Dnes bych mamce položila otázku: Mami, co mi řekneš o 15.3.1939?

Probouzím se pozdě. Venku šedo. Včera jsem touhle dobou hoblovala sjezdovky pod sluníčkem. Dnes abych očekávala saharský písek. Jestlipak ta paní z Českého ráje zas vezme stěry z vanové vody na zahradě. Copak laboratoř vyhodnotí, jaké dobroty nám hodili na hlavu? Tak dlouho byl pokoj. Azurové nebe nad hlavou. Přirozené obláčky. Musíme to ještě vydržet.

Drahuška mi psala, jak se hezky četly vzpomínky na babičku. Měla jsem tam vzpomínky jak z nouzovské hospody, ale to s těmi vdolky, to už bylo po prodání hospody po přestěhování do Lejšovky. To její pánbu ti to požehnej. Nebo pánbu ti to dopřej - to už bylo z Lejšovky. Vidím babičku opřenou na předloktí na stole. zadek nahoru. Pozoruje, jak ve mně mizí její dobroty. Tak blizoučko u mě byla. Maminku ani babičku už nespatřím. Babička. 

Začítám se do textu. Padl na mě smutek. Tam v té době to bylo krásné. Nemám si na co stěžovat ani dnes. Jenže dospělý a starý cítí zodpovědnost. Životní zkušenosti ji zvětšují. Neopeřenému mláděti zkušenost chybí. Proto může být bezstarostné.

Poledne.

- Už ses vyspala?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-15_Chleba/

- Petroušku, už mám zaděláno na chlebíček.

Péťa může vědět všechno. Co komu koupím, daruji, do kdy spím. Babička vždycky Ivě, když jsme odjížděly,  napakovala do tašky třešně, med, vajíčka a nezapomněla říci:

- A schovej to. Ať to děda nevidí.

Nebo:

- Nemusí to vidět. 

Totiž rozlišovalo se Venuše a Jarda, To byl mamčin bratr. Dědův vlastní. Celé dětství jsem intuitivně rozlišovala Ema a Jaroušek a já. Ne, že by mě děda neměl rád. Byla s ním velká legrace. Měl radost, když nás doběhl. 

- Holky, která řekne komín?

Po vyslovení následovala replika:

- Po druhé ti nic nepovím. 

Věděly jsme, co tam patří za slovo. Děda se významně smál.

- Dědo, vyprávěj nám pohádku. 

- To bylo za dávných časů, kdy krávy chodily bez ocasů. To bylo dávno v roce dvacet pět, kdy se voda sypala a písek tek. 

A to byla celá pohádka. Utíkal do včelína. Někdy nás tam vzal. Ráda jsem dýmila dmychadlem. Děda mi půjčil kuklu. Pozorovala jsem ho u práce. Vonělo to tam včelami, propolisem, dýmem, medem, dřevem. V tanečním sále dvakrát za leté točil medometem med. Och, odvíčkovával rámečky širokou jemnou vidlicí. Otíral ji o kamenínový hrnek. Zdravé zuby žvýkaly léčivou dobrotu. Vytočený med - největší mls světa. Dá se pít na litry. Měli jsme spotřebu. Babička mu vždycky někde pár sklenic vyšpatnila. 

Vajíčka se u nás balila do novinových obdélníčků. Vajíčka v nich ležela jak v peřince. V tašce se muselo vše převézt bez karambolu. 

