Dnes jsem za samaritánku

Jiřinka Lea Dolejšová

Drahý Bože,

prosím, otevři naše srdce, aby ze dne na den zmizela jakákoliv zbývající hořkost, smutek či nemoc. Bože, nech svého Ducha svatého vstoupit a naplnit každý prázdný prostor srdce mírem, láskou a uzdravením našeho těla, mysli i duše svou úžasnou milostí.

Amen

Ano, to si přeju. Přeju si to celý den, stále, a prosím každý večer.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-05-rano

Původním plánem dne bylo poslední lyžování na Černé hoře. Leden - tak krásné podmínky. Konec února a začátek března tak vypráskaná zima. Všechno kvete. Včely vylétají. Masér mi povídal, co je včelstev. Myšleno tak, že když se podívá do včelí mapy, vidí, jak je obsazeno. Má dvě včelstva na Novém Hradci a pak ještě na dvou místech. Včely si lítají do revírů, pak není taková snůška. Prý. Loni za jejich domem rostla řepka. Tetelil se, co medu bude mít. Ale ne. Oni ji nastříkali repelentem. A pak ještě nějakým jedem. Zaplaˇťpánbu, že ne hned jedem. To by včely popadaly. Lidem se prý zdá dvě stě korun za sklenici moc. Nakoupil menší sklenice s cenou osmdesát. Taky mu med zbyl. Prý ho ani nebaví jezdit po třech místech, kde má včelstva ubytovaná. Lidi mu řeknou, že přijedou v šest večer. To už tam nic nevidí. Má jen jeden dýmák, jednu kuklu… Tuhle se prý vracel. A paní, u které má dva úlky, řekl, že jí je odprodá, včely si rozdělil, ty že jí dá zadarmo. Ať si začne studovat. Prý trubci jsou v září vyhazováni z úlu. Je zábavné pozorovat, jak si včely hlídají vchod. Trubec nemá ani žihadlo. Svou práci splnil, tak papapá. Jinak včelky jsou prý – počkej, jak to říkal? Chůvy a krmičky. Pak stavitelky a uklizečky. A poslední fáze jsou vyletovačky. To jsou ty, které vylétají za potravou. A celou kariéru stíhají za čtyřicet dnů života. Hm. To jsem nevěděla. Královna žije klidně čtyři roky. Je největší. A to vím, že je označena tečkou. Aby ji nemusel hledat. Nabízela jsem mu, že si může dát k nám na potravu, máme dvě obrovské třešně a jabloně… Jenže včelky si pamatují, kde mají bydliště. Odkud vylétly. Prý kdyby jim úly dal jen o pár metrů jinam, hromadily by se nad místem, kde byl úl původně. Takže kdyby je převážel, byly by volako zmätené. Tak se dají rozdělovat včelstva. Že na místo, kde se hromadí, dá nový úlek, odnese… Má dvojí včelstvo. Kontroloval prý o víkendu, chválil je, že jsou silné, pěkné, zdravé. Jen pár brouků – jak se ta nemoc jmenuje? Jdu se podívat:

Základními chorobami včelstev u nás je varroáza, virové nákazy, mor včelího plodu, nosemóza, houbová onemocnění, zavíječ voskový a tumidóza.

Jednu z těch nemocí dělá brouk. A těch bylo v úlu jen pár. Možná i mrtvých. Nevím.

Viděla jsem někde, nebo četla, že když chce sršeň vlézt do úlu, včelky ho obklopí, začnou hodně vrtět křídly, zvýší teplotu a upečou ho. On by je vžral. Přitom sršeň na zahradě je kamarád. To už vím asi tři čtyři roky. Na FB jsem tehdy uveřejnila fotku obrovitánského sršně vedle kávové lžičky pro porovnání. Byla jsem poučena, že se chytá do skleničky. Nezabíjí se. Druhý den zas přišel nějaký velký. Přiklopila jsem ho na okno. Položila na švestičku. Chvíli na mě koukal. Seznámili jsme se. Vím, že když nechám, nechá i on mě.

Masér dostal čtyři žihadla. První. Měl prý ruku jak báň. Ale na masírování už byl v pořádku.

- Že vy jste jim cestou do HK neposlal zprávu myšlenkou, že jedete na návštěvu.

- No, to jsem zapomněl…

- Kdybyste jel příště, posílejte jim signály. Ony vás nepokoušou. :-) 

Když v tomhle jarním počasí včelka vyletí, náhodou přijde studený vítr nebo se rychle ochladí, včela má dolet – kolik to říkal? – pět kilometrů? Ne, to as ne. Asi jen pět set metrů. Prý na cestě zmrzne. Nestihne se vrátit. 

Tak jsme tedy místo hor na dnešek naplánovali kola.

Před osmou jsem vstala, abych zkontrolovala Žofinku. Ach, ta byla ráda, že už jsem na nohou. Krmila jsem ji. Hladila. Držela mističku, aby se napila. Žofinko, to je výhoda práce z domova, víš? Myslela jsem si, že se ještě vrátím do devíti do postele. Ale ne.

