Divadelní propadák

Krásný den končí. Měl černou tečku. Hnusnou. Neočekávanou.

Zachytila jsem kuropění. To se mi často nepodaří. Ráno se vyvaluji, začínám v deset. V pátek nepracuji. Mám objednanou paní na přeměření. Chodí už rok. Nádherně zregenerovala tělo. Zhubla. Začala cvičit,  jezdit na kole. Chůze se jí zlepšila. Její tvář se rozjasnila. Její objem se zmenšil. Má radost ze života. Loni po první návštěvě nemohla ani mluvit. Plakala nad svými výsledky. Ještěže s sebou měla manžela. Skvělého manžela. Doprovází ji vždycky. Paní pečuje o maminku. Tatínek vytrapuje. Po operacích a nemocnicích dokazuje svou sílu. Ale aspoň se snaží být soběstačný. Měří jí prášek do pračky. Ona se jen směje. Celý život ji drtil. Teď ho může levou rukou rozdrtit ona. Ale je láskyplná dcera.

- Co maminka? Jsi její anděl.

- Začíná se projevovat její paměť. Víc a víc.

- Tatínek stále křičí?

- Víš, říkala jsem mu, že tím, že na ni zakřičí, ničemu neposlouží. 

- On si asi myslí jako v té scénce. Když budeš na cizince křičet, lépe pochopí češtinu.

Její manžel dodává:

- No, jak v té scénce povídali, že stačí mluvit po-ma-lu. A cizinec po-cho-pí. A pak mezi sebou mluvili po-ma-lu a mysleli si, že hovoří cizí řečí.

Přesně tak. Vytanula mi příhoda z dětství. Bydleli jsme v dvojdomku. Přes zeď jsem slyšela, když Pavel cvičil na klavír. To byl signál, abych šla taky procvičovat stupnice, akordy a etudy. Jednou v noci, to jsem tvrdě spala, ale mamka ne, měli u sousedů návštěvu z NDR. Čím víc za zdí znělo prosit, tím víc soused na německou návštěvu mluvil hlasitě, pak víc hlasitě, až křičel. Doufaje, že Němci porozumí česky. NDRáci byli tvrdí. Zkrátka česky nerozuměli, i kdyby jim to pouštěl z amplionu.

Odjíždějí. Pro mě je to oblažení, tihle dva. Radost. On je milující manžel, má na krku domek, dcerku středoškolačku a vysokoškolačku. Jeho žena pečuje od pondělí nebo od neděle do pátku o rodiče. Na víkend si ji přiveze domů. Úctyhodné. Pár hodin spolu. 

Volá klientka ze včera. Kontroluji dávkování. Jestli jí chutná, jestli je změřena. Jak reaguje její cukrovka. Je to ta krásná paní ze včera. Jak si vybrala naráz všechny těžkosti světa. Zvládá. Krásná bytost.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-04-od-kuropeni-do-obeda

Jdu pověsit prádlo. Ptáci fidlají na své nástroje. Fotím drobnosti, ozdoby, kameny, květiny. Zdobím jabloňku barevnými vajíčky. A teď mýt okna. Mám to s ptačím koncertem. Kolik oken stihnu? Jedno hotové. A okna ve výklenku. Ta mi dají práci. Zvenku je přilepen lepicí hmotou malovaný venkovní teploměr. Zevnitř hedvábná mandala a na druhé tabulce ptáci a motýl. Než to odlepím, umyju, vyblýskám, nazdobím, už je tu Petroušek z roboty.

- Půjdeme sázet vrbu?

- Nejdřív se naobědvám. 

