Deštivá kočkovitá sobota

Sobota. Klid. Mohu si poslechnout své pořady. Beze shonu vybrat popel po včerejším topení. Vyčistit okénko u kamen. Mám se namalovat? Dnes nemusím. A tak jo. Když jsem si namalovala na ksicht obličej, jedu koupit okurky. Dvě polní, dvě nakládačky. Ne do obchodu. Do zahradnictví. Když nemohu letos jako loni pro kytky do Polska, tak ještě bidens. Takovou tu, co mi připomíná západ slunce. Žlutá s oranžovou. Oblíbila jsem si je asi před čtyřmi lety. Usadila jsem je dolů na pítko. Obdivovala je. A zapamatovala název. Další rok jsem nesehnala. Loni ano, letos je mají všude. Mám ze Světí. Dnes jsem neodolala u nás - ještě jednu. Pro radost. Ještě begonky. Mé oblíbené. Oranžovou, taky mi asociuje sluníčko. Rudou, malinovou. A žlutou. Ty mívávala maminka. Asi měla ráda žluté. Uměla je na zimu ošetřit - dala je do sklepa. Já je balím do novin, označuji si barvu. Pak je zapomenu v březnu probrat... Nejsem zkrátka zahradnice. Asi to bude tím, že nemáme sklep. Přezimuji v koši v zimní zahradě.

Ještě jedno koktejlové. Balkonové. Miluji rajčata. Loni se mi urodila všech tvarů a barev. Černá, soudková, žlutá, červená i oranžová, velká, malá. Všechna dobrá. Vynikající. Výborná. Skvělá. Slaďoulinká. Voňavá. Domácí. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-15_Kdyz_se_snoubi_goticka_krasa_s_plechovou_osklivosti/

Ze zahradnictví to beru podél hlavního tahu k náměstí. Máme tu gotickou perlu. V zimě jsem fotila z luk tři styly. Josefovský kostel Nanebevstoupení páně - empír se střechou ve tvaru přilby rakousko-uherského vojáka. Barokní kostel sv. Jakuba. Gotický chrám sv. Mikuláše. Nejkrásnější je od základů pilířů, když se díváš vzhůru. Uvědomuješ si důmysl, kumšt, dovednost, umění našich předků. Podle jiné chronologie mi je jasné, že středověk nebyl takový, jak ho učíme podle učebnic. Z auta hledím na majestát gotiky. Zastavuji. Fotím. Před ním plechová střecha hospody - umění dvacátého století.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-15_Nevesty/

Míjím luka před i za viaduktem - zdravím místa, kde jsem se nedávno proháněla na běžkách; to bylo žůžo! Přijíždím do naší ulice. Jabloně a asi hrušně jak nevěsty. Vystupuji z auta. Aha. Tady u plotu jsem se vždy musela na běžkách hodně shýbnout pod větvemi cestou do luk. I z nich. Nesvítí sluníčko, nemohu krásu zachytit. Bílou. Růžovou. Překrásný pohled pro oko. Holka, nastup a uháněj dovařit oběd.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-15_Mour_osetren/

Mourek čeká. Jdu do domu pro mističky.

- Moure, čekej!!

Cvičím ho. Daří se u vchodu do zahrady. U vchodu do zahrady z druhé strany. U hlavního vchodu si to chlapec dnes spletl. Zkusil si. Capká mi chodbou v ústrety.

- Jedéééš!

- No jo, jen jsem se chtěl přesvědčit, že tu s vámi opravdu nemohu bydlet.

- Pojď! Nejprve zkontrolujeme klíšťáky. Ty jich zas máš. Nehnič! Pak ti něco dám.

Pod sebou cítí rautové mističky. Netrpělivě drží. Čtyři. Jdu do domu nalézt spray. Foukám jím, když jde Péťa do lesa, kalhoty. Natahuji rukavici. Ksss, ksss. Neboj... Otírám do jeho srsti.

- Mami, ty mi neotevřeš?

- Jo, teď tu chemizuji. Na něj to z lékárny nefunguje.