- Dobré ráno! Cos´  ´to objednala za počasí? Prší.

To si určitě objednal Péťa. Na lyže se mu nechtělo, na kolo – s rýmičkou… A tak se kočkám věnuji tři hodiny, nic nedělám, jen kočky, Žofka, Žofka, Žofie.

Na půl třetí jsme objednáni na kontrolu na veterině.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-05-na-obed

- V půl jedné jsem tu. Jedeme na oběd. Běž se namalovat, at´  trošku vypadáš.

Dobírá si mě. On mě nemusí mít namalovanou. Jen ví, že mezi lidi bych bez barviček nešla. To vypadám na sto let.

Před půl jednou je tu. Jedeme. Cestou pozoruji, kudy bychom jeli do Skalice na kolách. Orientuji se okolo sila. Aha, to bychom jeli na Velkou Jesenici. A pak bychom to nějak stočili ke Skalici.

Ani nepotřebujeme jídelní lístek.

- Já bych si přála č. 66 a německé brambory.

-  A já taky 66 a k tomu hranolky.

- A k pití?

- Já chardonnay.

- A já pito.

Nese se předkrm. To tady mám ráda.

- Peťuš, tohle my doma nejíme. To je průmyslové...

- Tak se jednou zprasíme.

Hodujeme. Ale já většinu odkládám do krabičky. Budu z ní živa ještě následující dny.

A teď už spěcháme domů. Stavujeme se v Kauflandu. Některé kytky vydrží, odkvetou, vsadím je do půdy v zahradě. Některé hned druhý den spáchají sebevraždu.

Už asi tři roky si zapisuji, kolik za sezonu utratím. Je to i se sazeničkami zeleniny závratné číslo třeba devíti desíti tisíc.

Nesu zvonek a sedmikrásku. Ta vzala roha ze světa závratnou rychlostí. Nic jí navadilo, že sedí v krásném květovaném květináčku. A že dostává dostatečnou závlahu. V Kauflandu s výjimkou jedné party u pultu lidi miluji. Jsou ochotní. Zdraví mě. Jedna mladá z lahůdek mě pozdravila po rouškové době. Hezky se smála.

- A kterápak vy jste?

- Od šunky!

Hned jsem byla doma. Vždycky jsem je posilovala, aby vydržely.

Mám ráda zelináře. Mám ráda ty od nápojů. Zkrátka – tady ještě platí náš zákazník, náš pán.

Na recepci balí dárkové krabičky s plechovkami piva a kalorických chipsů. Ten jeden – mladý, je z Neznášova. Z vesnice mé maminky. Pan Josef – toho mám moc ráda. Uvážlivý. Ochotný. Hezky se usmívá. Pak jedna mladá žena, vždycky v náladě. Míním radostnou, ne náladičku po pivečku.

- Víte, nesu vám paragony. Nemohu najít tu sedmikrásku.

Nakonec, protože jsou šikovní, najdou jak bels tak kampanulu.

- To jsou obojí zvony.

- Ta bels je asi od bela – krásná. 

Pravda, pravda. Sedmikráska. Jednu si hned beru. Vrací mi šedesát korun. Hoch jde sedmikrásku odmarkovat.

Petroušek čeká na parkovišti.

- Teď musíme jet, protože přesně ve. 14.15 se zavírají závory.

Projeli jsme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-05-z-kontroly

Žofinku beru do mělkého koše. Ne, nechce. V autě se chvěje strachy. Uklidňuji ji. Bojí se. Málem mi vyskočila. 

Doktor nás pochválil. Papá. Čůrá. Nekaká. To nevadí. Vytáhli kanylu. Zalepili packu. Doma mám odlepit náplast. Krev už nepoteče. Smlouvám o límci. Ne. To by si rozkousala, vytahala.

- Já pořád říkám Mourkovi, aby ji omyl.

- Ne, pozor, na spolupracující kočky. To ony pak vytrhají stehy…

- Aáha! Tak to už nebudu Mourka žádat.

- Budete dávat tablety? Máte ještě?

- Využívala je.

- Nebo, ale to je o penězích, depótní.

To my známe. Látka se uvolňuje postupně. Dostává dvě injekce – ATB na týden a proti bolesti.

- Mám ještě dvě dávky gelu ve stříkačce.

- Tak to jen kdyby bylo potřeba. Ale má proti bolesti…

U placení se usmívejte.

- Tak kolik mě ten kopanec už stál? No, osm a půl tisíce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-05-na-chvili-bez-limce

Doma Žofinku chlácholím. Už to bude dobré. Až zas za deset, no, ono to bude za čtrnáct dnů pojedeme. Prý tyhle velké rány srůstají pomaleji. Tak až po dalším víkendu.

- Ne v sobotu?

- Neradil bych.

My máme tak skvělého milého veterináře. Úsměvem mě přesvědčil, že ho poslechneme. :-)

Sundávám jí ten odporný klobouk. V ordinaci se neumyla. To se tlačila ke mně. Zkouším, jestli… Ne, ne. Ona s tou velkou ránou je schopna udělat velký šemíkovský skok přes opěradlo gauče. Ne. Ne. Nemyje se. Tak zas límec nasazuji. Ne. Musíme to přežít.