Sedíme pod třešní. Vychutnávám oběd a slunečný den. Radíme se, kam s vrbičkou. Na její staré místo už nelze. Sousední stodola, kterou si soused vymlasknul na vedlejším pozemku, ačkoli jeho rodina vlastní mraky pozemků, nám stíní. Nám a rostlinám. Ukradli nám slunce. Má se odpouštět. Ale krádež slunce a soukromí – ne, to ne. To nedokážu. Nebudu se přetvařovat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-04-pracujeme

Vybíráme místo. Nasazujeme kovovou konstrukci. Už dosloužila, ale Petroušek ji ještě revitalizhoval měděnými tyčinkami. Zdobím nástavec mašlí. Mám jich mnoho, mnoho. Českých ze Stuhy v Dobrušce. Okopávám magnolii a v jejím sousedství vrbičku s pleteným kmenem. Mobil mě upozorňuje, abych nezapomněla na divadlo. Mohla bych jít pěšky, ale Kuga hrabe kopýtky ve stáji. To musím. To prostě nemůžu ignorovat. Chce se maličko proběhnout.

Divadlo, má láska. Chodím celý život. Nejprve jsme chodily s mou kamarádkou Kačkou. Co práce nám dalo posunout se ze zadních lavic k jevišti. To ještě na náměstí v předprodeji obsluhoval pan Přibyl.

- Ireno, měly bychom mu dát nějaký úplatek, abychom zrychlily postup vpřed.

- A jak mu to chceš dát?

- No, nějak mu to podsunout, až budeme platit. Nebo do kapsičky. Nebo mu to dát rovnou. Nebo…

- Asi ses zbláznila? A co když řekne ne. To ne. Musíme si to vyčekat.

Vyčekaly. Dostaly jsme se do krásné šesté řady doprostřed. Nádherná místa. 

Kačka se po revoluci s manželem odstěhovala do Phy. Komunista, politruk dostal místo na ministerstvu. No jak jinak, že? Je to stále stejné. Politručka místo aby chodila v uniformě, jako nevolená, nikde v tabulkách nezařazená, vykonávající pouze čestnou fci, obírá státní pokladnu o devadesát pět tisíc. Čůza.

Pak se mnou do divadla začala jezdit maminka. Vždycky čekala na rohu u paneláku. Jak jsem nepřišla včas, ujela. Jenže jsem si stopla, byla jsem v divadle dřív než ona stihla zaparkovat. Jezdívala s námi i paní Matějovská. S tou jsme se měly moc a moc a velmi nesmírně a hodně rády. Od mých dětských let. Od školních dob, kdy se jim narodil Sláveček, chodila jsem k nim dennodenně jako chůvička k jejich malému hošíčkovi. Stáňa mi sliboval, že si mě vezme. :-) To byla velká láska. Brávali mě s sebou na chatu na Špinku. S paní jsme se kontaktovaly celý život. Měly jsme k sobě blízko. Ó, paní Matějovská odešla. Maminka pak už řekla, že se jí večer nechce nikam jezdit. Chvíli se mnou chodila snacha. Pak se jí narodilo druhé. pořád jsem si druhé místo držela. Pro někoho. Pak přišel zlovid, divadlo zrušili. U nás mělo velkou tradici. I ochotnické. A má! Ze dvou abonmá se tak tak dalo dohromady jedno. Lidi si odvykli. Zůstali jsme my skalní. Občas odpustím slabší výkony pražský herců. Míša Kuklová slabé kafíčko proti našim ochotníkům. Ty pozvedl asi před šesti sedmi lety režisér hradeckého Klicperova divadla. Ochotníci ze sebe vydali naprosto všechno. Naučili se hýbat, mluvit hlasitě, úroveň jejich výkonů vzrostla o tisíc procent. Spokojenost. Hrají mnohdy kvalitněji než profesionálové. Většinou přijedou herci z pražských divadel a agentur, pravidelně přijíždí divadlo hradecké a pardubické. Spokojenost. Asi před dvaceti lety přijeli myslím Hradečtí? s představením Zazie v metru. Veleúspěšný román u nás propadák. Lidi dupalipři úprku během představení. Někteří počkali aspoň do přestávky. Přitom zas – všechno v pořádku. Režie, výkony, kostýmy, scéna… U nás propadli. Uvidíme, s čím se představí dnešní herci z divadla R. Brzobohatého.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-04-ne

Jedu. Jedu dřív než obvykle. Parkuji kousek na parkovišti od divadla. Protože u něj je už plno. Ti lidi sem snad chodí už po obědě. Jdu parčíkem. Fotím rozkvetlý keř. A budovu Sokolovny. Dnes naše divadlo. Krásná stavba. Nemám permanentku. Ale u vchodu mě pustila slečna s úsměvem.

