Deštivý, odpočinkový, od budoucích rádobysousedů rušivý

21.07.2019

- Dobré ráno!

- Dobré ráno!

- Jdu si ještě lehnout.

Beru ntb. Poslouchám na You Tube o vzniku světa... Usínám. Vracím si. Já to snad nikdy nedokoukám. Další okno otevřené. Na skypu od Lindy odkaz: Mezírka mezi zuby.

https://www.idnes.cz/onadnes/krasa/zuby-zubar-dentista-hollywood-vzhled-vip-osobnosti-slava-herci.A190717_132302_krasa_bib/foto/BIB7cbab3_profimedia_0307795588.jpg

Prohlížím herce, zpěváky s mezírkou mezi zuby. Nikdo z nich se nenechal vhečmat do rovnátek. Ani já ne. Zkrátka to mám po babičce a tečka. Méně se směju. Dávám si ruku před pusu. Stejně tam ta mezírka svítí :-) 

Vstávám. Povídali o víkendu 31°C. Jenže když včera pečlivě připravovali zakrytí oblohy a sluníčka, musí být zákonitě zima. Slunce propaluje mraky, dusno. Jedu za maminkou. Balím dortík, obližprst, broskve, caro, smetana, termosku s horkou vodou. Oblečená na lehko. 

- Počkáš tu na mě? Neujedeš mi?

- Počkám, ale nesmíš tam být dlouho.

Hotovo. Vypravena. Jedu.

- Mami, pojedu už taky.

Vyjíždíme s Lindou společně. Já jedu přes Jař svou cestou, ona svou. Na kruháči se vidíme, je o dvě vteřiny a dvě auta rychlejší. Volám jí:

- Vidělas toho chlapa u nábytku, jak si mohl hlavu vykroutit? Koukal na tvé auto...

- Jo, všimla jsem si. :-)

Začíná lít. Odbočuji na Černožice... Ještě mrknu na státní. Očima se loučím s Lindiným autem uhánějícím ku Pze. V duchu si pomyslím:

- Jeď v bezpečí. Mám tě ráda. Dobře dojeď!

Přejíždím přejezd. Návěstí mi dovoluje přejet. Ani okem nešvihnu vpravo tři sta pět set metrů po trati. Právě týden to odpoledne bude. Zabila se tam rodina s dvěma malými holčičkami. Paní prý řídila. Pracovala u nás v Bobinách. Unavená? Ruská ruleta? Hádka? Nepozornost? Kdyby před jízdou věděla, že je to její poslední. Sebevražedná. Brr. Leje, Zajíždím na dvůr DD. Zaplaťbůh brána otevřená. Nechci použít označení debil. Ale nějak se mi dere na mysl. Nic. Otevřeno. V lijáku popadám košík, utíkám bez deštníku. Nemohu vletět jako dřív rovnou od auta k výtahu. Ne, musím trošku zmoknout. Oběhnout dům. Vyběhnout příkré schody... Maminka ve světlé jídelně. Před sebou hrneček se zbytkem čaje. Sklenici s medem. Letošním. Hodná pečovatelka, dala jí sklenici medu. Dík.

- Mami, dosnídáváš?

- Jo.

Jedeme na terasu. Dešťové kapky vystřikují od zábradlí. Vlaštovky krmí o sto šest. Dvě sedí na hnízdě u otevřených zobáčků. Okamžitě se prostřídají. Krmí velká mláďata. I v dešti létají vysoko na obloze. Vždycky se říkalo, že létají-li vlaštovky nad zemí, bude pršet. Hmyz létá při zemi. za sluníčka létá vysoko, tedy i ptáci. Dnes to očividně nefunguje. 

Prostírám mamince.

- Mami, včera jsme hezky poseděli, oslavili narozeniny.

- Jé, tak ti přeju...

- Mamko, už jsi mě přála několikrát. Chceš kafíčko?

- To bych si dala.

Její věta, můj Petroušek ji často parafrázuje. Jazyk jí lítá. Vařím jí ne černou díru v hrnku, ale care; zalévám smetanou. Přinesla jsem i trošku třtinového cukru. Nejprve skleničku na dně s rybízem svařeným s vínem a kondenzovaným mlékem, italským piškotem, čokoládo a šlehačkou.

- Chutná ti to?

- No, chutná, ale je to divné.

- Aha, je tam ten rybíz, viď?

