Denně vyslechnu lidské příběhy, osudy... Zajímají mě

Večer. Jaký si to uděláš, takový to máš. Udělala jsem si to sice v běhu, ale krásné. Nádherný den. Ráno - těžké pro sovu. Chce spát. Ale čekají ji povinnosti. Tak alou!

- Dani, jsi už na cestě k nám? Nebo si ještě stihnu zajet na úřady?

- Jeď, jeď, Irenko, když tak počkám.

Jedu. Rychle uháním do VZP. Velmi vstřícná slečna. Ještě přes náměstí na finančák pro nové heslo k EET.

- Kdybyste našla to původní před třemi lety, neměla byste s tím tolik práce.

- Nojo, ale vy jste nám neřekli, ať to nezahazujeme. Jsme vaše rukojmí.

Slečna pokyvuje, neodporuje.

- Ono se to nevědělo. Mělo se to rušit, pak zas ne, stále to měnili... 

- Víte, štve mě, že nám přikazujete, nakazujete, zakazujete, zdržujete, režírujete a my si to všechno platíme sami. Moje výtky se netýkají vás. Vidím, že rozumíte.

- Tady máte heslo, ale ještě se doma podívejte po tom starém. Snažte se tam vložit staré heslo, jen obnovíte certifikát... Dáte-li nové, musíte vše absolvovat znovu jako před třemi lety.

Ještě k ševci. Našla jsem ráno v chodbě Lindiny boty. 

- Lindo? Našla jsem na chodbě tvé boty.

- Mamko, potřebuji jen špičky.

Volám ševci. Bude doma až za hodinku. Pokládám boty před jeho dveře.

Ještě se stavuji ve fě Semena Černý. Kdysi, kdysi moc dávno tu šlechtili petunie. Znárodnění. Rodina Černých známá. Hlavně pražský teatrolog profesor Černý. S Honzou jsem chodila na gympl. V době socialismu dostala fa název Sempra. Řídil ji manželův tatínek. Prý skvostný člověk. Chodím mu děkovat na hřbitov za jeho syna. Stvořil unikátní dvojčata. Já dostala to lepší - jasně že jo; že jo? Petrouškův tatínek mě kdysi jako studentku naštval. Jezdil hráškově zelenkavou škodověnkou. Vozil vnoučata ze školky. Jela jsem ze zkoušky s kapelou v Divadélku. Stopla jsem si ho v kopci, kousek od bydliště. Minul mě jak zelenou louku. Dnes se mu nedivím; zastavit nějaké holčeně. :-) Jeho prvorozený syn, starší bratr od dvojčat Josefa a Petra, stavěl dům vedle maminky. Petrouškův tatínek chodil mladým pomáhat. Vyzvedal kluky ze školky... V té době, zhruba za rok, jsem se po maturitě vdala. Ztratila jsem o rodině Hrobských přehled. Jednou jsem přijela s kočárkem k mamince. Sousedka mi vyprávěla o dvojčatech. Jak jsou k nerozeznání. Myslela jsem si, že si vymýšlí. Netušila jsem, že hovoří o člověku, který se stane mým manželem. Ale musím si počkat. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Dodnes si pamatuji ten letní den, kdy jsme s budoucí švagrovou stály u maminčina plotu... Já vdaná. On ještě svobodný... Oženil se, stvořil dva syny.

Od maminky jsem mnohokrát slyšela:

- Když nám řekli, že umřeš, pan Hrobský mě u plotu konejšil. Bylo to hrozné. Řekli, abychom se připravili...  Byl hodný člověk. 

Hodný člověk! Jeho syn je víc než hodný člověk. Slunce. Pomáhá všem lidem. Nikdy nikoho nenechá bez pomoci. A pomáhá velmi často. 

- Mají malé děti. Přece je nenechám přes víkend bez vody...  

Tak jdu teda do té fy Semena Černý, kterou před třiceti lety dostali zpět do svých rukou původní majitelé - spolužák Honza a Pepa. Honza - hodný. Vzal si spolužačku Vlastu. Hodnou. Honza asi před třemi lety opustil svět. Nevím, jak je to se Semena Černý. K nějakým rozporům došlo... Před rokem zavřeli prodejnu. Ráda jsem tam chodila nakupovat. Muškáty, petunie, begonie, keře, skalničky...