- Jen nevím, kde sedím.

- To vy to najdete.

V mé řadě ještě prázdno. Ubezpečuji se – kde sedím. Lidi v páté mi ukazují:

- Vy sedíte támhle, ve čtvrté.

- Je to jisté? To víte, staří lidé jsou maličko dežo.

Smějeme se. Když trefím do divadla, je to ještě dobré. A když se trefím do řady, je to skvělé. A pokud poznám své sedadlo – no to je vynikající! Usazuji se. Vlevo ode mě chodívala maminčina dávná spolupracovnice z VÚ 1117 s dcerou. Už chodí dcera s mladou. Maminky nás opustily. Dnes tu holky nejsou. Vpravo sedí Jiřina. Studovaly jsme spolu pomalu před padesáti lety na fakultě češtinu a pavědy občanské nauky. Takové ty sociologie, stát a právo, politologie – kecy v kleci. Pseudovědy. Tehdy jsem to netušila. Tvrdě jsem spala. Protože tady v socialistickém výběhu jsme měli občanskou nauku a MOKOBUKO. Ne, to není Nabuko. To je morální kodex budovatele komunismu. Ty pseudovědy jsem se učila v běhu po plyšovém podvodu. Jiřina nechtěla celý život učit na druhém stupni. Přitom jsme měly aprobaci 5. až 12.ročník, tedy byly jsme vystudované středoškolské profesorky. Jiřka dnes přišla s Marcelkou. Bydlela v naší čtvrti o ulici jinde. Je mladší. Ale stále se zdravíme, víme o sobě.

- Kde máš kolegyňku?

- Je v Thajsku. Mám s sebou náhradu.

- Na co jdeme?

- Hračička. Dva herci.

- O je, tak aby to nebylo jako minule. To byla nuda.

- To teda jo. Bareš s manželkou. Snad to dnes bude lepší.

Začíná představení. Krásná herečka rozehrává děj. Thriller. Fuj. Asi jsem mimoň. Chráním si své ledviny, které trpí strachem u detektivek. Thrillery nevyhledávám. Ne. Stačí to, v čem žijeme, čím lidi krmí svatá bedna a obchodní řetězce. A politici. A já trpím! Skvělé výkony, dekorace, dialogy, recenze. Ale zvrhlost tématu, úpadek morálky… Ne. Končí dějství. Lidi se nezdvihají.

- Je to konec? Jdeme domů? 

- Můžeš, ale nejdeme. Je jen přestávka. 

- Ale už by mohl být konec. Každý by si dotvořil podle svého.

Na toaletách tři paní kritizují dnešní představení. Připoujuji se:

- Očekávala jsem nějakou komedii. Abych se mohla zasmát. 

- Vy se tak rozkošně smějete! Já váš smích miluji. 

- Ješiši, můj smch je slyšet?

- Já ho mám  moc ráda. A opravdu to dnes nestojí za nic. 

Po přestávce děj nabírá ještě větší obrátky. Srdce mi buší strachy. Chci odsud. Nebaví mě sledovat kdo koho dřív zabije. To je téma! Nakonec doktorka, která se měla stát obětí vykoná lobotomii na masovém vrahovi… Co tohle má znamenat! To je nějaká inspirace? Hnus!

Jedu domů. Petroušek ode mě dostal na tg video.

- Tak už jsi doma.

- Peťuš, když jsem běžela k autu, šel ten vyšetřovatel, víš, který… Něco rozčileně mluvil k manželce. Ptala jsem se, jestli se jim to líbilo. Vyštěkl kategorické ne.

Takhle si divadlo předplatitele neudrží.

- Peťuš, pojď mě obejmot. Potřebuji si vyměnit energie. Br. 

Petroušek mě objímá. Strach, hrůza  a nespokojenost je pryč. 

Den byl naplněn sluncem, životem, energií, krásou. A pak hnus na závěr. Vůbec to ke kráse dne nepasovalo.

Dobrou noc!