystrčí šavli a zamává s ní. Už chci znovu na nohy. Pohled na svět nohama vzhůru už stačil.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-02-14/

Hledám pohled města. Nacházím obálku. Co je v ní? Naše svatební oznámení z července 1975. Sáhnu. První vyndám přání naší třídní, s níž se dodnes stýkáme. Před dvěma nebo třemi lety jsme u ní slavili - vlastně slavily její kulatiny. Probírám se jmény... Loni se mi přihlásila na messinger Majka. Zapomněla jsem, jak se nově jmenuje. Hledám ji... Ne. Tu už nenajdu. Mám od ní maličkatou krásnou kartičku... Majko, až se zas potkáme... 

Během dopoledne máchám pračky prádla v octové vodě. Vybíhám do zahrady. Jestlipak si smím pověsit prádlo? Nebo mi ho zapráší oranžový prach z řezaných cihel? Kde je ta nádherná zahrada! Kdo ji takhle zplundračil? Kdo to dvolil?? Měl mozek? Bléé. Sousední stavba roste. Pozemeček jí nestačí. V hradebním příkopu památkářům najednou nevadí vůbec nic. Ale nám ano. Nás otravovali s barvou střechy, s velikostí domu, měli jsme mít pískovcové obklady, dřevěná okna... Ty vorle. Když dva dělaní totéž, není to totéž. Čím to asi bude?!! Rostoucí hrůza nám stíní dům, okno do koupelny, skalku, maliny, rostliny, sušák na prádlo a překrásný koberec růžového klematis. Ten chce slunce. V květu vypadá jak množství růží. Úředník od stolu štempluje bez milosti na životní prostředí a životní prostor nás, kteří jsme si tu postavili dům v dobré víře: V zahradě a na slunci. Nyní zeď 7,8 metru. Okna k nám. Žádné soukromí. Tak to si nechám změřit. Aby nám nestínilo osm metrů. Ještě ve mně zůstalo maličko toho pünktlich, tedy pintlich, jak říkala maminka! Stavba dle kolemjdoucích působí jako ruská. Proč? Prý tam mají děsný bordel. Co se těm lidem nelíbí? Je únor; stroje se samozřejmě noří do hlubokého bahna. Je fakt, že mi sousední binec a neupravenost stavebního prostoru vadí. My jsme zvyklí na pořádek. Ach, jaká byla naše stavba. Úhlednost, čisto, trávník!!!. A hlavně nikoho jsme neochudili o slunce. NIKOHO!! Jsme totiž ohleduplní a normální. Celý život jsme měli dobré sousedské vztahy. Určitě bychom si nepostavili dům na úzké nudli nalepený bezohledně pomalu na sousedův plot. Apropos´! PLOT!

Ten plot vyráběl vlastnoručně můj tatínek. 1914-1959!!! Vyrobil sloupky; natřel gumoasfaltem; zalil je do betonu. Zakopal. Já osobně jsem pár let před stavbou sehnala nové pletivo a taková ta slova - dráty napínací, vázací, napínáky, příchytky a další termíny. Péťa s bratrem plot uchytili na tatínkovy kvalitní a zachovalé sloupky. Přesně si pamatuji, jak mě bolela záda. Ocelovým kartáčem jsem čistila povrch sloupků. Zabrala jsem se do práce tak, že mě záda přestala bolet. Natírala jsem zelenou barvou. Vrátila jsem se k předešlému sloupku. Poťuťala štětcem černé místečko. Zdálo se, že jsem zapomněla... Ne, prosvítal gumoasfalt z poválečné doby, kdy jsem ještě nebyla na světě. Náš plot má historii. Ten původní měl tmavé kovové pletivo. Nově jsem vybrala poplastované. Nikdy ho nebude potřeba natírat. Světe div se! Nový soused si myslel, že plot je společný. Dělal si nároky. Dle zákona dnes plot nemusí být. Dává si ho ten, kdo se třeba bojí, aby jeho slepice nedělaly škodu u sousedů. Tatínek zavezl hradební příkop. Muselo to být strašné. A pak si svůj nový pozemek oplotil. To dá rozum. Za plotem byla asi osmi deseti metrová jáma. Okolo našeho plotu vedla uzoučká ulička. Tudy si lidé zkracovali cestu v souměstí. Mladý soused si to trošku popletl. Ten plot je náš. Ten plot vyrobil tatínek. Ten plot soused neplatil. Ani ho neplotil. Jen si dělal nároky. 

