Dnes do parků jaroměřských

Sobota.

- Zítra spi. Pojedu s Lukášem vyvézt na sběrný dvůr binec. Pak s Honzíkem na houby.

Plním přání. Spím. Budím se v osm. Během chvíle telefon. Iva.

- Mohla bys mně říct, cos včera dávala mamce jíst?

- Jo, to bych mohla.

- Teď mě volali, že v noci zvracela.

- Tak: měla jahody s medem. Kousek oplatky s kafíčkem; blůmu. A švestku. A malou mátovou čokoládku.

- Tys ji přecpala.

Aha, to jí nakukali v DD.

- Ona se nenechá. Kafe je z ječmene a cikorky. Oplatka je lehoučká. Nedojedla ji. Ale k večeři měli nudle s mákem. Lepek zablemstá střeva.

- To já mám ráda. To je dieta.

- Jasně. Mám jiný názor. Jedeš za ní?

- Svezou mi ji na lehátku.

Takové hezké probuzení. Už nejdu dospávat. Petroušek je tu. S Honzíkem v lese nasbírali úrodu. Rostou. Je třeba začít sušit, nakládat. Péťa jde prořezávat smrky.

- Peťuš, budu tě držet.

- Ne, utíkej, ať jsi zpátky.

Utíkám. Zas nevím, kam. Plán - oběhnout Jaroměř a vrátit se po stezce druhou stranou. Na konci ulice místo vlevo, odbočuji vpravo. Naučili mě neplánovat. Chaotická. Sbíhám do luk. Tady jsme se potkávaly s vedoucí ŠJ... Indiánský běh. Vedro jak v prádelně. Na konci u viaduktu vidím velké šípky. V trávě? To nejsou šípky. Ty nepadají. Skláním se. Oranžové špendlíky. Teda doufám. Snad se neotrávím. Kdykoli jedu někde na kole a vidím je, plním si pusu. Plané, sladké, mňamňózní. 

Utíkám pod viadukt, beru to okolo železničního náspu. Na konci se zkusím držet kukuřičného pole.  Hm, nezkusím, neprůchodné. Někdo tu má pelech. Přikrývka připevněná na větvích. Obracím se. Vybíhám na cestu.

 Šup - tunýlkem a zpátky zas do luk. Hledám kouzelný strom. Až na konci. Ještě jednou se napasu těch dobrot. Na konci znovu zahýbám k pelechu. Snad je stále prázdný. Kdo tu asi bydlí? A proč? A jak to bude v zimě? Jsou tu asi dvě místa na břehu Labe. Stany s nájemníky... Hlavně, že posíláme na Ukrajinu. A že zaplatíme ukrajinským majdanistům operace... 

Vybíhám na cestu tentokrát okolo vily s modrými obroučkami od brýlí. Že bych se vydala přes řeku po stezce? Ne. Zkusím seběhnout dolů k poli; třeba to bude prostupné. Fotím krásku. Dostávám odměnu - modrou švesťuli. Tak - vzhůru dolů! Kopřivové pole. To nedám. Kudy? Nějak jsem to přeskákala. Pojekovala jsem si au, au. Javajs. Když jsem to zvládla, našla jsem v cestě velikou škumpu. Aspoň už vím, že tudy opravdu cesta v létě nevede. Znovu zpátky hopsám po okraji kukuřičného pole. Přejít kopřivová pás ještě jednou - javajs, javajs!

Sbíhám dolů pod město. Do parku. Fotím místa, kde se scházejí - scházeli - lidé k družení, k posezení, k zábavě. Prázdno. Altán. Louka u školy. Louka u knihovny. Nikde nikdo. Zrušené tradice. Fotím si dřevěné plastiky. Nějaký kluk si tu čte? Usmála jsem se omluvně. Mávnul přátelsky. Fotím jaroměřské Benátky. Máme to tu hezké. Tuhle jsem poslouchala, že cíl EU je co nejvíc navýšit počty úředníků. A nikdy je nesnížit. No jo, něco na tomu bude. Budova Městského národního výboru odjakživa zabírala jeden dům. A nyní Městský úřad sídlí ve dvou... Utíkám pod ten unikátní oceněný most. Pro mě je to nehezká lávka. Proč? Protože tomu vůbec nerozumím. Lpím na staré kráse. Nepřijímám nové trendy. Most jako lávka pro pěší. Hlavně - Povodí Labe nečistí koryto řeky. Stromy a keře tvoří nepřirozené víry. Ty podemelou pilíře. Most udělá hapapá. Nádherná řemeslná práce našich předků nenávratně pryč. 

Naskytují se mi jiné obrazy a průhledy k focení. Parkem běžím k divadlu. Krásná stavba. A vedle dřevěný domeček. Rudolf Bouček založil rok po maminčině narození Boučkovo loutkové divadlo... Druhá nejstarší loutková scéna na světě. Takové krásné jsme měli i v Josefově. Zařvalo smutným hlasem ještě v socialismu. Zpívala jsem tam s kapelou. Aby se tam nescházely živly, zbořili ho... Skautské domečky.