- Já jsem mu přivezla na zvířata.

Cákám mu na kožíšek. Držím ho, aby se nevyděsil. Ksss. Kss. Ks!

Uvidím zítra. Misky vycrc jak brčkem. Mléko. Kapsičku. Vodu nechal. Granule - přecpán. Ty si nechal na později.

Máme krůtí prsa - krásná, šťavnatá. Kdy jsme krůtu kupovali? Před Vánocemi. A je tu pomalu léto. Čas letí, ale co se týče příkazů, výkazů, zákazů, vábení, rozvolňování, utahování, pomáhání a strašení - leze, jak šnek. Myslím tím pomáhat a strašit. A porušovat zákon!!

Běžím pro zelené do polévky. Polévka skvělá. Petrouškovi řeznice vybrala dobré žebírko. A přidala hromadu játrové zavářky. Mají dobrou. Domácí.

Udělám Petrouškovi pomyšlení. Hranolky.

- Peťuš, pojď, přestěhujeme ten skleněný stůl. Naseju trávu okolo dřevěného. Zebou mě tam nohy.

- Jako že bude ten dřevěný mimo provoz?

- No, jako ve státě. Bude zákaz. Pak rozvolnění. Zkrátka až vyleze tráva, uděláme rozvolnění a dovolíme pomalu sedat na houpačku... Bez roušek. 

Brblá. Přenášíme stůl. Budou přechodně dva vedle sebe.

- To nedoroste.

- Podívej! Co vidíš?! Kdy jsem to sela?

Ukazuji před týdnem nasetou trávu. Krásně se má k světu. Slunce, déšť, chlad - vyhovuje. Dosévám trávu okolo stolu a pod houpačkou. Povedlo se. Už proprchává.

- Prosím tě, neházej tam to bláto z kolečka.

- Jaké bláto? To je to, cos mi tam nachystal na kytky. Aspoň se semínka napijou. Myslíš, že jim bude chutnat substrát? Je kyselý. Vysychá. To se musí promíchat.

Hráběmi udusává semínka, já přihazuji z pytle substrát. Zdravím přes túje souseda.

- Nevíte, komu patří támhle ten kocour?

Prý všechny kočky chodí přes jejich pozemek. Ptám se, kdo byl u nich nemocný s kovidem. Prý tam měli mimozemšťany se sanitou. 

- Všichni jsme měli. 

Celá rodina měla, ale zápal plic a dušnost měla sousedka. Jsou v pořádku. Uklidnilo mě to.

- Věřím, že nemoc je, ale určitě roušky nejsou nic platné. Nenosím nic.

- No to my víme. Vy jste tím známá.

Aha, tak to mě asi v ulici a ve městě pomlouvají. A víte co? Je mi to u - úplně tam. Cením si své zdraví. Potřebuji dýchat. Určitě nechci chytit amok z nedýchání... 2.10.2019 právě včas odešel Karel. Tehdy jsem čtrnáct dnů nemohla dýchat. Strašné. A teď si budu ucpávat přívod kyslíku?

- Polévka dobrá, viď?

- Mami, OKD nabízí tři tisíce k očkování.

- Ty vorle, tak to je dobré. Lidský život oceněný na tři tisíce.

- Jé, tak tady je to mašo.

- Peťuš, ty máš z té krůty, já dojídám z obchodu. Dobrý oběd, viď?

- Kupodivu jo.

Drzoun. Péťa vede u oběda ty své řeči. Něco jako podívej se na sebe a tak. Nevím, proč se tomu stále a donekonečna řehoním.

- Peťuš, včera mi jeden pán psal na FB, že vypadám já i mamka o dvacet let míň.

- To se vrátil od Šťovíčka, ne?

Výbuch smíchu. Řehtám se. Péťa koření oběd svým humorem. Šťovíček - to byl doktor očař a Beňo na ušním.

- Petuš, Šťovíček byl ušní ne?

- Ne, oční.

Směju se, Beňa jsem nikdy neslyšela.

Ukazuji mu obrázek z dnešní mé jízdy okolo gotiky.