Servíruji dortík. Na něm si očividně pošušňává. A obližprst? Když jsem měla na gymplu na besedě pana Zdeňka Trošku, naučila jsem se od něj: Nebe v hubě. 

Maminko, ty moje milovaná!

Nikdo mi to neříká, jenom ty. 

To se ti jenom zdá. Ty víš, že tě nikdy neopustím a budu za tebou jezdit do posledních dnů. 

Hladím ji po vlasech. Kdysi hladívala ona mě.  Dobře si to pamatuji. Ten slastný pocit. Po hlavičce smí hladit jen maminka. Je to intimní zóna dítěte. Dělohy se dotýká dlaněmi, chodidly a hlavičkou. Ani učitel nemá dítě hladit po vlasech. No, v dnešní době - by si to snad ani nedovolil. Ačkoli propagace pedofilie spěje k uzákonění...  

Chci si natočit krmící sýkorky, ale ne a ne... Ty z hnízdečka na mě zírají dolů. Intuitivně cítím jejich vzkaz.

- Vypadni!

Tak padám.

Maminku ještě vysadit, zabalit do deky; odvézt do jídelny, přenést talířek s broskví, meruňkou zbytkem obližprstu. Kamilka už nese polévku.

- Mamka asi nebude moc jíst.

- Ale jí.

Nejradši bych to kuře objala. Loučím se.

- Maminko, tak zas zítra. Nezapomenu, ničeho se neboj. Zas přijdu. Jsem tu jak na koni! :-) 

Maminčina věta - jsem tu jak na koni.

K obědu - uáá, bude hovězí na pánev. To neumím. Naložené už asi tři dny. Řeznice mi řekla, že tak kvalitního hovězího je do papiňáku škoda. Tak jo. Vím. Rozpálit. Položit. Nehýbat. Maso se samo pustí. Myslím, že se mi to povedlo. Ale není to můj šálek kávy. Maso... Vystačím si bez něj. Micinka přiběhla. Vystupuje po schůdcích do svého apartmánu. Očichává pachy. Včera tu byl pejsek. Taky vnouček se tam dotýkal. Micka kontroluje svou chaloupku. Lehla si pod houpačku. Nabízím jí maso. Dala si říct. Po obědě ji beru na klín. Nějaký blb před domem túruje auto. Micka se děsně chvěje. Bojí se jen velkého auta v noci, když do něj obracejí kontajnery se sklem. To je strachy zsinalá. A tohohle pablba před domem. 

Pevně ji držím. Brečí. Pouštím ji. Utíká do zahrady.

- Peťuš, chutnalo ti to? 

- Jo, ale byly by vhodnější jiné nože. 

- To mi říkáš brzy. Máš pravdu. Ale kam jsem ty nože na stejky dala? Někde na terasu.

Po obědě ze zbytku kvásku lívance. Šlehám tvaroh se šlehačkou. Pribiňák. Na lívanec na marmeládku lžíci tvarohu, kopeček šlehačky. A tím končíme. Víkend to byl narozeninový. Ale tajle je tajle. Zdraví máme jen jedno. 

Důvodem k přestěhování do naší zahrady byla hospoda dole na rohu u našeho paneláku. Neukáznění hosté v zahrádce. Celou noc nás budili. Taxíky. ahóooj, ahóohj. Dům přišel po Rohu hojnosti asi v roce 2007; následný rok padlo rozhodnutí. V roce 2009 v prosinci kolaudace. A v roce 2010 stěhování. Zrovna spadlo letadlo s polskými politiky... Naše čtvrť bývala bílá, čistá, tichá, slušná. Dnes tu sedím, v sousední zahradě by mladí chtěli stavět. Je jich tam hejno, řvou jak na pikniku. Dnes celý den. Hluk. Není tu klid. Jasně. Mladí mají radost ze života. Ale to já taky. Řehtají, hlučí, dívčiny se chichotají, halekají na své mužské protějšky. (Ještě že tak. Horší by bylo, kdyby tu mladíčci halekali na své mužské protějšky.) Stále přistávají auta, jiná se se svistotem gum rozjíždějí. Připadám si jak v paneláku s hospodou pod okny. Raku, raku, necháš si ten binec líbit? Tfuj, zavání sem dým z grilování. Jsem schovaná pod slunečníkem za domem. Naši sousedi přes zahradu někdy grilují taky, ale nějak decentněji. Jsou tiší a to se sousedka umí krásně nahlas charakteristicky zasmát. Její smích miluji. Naproti přes cestu ve starém rakousko-uherském domku, bývalá vechtrovna k bývalé jaroměřské bráně, vyjí dva psi. Neskonale. Nepříjemné. Nastěhovali se tam mladí. Mor tohoto světa. Neurvalí, hluční, neukáznění, pány ulice. Petroušek se na mě přišel podívat ven.