Totiž - ten příběh, jak už jednou byl ženatý s děsně línou ženou, už jsem vzpomínala. Zlomil o ni násadu od koštěte. Rozvedl se. Už by si ho žádná ve vesnici nevzala. Jůlinka. Maminka jí umřela na španělskou chřipku. To je ta, jak jsme se s maminkou někdy dobelhaly k černožickému hřbitovu. Tam leží mamčini prarodiče. Už tehdy - jsem se dočetla - byla chřipka šířena. Depopulace každých sto let. O rouškách u anglických horníků jsem se dočetla až v nynější lži době. Prý někdy nedávno, před pěti sedmi lety zjistili exhumacemi, nechápu jak, ale zkrátka lidé umírali na zápaly plic. Měli na nich plíseň z roušek. Zjednodušuji. Aby mě někdo studovaný nevzal za slovo. Prodávám, jak jsem koupila. Přesně si pamatuji na četbu z nějaké odborné knihy loni v únoru na běžkách. Vždycky jsem si to tam ve stínu u lesíka vracela zpátky. Proč ve stínu? Protože na slunci na display není nic vidět. Babička Jůlinka čekala dítě s Josefem Dvořákem. Taky na svatbu. Sliboval jí hory doly. Mám jeho obrázek v pracovně. S jeho ženou. Tetou Dvořákovou. Skvěle mamce oplatila to, jak její muž kdysi Jůlinku obalamutil, ošustil a opustil. Jak se říkávalo. Neměli děti. Ona mou maminku nade vše milovala. Od ní dostala spoustu krásného zlata. Taky kámen sváru - platinový prsten s diamanty. Ten mi maminka darovala za státnice. A já ho poslala dál - za státnice. Okotil se. Dostal k sobě asi před třemi lety náramek. Ruční práce. Drahocennost. 

- Jůlinko, prosím tě, půjč mi tu knížku, jak máme peníze na domek. Nechám připsat úroky. 

Jůlinka naivní mu ji svěřila. Už svého milého, otce budoucí Vendulky, ani tu knížku neviděla. Mamka se narodila jako nemanželská. Krásnou elegantní Jůlinku našel ztroskotanec děda Kopecký. Jůlinka se starala o svých asi osm sourozenců. Její tatínek dělal mistra v textilce v Černožicích. Tak umřel. Děda Kopecký si babičku vzal. Asi mamce přepsali rodný list. Musela tam mít napsáno Věnceslava Šormová. Ale děda jí dal jméno Kopecká. Jůlinčin hřích se překryl. Jak jsem potkala toho bratrance na hřbitově - to bylo vtipné. Jsem mu řekla:

- Fuj, to jsem se lekla. 

On odpověděl pohotově jako pozdrav pánbu - mě se nemusíte bát. Já jsem váš vzdálený bratranec. Tak když jsem mu narychlo příběh nemanželské Vendulky vypověděla, povídal:

- Víte, co je v matrikách nemanželských dětí?

Hm! Uklidnil mě. :-) A to on musí vědět, když zná rodokmen mého tatínka Oldřicha.

No, tak babička, aby dědovi nekrvácelo srdce, že nám něco dává, balila dary přírody vždycky potajmu. Vajíčka, ořechy, med... Když mi něco koupila na sebe, automaticky jsem věděla, že to nesmím vykukat. To já mohu před Péťou říci všechno. Moje děti, jeho děti, kupuji tam i sem. Zajímavé, že mi to mysl vyhazuje... A to on mým dětem jméno nedal. :-) Jenom mně. Holky měly otce. Ale Linda o něm hovoří náš taťka. To Deniska se zuby nehty cpe do rodu mého prvního manžela. Budiž! Duše nevědomá. Jednou procitne. Zatím netuší, že má předky ze dvou rodů. Její genom je ustrojen z kolika? Tuhle jsem to sem dávala - z tisíců jednotlivců.

https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/js14/paleogen/web/docs/4a_Analyza_mtDNA.pdf

Dnes památný den. Smutný. Výroční. 15.3.1939 - na ten den, děti, nikdy nezapomeňte. No jo, ty děti si to pamatovaly. Ale už pomřely. Jsou tu noví světoobčané z EU. Vykrámované mozky. Místo, aby byli hrdí na svou slovanskou krev. Jsem stále Čechoslovačka. Žádná Evropanka. A nebo až na druhém místě. Totiž - Slované mají skvělou genetickou výbavu. Už sto let dle Emila Páleše měli hrát vůdčí roli. Ale raději ti druzí rozpoutali válku. A ještě jedno peklíčko. Nacistické Německo rozpoutalo DVĚ světové války. Nezaplatilo válečné reparace. To my jsme Anglii za to, že jsme je bránili jako letci, zaplatili i nejposlednější kapesník nebo tkaničku do bot. Němci nám rozbili stát. Zničili nás. Vykradli. Zabili 360 tisíc Čechoslováků. 140 tisíc osvoboditelů položilo za naši svobodu život. Za naši svobodu prolili svou krev. To nejcennější. Zůstala tu pohřbena jejich těla. A tady se po jejich hrobech dupe. A stavějí se pomníky nějakým nacikům. Tak nazývají na Ukrajině ty hajlující. Dnes jsem sdílela příspěvek Europoslance dr. Davida. Krátký a výstižný. Louče, znaky SS, no - naciky.

