Den zraněného bojovníka

Hezký den s rozpačitostí. Parna miluji. V domě chladno. Voda 33°C. Zahrada chladí. Letos tráva drží rosu. Nezežloutla. Jen vyhodila čahouny jitrocele, kerblíku, chrp, kozího pysku, řebříčku. Na slunečných místech se v ní nechodí pohodlně boso. V části, kde sluníčko neškodí, je jemňoučká. Sekaná letos jen v červnu. Osvědčilo se. Truskavec nemám ráda. Cenná bylinka. Rozmnožil se. To jediné mi na našem trávníčku vadí. Vždy byl krátce přistřižen, maximálně sedmikrásky. Ve vedrech se usmažil na padrť.

V poledne se rácháme s Petrouškem v bazénu. Povídáme si. Řehtáme se. Užíváme letního mírového dne. Na obloze se letci snaží. Koukám do zeleně. Peťulka vyhrožuje rynglátku, že ho podřízne. Padá z něj špína do vody. :-) Děkuji rynglátku za plodnost, úrodu, sladké plody. Péťa loví včely, vosičky, vosy, lístečky...

- Peťuš, jedu za mamkou. Co mě tam zas čeká... Pojedu autem. Musím jí koupit pastu... Nemá tam na sebe nic letního. Všechno zmizelo.

Maminka nemá v šatníku ani jeden letní kousek. Vše ukradeno. V hlavě si rovnám právní kroky. Na zadním vchodu přísný nápis pána tvorstva, že se tudy nesmí chodit. Tak jsem tam tudy šla. Najust. Plné ruce: kabelka, košík, šaty... Rovnou do prádelny. (Normálně bych s  nákladem oběhla dům, vyběhla po schodech, seběhla dolů do suterénu. Naschvály!!! Však ono se to vrátí.) Hledala jsem v regálu neoznačeného ztracený vánoční dárek pro maminku. Ani náhodou. V hromadách neoznačeného prádla naše hezkost nenalezena. Jak to vnímáte? Nechali byste si líbit?

- Támhle ta košilka je mé maminky.

Ukazuji na omšelou kdysi růžovou košilkou s výraznější růžovou kraječkou.

- Ta hromádka patří vaší mamince.

- Chci se zeptat, jak to mám označit, když nechci prát věci, které přivezu a nechci je vybílit.

 Nasáknout chemií. Odbarvit. 

- To nejde.

Aha! Jedu nahoru. Sháním vedoucí. Dovolená. Hovořím s podvedoucí paní Maruškou. Milá, hezká. Dnes mě nádherně ťala do srdce. Ale povedlo se jí opravdu přesně krásně. Vysvětluji jí, že nesu své čtyřicet let staré modrotiskové šaty. Měly jsme stejné maminka i my holky. Nosila jsem je s pásečkem. Prodávali je v UVA. Střih. Muselo se sešít. Modrotisk je stále modrý. Beru i svou dávnou šatovou zástěru. Dá se v ní v létě pohodlně uklízet. Vzdušná. Ptám se, co mám dělat, když maminka nemá své věci. Někdo je tu krade?

- Já vím, tu halenku z Vánoc sháním.

- Jo, takhle jste sháněla ten modrý svetr. ZTRATIL SE! Byla to má citová záležitost. Maminka si ho za život asi třikrát přepletla. Nejprve byl hladký. Pak mu nadělala krásné copánky. Stále měl na šmolkové barvě světle modré knoflíky ve tvaru pomněneček. Je nenávratně ztracen. Nahlásila jsem ztrátu hned loni v únoru!!! To umřela mamčina jmenovkyně o patro níž. Pletli jste jí i léky!!! Nic se nedělo. Jen jste říkala, že o něm víte a že ho sháníte. K čemu mi to je?!

Dodnes nemá kostýmy, nemá šatové zástěry, má orvané hnusné, obnošené děravé cizí oblečení. Je jak chudinka. Její krásné věci jsou oprané, zničené. Koupím, podepíší, ukradeno, ztraceno, v nenávratnu. Nemám na nikoho podezření. Nemám ani právo soudit, kdo co. Připadá mi to, jako kdyby to někdo dělal naschvál.

- Paní Maruško, já vypadám jak ta štěkna, která stále něco hledá, s něčím nesouhlasí, o něco žádá, dere se o právo; tady není zázemí pro rodinné příslušníky! Ani konvici nejste schopni dát na chodbu!!! Když se něco nelíbí mé sestře, zavolá, abych jednala. Já přeci nemohu být policajtem. Já nejsem ta zlá. Jsem hodná.