- Co ty tu děláš?

- Tvořím kytičky z pytlíků od čaje. 

- Hm, to máš hezké. 

- Cítíš, jak to tu smrdí? Vedle grilují. 

- To není od nich. 

- To je od nich.

- To je jak když pálí podrážky. 

- Že jim to nepůjdeš říct?

Projíždím FB. Video o tom, jak tu půl století vědci pracují na ovládnutí mysli lidí. Jak umějí zabít přes srdce. Příčina smrti: Zástava srdce. Stanley Kubrick dávno dávno natočil přistání na Měsíci, je jedno z jakého důvodu. Loni v březnu jsem cestou z Phy poslouchala obsah jeho filmu Osvícení. Filmu bych vůbec nerozuměla. Neznala bych symboliku. Ani dvě holčičky, dvojčata, by mě netrkla... Nedal si pozor. Zfilmoval Spalující touhu. Do Ameriky se nikdy nevrátil. Bál se o život. Někdy v sedmdesátých letech se o to pokusili. Nedočkal se premiéry svého filmu. Kupodivu zemřel na zástavu srdce. Očekával to. Nikol Kidman o tom mluvila. 

https://www.protiproud.cz/politika/4546-artemis-namisto-apollona-poleti-americane-za-pet-let-na-mars-trump-uz-trese-plnym-mescem-chysta-se-novy-vesmirny-podvod-lety-apollo-na-mesic-byly-kolosalni-mystifikaci-proc-soveti-mlceli-pence-uz-si-brousi-zuby.htm?fbclid=IwAR0seSnHwloiC44cerEl05JzAv2Jw8fGFhxV_86K6dTeoykH_79CV2tWslA

I ten náš Ransdorf se namíchal někam, kam neměl. Zástava srdce. Před lety zemřelo v jednom dni asi pět šest novinářů. Jeden měl autonehodu, ostatní - zástava srdce.  Už chápu změnu mysli u sluníčkářů. Ve videiku hovoří, jak umějí lidem do mysli vložit setkání s Bohem, vidění andělů, umějí ovládat miliardy mozků...

https://www.facebook.com/zdenek.danicek/videos/2063282193739951/UzpfSTEwMDAwMTMzNjEwMTYxMDpWSzo0NjQxMzA5MDA3OTkwNzY/?multi_permalinks=464130900799076&notif_id=1563723059228985&notif_t=group_activityhttps://www.facebook.com/zdenek.danicek/videos/2063282193739951/UzpfSTEwMDAwMTMzNjEwMTYxMDpWSzo0NjQxMzA5MDA3OTkwNzY/?multi_permalinks=464130900799076&notif_id=1563723059228985&notif_t=group_activity

Sprchlo. Je mi zima. Jdu okouknout zahradu. Zalít rajčata. Modrá slíva je zase obsypaná. Děkuji ji v duchu za hojnost. 

Zalézám domů. Náhodně :-) (synchronně) sdílím video - rozhovor se Stanleyem Kubrickem. Přiznává, že točil Přistání na Měsíci... Dostali ho. Rozhovor měl patnáct let počkat na své zveřejnění. 

https://www.youtube.com/watch?v=JYSvXELuT74&feature=sharehttps://www.youtube.com/watch?v=JYSvXELuT74&feature=share

Kdysi na představení Čtyři dohody nebo Pátá dohoda v roce 2011 Jaroušek Dušek hovořil: 

- Nyní se budou odkrývat tajemství. V květnu dalšího roku zatkli krabici se sedmi miliony :-) Tehdy jsem byla hloupá. Ba, pitomá. Myslela jsem, že se jedná o takováto tajemství... Ne, od té doby se lidstvu maličko odhalilo to, o čem jsme neměli ani tuchy... A to je teprve začátek. Jen kdyby to vešlo do učebnic. 

Dobrou noc!! :-)