Deset let od položení :-) :-) :-)

15.04.2020

Lenost. Včera v noci jsem si vzpomněla na květináč s překrásnou kytkou. Měla bych pro ni doběhnout. Má mrznout. Tři roky ji opatruji přes zimu v zimní zahradě. Zapomenu-li ji zalít, svěsí listy. Ani nemusí volat. Tak spolu komunikujeme tři roky...

Ráno utíkám pro vršky kopřiv. Ano, kytka zkameněla. Ona zmrzla. Jsem nezodpovědná. Běžím ke kvítkům třešní... Vydržely. Nemají okvětní lístečky tak hutné a dužnaté...

Vracím se do tepla. Pracuji. Hlavou mi běží pomíjivost života, světa, člověka. Promítám si dětství, studium, svět ve starých dobách. Svou základní školu. Její stísněné prostory. Naše učitele. Sborovnu - kde se kouřilo. Voněla z ní káva. Učitelská přísnost, spravedlnost, erudice, odbornost, pedagogický um, didaktické znalosti... Láskyplnost. Dali nám základ pro život... A gympl. Pro mě sedmé nebe. Milovala jsem tu školu, její profesory, své spolužačky... Krásné moderní prostory. Široké chodby, světlé učebny. V přízemí přírodovědná posluchárna, nad ní chemická a v posledním patře fyzika. Mám pocit, že naše škola hrála v jedné z černobílých komedií Jaroslava Žáka. Učil tu. Já ho už nezažila. V dekádě 1936-1946. Bydlil tady u nás za rohem. Ve vile u tunýlku. Chodila jsem na gympl platanovou alejí. Už tehdy velmi často pozdě. V hlavě jsem si sumírovala, na co se u vchodu dozorujícímu profesoru vymluvím. Jednoho jsem se bála. Děsivě vyhlížející němčinář Pilát. Toho jsem neměla ráda. Chjo, musela jsem mít vždy jinou výmluvu. Byl bystrý. :-) Stavila jsem se na výboru. Byla jsem u zubaře. Čekala jsem dlouho u závor. Pomáhala jsem tom a tomu. Zkrátka celou alej, kudy dnes jezdím na stezku, jsem přemýšlela nad výmluvou. Profesorky a profesoři pomalu odcházejí. Naše třídní Věrka - je s námi na každém srazu. Paní profesorka na přírodopis pomalu zapomíná. Byla taková křehká. Když jsem v poslední lavici byla příliš hlučná, ozvalo se:

- Konešná, Konešná!

Nikdy neřekla Konečná. Byla roztomilá. 

Jednou jsem vymyslela pletichárnu. Na němčinu jsme měli nesmírně přísného profesora s malou vadou na sykavkách. Přezdívali jsme mu Písmenko. Zástupce ředitele. I v dobách normalizace se udržel ve funkci; mám pocit, že původně školu řídil;  za nás zastupoval takového trkvoně... Soudruha. Velkého soudruha! Ale na druhou svou svatební cestu jel do nenáviděné Francie. Uměl si zapínat poklopec po WC ještě na chodbě. Šťoural se nepříjemně v uchu. Podolek mu koukal. Někdy i z poklopce. Odporný. Byla jsem pravá ruka Písmenka. Chodila jsem k němu před hodinou němčiny pro klasifikační arch, magnetofonové nahrávky do jazykové laboratoře, pro pomůcky.

- Herr professor, was ist der plan ist heute?

A už mi diktoval, co se bude dít. Všechna cvičení z lekce jsme museli vypracovat písemně. Někdy jsme se chtěli vyhnout maratonu. Neodpustil plán. Nastudujete si cvičení ble, ble, ble na stranách tolik, tolik, tolik. A teď si budeme povídat. V takovéhle ojedinělé volné hodině nám se smíchem svěřil, že v jeho dětství se ve škole modlili. Dlouho nevěděl, co znamená jako šímy. Ptal se, co to jsou ty šímy. Jaké šímy? No - Jakož i my odpouštíme našim viníkům. :-)

Jeho kancelář - to byly poslední dveře za skleněným předělem. Před ním dveře do ředitelny, dveře do kanceláře školy; za skleněným katrem vchod do nádherné starobylé sborovny. Nádherný tmavý stylový nábytek... Sborovna bývala prázdná. Profesoři sídlili ve svých kabinetech. Škola loni slavila sto let.

- Holky, pojďte sem. Až přijde Ptáček (to byl náš skvělý češtinář) do hodiny,  vyběhnu ven do šatničky jako pro literaturu. Až se vrátím, na všechno mi přikyvujte. Bude legrace. Nadě nic neříkejte.