Paní Maruška se mi vysmívá do očí. (Když jsem to žalovala manželovi, nazval to vyšklebováním.) Je mi k zeblití. Chce se mi nesmírně brečet. VESMÍRNĚ. Ano, zraněný bojovník!!!  Zalézt do temna krunýře a vyplakat nespravedlnost světa. Vylít všechen smutek a bezmoc.

- Paní Maruško, abych nebyla lítostivá, aby mi ten nesoulad tady nedrásal srdce, zajela jsem si pro homeopatii. Abych byla v rovině a bylo mi to fuk. Pracuji na sobě. Ale vy jste mě teď tak moc zranila, ani nevíte jak. Povedlo se vám to. Opravdu hluboce jste mi ublížila. 

Zvůle moci. Zvůle systému. Bezcitnost! 

- Co mi poradíte, abych nepřišla o své a maminčiny věci!?

- Já nevím. No, to oni nemohou v takovém množství si pamatovat, co vy chcete. Mohu jim to stále připomínat.

- Chápu, že jednají automaticky. Ale naše pečovatelky vědí. Mají tam vánoční tašku a tam se házejí věci, které peru já.

- No, když tu byl (nevím, Honzík?), tak zrovna hodil ručník...

Ty vorle, furt dokola, dokola. Mamčin důchod tu padne na šlendrián? Dostávají tisíce na bezmocnost. Nejdražší hotel! Já jsem dostávala osm set korun!!! Melu, melu, melu. Mě to vysiluje. Ano, chápu, že někdo z jiného patra neví. Ale v koupelně i ve skříni jsou cedule. Nemohu každému říkat:

- Hele, tajdle máš tašku a tam házíš věci, které nejsou hadry. Hadry posíláš dolů k semletí v kyselině.

Mám pocit, že vedoucí dostává PŘÍPLATEK ZA VEDENÍ. CO JE VEDENÍ? Papírování? Nebo organizace práce svěřeného oddělení?!! Informace novým a zastupujícím pracovníkům o chodu jeho úseku. 

- Investovala jsem do sebe peníze, čas v homeopatické poradně.

Pravda, teprve týden uběhl, ale mám i teď u psaní slzy bezmoci v očích. 

Na zástup mohou vyběhnout na ulici a zavolat: 

- Haló, vypadl nám pracovník přímé péče, hledáme zástup. Máte čas? 

Nijak nesnižuji důležitost práce pečovatelek. Naopak, zdůraznila jsem: Vážím si jejich velmi náročné a směnové práce. Stále opakuji furt a znova - obdivuji svá děvčata. (Ano, pane šéfe, nejsou to má děvčata a není tu mamčin pokoj a není tu její postel, já vím!!!) Mají plné ruce práce. Nemají snad ani čas na člověka. Zpívat? Předčítat? Jen tak si povídat? :-) Vidím jejich snahy. Vezou vozíček dolů do zahrady. Ó, díky, díky, díky!!! Člověk mimo stropu pokoje uvidí před smrtí stromy, oblohu, ptáky, kočku, přírodu!!! Mají víc a víc a víc práce. Vidím péči o bezmocné lidi na odchodu z planety. Nechtějí jíst, pít, mluvit... Navíc Simonka, Petronila, Věrka, Irenka, Kamilka, Jana, Dana, Květulka, Veronika... VŠECHNY PRACUJÍ S ÚSMĚVEM NA RTECH! Od nevidím do nevidím. Mají své rodiny, své starosti, radosti, svá trápení... V práci dvanáct, někdy třináct vysilujících hodin. Nechtěla bych být na jejich místě. Šibují s nimi z křídla na křídlo.

Kamilka mamku zdvihla z postele na vozík. Mamka jede a už zpoza rohu volá:

- Tady jsem, tady jsem!

Super souhra!! Kamilko, díky. Díky všem. DÍÍKY. Paní vedoucí Maruška hlásí, že denně s maminkou chodí. Ráda slyším. Co dodat? Péče ano. Ale ještě něco okolo... Esence, koření...

- Mami, pojď, vyzkouším ti svou zástěru a šaty. Pamatuješ na ně?

- Ta zástěra je na hubenou.

