Dnes do Rudrova mlýna v Ratibořicích na koncert

Neděle. A je tu září. Učitelé od minulého týdne chystají třídy. Měla jsem ráda přípravný týden. Zahajovací porada. Opravné zkoušky. Našlechtit třídu. Uklízečky už měly okna umytá. Linolea se leskla jak… Jestlipak se dnes ještě třídy připravují? Na lavice se chystaly učebnice, sešity, pomůcky, nástěnky, tabule… Na učilišti jsem neměla ráda, když si paní ředitelka usmyslela přestěhovat třídu včetně nábytku do jiného křídla a jiného patra. Drzá jak opice. Bez ohledu na páteř učitelek. Dělala si z nás dělníky. Chtěla už před třiceti lety zavádět píchačky. Ne fyzicky. Porady v pondělí od sedmi. Já učila třeba od třetí hodiny do čtyř. Nezájem. Nějaký zákoník práce, ten paní inženýrce nic neříkal. Chtěla, abychom na pracovišti trávili osm a půl hodiny. Nesměli jsme si v polední pauze jít do obchodu. Přece běží pracovní doba. To směla jen ona. Porada odpolední začínala ve tři, případě déle, než skončí výuka nejposlednějšímu učiteli. Vybírala dny, kdy byla nejdelší výuka. Kolikrát se opozdila od holiče. Rychle do ředitelny odložit nákup. Kultík osobnosti. Sešit příchodů a odchodů. Nejraději by nám sebrala i zákonnou dovolenou. Učilo by se tam bez ní hezky. Jenže ona zasahovala i do pravopisu přesvědčovala mě, že se pravopis vyvíjel dle jejích představ. Například: bychom, byste. Tvrdila, jak v době národního obrození se psalo by jsme a by jste a pak se to prý vyvinulo v dnešní tvary. Nikdy. Nikdy se to tak nepsalo. To jen dnešní hotentoti a neznalci hovoří tak spisovně, že používají by jsme, by jste.

Vydržela jsem tam sedm let. Tajně jsem si našla nové místo. Dala jsem výpověď. Brečela. Prosila. Ne. Potřebuji si odpočinout od školství. Půjdu pracovat do knihovny. Smlouvu jsem měla podepsanou už někdy v květnu. Tichounce jsem se tetelila štěstím, že jdu na gympl. Brrr. Ještě to na mě zkoušela slzami, tvrdá podnikatelka, která nás držela jak otroky. Ne. Nepovolila jsem.

Život ve školství byl moc hezký. Děti byly tvárné. Několik let jsem mimo svůj obor učila hudební výchovu. To bylo žůžo. Učila jsem je moderní i národní písničky. Poslouchali jsme z gramodesek opery. Měla jsem ráda, když každý dostal do rukou nějaké dřívko, bubínek. Nechala jsem je, ať si každý tluče dle svého. Dnes už neslyším na dětských koncertech lidové. Škoda. Kdo je vede? Proč pořád slyším snow, snow, padá vločka anglicky. Zaplať bůh, že aspoň zpívají. V mé době se učil pravopis. Literatura. Jednou jsem nechala mlynáře dělat reparát. Kuchaříčci, drůbežáři, mlynáři měli první řemeslo. Nebyla to příprava na vysokou na gymnáziu. Jenže tenhle pacholek zanedbával školní docházku. A když přišel, otravoval.

- Tak mi vyjmenujte slova s tvrdým y po l.

Koukal. Netušil. Ptal se:

- Jak to začíná?

- Slyšet, mlý

- Už vím. Slyšet, mlýn klapat.

Byl to vůl. Zkoušela jsem aspoň hy chy ky ry. Dnes mlýn určitě neovládá. Možná řídí auto, v lepším případě. Jeho učitelé na odborné předměty ho nechválili. Flákač. Přišel se čtyřkami, což byly maskované pětky. To už bylo pár let po inscenované plyšové frašce. Dotace. Držet na škole i idioty, kteří věděli, že jsou nevyhoditelní. Potřebovali jsme je mít do počtu k provozu školy. Dotace – hnus. Cesta do pekel. Granty. Totéž. Všechny tyhle dárky…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-01-ranko

Tak tedy ráno. Svěží. Osm. Dospávám do devíti. Dnes nevařím. Petroušek si objednal u Lindy jablkové knedlíky. To on rád.