Večer. Ještě mám hovořit s jednou paní. V půl osmé náš nutriční webinář. Dnes ho vede kolega. V osm ve vedlejší skupině. V půl deváté porada. V devět TV Šalingrad. Plán dobrý. Šalingrad jsem nestihla.

Volám novému klientovi. Uvádím ho v užívání. Je vtipný. Hovor s ním plyne jak víno. Těším se, že zhubne. Že si uleví na klouby. Celkově prozdraví.

Ještě telefon paní. Čas utíká. Už se napojuji... Den končí.

Provzdušnila jsem dům. Voní to tu čistotou a vzduchem. Naposledy jsem takový čisťung provedla v adventu. Kde se tu bere tolik špíny, prachu, šatovky, vlasů... Průběžně zběžně denně uklízím. Nestačí. Nasávám zhluboka ovan domu. Jo jo, voní. Všechny parní mopy, vysavače... Ne. Dnes jsem poctivě lezla po čtyřech. Všechno všude pečlivě vytřela, omyla. Kočičákům prostírání vycídila... Pražská si vyhodí atrapu maso z misky. Mají čisto. Mohou zas stolovat. Pod Petrouškem křišťálově. Může zas drobit. :-) Dobírá si mě:

- No, já jsem to včera chtěl udělat...

- Peťuš, už jsem viděla hada chcát, koně blít, ale Hrobáka vytírat - to ještě ne. To jsem ještě nezažila.

Musím říct, že dnes vyčistil nějakým louhem odpady. Všechny vlasy a mastnotu to sežere. Přes den zasklená terasa vyhřívá dům. Zavírám okna a dveře na terasu. Celý den se tam na slunci vyhříval Mourek. Když jsem terasu vytírala, pozoroval mě zavřenýma očima. Jen štěrbinečkou... Kožíšek mu hřálo sluníčko. Věděl, že se mu nic nestane. Vedle jeho hlavy jsem brala z bedny polena do koše. Odnesla ke kamnům; větvičky se šiškami připravila na podpal. Ani se nehnul. Rozdělání ohně - můj večerní rituál. Rozdělat oheň - pozorovala jsem maminku. Tvořila teplo. I já - teplo domu a domova.

Vzpomínám, když maminka zatápěla v podnájmu. To jsme ještě nebydlely v domečku. Měla jsem takový nějaký reklamní celofán s hrnečkem kávy a nápisem kafe, kofi, nevím. Mamka zatápěla. Seděla jsem u ní na bobečku. Malá holčička.

- Mami, to né.

Bránila jsem průhledný papír s obrázkem panáčka nad hrnečkem s kouřící kávou. 

- Tobě se to líbí?

Přisvědčila jsem. Vytáhla z kamen ten celofánový obal. Maličko ho na rohu oheň olízl. Vytáhla ho z rozrůstajícího se ohýnku pro mě. Pro svou holčičku. Takový šunt. Ale líbil se... Vybavují se mi vzpomínky na ten byt. Poslední týdny a dny okolo ležícího umírajícího tatínka. Jednou jsem si přinesla ještěrku. V krásné malé bílé placaté krabičce. Od odznaků z army. Dělostřelci. Klekla jsem si k lavičce. Pustila jsem po její desce ještěrku z krabičky. Nečekala jsem zběsilou rychlost. Ještěrka kmitala nožičkama. Přiklopila jsem ji rychle víčkem. Usekla jsem jí špičku křehkého ocásku. Svíjel se. Tady obraz končí. Esence života. Tam jsem asi zjistila, jak to s tou ještěrkou je. Možná jsem utíkala dolů po schodech rychle ji vypustit. - Přesně vím, jak to v bytě vypadalo. Byl maličkatý. -  Ráda jsem se s mamkou mazlila. Krásně voněla mandlovým krémem. Jediná její životní kosmetika. Mandlový krém. Ještě ho zbytek mám. Někdy si ho nanesu s vážností na tvář. Toho krému se dotýkaly maminčiny prsty. Poslední kontakt s ní. Stejně ji stále cítím. Heboučkou. Maminku. Nenahraditelnou. Pláču.