Stojím před historickým ostěním. Moc se mi líbí. Každý rok si ho fotím. Um předků. Nádherné dveře... Proč to už není jako dřív? Proč vyrábíme šeredy rovné strohé... Kam se poděla zručnost? Kde jsou truhláři, tesaři, instalatéři, elektrikáři, ševci, švadleny, kominíci, kováři?!

Jj, Dana už čeká u domu. Vítáme se. Vypráví, jak byla na plese. Daleko, daleko. Byly tam i mé poukazy. :-) Její milý manžel Míra (rak jako já, ten, který zdrobňuje jména; to jsme my raci ctící rodinu, něhu, péči... ) netančí. Vždy ji pošle se svým bratrem do plesu. Vyhráli hlavní cenu. Prasátko.

- Co jste s ním udělali?

- Přišel pán. Sympatický. Ptal se, co s ním budeme dělat. Jestli ho chceme.

- Nechceme. A co vy s ním zamýšlíte?

- Já chovám kuřata, krávu, slepice. Bydlím u rodičů. Prase mi nechtějí už dovolit. Ale když ho vyhraju na plese, tak s ním přijdu domů.

Když to s švagrem domlouvali, tak ten pán odháněl svou dívku.

- Běž, běž, máme obchodní jednání. - Víte, ona táhne s mým rodiči.

- Jak jste to vyřešili?

- Vzali jsme si jeho los - stačilo nám kilo medu; jemu jsme dali los s prasátkem. Dohodli jsme se, že on si pořídí ještě další prasničku. A až bude mít mladé...

Na můj obličej Dana odpověděla:

- Víš, co jsem si říkala? Vždyť ještě před hodinou jsem prasátko neměla. Tak jsem o něj vlastně nepřišla.

- Tu větu si zapíšu. Ta se mi moc líbí. Je pravdivá.

Ptám se na její Angličany. Nepravá vnučka (od synovy manželky z prvního manželství) z Anglie se snaží naučit psací písmo.

- Babičko, tiskací přečtu, ale jak je na tabuli něco napsané, jsem v koncích. Neumím to přečíst.

Víš, to je právě ta zamrzlost západních dravců. My máme nejsložitější, nejdůmyslnější jazyk světa, k tomu patří složité přemýšlení. Čeština je nejbližší sanskrtu. Ta holčička měla štěstí, vrátila se včas do Čech.

- A moc hezky píše. Nacvičuje si do sešitu. Jde jí to. Ptala jsem se jí, jak naše učitelky učí AJ. Prý dobře, ale mají akcent. 

To slovo se česky řekne přízvuk... Už malá holčička užívá nečeské slovo.

- No, a Jana bude vychovávat dva kluky.

Maluji si na papírek její rodinu, kdo, kde s kým...

- Jana s manželem nemají ještě děti. On má Lukáše z prvního. Na Vánoce u nich jedenáctiletý prohlásil.

- Já chci bydlet s vámi.

- Odkud jsou?

- Z Plzně.

- To je daleko.

- Přijel domů. Šli s maminkou na nákup.

- Maminko, chceš ještě bydlet se strejdou? Pořád křičí.

- Už ani nechci.

- Maminko, já chci bydlet s tatínkem.

Maminky se spojily. Vyřídily.

- Ona se lehce vzdala Lukáška, protože ví, že mu bude u táty lépe.

- Jana čekala do pěti minut SMS. A přišla. Jestli by si nevzali i dalšího hošíčka, Lukáškova bratra.

Zvlhly mi oči. Maminka se vzdá dvou svých ratolestí... Těžká doba. Danina dcera vše vyřídila. Ten cizí hošík bude mít péči o třetí osobu. Nebo blízkou? Jen zubaře pro ně nemá. Zlá doba. 

Miluji Danu. Miluji své klienty. Miluji lidi.

Petroušek je tu.

- Jedeš za babčou?