Zastavuji se u sochy Rudoarmějce. Poprvé v životě. Prohlížím si ho. Jak vypadá. Má i vyznamenání na kabátě. Hm, ta socha je hezká. Vnímala jsem ji jako šeredu. Ale je krásná. Fotím si jména popravených, padlých občanů našeho města. Valuška Dvořáková. Anička Drašnarová, maminka mého dětského mladšího spolužáka, mi vyprávěla. Šli ze školy. Myslím 5.5. Z oken Čtvercáků se vyklonil fašoun a přes dvě ulice se do Valušky trefil. Děti vturánu v hloučku couvly. Valuška mrtvá. Její maminka šla k veliteli. Nechal střelce okamžitě popravit. To mi Hela Vyroubalová, má skvělá, vynikající kolegyně na zvláštní, nikdy nevyprávěla. Jen že s Valuškou chodila do třídy. Helenka - jak dlouho tu není. Moc. Měla mě ráda. Já ji. Nedávno mě našla její vnučka. Tady. Na FB.

Vyfoceno, prozkoumáno. Ano, mám názor. Před rokem psal jeden kolega ve Zpravodaji proti soše. Už tehdy se mi otevřela kudla v kapse. Kudla, kdopak osvobodil Evropu? Kdo táhnul od Berlína do Phy? Dnes dávali Pearl Harbour. Jelita věděla týden dopředu, co se chystá. Mohli základnu vyklidit. Informovat... Napadlo mě, že bylo třeba krví, strachem nasytit archonty. A druhá věc - nebylo přáním vyhrát válku. Vítězem měl být zcela někdo jiný. Ten, jehož odvezli ponorkou mimo Evropu. V klidu si snad údajně možná dožil v jižní Americe.

To není možné. Vidím Bobíka. Ale ten už dobrých dvacet let v psím nebi. Mladý pár s batolící se holčičkou. Bobík aportuje. Přesně stejná srst, velikost, veselost...

- Prosím Vás, mohla bych si Vašeho pejska vyfotit? Je to směska?

- Je. A je strašně akční.

- To je fajn. Nutí vás hýbat se. My jsme si asi před dvaceti lety půjčili na chalupu tohohle pejska. Inteligentní. Běhal ve zvětšujících se kruzích, abychom nepostřehli, že chce utéci. Jakmile jsme na něj zavolali, dělal, jako že nic. Někdy o něm píšu. Mám ho v mysli jako růžového pejska.

Majitel se snaží v pejskově srsti vidět růžovou. Asi mu to nejde. Ale nic neříká. Růžově ho vidím jenom já. Pískového krasavečka. Blíží se sem psí tele. Rychle se vzdaluji.

Ano, na tohohle Bobíka volala maminka, když ho přejela na kole: 

- Bobíku, vrať se, nic se ti nestane! 

Už mám skoro splněno Ještě asi kilometr. Běžím do kopce. U paneláku SOU mě zaujalo schodiště. Přemýšlela jsem, jak se tam bude chodit... Po šikmé ploše. :-)Beru to zas okolo prvorepublikových vil. A už jsem u modré lodní krásky - má ve štítě kulaté okénko. Kajutové. Dnes jsem ji posledovala ze všech stran. :-)  Doufám, že majitelé nebyli doma.

Potkávám sousedy. Samé holky. Jeden chlap. Na kočárku.

- Naďo, tobě to sluší. Můžu si tě dát do počteníčka?

- Můžeš.

- A kam jdete?

- Na náměstí. Od dvou tam budou dožínky. Převleč se a šup, šup, pojď taky.

Překročila jsem plán 6100 kroků. Petroušek mezitím prosvětlil dům. Stříhá větve smrků. Cítím vůni Vánoc. Už aby tu byly. Koncerty, výstavy, divadla - naivko! Kdo by to chystal? Když to zakážou. A plesy, tomboly... Zrušit, zlikvidovat - jak? Tančit v rouškách? Může jen blázen. Stálým Damoklovým mečem - zavřou nám to. Letos plesy končí. 

Unavený. Měla jsem tu být. Jistit ho. Tohle už nikdy neudělám. Pomáhat a chránit!  :-) Nejdu na dožínky. Zůstanu doma.

- Udělej mi jen koktejl.

- Jo, po výkonu. Opraví ti to svaly. Taky jsem si dala.

Tak žádné houby... Smaženice až později. Jdu zamést jehličí z dlažby; k tújkám přikopávám hnojivo. Micka mi pomáhá. Chtěla jsem zasadit do korýtka kytičky. Kap. Kap.

- Pojď domů. Ať nejsi mokrá.

Buch. Vypli proud. Záložní zdroj píská. Jdu louskat ořechy na terasu. Aha, tady se berou moli. Některé ořechy prolezlé červy donesu do krmítka ptákům. Venku stromy ohýbá vichřice. Ještě že letos máme jablek pomálu. Nemá co opadat. Snad se něco na stromech udrží.

Myslím na maminku. Ořechy vždycky skvěle nasušila. Stále je obracela na sluníčku... Jak jí asi je? Co zítra?

Nahodili proud. Chci si zkouknout Dámu ve zlatém. Propojuji kabelem ntb s TV. Nemohu nalézt čůdl. Na přepnutí. Volám Lindě.

- Mami, to není na tomhle ovladači.

- Jiný nemáme.

-Ale máme. Nebýt jí, jsem v háprdepu. Chytrá holka. Umí. Děkuji. 

Suším houby. Petroušek se vrací z florbalu.

- Tady to voní!

Jsem šťastná. Noc. Prohlížím si obrázky. Je čas...

Dobrou noc!