Dnes jsem to vychytala - suprovně. Den naplněný spokojeností :-)

To není možné. Telefon? před půl osmou? Ne!  Běžím. Dvě čísla. Volám zpět. Ó, švec! Splnil slib. Boty pro Lindu hotové. Mohl mi to zavolat klidně v devět. :-) Když už jsem vzhůru, zamedituji. 

Krásné ráno. Ač počmárali oblohu, slunce se nedá. Dnes mají v DD školení v jídelně. Co to pro mě znamená? Zasáčkují lidi do postelí a na oddělení bude jeden hlídač. Tedy - jedu brzy k mamince. 

- Ahoj, jdu řezat druhou třešeň.

Měla bych mu držet žebřík.

- Peťuš, teď nemám čas. Jedu za sluníčka k mamce. Bude tam sama.

- Já tě nepotřebuji.

Potřebuje. Držet žebřík. - Balím, vařím vodu do termosky. Nikdo tam nebude. Byrokratický řehtáč musí řehtat. Znám to z praxe. proškolit, podepsat, být krytá, splnit požadavek systému. Vše vtlačím do batůžku. Petroušek mi včera připevnil košík na přední řidítka. Dnes zjišťuji, že se kejkluje. Mám ráda, když je pevný.

Péťa stojí v koruně. Zkracuje ji.

- Mám rozhled. 

- Peťuš, nejsem ráda, ale jedu. Drž se!

- Jeď, pozdravuj babču.

Na ulici cítím podzim. Budou mě zábst nohy. Už se nevracím. To dám. Obloha zašpiněná. Krásné hliníkové vzory. Večer při západu slunce září celá obloha.

Do sluchátek poslouchám Svobodný vysílač. Kochám se, kochám. Na kraji stezky potkávám dva kočárky. V jednom leží Věnceslávek. Naše mladá nájemnice. Druhá maminka - vnučka mé kolegyňky Dušky. Věnceslávek tu je už sedmý týden. Je nádherný. Prospívá. Poledne. Klušou s miminky domů. Jedu dál. 

Bože, stárnu! Stromy. Majestátní. Slaví svátek podzimu. Každý v jiném kostýmku. Jeden krásnější než druhý. Stále seskakuji, fotím, naskakuji a znovu. Kdybych jela s Lindou, měla bych jazyk na vestě. Zuřila by, že jsem brzda. Hlavně jí nestačím. Šlape jak blázen. To se nemá. Oslabuje se životní síla, zkracuje se život. Ne, ne. Hezky lážo plážo. Pro sebe nejsem brzda. Přijedu, až bude mamka zasáčkovaná v posteli. O co se sázím?? :-) 

Jídelna prázdná. Chodby vymetené. Jj, čtu - školení v jídelně. Zdravím žvýkající duchem nepřítomnou paní spolubydlící. V pondělí jsem zastihla u její postele tři ženy. Dvě dcery, vnučka. Jejich maminka - lidská troska. Jen žvýká dětská žvýkadla; nevnímá svět. Krmí ji. Lidská chemicky zdevastovaná bytost.

- Mohla bych se zeptat, čím byla vaše maminka? Odhadla bych ji na inženýrku ekonomie.

- No, kdybych se nenarodila, dostudovala by a stala by se inženýrkou ekonomie. Nadmíru vysoké IQ.

- V kolika se to s ní stalo?

- V dvaašedesáti. Měla zdravotní problémy. Odvezli ji do (nejsem si jistá) Kosmonos. Léky ji takhle zdevastovaly.

Ano, léky!! Lekám se, když mi lidé vyprávějí, co jich berou... Dobrovolně. Ať si játra a ledviny užijí. 

Maminka sedí na posteli.

- Zachraň mě! Pomoz mi! Vysvoboď mě.

- Proto jsem, mami, přijela. Mají dole školení, víš?

Sundavám postranici. Osvobozuji maminku z uvěznění. Nazouvám boty. Má zas rozbitou přezku. Do prčic - z cizího krev neteče. No, neteče! Ono je těžké - přičapnout a dle tloušťky ponožky povolit nebo utáhnout řemínek. Vono je snadné narazit botu jako pantofle. Hlavně, že jsem musela zaplatit ortopedické boty. Zlomenina mamince zkrátila kost. Ireno, buď klidná. Vyfoť ty hnusné ponožky po mladší sestře. Hanba. Ostuda. Která kreatura mamince tohle dala na nohy. Už podruhé. Copak nevidí, že nejsou její? Vyzkoušela bych to tomu umělci taky.

