Den zdraví v Trutnově - pro dělníky, pro lidi - všechna čest! 

2021-10-21 - Co mi to datum jen připomíná! Kdo to ví? Ano, podobné 21-05-21 - v ten den se vytratila z planety maminka. 

Půlnoc za chvilenku. Dnes jsem hnula kostrou. Dospala jsem se, ale pak v klusu v práci do odjezdu. A jak píše Drahuška - u toho přístrojku s nápisy - uklidit, vyprat, uvařit, dát s víno. Zvládla jsem. A ještě něco navíc. Nakrmila jsem kočky, uvařila kotel krůtí melásky se špaldovými nudličkami, vyčistila okénko u kamen, sbalila měřič, nabalila jídlo a pití na den. Horký čajík do červené termosky s nápisem Herbalife - vozívala jsem v ní horkou voděnku mamince na zalití caro. Ještě umýt vlasy. Ne, to už nedám. Chtěla jsem vyjet v devět. Nakonec jsem ráda, že opouštím dvůr v půl desáté. 

Do Trutnova na Den zdraví do obrovské fy na výrobu něčeho do aut. Měřím manažera projektů; po vysvětlení jeho hodnot vyzvídám. Automobilky padají, čipy nejsou, tak pro koho vyrábějí? Vyrábějí pro celý svět, pro všechny automobilky. Bere od nich Čína, Korea, Japonsko. K těm čipům - fakt dorůstají. Jako krápník. Dozvěděla jsem se zajímavé věci. Pozvání na Den zdraví jsem dostala předevčírem. Doporučila mě klientka lékařka. Udělalo mi to radost.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-21_Zrzac/

Tak tedy vyrážím s půlhodinovým zpožděním. Poryvy větru nechávají lísku v klidu, ale třešeň to rve. Čerti se žení. Nabírám hned u domu náklaďák. To je radost, když chcete svištět a on si jede svých padesát. - Až za městem se jsem se ho zbavila. Už jedu! Musím dávat pozor na radary. Je to tu prošpikováno až do Mladých Buků. Furt ve střehu.

Volá nájemník Lukáš. O něčem se radíme. Jeho brácha dnes přišel o práci. Fa MATEX - taková veliká. Majitel se rozváděl. Jeho žena chtěla tři sta milionů. On dlužil tu milión, tam milión. Vyřešil to úplně nejblběji. Na úplněk se oběsil.

- Lukáši, to je šílenost.To je hrozná zpráva.

- No, brácha tam měl pěkné prachy. Zvyknul si na ně. A dnes jim řekli, ať jdou domů. Že končí.

- Já už vidím Černou horu. A Sněžku. Jsem nad Trutnovem.

- Vy jste na výletě!

- Jedu za prací.

Vaze mi hlásí, že na místo mohu dojet o jedenáct minut dřív po jiné trase. To víš, že jo. Mám to tak tak a budu sjíždět z trasy. Všude všechno rozkopané. Ne, ne. Jedu podle map, jak jsem si to předevčírem nakoukala z gauče na mapě. V ten večer jsem se z prvního kruháče na mapě vypravila do Pece k stanici lanovky; pak podle lan na Sněžku. Ta slečna z agentury mně přiblížila místo - je to někde, kde je benzínka, hřbitov... Organizuje to na dálku... To jsou věci!

- Aha, už vím. Na prvním kruháči odbočím...

Dnes jedu do toho obrovského komplexu. Slyším písknutí. Dostávám sprďunk. Nezastavila jsem. Netušila jsem, že bílá kukaň je místo k zastavení.  Dědula se zlobí. Obrací mě. Vysvětluji, kam jedu. Je děsně důležitý. Nechávám mu důležitost. Najednou je hodný. Nemusím se otáčet. Pouští mě. Ukazuje, kam jedu. Odesílá mě asi kilometr rovně na kopec, zahnout a jsem tam. I Vaze to potvrzuje. Ptám se nějakých orouškovaných dvou chlapů na dvoře, jestli smím stát naproti rampám.

- Asi ano, ale my teď máme hlášen požár, tak musíme jít.

Vystupuji. Dívám se, že na to, že mají hlášený požár, jen rychlou chůzí míří směrem k tlumeném zvuku. Požár? Asi falešný. Klídek. Tak jo. Byli v klidu. Jen rychlý krok. Asi denní rutina. Jdu vedle rampy. Hned se mě ujímá nějaký dělník. Má kartičku a vede mě zadním schodištěm. Vyhýbám se recepci. Příjemné uvítání. Dvě pracovnice v tmavých kostýmcích a žlutých rouškách (teď nevím, jestli to nebyl náhodou žlutý šátek jako u letušky!) mě vedou ke stolu. Velká místnost, různá stanoviště. Optometrie. Pedometrie. Měření dýchání - znečištění plic. Já a mladičká maturantka ze zdrávky budeme měřit tuky, svaly, metabolický věk. Je vypnutý proud. Až k večer jsem se dozvěděla, že poslali dělníky z výroby domů. Jinak by jich přišlo ještě mnohonásobně více. Nikdo nemůže pracovat. Jejich přístroje potřebují vstrčit do zásuvky. Jen já se svým strojem měřím, měřím, měřím. Vysvětluji. Beru kontakty. Přicházejí se změřit i organizátorky, taky ostatní účastnice; měřím i kolegyňku ze zdravotní školy. Ve čtyři se místnost rozzářila. Jdu si nechat prohlédnout pedos - chodidla. Prý nemám spadlou klenbu. 