Naďa chodila na franštinu. Toto bylo spunktováno mezi němčinářkami.

Zvoní. Vybíhám ze třídy tak, abych se střetla s panem profesorem.

- Ireno, kam běžíš! 

- Běžím si ještě do šatničky pro čítanku.

Naše škola - avantgardní stavba. Stojí za prohlídku. Unikátní. Studenti měli šatničky vedle třídy. Od skříňky existoval pouze jeden klíč. Jedna skříňka pro dvě studentky. Zákaz nechávat šatničku otevřenou. Vždycky jsme si ji nechali jen přivřenou. Jeden klíč... V šatničce jsem vzala čítanku. Vtrhla jsem do třídy. Pološeptem při zápisu do třídnice šeptám s očima navrch hlavy.

- Holky, Písemnko kontroluje zamčené odemčené šatničky.

- Jo jo, to on takhle někdy dělá.

- Naďo, vzal tvou botu, a prý si pro ní máš přijít o přestávce k němu do kanceláře.

Botu jsem jí schovala (maminka by řekla zachramolila) k nám do naší šatničky pod cvičební úbory. Jasně, že na chodbě nikdo nebyl. O přestávce za mnou přišla Naďa.

- Ireno, pojď se mnou.

- Ne, ne, jen jdi sama.

- A co mu mám říct?

- Řekni, že k němu máš přijít.

- A jako jak mu to mám říct?

- No, já mu na kraji němčiny vždycky říkám Herr professor, was ist der plan heute?

- To jako řeknu Herr professor, já si jdu pro tu botu?

- No, bylo by to stylové.

- Pojď se mnou. Já nevím, které dveře to jsou. 

Dovedla jsem ií až ke skleněným dveřím. 

- Naďo, tady za těmi dveřmi poslední dveře vlevo. To zvládneš.

Utekla jsem do třídy. Očekávaly jsme, s jakou přijde.

Naďa neměla odvahu.

- Ireno, pojď tam se mnou.

Druhý pokus. Vedu Naďu k předělovým dveřím. Otevírám je. Lehce ji vsunu do chodby.

Utíkám do třídy. Jenže zas je zpátky. Potřetí už jdu s ní. Ať mám jistotu, že vstoupí k zástupci. Ťukám na dveře.

- Pojďte dál!

Postrčím Naďu do místnosti. Zavírám. Stihla jsem si všimnout, že v ředitelně je prázdno. Vycouvala jsem ze dveří a drze vstoupila do ředitelny. Poslouchám u otevřených dveří k zástupci. Zrovna je u něj multijazykář; nesmírně, ale nesmírně vzdělaný pan profesor Huvar.

Oba čekají, co z Nadi vypadne.

- Co potřebujete?

- Pane profesore, já si jdu pro tu botu.

- Pro jakou botu? 

- Pane kolego, že by se tu kradlo?

- Jakou botu?

- Tu, jak jste mi vzal.

- Kdy jsem vám ji vzal?

- Před hodinou.

- Já jsem nikomu žádnou botu nevzal!

- Jo, vzal.

- Kdo ti to říkal?

(Přešel v nervozitě do tykání.)

- Irena Konečná.

- JO Irena! Tak běž, a vjeď Ireně do vlasů!!

To už jsem startovala, abych byla ze ředitelny dřív, než Naďa vyjde od zástupce. Metošila jsme do třídy. Holky už čekaly. Než jsem stihla vylíčit, jak se Písmenko bránil nařčení z krádeže, už mě honila Naďa po třídě...

Bože, zlobila jsem. Ale měli mě rádi. Měli jsme se rádi. Vlastně máme se rádi. Rádi se vidíme. Profesoři už jsou staří. Odcházejí... Naučili. Uměli trestat. Třídní, ředitelské důtky lítaly... Taky jak nás zkrotit? V té době - tam se mi líbilo.

Konec snění. Telefon. Paní se přeobjednává. Po kolikáté už? Třeba už to vyjde. :-) Další telefon. Klientka.

Skyp. Maminka. Je vidět, že se s ní aspoň dle možností pracuje. Chodila. Ale pak už odmítla...

- Mami! Když řeknou chodit, tak choď.

Jo, to se mi to povídá v kůzlečím věku šedesáti čtyř let. Ono se jinak chodí  se zlomenou noženkou v devadesáti třech a půl letech.

Dnes se narodil manželův mladší. Stavil se. I zítra. Zítra slaví Irena. Irena se těší. 

Dobrou noc!

P. S. Nesmíme cestovat? Tak aspoň malý pohled na alpy :-)