Jedeme na slunce. Hřeje. Sundavám svetr. Maminka chce taky sundat. 

- Já jsem tak ráda, že tu seš.

- Mami, Péťa doma ořezává korunu třešně. Měla bych být u něj.

- Buď u mě. Já jsem tak ráda.

- Maminko, dnes žádná buchta. Sebrala jsem dva ořechy, jestli bys je uměla sníst. A uvařím ti kafíčko.

U Petronelky jsem vzala hezký hrneček. Termosku s čajem postrádám. Chjo. Kamilka by ji sem připravila... 

- Jé, to si dám!

- A přinesla jsem ti z retrotýdne - podívej. Co si vybereš?

- Tak třeba - tohle.

Ukázala na jakousi horalku. Je tu paní vedoucí. Ukazuje opravenou košilku. Nějaká bezmozka zapekla jmenovku; udělala z košilky plastovou podložku do sešitu. Ptám se, jestli mají tam dole v prádelně něco v hlavě. :-) 

- Asi by to chtělo, aby ta paní, co u práce nepřemýšlí, koupila novou. Navíc růžovou. My jsme růžové. Třeba to bude medicínka pro mozek. 

Maminka dnes prý uhodila paní K. (Ne, mou oblíbenkyni, jinou od K.)

- Mami, tys někomu ublížila?!

- Já? A komu? To nevím.

Je to k smíchu. Groteska. Paní vedoucí mi ukazuje vyrážku.

- Je to z Vaší chemie. Tak prosaďte aspoň neutrální máchání - ručně, navíc. Lidé v tom jsou celý den i noc! Pak se odrbávají.

- Mami, svědí tě to?

- No, někde se drbu, ale už nevím kde.

Jo, groteska. Hlavně, že ví, že se odrbuje. Paní vedoucí už volají - do jídelny. :-) Prý projednala s pečovatelkami místa u stolu... Omlouvá se. Hlídá prý jen jeden pracovník.

- Proto jsem přijela teď. Abych jí dělala společnost. Už utíkejte. 

Luštíme. Fotíme se. Mamka mě překvapuje. Vůbec nevím, o čem mluví.

- Paznehtník?

- Akant. (Hledám si ho teď na netu. To znám.)

- Mami, jak to víš? To jsem v životě neslyšela. Ostrý přízvuk?

- Akut.

- Akut, jo? Co to je. Snad akcent. Zas jsi dobrá!

Užíváme si krásné po poledne. Odněkud někdo stále křičí: Sestři- čkóó. Druhá slabika vyznívá jako krákání vrány. Strašidelné. Konec slova volající vyrazí. 

- Mami, jdu se mrknout, kdo to volá.

Vycházím na chodbu. Z jiného pokoje slyším - haló. Utíkám tam. Paní na gramofonu. Tak to nedám. Běžím chodbou, volám, hledám tu jednu dozírající osobu. Pečovatel. Ne ten můj. Aktivní. Sympatický. Takový působící dojmem dejpozorbudižkničemu. Posílám ho ustrojit čekající paní s holýma nohama. Ukazuji pokoj. 

Vracím se k mamince. Přes okno na terasu volá vězeňkyně z postele; ta, co stále shání syna, protože má narozeniny, nebo protože je ve škole...

Jdu k oknu. Uklidňuji ji. Nedá se. Utíkám ven. Volám, naháním pečovatele. Vracím se na terasu. Stále slyším odněkud krákání sestři-čkóóó. Pod námi na terase na vozících v klidu klimbají dvě stařenky. Nechci je budit voláním, kdo volá, jak se jmenuje.

- Ty pořád někam chodíš.

Má pravdu. Utíkám na chodbu.

- Sestřičko, mohla byste mě odvézt?

- Odvezu, ale kam? Nechcete otevřít dveře? Koukejte, je tam slunce.

- No, třeba.

Do dveří vjíždí maminka z terasy.

- Mami, zpátečka, vracíme se.

Kamilka - záchrana. Ví, kam paní odvézt. Do postele. Obíhám chodbou do pokoje. Zastavuje mě letec.

- Můžete mě odvézt támhle za ty dveře?

Odvážím ho za ty dveře. :-) 

- Chcete sem? Nebo sem?

- Tady mně to stačí.

Asi má nové sluchátko, slyší mě. Odpovídá. Parkuji ho doprostřed chodby - tzv. jídelny. A je jedno, jestli se tam svítí nebo je tam tma. Obojí není vhodné. Temno ani umělé světlo nedobíjí člověka. Lidi se tu slézají, protože tu je společnost. PARADOXNÍ. Proč je neštosovat v malé světlé jídelničce??!

