Dozrál čas na změny
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-20_Ohnodesy_odmitam_v_zime%2C_natoz_v_srpnu/
Pátek večer. Před hodinou tu nějaký kjava pouštěl asi deset minut ohňoděsy. Když nenosím roušku, lidi čučí a mají na mysli - ona nedbá zákona. Ale dbá. Rozhodnutí moci soudní je pro mě zákonem. Pouštění divokých ohňoděsů uprostřed léta je v souladu se zákonem? Ne. Není. - Kočky zmizely. Ptáci vyrušeni na hnízdech. Doufám, že se čičiny brzy objeví. Volala jsem do tmy vpředu i vzadu domu. Po hodině jsem šla okouknout, jestli se ježek zastavil na večeři. Asi ne. Ale Zrzka vběhla do domu. Mourek zmiznul. Mám ho raději na křesílku na terase, než abych nevěděla, kde je.
Ráno. Páteček. Tvořím kynuté těsto na metýnku. Nějak mi narostlo. Zas jsem do něj vmontovala žitný kvásek. Nakonec nejen metýnka, ale i kynuté buchty se švestkovými povidly. Jdu zahradou, sbírám švestky. Mourek je můj stín. Stále mě doprovází. Od stromu ke stromu. Nechává se hladit. Když dnes Zrzečka rafla myšičku, hrála si s ní. Stoicky seděl; díval se na hrající si mladou družku. Jak jsem vešla do zahrady, hned mě slyšel. Mrau, jsem tady. Metýnku jsem šoupla do trouby. Vrátila jsem se do zahrady zalít rajčata.
- Kde mraucáš? Kde jsi?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-20_Kocicky
Seděl na lavičce. Přisedla jsem k němu. Plácla jsem rukou do stehna. Pochopil. Vstoupil na můj klín. Poprvé. Schoulil se. Hověl si. V domě se mi zatím mírně přičmoudla metýnka. Ale vyšla z toho muzlání s kocourem ještě dobře. Lámu si hlavu, jak ho vhečmat do boudy. Strašpytla. Dnes v zahradě mi došlo, že ho nemohu a nechci darovat. Zkrátka si, Petroušku, budeš muset zvyknout. Já ustoupím - jedna kočka v domě. Jedna venku. Dvě milující se bytosti dohromady. Pořád se pusinkují. Vzájemně myjí... Patří k sobě.
Mám období, kdy se nořím do sebe. Propojuji myšlenky. Ledacos mi dochází. Nastal čas změny. Pustím něco, čeho jsem se držela... Je čas.
Kynuté buchty jsem naskládala do kameninového pekáče z magacínu po starých Prokopových. Rodičích tchýně. Magacín - nikdy jsem nevěděla, proč můj první manžel říká magacín starému obchodu a bytu své babičky. Tam jsem si sebrala tenhle luxusní pekáč. Mám pocit, že Karel Poláček tohle slovo používal taky. Ne. Už vím. Používal označení koloniál. První manžel Ivka... Dej mu pánbu věčnou slávu. Obchod s koloniálním zbožím svých prarodičů nazýval taky koloniál. Měli v obchodě velký stroj na pražení kávy. Stroj na vaření mýdla... Kupci. Koloniál jsem pochopila. Ale magacín nikoli. Když mě opustil, Linda tehdy začala sotva chodit, Denisce bylo sedm, běžel za jinou; z obchodu a bytu své babičky a dědečka Ivulka stvořil hospodu. POvedla se mu. Ze starých krásných regálů vyrobil nádherný bar pult. A stal se svým nejlepším hostem. Bydleli jsme tehdy s Peťulkou nad hospodou. Jak v noci zjistil, že jsme vzhůru, zval nás na panáka. Kouřili spolu.
- Jednu.
- A už dost.
- Ne, Iri, ještě jednu. Péťo, ještě jednu.
Těžko jsme utíkali nahoru spát. Proč jsem si vzpomněla? Jo, pekáč...