Odpoledne jsem při práci poslouchala D.O.S.T. bylo EU. Přenášel TV Raptor. Hovořil mlaďák. Ale moudře!! MOUDŘE!! Vyšlo mu, že tu je asi jedena půl milionu lidí, kteří neměli šanci účastnit se referenda o vstupu do EU podle přístupové smlouvy, neb tu nebyli nebo byli malí. Ten hoch se jmenuje asi Matěj Gregor. Hm, vesmírné semínko. Plní svůj úkol skvěle. Nadělili mu do hlavy moudrost. Poslouchala jsem ho pozorně. Mluvil jak zkušený člověk.

Prý nějaký meinstream operativně všechny řečníky nazval póvlem a žumpou společnosti. Jak jsem tak mrkla do sálu, tak k póvlu patří (bez titulů a fcí) Ladislav Jakl, Tonda Baudyš, Ivan David, Jaroslav Bašta, Petr Štěpánek z Trikolory, Jiří Hejlek, Petr Žantovský, chartistka Procházková. Čestná žena. Dcera spisovatele Jana Procházky. Autora zakázané novelky Kočár do Vídně. Jeho dcera, ač chartistka, nezneužila téhle zkušenosti, nepostavila se ke korytu a čestně jde opět proti proudu jako před plyšovým divadlem.

Jakl - zajímavé zamyšlení. 1.1.93 - byla ČR prezentovat svou suverenitu? Ne. Probrali jsme se v nové realitě a žili jsme dál. Jsme nebo nejsme připraveni na suverenitu?

Filosof, překladatel Hejlek vzpomněl dnešního výročí - nejhorší SPOJENECKÉ bombardování naší Matičky stověžaté. Tehdy přišel Josef Lada o svou nadanou dcerku Evu. Teta Wiki píše jen o Aleně - ilustrátorce.

https://www.extrastory.cz/zivot-josefa-lady-nebyl-zadnou-idylkou-prisel-o-dceru-bratra-i-manzelku

Dcera Eva, která byla nadanou klavíristkou, tragicky zahynula 14. února 1945 při leteckém bombardování Prahy u Emauzského kláštera. Bylo jí pouhých 17 let. Josef Lada se z této události nikdy zcela nevzpamatoval, ačkoliv svou bolest vyjádřil pouze jedním obrazem - krajinou s temnými mraky, kde stojí osamělá borovice.

Filozof mluvil dál. O připravenosti našich lidí hlasovat pro vystoupení z EU. Hamlet: Být připraven - toť vše. Naši lidi nejsou připraveni. Varuje před referendem o vystoupení z EU. Pokud by bylo vyhlášeno - byla by to drtivá prohra rozumu. Lidi si hoví v pohodě, spokojeni v zotročujícím systému, který zaručuje slušnou úroveň otroků. Umožňoval jim spokojený, dobrý život. Jsou takoví lidé v Čechách a na Moravě, aby volili mezi otrockým pohodlím a nepohodlnou svobodou? Ne! Protože jsou hlupáci - pardon. Nemám právo soudit. Mají to tak v hlavě. Každý je nějaký. 

Čaj z ořechových skořápek proti suchému kašli dopit. Nemám kašel ani mokrý, ani suchý. Ale čaj je moc dobrý. Včera jsem skořápky povařila krátce. Dnes déle. Dnes je temný, není tak dobrý jako včera. Zdá se, že odhleňuje.

A teď už - šipka. Postel.

Dobrou noc!