Vracím se k mamince. Věnuji se jí, jak nejlépe umím. Jsem tu dvě hodiny.

- Mamko, chceš si jít lehnout? Nejdřív tě odvezu na záchod.

- Já nechci.

- To nevadí. Až tě uložím, sbalím se, vykročím, budeš chtít.

- To máš asi pravdu.

Hotovo. Vezu ji do postele. Tady byla zaparkovaná. Když ji uložím: 

- Ale já nechci ležet. Chci sedět. Sundej to, dej mě ven.

- Mami, ztrácím trpělivost.

Znovu ji obouvám. Na vozík. Hladím po vlasech. Pusu. Ukazuji, kde jsem jí nakrájela zbytek banánu. Je to jako pustit své dítě. Své bezprizorní dítě.

Sice jsem nahlásila botu k ševci, abych si zas v protokolu nepřečetla drzé tvrzení jedné bezvýznamné: Paní Hrobská si halenku vzala domů. Nebo - botu. já nekradu. Ale ještě hlásím: Postrádám svetr - kolikátý už? Pečovatelka mě doprovází dolů k jídelně. Volá paní vedoucí. 

A už mi jde hlava kolem. Paní vedoucí odbíhá ze školení řidičů referentských vozidel. Ví, ví - svetr sama odnesla na přišití knoflíků... Existuje ještě? :-)

Ujíždím domů. Stezka. Dnes se mi jede klidně, lépe, než předevčírem, hezky, s dobrým pocitem. Petroušek už je zas v pdachu, tedy v prachu.

Na páru brambor, mrkev, houby, čočku, cibuli, koření. Telefon. Nová klientka. Zahnula o ulici dál. Běžím na ulici. Bosa. Jo, už to chladí. I na sluníčku. Podzim... 

Mám pro paní připravenu analýzku. Chci to zvládnout v krátkém čase. Spěchá. Měřím tuky, svaly, metabolický věk. V 56 se cítí na 71. Hm. Navrhuji program. Nepije mléko. Tak - sojové, kokosové, jogurt, tvaroh, protein drink mix... Hotovo. Za deset minut má být na jednání ve Dvoře.

- To dáte.

- Dám.

Bude mít deset minut zpoždění. Do Dvora vesnicemi se to nebezpečně kroutí. Peťulka. Dnes jsme se míjeli. 

- Kdy jedeš do muzea?

- Na půl šestou

- Já taky jedu na půl šestou.

On na tréning - jede včas. Odjíždím z domu asi tři minutky před půlou. Přednáška o pomnících v našem kraji už asi pět minut jede. Zajímavá. Zkušenost z představení Andělé v mém srdci - vypínám zvonění. Klimbu. Ireno! Nebuď trapná. Beru si Lift off. Vzbuzena. Právě včas!

- A tady vidíte pomník v Rasoškách...

- To je Šuškinův památník v Josefově na hřbitově.

Včas jsem se probrala a mohla opravit přednášejícímu chybku. Děkuje za opravu. 

Mobil vrní. Sousedka. Zítra odlétá za synem do anglického chalífátu. Mám u ní zamrazená ekokuřátka.

- Připrav mi jedny droby a tři stehýnka.

Přijíždím k domu. Už na mě čeká. Doufám, že se za týden v pořádku sejdeme. 

Náš Karel - veze nájem. Vyčítá mi, že jsem chtěla do domečku staré nájemníky. Nakonec tam bydlí mladí. Jezdí domů v devět.

- Karle, odmítla jsem snad čtyřicet padesát lidí. Tihle přišli, vydechli:

- To je krásné. Klid. Tady postavíme postýlku...

- Jo, takže kdybych já vydechl...

- Karle, vy buďte rád že bydlíte v paneláku!

Neví, kde mu hlava stojí. Naši mladí pracují na zahradě. Myslím, že uražen odjíždí. To je jeho.

Scházíme se s Petrouškem. Přivezl mléko. Jsme doma... V lásce. V souznění. SVOBODNÍ! ZDRAVÍ.

Dobrou noc!

 P. S. Včera jsem koupila ve slevě mandle. Kaufland pro nás Před Velikonocemi a Vánocemi každoročně připraví zárodky molů. Pytlík jsem nerozdělala, jen nafotila :-) Zavolala jsem na jejich info. A kde jste koupila? A číslo šarže?  A datum expirace? - Ztráta času. Pozor si dejte: