Dnes fňukám
Ráno. Dnes. Dnes Žofinku hodně, hodně budou zachraňovat, operovat, odstraňovat škody po kopanci od nějakého nelidy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-04-rano-tusi
Holčička má hlad. Dnes to bude naopak. Dnes bude Mourek snídat, až Žofinka odjede. Bude devět. Petroušek je tu. Žofka něco tuší. Není ve své kůži. Asi špatně vlním. Špatně klamu. Umí mě číst. Beru ji do deky. Vzpouzí se. V autě se chvěje. Vyděšená. Co zas? Kam mě vezete? Co to je za zradu? Vždyť už jsem v pořádku.
- Žofinko, nejsi. Snad budeš.
Petroušek mi cestou sděluje:
- Hele, víš, že se mi po té svíci uvolnilo?
- No jo, jenže měl jsi ještě chlapici, zázvor, lžíci kurkumy, med… No, ta svíce táhne.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-04-na-operaci
Vítá nás náš srdečný doktor. Shodujeme se s Petrouškem, že je laskavý, veselý, že má práci asi rád. Ještě stále prý můžeme odmítnout. Nebo jen operaci bez kastrace. Akorát nesmí za dva měsíce rodit. To by ohrozila svůj život. Jasně – dle domluvy. Odpoledne ve dvě si přijedeme. To už prý bude vzhůru.
- Tak já tady ale s ní počkám.
- Já nejdřív musím připravit sál.
- To nevadí. Já ji tu budu hlídat.
- Tak já jí dám oblbovačku.
Chjo. Žofka ani nepípla. Šup do klece. Je mi z toho šoufl. Uzavřený prostor. Brr. Bude tu sama. Beze mě. Odjíždíme. Slzu v oku.
Doma Mourek snídaně. I já. Dělám nějaké práce jako že – dítě není doma. Snesla jsem si z půdy Velikonoce. Jé, bude jedenáct. Mám už sedět v zubařském křesle.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-04-na-operaci
Mám asi pět minut zpoždění. Těším se na svou lékařku. Jsme na sebe naladěny. Chápe mě. Vnímá mě. Sestřičku Lenku zastupuje učenka. Lenka se zítra vrací z Thajska.
- Co budeme dnes?
- Chcete tu čtyřku ex?
Dělá si legraci. Před půl rokem čištění kanálků. Ten palatinální bolel. Ne, ne. Dodělat. Aspoň na čas zoubek uchovat.
- Dám vám maličko anestezie. Teď. Teď to bude maličko pnout. Teď. Je vám dobře?
Je. Jen tichounce heknu. Myslím na Žofinku. Žofi, trpím s tebou. Ty spíš. Bude tě moc bolet rána. Já nespím; jen mě píchnou.; ty právě podstupuješ velkou operaci; já pod světly.
V prosinci pod mikroskopem – uá, to bylo tolikrát připíchnutí, pak do kanálku. Pak druhá návštěva – bušilo mi srdce. Letos v lednu třetí pokus. Zas píchanec přímo do kanálku. Bolelo, bolelo. Srdce mně bušilo jak zběsilé. Dnes mi budou dočišťovat ten bolestivý. Ach, měření.
Nebolí? Když tak zdvihněte levou ruku.
Ee.
Vzpomněla jsme si na archanděla Rafaela.
- Kde jsi?
- Jsem tu. Od začátku. Proč si myslíš, že tě nic nebolí.
- Aha. Tak to mockrát děkuji. minule přišla i mamka. Pohladila mě po vlasech.
Vturánu pod víčky vnímám žluté a hned olivové zelené světlo. Zelené světlo léčení. Děkuji.
Rozšiřuje stěny kanálku ručně; ještě strojem. Nebolí. Klid. Měří. 19,5. Moment.
Ještě jednou.
- Zapište 20.
- Chcete se podívat do zubu?
- Chci.
- Jesico, podejte zrcadlo.
Nastavuji zrcadlo, abych viděla. Měla bych vidět dva kanálky, vidím jen jeden - hluboko do dásně.
Hotovo. Sušení. Jak se řekne - sušíme - nejlepší věta.
- Asi dvacet minut neomývejte jazykem
- Tak ve třináct?
- To dřív.
Chvíli si povídáme venku na sluníčku. Vlníme stejně. Ach, jak jsem ráda, že jsme se našly. Jedu domů. Po půl roce konečně jazykem nahmatávám dostavěný zub. Teprve za tři týdny plnění. Už mám kanálky, změřené, rozšířené, několikrát vypláchnuté hydroxidem; připravené. Do dneška jsem měla provizorní výplň sešlapanou. Zoubek byl ostrý. Ó, dočkala jsem se. Plnění - to už dám.