- V kolik jedeme?

- V půl dvanácté. Máme tam být v poledne. Pak jedete do Babiččina oudolí.

- Tak to mám dost času.

Já se toho pocitu nikdy nezbavím. Pořád mám dost času. A neumím se teleportovat, to je ta těžkost.

Žofie je tu. Mourek ne. Jdu vymáchat prádlo do octové vody. Mohu si štěpit pusu, aby lidi nekupovali aviváže. Úžasně jedovaté. Prádlem se vše přenáší kůží do těla. minimálně způsobují aviváže alergie. Minimálně. No nic. Žofie si vyskočila na okno. Pozoruje mou činnost. Pomrukuje.

- Petroušku, prosím tě, podej mi telefon.

Petrušek nese, ale kočičku na okně už jsem nezachytila. Zajímalo by mě, kdo v ní je zakletý. Mluví. Rozumí. Odmlouvá. Komentuje. Jako člověk.

Jdu pověsit prádlo na šňůru. Žofka jde se mnou. Lítá na višeň, dolů, po zahradě. Předvádí se. Ne, předvádí svou radost ze života. Ano. To umí. Ukázat radost.

- Mourek tu není?

- To nevadí. Nevolej ho. Zas by žral. Je jak kule.

- Ale je to divné.

Pozor. Moje rybka má intuici. Znejistěla jsem. Jdu ho sama zavolat. Není. Kdepak asi odpočívá?

Petroušek ho vede z venku.

Mourečku, co se ti stalo? Podívej, on kulhá na pravou packu.

Přemýšlím, že vidím, jak pajdá, ale na kterou, to nepoznám.

- A na obojku má stopy krve. Tak to někomu nandal do kožichu. Někdo si tu chtěl asi prohlédnout jeho revír. Viděla jsem video, jak se kočky perou. Vlastně na vlastní oči jsem viděla, jak se rval s tím rezatým. Myslela jsem přece, že to byla Zrzka. To byla jedna koule. Kutálela se nahoru na smrk, dozadu do zahrady. To bylo jak kulový blesk.

- Ale žere. No, nechal. To je divné. Má skleněné oči. Podívej.

Chci říci, že nemá. Ale jsem zticha. V tomhle je Péťa dobrým pozorovatelem. Jsem na to trkvoň. Umí číst lidi lépe než já. A to už dva roky pociťuji intuici, jakou jsem dřív neměla. Od kurzu s Markem Komissarovem. Umím načítat. Péťa i bez kurzu.

- Mourečku, ty tady dadáš u páníčka na koberci?

- Mourečku, a pamatuješ, jak páníček, jak jsem tě propašovala do domu, vykřikoval, že se mu nesmíš do pracovny ani podívat? A teď je z tebe celý pokakánkovaný, viď, Mourečku?

Smějeme se. Slečna Žofie leží taky na zemi kousek od něj. Jako by ho hlídala. Uvidíme, povídal slepý.

Jdu se pomalovat. Myslím na Marušku Jahodkovou. Prý se nebudu ve stáří malovat. Dnes jsem jí to napsala k ní na zeď. :-)

Maruško, celý život si na Tebe myslím, když si vzpomenu, jak jsi mi před padesáti lety říkala: Irenko, až budeš stará, nebudeš se malovat. Maruško, maluji se pořád, a myslím na Tebe stále. Občas se o Tobě zmíním v Počteníčku. I včera. Známe se tak moc dlouho. To ještě Ondra nebyl na světě... Jako by to bylo včera, jak jsme k Tobě přišli s Janou Láškovou popřát k jeho narození. Malý uzlíček ležel v roubené chaloupce na posteli... Dnes se ke mně hlásí, jako by mě znal právě od toho dne .-)

https://www.poctenickozesrdce.eu/.../slavnosti.../...

Taková malá větička, držím ji v mysli... Asi jsem ještě nezestárla tak, aby začala platit. Blíží se sedmdesátka, tak třeba pak Přeju Ti krásné dny a dnes dobrou noc!