Jedu na nákup. Beru s sebou sýrové nudle s expirací 3.9. Koupila jsem je před odjezdem do Špindlu. Nudle v pytlíku plesnivé. Omlouvají se. Vrací peníze. Hledím. Na pokladně probírají mou účtenku. Vše zaznamenáno. Nechápu. Nechápu ani, jak sýr může vydržet do 3.9. od poloviny srpna. V igelitu. Bez vzduchu jo. Ale stejně. Předevčírem jsem nakoukla do pytlíku s drahými fíky. Expirace někdy koncem roku. Jenže rozdělány měsíc, dva. Obaleny něčím bílým. Rozsýpaly se. Jako by nebyly vcelku, ale jakoby je někdo vyrobil z nějakého prášku. Fuj! Byly to fíky?
Vcházím do obchodu. Špitnu k mladé paní, že už roušku nemusí mít. Paní se zájmem poslouchá: Norimberský kodex, Mezinárodní úmluva o biomedicíně. Zákon 240/2000 Sb., par. 31, odst. 4. Listina ZPS. Ústav. Mučení a genocida. Útisk. Přisvojení pravomoci úřadu - zákon 328 atd. Víc jsem si nevzpomněla.
- Víte, můj muž nenosí, ale tohle všechno jsem nevěděla. Děkuji mockrát. Už ji nechci nosit.
- No, už to klesá. Chtěli už touhle dobou zas vyrukovat s opatřeními. Ale teď bylo mínus sedm nemocných nebo mrtvých. Nějak jim ta čísla nehrají. Mají něco v plánu od 1.9. I tak nedbejte. Lžou.
Paní mi dala podpis na petici za děti. Aby je nešpejlovali, neponižovali, neubližovali jim, nevystrkovali ze zpěvu, svačin, tělocviku... Ještě přebíhám parkoviště do dalšího obchodu. Oslovuji paní. Má prý děti do školy, ale vůbec jí nečiní potíž jejich testování. Zvykli si. Slípka.
- A víte, že ta chemikálie, kterou bez potíží ty vaše děti několikrát do týdne polknou ze závadných a žádnou laboratoří neschválených štětiček, tak že ta chemikálie se objevila v nějakém výrobku? Řetězec ji stahoval z prodeje. Takže je bez potíží špejlujte. Chemikálie jim vstupuje do sliznice. Pak do krevního oběhu. Na shledanou.
Zachovávám klid. Blbost téhle mámy nadnáší. Holku drží při zemi jen to, že se drží nákupního košíčku.
Večer jedeme do hradeckého velkého hotelového komplexu Terizánský dvůr. Jen na setkání s kolegy z Herbalife. Předloni a loni jsme se vypravili na vysočinu do Medlova. Krásné putování mezi loukami po hospůdkách až do střeleckého areálu v Novém Městě na Moravě. Soutěžili jsme, zpívali... Letos nám lžikovid nedovolil plánovat. O víkendu máme jediné školení naživo. Smluvili jsme si, že si Medlov uděláme dnes v Hradci. Tentokrát žádné Brno, Brno, Brno, Pha. Poprvé Hradec. Petroušek přiběhl na poslední chvíli. Nejprve jsme se měli sejít ve čtyři, v pět, nakonec v šest. Tak stíhá. Cestou mi vypráví.
- To je provoz. Zadem. Každý si rozmyslí jet po státní. Dnes ve Smiřícíh někdo skočil pod vlak. Sanitky a všichni museli objíždět vesnicemi.
Obešlo mě divno. Rozechvěla jsem se.
- Péťo, jak může někdo dojít až tak daleko, že spáchá takovou hrůzu.
- Nevíš. Třeba byl očkovaný a docvaklo mu.
- To ne. Byl něčím nešťastný. Jak to mohl udělat?
- Jo, představ si! Dnes k nám přijeli plynaři. Jeden se omlouval, že je náhradník. Kolega se nechal před třemi týdny očkovat. Aby mohl s dětmi jet k moři. Vrátili se. Bolelo ho hrozně tři dny břicho. Čtyřicet dva let. Tři děti. Druhá, čtvrtá, sedmá. Bojuje o život. Upadl do koma.