- Nemáte, vidíte, jak ji máte zdvihlou? 

Druhá mě učí cviky na tlapky. 

- Zasuňte prsty rukou mezi prsty nohou. 

- Jau, to hodně bolí. Jako když jsme se v létě spouštěli z Výrovky do Pece.

Vysvětluje, že si mám kupovat větší boty, jako dětem. A taky že přivyknu cviku mezi prsty. Prsty se srovnají. Bolest pomine.  

Lidé chodí na stanoviště. Den zdraví továrně organizuje speciální agentura na dálku. Z ní mi volala paní v úterý. Lidé mohou luštit křížovku, sestavenou speciálně pro ně. Vyplňuji dvě plachty od vrátného z vrátné boudy. Asi přechodná maringotka. Zmizí, až bude po všem.  

- A koho tady navštěvuji?

- Tam napiš tu agenturu.

- Jakou agenturu?

- Tu, co to organizuje. A tady napiš jméno támhle té paní.

Jsem vedena. Vyplněno. Dvacet hodin. Ještě jeden hoch z výroby.

- Prosím vás, nezměřili byste ho?

Změřím. Vysvětlím. Vyhodím ty dvě plachty. On mě vede za mou ochotu dolů zas po zadním schodišti. Vysvětluji, kde mám auto. Ukazuje mi, jestli jsem na správném nádvoří. Jsem. Hledám v tašce propouštěcí plachtu. Ne. Vystupuji. Jdu do další tašky. Ne. To není možné, vracím se na přední sedadlo. Ne. Jak se jmenovala ta paní organizátorka? Hledej ji v šedesáti, sto lístečcích! Od rampy odjel malý náklaďáček. Ani myška neproklouzne. Zabušila jsem na roletu. Nahoře v kulatém okénku hlava. Zdvihá neslyšně kus otvoru.

- Prosím vás, já jsem si nahoře zapomněla plachtu pro vrátného.

- Pojďte, oběhněte to, pustím vás.

- Pouští, ale mám strach, abych neuvízla do rána na schodišti.

Volám ze schodů.

- Nezavírejte, prosím! Nahoře se nedostanu.

- Počkám, až tam doběhnete.

Nešťastně volám:

- Je tu zavřeno! Ještě se svítí.

Kde se vzal, tu se vzal mladík, kterého jsem měřila a kvůli kterému jsem vysypala ty dva nemožné zbytečné papíry.

- Pojďte, nebojte, já vám otevřu.

- Ženy už jsou nachystané k domovu; půl deváté.

- Já nemám ty podepsané papíry.

- My už jsme zamkly.

- Jo, tady jsou! Nechala jste je na stole.

Loučím se s díky. Kluk z noční mě zas vede bezpečně dolů. Brrr. Tady bych se ztratila. Ne, neztratila. Ale bez kartičky by mě tu zakonzervovali.

Konečně jedu. Ještě musím zastavit u přechodné trapnosti. 

- Ukažte mi kufr. 

- To jsem slyšela naposledy při cestě do Maďarska asi před čtyřiceti lety. 

Jsem jen v lehoučké mušelínové halence. V Krkonoších fučí o něco víc, než u nás.

- Já jsem musela jít pro papíry pro vás.

- Já bych vás pustil. Tak dobrou noc!

Jupí! Vyjíždím na kruháč. Vlevo je do hor. Já vpravo. Do kraje. Domů. Přemýšlím, že mimo pár lidí z výroby měli všichni vcelku pěkné výsledky. Jen bříška. Všichni tam sportují. Pečují o sebe. Prý to dělá blízkost hor. Jenže ti lidé nejsou líní. V tom to je. Slečny, paní  i hošani a muži krásné postavy. A ještě chtějí výživu. Neuvěřitelné! Skvělí horalé!

Dojíždím domů. Parkuji. Mourek běží z protější zahrady. Zrzka čeká. Stěhuji se domů. Nakrmit kočky. Péťa si nevšiml krůtí polévky? Mamlas! Měl připraveno před zápasem. Na stůl jsem mu dala sportovní nápoj a po zápase sportovní výživu. 

Jdu vyřizovat objednávky. Počítat analýzy. Telefon.

- Pojď nám s kočkami otevřít. Nevyndalas´ klíče.

Odemykám. Vítr vysušil květináče. Ještě zalévám. Chvilku, ale jen chvilenku vyprávím. Na oko se zlobím, že jsem vařila krůtí dobrotu zbytečně. Mohla jsem si umýt vlasy.

Pracuji do půlnoci. Ještě mail dvěma Polkám. Smluvily jsme si termín na 30. Jenže jsme popletly měsíc. Píšu přes translátor. Ženy jsou na noční. Ta jedna mi napsala mail své dcery. Prý si svůj po havárii nepamatuje. Zavolala do Polska, holčina jí nadiktovala svůj. Štěstí, mám jejich maily, z nouze polská čísla. Nevím, jak bychom se smlouvaly v dřevních dobách; jinak... Balím s sebou zboží na zítra. Ještě objednávka. 

Pro mě zážitkový den. Jsem ráda, že jsem důchodce. Doma. Už bych nechtěla někam dojíždět. Pracovat ve velkém kolektivu.

Tak zas zítra. Na celý den.

Dobrou noc!