Maruška na mě prý taky myslí. No vidíte!

- Mourku, nejdeš ven?

Nemluví. Nejde.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-01-jedeme-gratulovat

Jedeme. Máme chvilenku zpoždění. Linda volá, kde jsme, že nám to chladne. Říkám.

- Blížíme se tam a tam.

Péťa mi povídá:

- Co to povídáš, vždyť tam dojedeme za deset minut. Ale vlastně ty nelžeš. Blížíme se? Blížíme.

Provoz od hor. Končí prázdniny. Lidi opouštějí chalupy. Jedou domů z pobytů v hotelích, boudách, pensionech… Odbočujeme do divočiny. Deset minut. Vyjíždíme obrovský strmý kopec k domu. Jsme tam.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-01-gratulujeme

Gratulujeme. Oběd. Za oknem další auto. Gratulanti s dárky. Jedou napřed do Ratibořic. Petroušek po včerejšku syt umění, hudby a kultury, jede domů. My jedeme do TU. Odsud do Babiččina oudolí. Tam už nás čekají u stolu v Rudrově mlýně. Kapela hraje písničky Petra Nováka. LP jde koupit víno. Žofinčina původní panička je tu taky. Její kočka má čtyři koťata. Tři líné kocourky a aktivní kočičku. Zpíváme si. Povídáme. Necháváme se osvětlovat sluníčkem. Lidi spokojení, pojídají, poslouchají, popíjejí, zpívají...

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-01-v-babiccine-oudoli

- Hele, támhle ten pán, toho já znám z FB. Dává videa. Ježíši, to budu trapná. Jdu se ho zeptat. Bývalý policista z Náchoda. Podle pejska je to on.

A je to on. Chvilku povídáme. Vypráví mi, jak v Polici nad Metují Ukrajinci ožralí zničili tři auta. Tchán si to šel vyřídit. Zmlátili ho. Paní si to chtěla nahrát. Zmlátili ji. Svolává na polovinu září na náměstí… OK. Smějí jezdit bez řidičáku, bez TP, STK. Co chceš. Mohou beztrestně všechno. Tohle nedělali ani Němci ani komouši.

Lidi sedí jak bécani. Stačí jim jídlo. Nikdo netančí. Jo, jeden. Božínku, takhle vždycky kroužil Jimi Hadži. Aspoň jeden tančil. A atmosféra překrásná. Frekvence bezvadné.

Konec. Necháváme odejít cyklisty ze zahrady Rudrova mlýna. Píšu SMS:

- Končíme.

Odpověď:

- Jedu.

Blížíme se k benzínce.

- Tak kdepak jste? Jsem tady.

Používám lest:

- Peťuš, už se blížíme k závorám.

Pochopil. Jedeme teprve okolo hospody, kde jsem se 19.7.1975 poprvé co? Vdávala. Linda už to předříkává za mě. Dělá si legraci. Prý 1914. To se zrovna v červnu narodil její dědeček. Můj Tatínek Oldřich.

Přesedám do našeho auta.

- Prosím tě, kde jsi jezdila po poli. Podívej, máš to odřené.

- Peťuš, víš, že ti všechny karamboly hlásím.

Ušlá. Unavená. Půjdu brzy spát.

No. Je jedna. Ale Péťa si vzpomněl.

- Víš, jak jsme včera stáli v těch Hořicích? Tak před námi stálo takové veliké auto. A pak už tam nebylo. Kolem to udělalo. Proto to bláto. Zítra ti to opravím.

A já hezky poděkuji za krásně strávený víkend. Před týdnem Theatrum. Tento víkend Hořice, dnes Petr Novák. Ó, to se mi moc líbdí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-01-pro-radost

A na zítřek mám poděkování pro ty, kteří nacvičují, chystají programy, oživují cvrkot ve městě. Už se těším. Nabalila jsem osm balíčků… Těším se. Zítra je předám jako poděkování. Pro radost.

Mourek dnes nocuje s pacénkou doma. Žofinka zaťukala, spí tu taky. A já jdu taky.

Dobrou noc!