https://www.facebook.com/MUdrIDavid/videos/384950613063294

Kde jsou dnes československé vlaječky? Kde je národní hrdost? Kde vlají na budovách, autobusech, vlacích jako připomínka přepadení. Kde je vzpomínka na tak významný smutný a ponižující den? Ráno si pouštím pietní akt na TV Raptor. Ble. Nemohu to poslouchat. Tendenčně zkroucené řeči. Smutek. Nemám od rána náladu. Kde máme hrdiny?

https://rumble.com/vxg6df-143-vysln-libor-mal.html

Pouštím si vlastence Libora Malého. Hezky do svého videa schoval omluvy americké televize za fejky. Omlouvají se za záměnu fotografií! Lidi na to skáčou - výbuch v Bejrůtu, výbuch plynu - kde oni ty fotky vždycky včas najdou, aby je falešně použili! Je tam taky video amerického politika, jak ti druzí naplánovali, aby se Slované sekali mezi sebou. Jen dali doutnák a foukli. Oheň se rozhořel. Na plnou pusu tam Američan říká, jak Ukrajinu povzbuzovali, slibovali, že ji vezmou do EU.

Donald Trump - Prezident míru proti Putinovi:

 "Problém není to, že je Putin chytrý. On samozřejmě chytrý je. Náš opravdový problém je, že naši lídři jsou neskutečně hloupí."

https://www.facebook.com/teapartycz/videos/651958966018189

Peťulka je doma. Z ložnice volá, abych si vzala foťák. Zrzka si ulovila myšku. Lítá s ní v tújích. Mourek ji sleduje. Sedí jak blůma. Neúčastní se. Lovecký pozorovatel.

- Prosím tě, ty vůbec nevíš, co se děje v zahradě!

Petroušek jde za chvíli od kompostéru. Ťuká na mě ze zahrady.

- Vem si foťák. Zrzka si chytila další myš. Hrají si s ní s Mourkem.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-15_Lovci/

Jasně. Mourek vybíhá zpoza domu. V hubě vítězoslavně svírá kořist. Pravidelně si nacvičuje s šedou atrapou myši, jak ji oslintat. Lehá si svým obrovským břichem do trávy. Myška kvičí. Lítá vzduchem. Přibíhá Zrzečka.

- Dej ji sem. Vrať mi ji. Jenom jsem ti ji půjčila!

Mourek není válečník. Přenechává vůdcovství rezaté. Ta ještě trošičku myšku vyděsí a slupne ji. Ta holka kočičí určitě sežrala s myškou i její adrenochrom.

Padla na mě chandra. Divné. Jsem veselá, radostná, šťastná. Večer žehlím. Petroušek je na sportu. Kamna krásně hřejí. Poslouchám u žehlení živé povídání na Zprávách z Galaxie. Optimistické. Radostné. Jak z toho ven. 100hoven.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-03-05_Usinam_s_pohledem_na_hedvabny_lampionek/

Dožehleno. Přiložit. Pohladit Mourka na koši. Dnes ho Péťa dlouho sháněl. Kde je? Víte kde ho našel? Mourek si hověl na dece u něj v posteli. Fuj. Těmi myšími packami. Zkouší to, kluk hravý. 

Když usínám, dívám se na okno na hedvábný lampionek... Radost - poděkování za den, za zdraví, za hojnost, za všechno. Jdu poděkovat. 

Dobrou noc!