- Ještě loni někdo zahynul při autonehodě a zapsali smrt s kovidem. Dnes někdo zemře po očkování, ale zemře na srdce. Dnes jsem několikrát poslouchala dokola profesora Turánka. Už to nemohl vydržet. Promluvil. Mluvil o pletenci nervů v rameni. Netrefit se do nervu je umění. Vždycky se trefíš. Prý nastane bare syndrom. Neurologické pochroumání člověka. Neurogenerativní imunologická onemocnění způsobují tyhle nové vakcíny. Prý měly být odborné debaty. Ale ne, ke slovu přišly neodborné tlampače. Už pravda prosakuje. Nová technologie není ještě prověřená. Je spojená s S proteinem; nevíme, co ty dvě věci udělají. Dnes už si Američané všimli při pitvách mikroembolií - v plicích ledvinách, v mozku, periferních cévách. Většina dětí projde kovidem bez onemocnění. A oni budou neověřenou vakcínou prý vakcinovat celou dětskou populaci? Není ještě schválena, jen podmínečně. Děti nejsou cílem infekce. Proč je vakcinovat! Pro děti je to velká zátěž. Končí to u kluků ve varlatech a u holek ve vaječnících. Děvčata mohou být dotčena vakcínou. Nebudou mít schopnost mít děti. Je tam hormon zodpovědný za tvorbu placenty. Už jim došli dospělí. Třetina se nedá a on se jim prý nediví, tak se vrhli na děti. Péťo, on mluví o jarmarku vakcín!! Představ si, hovořil o obchodních centrech. Že tě můžou píchnout do cévy. A prý - jestli tam budou hasiči jako záchranáři. To prý není kampaň na prodej tenisek. On jako vědec je závislý na grantech. Takže vědci vědí, co je to za prasárnu, ale mlčí.
- No, tak tenhle je už tři dny v komatu.
Dojeli jsme do HK. Před hotelem jediná Zuzka. Osmnáct hodin. Volám našemu mladému Míšovi. Vysvětluje, jak zajedeme do garáží. Já naopak vysvětluji, že jsem noclehy zrušila. Očkovaná kolegyňka se bála, aby ode mě něco nechytila. Budu dojíždět.
Jdu k recepci. Zdravím se se svými. Náš prezident Petr Ševela - inteligentní, empatický, citlivý, slušný. Nesmírně pracovitý. Když před pomalu třiceti lety s Herbalife začínal, roznášeli s jeho pozdější ženou v noci letáčky. Pět tisíc. V půl druhé mu říkala, že už jdou spát. Ne. Museli to porozstrkat do schránek. Pak se jít vyspat a být v budce připraven na zájemce... Nestaví na odiv svůj obrovský majetek. Skromný. Vycházím před hotel. Bude půl sedmé. Je nás tam asi pět. Říkám, že po Velkém náměstí, schodišti Bono publico bych je povodila taky. Honza a Zuzka mi ukazují fotky z Bílé věže.
- Už víš, proč všude chodím pozdě? Takhle tady čumákovat půl hodiny. A nikde nic.
Péťovi dochází trpělivost.
- Jedeme!
Koukám.
- Když nejste schopni na šestou se tady sejít, já tu panáčkovat nebudu. A tobě je pětašedesát a nemáš tohle zapotřebí.
Následuji ho. Má pravdu. Kočky nás vítají obě dvě. To byl výlet! Takhle jsem rozzlobeného Péťu ještě neviděla.
Zítra bychom se probudili. Péťa by jel domů. Já sešla do sálu na školení. Takhle se vyspím doma. Petroušek jde do Kolbenky s bandaskou. Já pojedu na školko. Večer se sejdeme doma.
Zrzečka se přišla mrknout. Načuhuje do koše. Dívá se pod gauč. Očichává koberec. Je smutná. Hledá koťata. Teprve teď? Beru ji do náruče. Mluvím k ní. Hladím. Přede. Jenže se to opakuje dokola. Brečí. Hledá. Lehne si. Zas jí to nedá. Hledá...
A teď už frrr do postele. Normálně bych co? Zítra svištěla do Atlantisu. Péťa by mě ráno předal Karlovi a Tereze... Jo, loni to bylo skvělé. Stihla jsem bazén. A v neděli večer ještě představení na Theatrum Kuks...
Změna je život. Cítím propojenost sama se sebou. Ano. Změny přicházejí.
Dobrou noc!