Přes Lidl. Spěchám. Banány, tulipány. Kočička už bude asi vzhůru. Doma rychle vybírám pračku. Máchám v octové vodě. Peru ručně tričko, šálku, svetr. Vymáchat. Vyždímat. Jedeme. Vítá nás druhý doktor.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-04-pro-zofinku
- Proč tu není náš?
- Protože taky potřebuje k zubaři. Já mám větší zkušenost s těmi těžkými případy. Operoval jsem ji já. Žofie měla dvě tříselné kýly. Bál jsem se, že tam budou odtržené orgány. Byla to tupá rána do dutiny břišní. Má tam takovou kapsu. Dostala infuzi. Dvakrát jsem ji přebalil. Počůrala se. Má léky proti bolesti, antibiotika. Zítra přijdete na kontrolu. Dal jsem jí límec o dva cm větší, než by měla při kastraci.
Vytahuje ji z klece. Zasténala. Až mě píchlo u srdce. Její bříško rozříznuté až dolů. Bože, kočénko naše!
Hladím ji pod krčíkem. Hele, přede. Slyší můj hlas. Cítí mé doteky.
Domlouváme termín zítřejší kontroly.
- My jedeme lyžovat.
- Tak odpoledne? 14.30? 15? Jsme tu do sedmnácti.
- V půl třetí.
Vezeme si živý poklad domů. Jsme doma. Petrouškovi volá Mijanek. Věnuji se kočce. Péťa jede k Mijankovi.
Ach, ten límec. Doma chodí pozpátku. Pokouší se ho sundat. Nejprve jí nabízím pár granulek. Jen na chuť. Smí až v sedmnáct.
Belhá se na kočkolit. S límcem nemá odhad. Čůrá mimo záchůdek. Nevadí. Utírám její moč. Hlavně, že čůrá. To bude asi infuze.
Coufá, couvá, bing. Upadla. Mázla sebou. Uhodila se. Ježiši. Tohle nás čeká deset dnů?
Jedu na masáž. Potřebovala jsem rozjezdit ztuhlá záda. Esíčka mám prý rovná. Ale na zadku – bože, tam to bolí. Zas mi masíruje neviditelné kuličky na zadku. Krásně to bolí. Náramně. Spokojenost. Ještě baňky na rameno.
Artroza se musí stále rozhýbávat. Což dělám. Vím, že babička si kůtko rozcházela na schodech. Je třeba se hýbat. Nezkrutnout.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-04-doma
- Žofinko, pojď, něco ti dám.
Držím jí její mističku ve tvaru kočičky Kitty ouškem u čumáčku. Hltá. Pocukrovala jsem jí kapsičku granulkami. Teď už budu kupovat ne pro sterilní a pro kotě do jednoho roku. Už jen sterilní… Žofinka hltá. Nabízím vodičku. Přes ten mizerný límec vodičku nechce.
Na osmnáctou pán z Hořic. Šup, šup. V sedm je třeba udělat dětem pápá.
Jdu za Žofinkou. Znovu nabízím večeři. Hltá. Vodičku ne. Mlíčko ne. Chce si sundat límec. Nemá orientaci. Nabízím nástup do mělkého Mourkova koše.
- Tos´ vymyslela dobře. Má na tebe výhled. A je zezadu podepřená poleny.
- Peťuš, jdu koupit permanentky.
- Milan říkal, jet hned v osm lanovkou nahoru. V půl deváté otevírají vleky. Jezdit tak do jedenácti. Pak už je oranice.
- No, to mi říkal masér. Byli lyžovat. Přesně tohle. Že jeho děti jsou na lyžování ne tak žhavé jako on. A co kdybychom jeli do Zieleniece.
- To by bylo lepší.
Jdu vyhledat kamery.
- Peťuš, zkáza. Divej!
- A co kdybychom si vyjeli na kola. Pak na oběd. Pak se Žofkou. Ráno si pospíš.
Souhlasím. Pro letošek jsme dolyžovali a doběhali. To je skandální. Loni jsme včera i dnes lyžovali. Na Černé hoře a v Mladých :Bucích.
- Peťuš, potřebuji svíci na místo vpichu s anestezií. Prý je oxid grafenu v podobě nanočástic v celé ampuli.
Svícuje mě. Ještě ho svícuji v krční jamce. Až jsme celí vysvětlení.
Tak. Vytřít. Porada. Žofinka... První den máme za sebou.
Dobrou noc!
P. S.
Tady jen pro zajímavost - to brzo! Tohle víme už dávno!