Na chvilku usínám. Přichází Péťa s jobovkou. Rok jsem cvičila jedny špatné lidi. Lhali, okradli nás, připravili o peníze. Pro mě nespravedlnost. Něco jsme si podepsali. OK. Dařilo se mi natahovat je rok. Prodražilo se mi to. Ale stálo to za to. Mám z toho prasečí radost. Skunkové. Odporní. No nic.

Čtu na FB:

Profesor Budil:
"Nerudová ... jak jsme mohli dopustit, že se takto omezený a nevzdělaný jedinec mohl stát rektorem vysoké školy"

Tak nad tím si taky lámu hlavu. Taková blbina. Miluje z celého srdce fašistickou mumii. Podváděla při volbách. Měla archy – světe, div se!! – vytištěné z nějakých seznamů a u každého jména vlnku – letící vránu… Když ona je tak mladá a pohledná. Míca!

Krmíme. Žofka je bezedná. Žere, žere. Už se projde i domem. Ten límec ji omezuje v orientaci. Zvyká si. Našla si mě i v pracovně. Tenoučkým hláskem pode mnou něco mňouklo. Má ve zvyku ležet mi na stole v lejstrech a vyhřívat se pod žárem lampičky. :-)

Jde se spát. Ještě jeden text. Moc a moc krásný. Pravdivý. Od odchodu maminky z domečku o něm přemýšlím. A po jejím odchodu ze světa na to myslím víc a víc. Nebojím se. Zatím nechci, aby mi někdo sahal na mé věci. Ale pak – je mi to jedno. No, jen jsem smutná, že hodně věcí vyhodí… Mé maličkosti. Mé drahocennosti. Mé vzpomínky. No jo, tak to je.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-05-tak-to-je

Lucie Dudíková

25. leden ·

Smrt

Když zemřeš, neboj se o své tělo... Vaši příbuzní udělají vše, co je třeba:

- Sundají ti šaty;

- Umyjí tě;

- Oblečou tě;

- Vyvedou vás z domu a dovezou vás na novou adresu.

Mnozí přijdou na tvůj pohřeb, aby tě uctili.

Někteří dokonce změní své plány a požádají o pracovní volno, kvůli účasti na pohřbu. Váš oděv, který jste nosili, bude buď rozdán, prodán, darován nebo spálen. Vaše klíče, vaše věci, vaše knihy, vaše hry, vaše sbírky, vaše všechno bude patřit ostatním lidem...

A buďte si jistí, že svět se bez vás nezastaví a nebude pro vás plakat. Ekonomika bude fungovat. V práci tě nahradí. Někdo s takovými nebo ještě lepšími schopnostmi zaujme vaše místo. Váš majetek přechází na vaše dědice. Nepochybujte o tom, že vy a vaše skutky ve vašem životě budou diskutovány, souzeny a také kritizovány. Lidé, kteří tě znali jen z obličeje, řeknou: "Chudák"!

Tvoji dobří přátelé budou plakat hodiny nebo dny, ale potom se zase budou smát. Vaši mazlíčci si na svého nového majitele zvyknou. Vaše fotky budou chvíli viset na zdi a poté se dají na nábytek a potom v nějakém šuplíku. Někdo jiný bude sedět na tvém gauči a koukat na televizi, někdo jiný bude sedět u vašeho stolu a jíst u něj.

Hluboká bolest ve vašem domě potrvá týden, dva, měsíc, dva, rok, dva.. Potom se připojíte ke vzpomínkám a váš příběh skončí. Skončí mezi lidmi, skončí tady, skončí na tomto světě, ale váš příběh začíná v nové realitě... ve vašem životě po smrti.

Tvůj život je pozemský, kde jsi mohl hýbat tělem, kde jsi dal svůj smysl věcem, které jsi tu doposud měl, teď ztratí důležitost a smysl.

Z vašeho života zmizí:

krása vašeho těla;

vaše jméno;

příjmení

nemovitosti

peníze

pracovní pozice

vaše postavení

bankovní účet

auto

domov

akademické tituly

trofeje

přátelé

manželka / manžel

děti

Rodina...

V novém životě budeš potřebovat jen svou DUŠI. Jediný majetek, který budete mít, je vaše DUŠE. Proto se snažte žít život naplno a být šťastní, dokud jste zde, protože jak řekl František z Assisi:

"To, co máš, si odsud nemůžeš vzít. Berete jen to, co dáváte"!

Tak dobrou noc!

P. S. Můj Péťa ví všechno. On se dozví všechýnko. Je to takový Blesk. Můj Blesk. A dnes mi donesl tajnou zprávu. Člověk, který mi vyhrožoval, že když se nedám oočkovat, zemřu, málem umřel. Je po operaci. Zrovna včera jsem té bytosti posílala zdraví. To je synchronicita, co?