Fakt, nemá smysl se pokoušet. Ale šaty - padnou. Bude jí v nich v tropech dnešních dnů bezva. Tak uvidíme... Beru ze skříně z vánoční tašky halenku se srdíčky k vyprání. Ukládám do skříně proužkovaný ručník. Ne za pajcku. Ručník kvalitní. Už to budou dva roky, co ho peru. Po vyprání vymáchám v octové vodě. Aby maminka neměla vyrážku z pracího prášku. Peru v ekogelu nebo v lanolínu. Vyrážku má stejně. Lidi se tu odrbávají. Taky bych se drbala. Do krevního řečiště vstupují chemické jedy z povlečení, z prádla... Bojové plyny. Chlór. Je to vědecky dokázáno: Celý povrch těla v noci přijímá jedy z pracích hnusů. Tady se koktejly ještě vylepšují desinfekčními žíravinami.

Luštíme. Mamka je ve formě. Pálí jí to víc než mně. Má mysl je zasažena tím, že nejsem hodná. Jak lehké je soudit. Jak silná zbraň je slovo. Mamka mě strká do kapsy. Moje buňky vrní smutkem. Jak si někdo může dovolit vyšklebovat se mi do očí. A kroutit nesouhlasně hlavou na mou větu: Ale já nejsem policajt. Já jsem hodná.

- Peťuš, koupila jsem mamce pastu a sůl do bazénu.

- Přijeď, holky už jsou tady. 

Opouštím DD. Pod slunečníkem už sedí snacha i vnučka. Maminka jí sbalila obchod s potravinami. Dnes se nabízely plastové hamburgery, plastové papriky, rajčata, obložené rohlíky. :-)

- Babičko, potřebuji papír a tužku. 

Nosím na stůl. Mám čerstvý chlebík. Ředkvičky, okurky, kedlubna, papriky... Blůmy, jahody, ryngalata, meruňky... Z lednice nesu bylinkovou citrónovou vodu. Od neděle krabici jablečné šťávy. A do bazénu. Rácháme se. Blbneme. Zapomínám v kruhu blízkých na souzení, na nespravedlnost. Vzal to všechno čert! Nebudu zraněným bojovníkem. Věřím.

Přichází Honzík. Nabízím hovězí stejk. Čeká ho florbalový tréning. Tak chlebík s máslem a medem?

- A to bych si dal. Kde je taťka?

- Na pingpongu. Rovná si záda.

Krájím bochníček. Mizí. Mám radost. Vzpomněla jsem si, že jedna klientka má zítra svátek. Svatá Anna - chladna zrána.

- Aničko, tys měla narozeniny. Kolikátého?

- Dvacátého.

- Jako moje sestra.

- Tys taky měla, ale tři dny jsem nespala s pásovým oparem.

- Ó, to muselo bolet. A kolik ti zbývá do sta?

- Ještě osmnáct let.

- Přeju ti hodně zdraví, lásky, štěstí, hojnosti, božího požehnání, otevřenou mysl, hodné lidí, hodné sousedy! Hlavně MÍR! Mohlas zavolat, nakoupila bych ti. 

- Irenko, já ti mockrát děkuji. Přeji ti totéž. Pan doktor mi dovolil nakoupit, takže nic nejím. Jen jídlo od tebe.

- Aničko, ne abys nám přinesla ta chladná rána. :-) Co budeš chtít za jídlo? Přijdu ti poblahopřát osobně a donesu ti dárky.

Anička je skvělý člověk. Čestná, milá, hodná (na rozdíl ode mě, která nejsem hodná), čilá, činorodá. Ve svém věku chodí po městě pěšky. Ostatně - teď to bude nejrychlejší spojení mezi Jaroměří a Josefovem. Od včera nefunguje nádraží. Cestou od maminky jsem na semaforech k nádraží v půl čtvrté odpoledne viděla čtyři autobusy. Jak to bude při Brutalu? Stovky autobusů? Taxíků? Holka, neřeš. Do bazénu. Mácháme se v posledním sluníčku. Honzík se míjí v brance s Petrouškem. Odchází na florbal..

Dnes u stolu otravovaly mouchy a vosy. K večeru si dali schůzku komáři. Končíme. Loučíme se.

Nenechám si vzít své štěstí. Mohu nějak reagovat? Bránit se? Nemám ráda slabost. Ne! Stále ustupovat, mlčet; za svůj názor, za výtku být osočována, označována. Šikana par exellence. Moje maminka vždy měla takovou uvolňující mantru: Pr. políbit!

Dobrou noc!