- Petuš, kde je ta sova? Blanka se tady ptá.

- Jaká sova?

- No jak jsme šli poprvé do vinárny. Pamatuješ? Říkals, že vám tatínek vždycky říkal, že tam sedí sova.

- Počkej, jdu si pro brýle.

- Tady, vidíš? Oči. - Jedu pro mléko. Máš drobnou desetikorunu?

Jsem v poloze ležícího střelce. Ukazuji na kabelku. Ať hledá. Drobné mám v děravé kapsičce.

- No to jsem se hodně splet. Plná kešeň... Ale desetikoruna žádná.

Kecy. :-)  Musím se smát. Povaluji se na gauči. Na břiše ntb. Vracím se v myšlenkách o třicet dva let zpátky. Krásný čas. Tehdy jsme spolu jeli z Josefova městskou dopravou do Jaroměře. Měla jsem narozeniny. Naplánovali jsme stylovou vinárnu v podzemí města. Krásné klenuté sklepy. První rande. Ano, ano, jako dnes jsem v té době... Bezstarostné. Červenec osmdesát devět. Sovu svým klukům ukazoval jejich tatínek... On ji ukázal tehdy mně.

- A vidělas´ ty jabloně?

- Jo, viděla, fotila jsem si je. Ale bylo pod mrakem. Kontrast se sakurou.

- Ale ne, ty naše! Nádherné!

- Ty naše? Nám taky kvetou?

Volá ho pán. Pročišťoval si odpad a stal se nějaký karambol. Péťa jede nadšeně pomoci. Ať jede. Usínám. Večer se mám spojit s klientkou. Večer - odložíme to na zítra. Maňana!

Půl deváté. Péťa velevýznamně:

- Hlásím, že jsem v ložnici zavřel okno.

To jako že jsem zas zapomněla. I včera. Zatopila jsem. Na chodbě jsem na bobku podpalovala svíčku.

- Peťuš, táhne mi po zádech. Někde tady je otevřeno.

Věděla jsem. Ložnice. Bylo. Nešla jsem se mrknout. Chtěla jsem slyšet jeho obvyklé řeči. Jeho durdění. Legrační. Venku už je zas zima jak v psinci. Lidé spějí s otevřeným oknem. My jsme teplomilové. Rozumíme si.

- Představ si, co udělala ta naše mrcha.

- Co udělala?

- Mour ležel na tom mém polštáři venku.

No, polštář, je to jen sedák. Ale Mourkovi se hodí. 

- Ona k němu přišla, jednu mu načudila a hnala ho až za plot. On chudák mazal po cestě pryč.

Za chvíli slyším:

- Zrzečko, ty chceš ještě ven?

- Ne, nepouštěj ji.

- Se šla mrknout, jestli se nevrátil.

Přemýšlím, že bych měla něco upéci. Copak bych asi tak? Devět. Cuketovou. Do rána ztuhne. Příští už bude třeba z mé cukety, povede-li se ji udržet při životě. Sazenice už je v zemi. Loni jsme měli jen asi tři cuketky.

- Tak jsem se byl podívat, kde je trhač. Není.

Ale trhač přišel. Začalo bouřit. Lehla si do křesla. Rozvalila se jak paní starostová. Petroušek povídal, že kocour spí na terase v křesílku. Že už by ani nešel domů na noc? Jestlipak se bojí bouře? Pěkně ramplovalo.

- Peťuš, tak to budeš muset Mourovi stlouct nějaké bydlení.

- To určitě. To se spolehni.!

Semínko zaseto. Nepřekvapí mě, až přijde s nápadem. Možná mám nápad já. Mohli by bydlet se Zrzkou nad sebou. Jako v paneláku. Ona dole. A jemu boudičku na tu její. :-) Při příští příležitosti to navrhnu. 

Vyndat myčku. Zrzce se zachtělo dobroty. Drbe se. Probírám jí srst. Maličkaté odporné... Na čtyřikrát. Tak takhle to nepůjde. Zítra ji ofouknu. A teď se jdu zavrtat. 

Dobrou noc!