- No, mohla bych jí znovu poblahopřát. Vezu jí podepsané dárky. :-) 

                                                                                      Dojemné. Paní z vozíku volá přes rameno:                                                                                                Chtěla bych vám poblahopřát. Tlačím vozík                                                                                              s maminkou k jejímu....

Dnes slouží Květuška. Podarovávám jí malou lahvičkou Zweigeltriebe. Zaslouží si. Irenka... Včera nebyly obdarovány... Taky paní Dana. Vtipná, rázná, ochotná. Holky moje zlaté pečovatelské. Zasloužily byste osobní ohodnocení. A metál. 

- Maminka dnes chodila.

Divím se.

- Prošla od začátku chodby až k jídelně. A šlo jí to.

To si zaslouží odměnu. :-) Za skvělé služby, péči, ochotu, dřinu...

Vezu maminku na sluníčko.

- Kde jsme?

- V Černožicích. Támhle máš výhled na Prašivku Chloumek, hájovnu, mlýn Skořípku.

Maminka hledá očima. Už špatně, velmi špatně vidí. Za poslední rok přibrala, zhoršil se jí sluch, zrak. Povídáme si. Dovezla jsem kinder řezy. Paní pečovatelka přichází.

- Musím ti něco říct. Říkala jsem teď, že maminka včera slavila 93. narozeniny. Alena se ptala: A paní Hrobská bude v létě slavit čtyřicáté?

Jako fór dobrý. Řehtala jsem se. Čím já bych tu Alenu obdarovala?- Brýle. Možná brýle. :-) :-) :-)  Polichotilo mi. Ale sekla se téměř o čtvrt století.

Sluníčko se skrývá do peřin. Jedu. U domu už čekají dvě nové paní. Jdu ještě namixovat na zápas Petrouškovi hydrataci, sportovní výživu... Telefon.

- Vím o vás, ještě mi dejte čtvrt hodiny.

Zatopila jsem. Zatápění, čištění kamen - moje vášeň. Možná jsem v předešlém životě byla kominíkem. Volám paním. Matka s dcerou. Matka nadváha. Dcera maturantka vysoká nadváha. Dcera zdravé kosti. Dobrovolná hasička. Matka sedmkrát rodila. Tři dospělé děti. Čtyři mrňavé. Manžel má rád pivo. Nadává.

- Víte, já si někdy po obědě musím jít na půl hodinky lehnout.

- Zasloužíte si. To děláte dobře.

- Ale on to nesmí vědět; křičel by. Když si večer jdu v jedenáct lehnout, hartusí, že jdu moc brzy... Když jsem loni měla zánět osrdečníku, upadla jsem. Děti se o mě staraly. Ještě že je mám.

- Jak to chcete řešit?

- Máme ještě šest let hypotéku. Naším domem ručíme dceři za její dům.  Nemohla bych ho vyplatit. Když se rozváděl nevím už kdo, on i ona dali právníkovi dvacet tisíc. Na to nemám. Jsem v pasti.

Po dvou hodinách vyprovázím dvě chudičké ženy... Dívka si začne po maturitě vydělávat... Má na mě kontakt. Mamince nepomohu. Snad jsem ji posílila. Slzičky několikrát pustila. Třeba měla přijít. Začít přemýšlet o otročině. Každopádně ji na podzim zas uvidím. Má na starosti velké hospodářství. Kupím si od ní krůtu. Bio krůtu. Krmenou kopřivami...

Linduška mi několikrát za den volá. Má vymalováno. Krásně. Odborně.

Hrabu v deskách, šanonech. Určitě jsem ten přiblblý kód nezahodila. Nic nevyhazuji. Jasně mi úřednice řekla:

- Hledejte.

Kdo hledá, najde! Mám starý kód. Teď ještě to nezkazit při zadávání. Snad to zvládnu. Nebo to zvládnu s pomocí. .-)

Petroušek je tu. Vyhrál.

- Ťuti, ty máš skvělou kondici. Jsem s tebou šťastná.

Jaký si to uděláš, takový to máš. Co myslíte, jaké jsem si to udělala?

Říká se hnusné slovo - bingo!

Ano, udělala jsem si to VÝBORNÉ!

Dobrou noc!